Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Moje poslední zastávka je Londýn. Jak jsem kalkuloval, odkud z Portugalska letět,  zase jsem čekal dlouho, až jsem se rozhodl z Fara a nejlevnější letenky byly přes Londýn. Říkal jsem si, když už tam budu, že si to tam prodloužím na víkend. Trošku jsem ale nedomyslel, že Londýn je trošku jiný. Jediné,  na co jsem aspoň myslel, že bude potřeba pas. Ale to, že tam jezdí vlevo mě docvaklo v momentě, kdy mě málem zajelo auto. To, že nemají naše zásuvky, mě docvaklo v momentu, kdy můj mobil měl 30 %. Londýn jsem nechtěl psát, ale za ten den a půl se toho stalo docela dost aka Tragéd na cestách. 

Inu, jsem ubytován na Upton park, v Haroldové ulici a je to hostel, který je zase v domku. Ovšem celý domek má 9 pokojů a já dostal pokoj, který je v suterénu a původně si myslím, že to byla komora, protože je pod schody. Opět tu není okno a je tu vedro. Sousedím s pokojem číslo 1 a kuchyní a zdi jsou tu VELMI uzké. Jakmile jsem se ubytoval, zjistil jsem, že na pokoji sice redukce je, ale pouze pro holící strojek, takže má nabíječka nefungovala. Umíte si představit tu paniku, že byste měli mobil s 30 % na den a půl?! Powerbanku s sebou nenosím,  po této zkušenosti už začnu. Kolem metra je ulice plná Indů a přistěhovalců, že bělocha sotva vidět. Dokonce už jsou tu i obchody s indickými hadrami. Já byl docela v šoku, protože ti Indové mi do těch londýnských ulic s typickými baráčky nepasovali. Šel jsem do Lidlu, kde jsem chtěl najít redukci k zásuvce, bohužel měli sekačku, tenisové míčky, plavky všeho druhu, vrtačku, ale redukci ne. Tak jsem si koupil aspoň jídlo a 2 jogurty. Vážení, Lidl na této ulici je plný a má jen 2 pokladny. Vystál jsem 30 minut ve frontě a to mi ještě prodavač řekl, že ty jogurty se prodávají jen po 6, takže mi je musí sebrat. Dobře. Poté, co jsem vyšel z Lidlu jsem šel hledat obchod s elektronikou...a pořád jen hadry, zlatnictví, kuchyňské potřeby, fastfood. Už jsem byl zoufalý, když jsem našel stánek s prodeji mobilních telefonů. Tam se mi podařila koupit nabíječka bez kabelu za 8 liber a na hotelu naštěstí fungovala. Nějak jsem se ubytoval, naplánoval si sobotu a šel jsem spát. Den ale jeste neskončil. Asi v 1 ráno mě probudila německá konverzace. Dva Němci v pokoji 1 spolu něco řešili a strašně nahlas. Asi hodinu to trvalo, pak zmlkli. Bohužel jsem neměl odvahu jim zabušit na zeď. Říkal jsem si, že lidská sobeckost nezná mezí. Naštěstí ztichli ve 2, nebo jsem usnul. Rozhodl jsem se vstávat v 6 a jít třískat do kuchyně. Nepovedlo se.

