neděle 10. května 2015

Unavený trek

Samozřejmě i druhou noc jsme šli spát pozdě, tentokrát ale za to mohl pitomý film XXX, který se točil v Praze a já se holt chtěl podívat. S Alim jsme dali pivo a posléze jsme i načali náboženskou debatu o křesťanství a islámu. Bohužel jsem nebyl tak vzdělán jako můj bývalý spolucestující David, takže jsem jen řekl svůj názor a něco, co jsem se dověděl od Davida. Ono filozofovat v angličtině taky nebylo úplně košer. Spát jsme šli ve 2 s tím, že vstáváme v 6 a Ali nás vzbudí. Plánem byl Summit trek v národním parku Kinabalu, který je 4km a dá se jít bez průvodce.

Aliho hyperaktivita a nedostatek spánku se projevila na tom, že zaspal a jediný, kdo čekal už od 5:30 byla Zebra. Ali vstal v 7 a vyjelo se až kolem osmé ranní. Nakoupily se buchty a snickersky, takže nebyla ani pořádná snídaně. Stačit musely banány a datle. Cestou Zebra opět usnula, někdy jí závidím její spánek, kdy se může pomalu vyspat kdykoliv a kdekoliv. Já se snažil udržovat bdělý, ale těsně před parkem jsem klimbal též. Nevyspaný a pořádně nenajezen jsme vyrazili.

Cesta se táhla stále nahoru, takže v určitou dobu jsem cítil,že se mi špatně dýchá, jakmile si tělo zvykalo na jinou nadmořskou výšku. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Na treku byly vystaveny schody, takže celou dobu jsme vystupovali po schodech nahoru a schodiště bylo nekonečné. Ve 2km jsme narazili na skupinu z Hong Kongu, pro níž to byl poslední úsek a jakmile jeden dosáhl cíle, ostatní tleskali. Prostě opět asijská nátura. V Evropě by se tleskalo asi ve vyšší poloze. My však pokračovali. Džungle zhoustla a teplota začala klesat. Mlha opět zakryla údolí, takže výhled na okolí bohužel nedopadl dle našich představ. Ve 4km jsme se vyfotili a zajásali, že jsme schody ve zdraví zvládli. Trvalo to 2 hodiny a 40 minut s převýšením 900 metrů (z 1800 na 2740 m.n.m.). Cestou jsme potkali mnoho Asiatů, zejména Malajců. Ti nejsou zvyklí na túry i přesto že zde mají tolik možností. Vidět to bylo na tom, že jejich záchranou bylo užívání holí, které někteří používali tak, že je to spíše zdržovalo, než posunovalo, a to zejména při cestě dolů.

U cesty dolů jsem nasadil pekelné tempo, vždycky raději chodím rád dolů,než nahoru a snažím se zlomit rekord. Tentokrát moje nohy jely takovou rychlostí, že na rovině jsem musel běžet, protože jsem nemohl zastavit. Zdržovali mě jen Malajci, jenž užívali hůlky i na nejjednodušších schodech. Kdyby se spolehli na nohy, šli by rychleji. Cestou dolů mě od prvního kilometru provázela mlha, takže mi to připadalo, jak v Silent hill, jelikož jsem všechny předběhl a kolem bylo jen ticho a křivé stromy, žádné zvuky džungle. Dolů jsem sešel za hodinu a 8 minut. Ali to dal o 7 minut později a Zebra o dalších 15 minut. Velmi mě pomohly boty, které mě opět nezradily, ani když jsem měl párkrát namále a málem jsem uklouznul. Dostali jsme i certifikát,že jsme trek ušli v Národním parku.

Další zastávkou se staly horké prameny, abychom zrelaxovali unavené nohy. Při cestě postupně odpadnul adrenalin z treku a dostihla nás příšerná únava. Zebra samozřejmě dala šlofíka, zatímco Ali a já trpěli únavou. U horkých pramenů byl výstup ještě k vodopádu,Ali a Zebra šli,ale já se nemohl ani pohnout. Doslova jsem upadl na lavičku a čekal, až přijdou. Posléze jsme dali lázeň v outdoorových malých vanách,kde tekla horká a studená voda. Zebra nedbala zákazu odhalování v Malajsii,sundala kalhoty a lehla si do vany. Já jen relaxoval nohy,neměl jsem ručník ani plavky a nechtěl jsem být mokrý. Kolem byl i bazén pro místní se studenou vodou,kde Zebra dala trochu plavání. Kde vzala energii, nevím.

Aliho bolela noha a byl skutečně hodně vyčerpaný, takže uvažoval, že přespíme v hostelu u parku Kinabalu. Se Zebrou jsme se vyděsili, protože jsme neměli žádné věci, ani kartáček na zuby. Určitě bychom to nějak zvládli, ale chtěli jsme se druhý den pohnout někam dál. Nakonec se Ali rozhodl,že to zvládne a jeli jsme. Únava se u něj projevila z nedostatku spánku a jeho hyperaktivity. Bohužel v nemožný čas. Podmínka byla, že ho musíme bavit, aby neusnul. Tak jsme dali hodinou lekci malajštiny a následně jsme řešili prodeje ostrovů. Měli jsme příšerný hlad, takže nakonec to byl dnes Burger King, který nám přivezl Shariff. Inu, nejíme tu moc, děsí mě, že jsem se dostal už pod 80 kg.

Večer Ali hned odpadl a my si ještě vyprali. Kam nás zavedou naše kroky dále, nevíme.

Na vysvětlenou: Stále se ptáte, kdy vyplujeme a já říkám - nevím. Na Filipínách máme jen měsíc vizum, chceme odtamtud letět do Singapuru kolem 4.7., takže na Filipíny se musíme nejdříve dostat 4.6. Do té doby musíme zabít čas, ať už ve vnitrozemí Bornea,  nebo na ostrovech, kde Ted psal,že bychom před vyplutím je mohli navštívit jeho lodí. Proto pro ty, co se neustále ptají,kdy vyplujeme, tak pravděpodobně až kolem 20.5. Dovíte se včas.

Žádné komentáře:

Okomentovat