V sobotu, vesměs poslední den, jsem se vydal prvně do Britského muzea, kde jsem naposled byl před 20 lety a říkal jsem si, že se tam vrátím. Celý den byl trošku tragický. Začalo to Němci, kteří cca v 9 pustili pořádný německý rap, že jsem myslel, že je opravdu už zabiju. Šel jsem si koupit snídani do pekárny Gregg. Na jednu stranu jsem rád, že všichni rozumí anglicky, na druhou tu jsou všude nepříjemní nebo lhostejní k zákazníkům. Koupil jsem si parek v rohliku a kafe a rozhodl se to sníst u stolku. Tam seděla stará paní v roušce a začala na mě mluvit. Jelikož měla britský přízvuk a ještě mluvila do roušky, nerozuměl jsem jí ani slovo. Cosi jsem odkýval, dojel, popřál jí krásný den a odešel na metro. Tam jsem sedl do špatného vlaku, za což jsem si nadával. Ale kdo predpokládá z Prahy, že na jedné koleji jedou 4 linky metra (z toho 3 druhy zelené, které jinde končí). Musel jsem tedy na další vystoupit a počkat na svůj vlak. Jinak v londýnském metru se dá vyznat, jen musíte sledovat tabule a ukazatele a nepanikařit. Londýn to má dobře označené. Dojel jsem na stanici kousek od muzea a šel tam. Do muzea se kupují lístky na určitý čas, což je úplně k ničemu. Ja došel o 15 minut dřív a nikdo se nad tím nepozastavoval. V muzeu jsem strávil 2,5 hodiny, prošel si kromě Afriky vše a dověděl jsem se zajímavé věci, některé z nich si můžete přečíst níže. Na kvíz se to hodí. V Muzeu byla dokonce vytvořen půdorys Parthenonu v životní velikosti a ukázány pozůstatky soch, co na něm vysely. Přistihl jsem se, že mě baví příběhy na řeckých vázách, tam jsem strávil hodně času. Až budu mít narozeniny, můžete mi takovou antickou napodobeninu vázy pořídit. Kdyz jsem z muzea vycházel, fronta byla asi 30 metrová. A to si lidi koupili místo na čas. K čemu? Podle mě by bylo i jedno, jestli by bylo muzeum zpoplatněno. Po muzeu jsem se šel najíst do doporučeného snack obchodu, kde jsem si dal polévku, která neviděla sůl. Na druhou stranu, porce docela ušla. Následně jsem se rozhodl jet doubledeckerem na Trafalgarské náměstí a na 20 minut se projet nahoře. Počkal jsem si na správný bus (stačí kliknout na zastávku na Google mapách a zobrazí se čísla i směr. Nejlepší věc). Bus přijel, odjel 2 zastávky a zastavil. Najednou slyším neco jako křik "vlastaaa"..."vlastaaa"...nenechte se mylit, to je v britském přízvuku "last stop". Takže zaplacena cesta 2 zastávek. Tak jsem šel pěšky k naplavce a na náměstí se vykašlal. Prošel jsem si most a kochal se výhledy na Big ben, mrakodrapy, Westminster či katedrálu,  kam jsem měl namířeno. Koupil jsem si kafe a prošel ten slavný most pro pěší až ke katedrále. Ta měla údajně zavírat ve 4 odpoledne, bylo už před pátou a lidi tam pořád šli. Tak jsem se zařadil do fronty a musel jsem vypít rychle to kafe. V katedrále jsem se nachomýtl k bohoslužbě a část jí vydržel. Měli tam sbor a ten hezky zpíval docela. Ale popravdě jsem tam usínal, takže po 20 minutách jsem z kostela utekl. Kousek od katedrály mě zastavila ženská, co se chtěla s kamarádkami vyfotit u barevné Murphyho sošky (je jich po Londýně plno) a velmi mi děkovala, že je vyfotím, že to všichni odmítají. Asi proto, že už i s kamarádkami byla trošku pod vlivem. Udělal jsem fotky a šel dál. Na silnicích řádili pivní šlapací stany, kdy lidi šlapou a pijou. Tato otřesná atrakce byla i v Praze, ale zakázali ji, protože lidi byli opilí a defacto jezdili opilí, ač nedrželi volant. Poté jsem ještě prošel moderním městem, kde se tu a tam krčely staré domy či památky. To bylo trochu smutné. Londýn vlastně využil brownfieldů evidentně, ale za účelem, že každý pes jiná ves. Nové se pere se starým a je to smutné. Starý Leandenhal market byl poslední zastávkou mého výletu v Londýně a také poslední mé 15 denní dovolené, která mi připadá, že trvá už měsíc. 

Zajímavosti z muzea:

Hieroglyfy nevyjadřovaly jen obrázky daných věcí, ale také obrázky výslovnosti. Proto nebylo tak jednoduché je rozluštit.

Řecké vázy byly kupované po celém středomoří. Byly ukazatelem i prestiže. Černé obrazy byly nakresleny na povlak a detaily byly na něj vyryty. Červené obrazy byly vyškrábány štětcem a černý povlak byl nanesen na okolí vázy.

První světovou měnou se stal tzv.8-reales který pocházel ze stříbra z jižní Ameriky a dolovala je Španělsko v 16.století. Tato měna se tehdy rozšířila do celého světa. 

Šachy ve feudální společnosti reprezentovaly i dané "postavy" - král má svůj meč, královna spjaté ruce (pravděpodobně dle podoby Panny Marie), biskup oblečený na mši, rytíř na koni a pěšáci na krajích, kteří byli místo věží. Pěšáci měli svoje štíty, což mělo znazorňovat Bersekry z norské mytologie. Šachy jinak přišly z Indie v roce cca 500.

V Japonsku před svatými budovami stojí sochy psa a lva, které znázorňují první a poslední písmeno abecedy ( a a un), což má značit taky celý vesmír. 

První stěhování národů bylo pravděpodobně ze severní Asie směrem na Írán a okolí, odkud se pak následně rozvinul jazyk, tzv.indoevropska větev. Z Mezopotamie se pak rozšířilo i zemědělství do celé Evropy.

Tímto uzavírám své portugalsko-londynské příspěvky a těším se na další cesty.

První výlet byl do města Lagos, které je vzdálené asi 60 km od Fara a jede tam vlak podél pobřeží. Vymyslel jsem si úplně skvělý výlet, že z Lagosu pojedu busem do Luzu, cca 10 km a následně pěšky 10,4 km podél pobřeží po modré stezce zpět na nádraží a odtud vlakem zpět do Fara. Vlak z Fara jsem dal na 9 hodin a zpět na 18:20, takže jsem měl dostatek času na celodenní výlet s kochaním se i jídlem. Inu, člověk plánuje, osud hatí...v Portugalsku už měsíc probíhá stávka železničářů, takže ten vlak na 9 ráno zrušili. Vy mě znáte, tak víte, že jsem plánovač a nemám rád, když se plán rozpadá a musí se měnit. Malé změny zvládám, ale větší ne. Byl jsem úplně rozhozen a neměl záložní plán. Další vlak jel až v 10:20, což jsem ještě dokázal zkousnout. Koupil jsem lístek a tentokrát po té hodině a 20 minut vyjel. Jaké bylo mé rozčarování, když průvodčí řekl, že v jednom městě se bude čekat hodinu a 15 minut na vlak z Lisabonu! To jsem myslel, že mě jebne. Hlava začala šrotovat a musel jsem plán překopávat. Ono ujít 10 km není hrozné, ale přesvědčil jsem se, že ve 35 stupních to neujdete jako v 25. Čuměl jsem na mapu a podařilo se mi zkrátit trasu o 4 km a rozhodl jsem se, že na místo Praia Moro, kde jsem začínal, dojedu uberem. Ten stál 7 euro. Sice to bylo cca 6 km, ale akceptoval jsem to. Inu po hodině, kdy přijel vlak z Lisabonu, cestující přistoupili, jsme vyrazili směr Lagos. Vlak se crcal dlouho a ani nedojel na čas. Dokonce jsem si pro jistotu koupil ještě lístek na 20:16, kdybych ten v šest nestíhal. Do Lagosu jsme dojeli po více než 3 hodinách a to cesta trvá cca 1hodinu 40 minut. To jsem taky nepochopil, že 60 km jede vlak tak dlouho. To i naše České dráhy jedou rychleji. Inu v Lagosu, jelikož plný vlak byl cizinců, se zvedla cena Uberu na 11 eur. Byl jsem v šoku, ale chtěl jsem na ten výlet jít. Takže jsem to zaplatil. Uber mě dovezl na startovní bod...ano, tady to byl přesně moment, kdy jsem si říkal, že jsem to auto rušil. Ale pak bych neměl zážitek. Člověk na tom musí najít i to pozitivní. Vydal jsem se postupně po modré kolem pobřeží a neustále jsem byl ohromován žlutými piskovcovými skálami, modrým mořem a krajinou kolem. Chodil jsem podél vyšlapaných cestiček, ač jsem pak narazil na dřevěnou stezku. Tou jsem nešel, kolem se klikatily původní cesty, takže jsem chodil po nich. Některé končily u srazů a já se stále jen kochal. Skály evidentně pořád padají, takže jsem i narazil na cesty, které byly propadlé, viděl jsem i hluboké díry směřující až do oceánu. Ta dřevěná stezka tam byla vytvořena evidentně kvůli bezpečí, ale postupně jsem viděl i lidi chodit po těch vyšlapaných. V jednom úseku, kdy už jsem byl skoro u města, jsem se dokonce ztratil mezi skalami. Chodil jsem po chodnících, některé byly zarostlé, někde byly prudké schody na zlomení nohy, někde jsem musel vylézt...vzpomněl jsem si na Krétu. Bylo to docela adrenalinové, takže ke konci po těch 5 km a vedru jsem posledních pár metrů ušel na tom dřevěném chodníku. Nicméně vycházka to byla úžasná podél skal a prvních pár kilometrů skoro nikdo kolem, všichni až u města, kde se samozřejmě váleli na pláži. Já musel přidat do kroku, abych stihl vlak v těch půl sedmé. Ještě jsem si ale stačil v jedné restauraci na rohu ulice dát grilovanou výtečnou rybu douromu. Byla skvělá, jen příloha mohla být větší - málo zeleniny. Poslední zakončení dne a pak už jen necelé 2 km k nádraží podél naplavky. Lagos bude zřejmě takové typické přímořské město aka Chorvatsko apod. Nicméně ty skály na stezce byly strašně podobné těm na Sicílii. Vlak měl jak jinak zpoždění 25 minut, ale aspoň že jel a nečekal hodinu na přípoj. Já už se jen kochal z vlaku pomerančovníky a rozjímal. To třeba v autě nezažiješ. 

Druhý den jsem měl zaplacený organizovaný výlet. Doufal jsem v dobrou skupinu, abychom si zase pokecali. Tentokrát však se nestalo. Jeli se mnou dva páry - jeden z Francie (holka odměřená, kluk jasný podpantoflák), druhý z Kolumbie (ty jsem odhadl na první dobrou díky seriálu Narcos, že budou z Kolumbie, měli úplně typické obličeje). Pak přišly 3 holky - Polka, Němka a opět typická Američanka (takový ten styl z těch seriálů pro mladé Queen of Highschool)...všechny 3 byly hrozné netykavky. Zkusil jsem navázat kontakt na všechny,  ale nesetkalo se to s úspěchem. Polka byla nadšená z našeho průvodce Eduarda a nedivil bych se, kdyby něco pak bylo...pak jsem přemýšlel nad tím, že být průvodcem je dobrá práce. Pokud je hezký,  vtipný a zajímavý,  přijde mu nějaká kočka a tu může v klidu sbalit. Američanka se skamaradila s Němkou a pobavila, když se jí ptala, odkud přesně je. Němka byla z Hannoveru a Američanka nevěděla, kde Hannover je...ale tak, ono to není zase tak známé město,  to by nevěděl ani leckterý Evropan. Inu jeli jsme nejdříve se podívat do jeskyně Benagil, velmi známé s dírou nahoře. Nejdřív nám Eduardo ukázal ji z vrchu,  abychom se podívali dolů a pak se šlo na paddleboardy! Já nejdříve myslel, že dostaneme ty velké, na kterých se jezdí ve stoje, čehož jsem se děsil,  ale nakonec to byly ty menší, které se používají při tréninku na surf. Inu, dostali jsme i ploutve a bylo docela vtipné se na tom udržet. Mně to poprvé sklouzávalo a ploutve mi vadily, ale světe div se, nějak jsem plaval dopředu dobře. K jeskyni to bylo asi 100 metrů podél skály a vpravo od nás byly třeba i větší lodě, což taky nebylo moc vtipné. V jeskyni mě při oslavě, že jsem to dal, spáchla vlna. Jinak zapomněl jsem napsat, že jsem si zapomněl plavky, takže jsem si místo nic vzal trenýrky s banánkama. :D V jeskyni jsme udělali pár fotek a kochali se tím, co příroda dokázala udělat. Eduardo se holedbal, že rád fotí a dělá videa, ale s fotkami to ještě moc neumí. Mě vyfotil, ale některé fotky byly tmavé a některé špatně osvětlené. Ono stačí se jen naučit ťuknout na displej, aby si vzal foťák světlo odněkud a pak to dělá jiné fotky...no nic. Ještě že se to dá upravit. Opět jsem udělal pózy já, protože fotka musí vyprávět příběh, a hecoval kolumbijský pár k nějakým pozám, protože to prostředí k tomu vyzývalo...inu, oba páry si udělaly fotky aka dva solné sloupy vedle sebe. Oči navrch hlavy. Pak jsme se z jeskyně přesunuli zpět na pláž a autem se pak vydali na pláž Marinha, která je jednou ze 100 nejkrásnějších pláží na světě. Tam jsme dostali hodinu rozchod a já se dokonce po 10 dnech v Porugalsku okoupal v moři. Pláž je krásná, zejména skaliska kolem. Na pláži mě to bavilo 15 minut, vylezl jsem z vody a šel jsem si koupit párek v rohlíku. Prodavači mě varovali, ať si dám pozor na racky, že kradou lidem jídlo. Takže jsem párek snědl rychle v koutě...pak jsem se převlékl z plavek a to jsem možná neměl dělat. Myslel jsem si, že už se koupat nebudeme, protože poslední úsek byla chůze po skalách.

Vydali jsme se na Carvoeiro, kde jsou kolem opět skály a dá se jimi opět procházet. Tyhle měly i díry a dokonce pidi jezírko, kam se dalo vlézt a dívat se na oceán. Někteří si v tom udělali fotku. Já když viděl ty dvě ježovky tam, bál jsem se, aby si tam někdo nepropíchl nohu. Já tam fotku neudělal, neměl jsem už své plavky. Já udělal fotku jakože lezu po skále, nebo když jsem se vlezl do díry. Bohužel Eduardo to vyfotil zase blbě, že nebylo právě vidět moře. Ruka je focena zeshora, vyšla by lépe z boku - ruka z díry do nebe...no nic. Prošli jsme skály, bylo to tam fakt pěkné, na některých úsecích docela nebezpečně uzké nad srázem. Poslední zastávka pak byla u skály, kde se dalo skočit ze 3 různě vysokých míst. První asi metr a půl,  druhý tak 5, třetí tak 8-11 metrů. Já docela litoval, že nemám ty plavky, ale když jsem viděl moře dole a ty skály, asi jsem byl i rád. Eduardo se divil, že neskáču. Pak už se vyrazilo zpět do Fara, museli jsme spěchat, ač jsem nechápal proč a Eduardo hrozně hnal. Přitom dle objednávky jsme měli 7,5 hodiny a dojeli jsme o půl hodiny do Fara dříve. Tady jsem si pak říkal, že jsem rád, že jsem to auto nakonec neměl a vozil se. Parkoviště u těch míst byla plná,  auta se neustále někomu nebo něčemu vyhýbala. Parkovací místo sotva pohledat. A s mou nervozitou jezdit kolem parkoviště, řešit věci. Dále jsem nevěděl kde co všechno je. U Benagilu bych nevěděl co objednat. Přitom lidi, co byli na lodích ani nevylezli z lodi, jen dojeli mírně k břehu a pak loď odjela. Jestli tohle stálo 20 euro, tak to jsou vyhozené peníze...Eduardo říkal, že jeskyně už je vratká, tím jak lodě burácí, hrozí, že vibrace poškodí vnitřek a jeskyně se sesune...je možné, že za rok, dva už bude zakázáno do jeskyně chodit. Tak to jsem ještě vychytal. Stejně jak oblouk na Maltě na Gozo, který jsem viděl a teď už není,  sesunul se do moře. Výlet stál za to, jen mě mrzelo, že osazenstvo bylo strohé a nezajímavé. Mohli jsme udělat zajímavé fotky s příběhem. Já si ještě dal večeři v restauraci poblíž mého bydliště a byl jsem nadšen. Měl jsem už 2 dny chuť na rýži...dal jsem si steak a paní mi říkala, že nemají teď brambory, že to bude s rýží. Já jsem byl tak nadšen, že jsem jí málem řekl, že na ni mám chuť. Jsem si tu rýži přivolal. A porce byla velká a chutná a to dokonce za 8 eur jen. Bych čekal 12 a více. Tak jsem si dal ještě dezert s tím, že bude malý koláček Molotof...přinesla kus dortu! Tak jsem to do sebe naházel a paní přislíbil, že napíšu recenzi na tripadvisor, protože jsem si opravdu pochutnal. Inu Faro je docela fajn, ale pořád na Lisabon nemá. 

Lisabon jsem si prošel v podstatě natřikrát. Poprvé trasu kolem hlavních památek v centru, podruhé staré město, když jsem se vrátil ze Sintry, potřetí v mém odpočinkovém dnu, kdy jsem vyrazil do Belému.

Poprvé jsem šel od náměstí Martim Munez směrem k hradu, abych prošel vyhlídky. První věc, co mě překvapila, byly eskalátory nahoru! Vyjel jsem po nich a hned vedle byly schody, po kterých se loudal pán, co měl problém s nohami. Inu, eskalátor dolů ale nebyl. To Portugalci nedomysleli. Procházel jsem se uličkami kolem hradu a opět byly okachličkované a některé budovy měly oprýskanou omítku. Do hradu jsem nešel, opět se vytvářela fronta a už se mi nechtělo zase platit vstup. Spíš jsem vyrazil se prodírat ulicemi, což zbožňuji. Bohužel staré město jsem minul a vzal jsem to směrem na východ podél kolejí kudy jezdí slavná 28. Tou tramvají jsem nejel, nějak jsem za celé 3 dny k tomu nedospěl. Interiér však má stejný jako tramvaj v Miláně, kterou jsem se projel. Nevím, co všichni vidí na 28, protože stejné typy tramvají jezdí i 12, 10 a další tady. Je možné, že 28 projíždí hlavní památky,  něco jako naše 22 v Praze. Navštívil jsem katedrálu Sé, došel na hlavní náměstí s vítězným obloukem, prošel ulice hlavní strasse Baixa, ale stále mě to město nějak nechytlo. Nedokázal jsem se na něj naladit. Na jednu stranu tam byla hezká místa, ale přišlo mi, že jsou skrytá v chaosu okolí. U Baixa je ten známý výtah, co vás vyveze nahoru, kde byla opět fronta, takže jsem si vylezl schody a dorazil jsem k rozpadlé katedrále, která byla zničena v 18.století obrovským zemětřesením. Popravdě ji nikdy neopravili, dočetl jsem se někde, že to bylo kvůli tomu, aby ty ruiny připomínaly devastaci toho zemětřesení. Dovnitř se platil vstup, teď je to muzeum. Ale já nešel. Raději jsem se vydal dalšími ulicemi a tentokrát už jsem se na město napojil. Procházel jsem uličkami křížem krážem,  z kopce, do kopce, využíval jsem schody. Narazil jsem dokonce na ulici, kde jezdí ta slavná lanovka! To jsem ani nevěděl, že tam je. Prošel jsem si ulice a skončil u Time Out Market, což byla velká budova plná stánků s jídlem, kde jsem si tedy dal hamburgera s creme brule. Prežral jsem se a šel to rozchodit mezi ulice. Navštívil jsem jak kýčovitě slavnou Růžovou ulici, tak nenaštevovanou Zelenou ulici (ta mě dostala, jeden obchod byl tak zarostlý rostlinami, že nešel vidět vchod, byly zde i prodejny výrobků z marihuany). Vydal jsem se do dvou doporučených parků. V jednom menším, který se nacházel pod viaduktem, se konaly nějaké trhy s výrobky, v druhém, velkém Emanuela II., jsem očekával zelené bludiště z fotek, ale bylo odstraněno. Kochal jsem se tak jen obrovskou vlajkou. Dokonce jsem se dostal i na druhou konečnou 28, která stála u kostela, který jsem navštívil, ale byl připraven na svatbu, tak jsem rychle zmizel. Pak už jsem se vydal po hlavní směrem k hostelu. První den jsem si Lisabon nakonec užil. Popravdě, nejvíc mě bavila cesta ulicemi, obdivoval jsem domy, které měly různé tvary z barevných kachel, různé okenice, balkonky. Dále jací lidi tam byli. Najednou mě Lisabon pohltil. Popravdě, kostely mě nenadchly vůbec. Vnitřek nemá tu správnou atmosféru. Ani jeden ji neměl, co jsem navštívil. Z kostely Lisabon pohořel.

Druhá prochajda byla po návratu ze Sintry, kdy jsem se rozhodl tentokrát projít staré město, část Alfama. Už z výhledů bylo jasné, že to budou opět typické přístavní ulice, uzké s mnoha schody a zakoutími. Těšil jsem se na klid a rozjímání. Ani ve snu by mě nenapadlo, co místní z těch ulic udělali. Doslova je znásilnili. Když jsem sešel jednou ulicí z náměstí dolů, kde byl okraj starého města, uslyšel jsem randál. Poté, co jsem vešel do další ulice, nevěřil jsem vlastním očím. Na skoro všech schodech byly provizorní bary, na každé volném místě byly stoly, dokonce níže, kde jsem si chtěl dle map.cz napustit vodu, byl dalsi velký provizorní bar a uprostřed schodů stoly, kde vřískali turisti a do toho hulákala nějaká hudba. Tohle pokračovalo v dalších ulicích,  bary, stoly, girlandy s pivem Superbock...byla to hrůza. Fontánky byly zaházené sudy, do některých ulic se nedalo jít.  Nevím,  zda to bylo provizorní, protože se něco slavilo, ale bylo to děsné. Otrávený a smutný jsem přišel k hospodě, kde jsem si chtěl dát jídlo (byla na doporučení). Otevírala až za 2 hodiny a byla jedna z nejdražších tam. To jsem nehodlal akceptovat a šel se ještě podívat na Pantheon. Tam už ulice nebyly znásilněné bary a dalo se tam v klidu jít. Už ale nebyly tak hezké. Pantheon byl krásný,  obešel jsem jej dokola a ještě jsem o kus dál stihl bleší trh. Což byla veteš neskutečná. Lidi to měli rozložené i na chodníku na zemi. Říkal jsem si, že bych mohl nalézt nějaký "poklad z půdy", ale tentokrát ne. V Athénách to aspoň za něco stálo, tohle byly odpadky. Únava mě přemohla a šel jsem na hostel. Dokonce jsem si uvědomil, že jsem si spálil lýtka.  Ja si totiž nohy nemažu :D

Poslední den v Lisabonu jsem si dal odpočinkový a to doslova. Zaspal jsem,protože jsem si vypnul budík. Pak si šel dát brunch do podniku Curva. Jméno mě zaujalo, recenze též a vzal jsem to přes vyhlídku. Ve městě bylo tentokrát takové dusno, že už to nešlo moc vydržet. Díky procházení ulicemi už se v Lisabonu cítím jak doma. To město mě začalo bavit. V Curvě jsem si dal brunch a k němu citronovou limonádu a vyzkoušel jsem koltejl Porto gin...inu, udělal jsem blbost. Brunch byl vynikající, ale bylo zde moc kyselého, takže jak jsem šel na Belém, začaly mi křeče v žaludku.  Belém, a to je další nedomyslenost, je vzdálen cca 9 km od centra a nejezdí tam metro! Hlavně že má Lisabon 4 linky metra, ale do Belému nejezdí nic....musíte tramvají, která měla výuku, takže jel bus. Překvapivě označen jako tramvaj. Na konečné je obrovský klášter Jeromitů a pak ta Belemská věž. U kláštera byla zase fronta, takže jsem šel na věž.  Křeč se zhoršila, tak jsem si lehl v jednom parčíku na lavičku a asi 40 minut tam ležel v poloze plodu. Nikdo se ani nezeptal, zda jsem v pořádku! Křeče trochu ustoupily, tak jsem šel k věži. A ta mě nemile překvapila, jak byla malinká! Ja si ji pamatuji jak kluk z Her bez hranic, kde mi přišla hrozně velká a ona je opravdu prťavá. Okolo ní se dalo čachtat v moři, tak jsem tam vlezl. A křeče hned přešly. Namočil jsem si i hlavu a čepici a dostal novou krev do žil. Parno totiž bylo nesnesitelné. Věž i pomník moreplavců je u přístavu na bílém chodníku, takže tam muselo být aspoň 40. Já se polomokrý vydal ještě do kláštera, kde fronta opadla, a jsem rád, že jsem nakonec vyrazil. Uvnitř to bylo úžasné (viz fotka). Trošku jsem tam i vykydnul na zemi a kochal se průčelím. Křeče se vrátily, takže jsem se vydal směrem do hostelu a tím se s Lisabonem rozloučil. 

Lisabon mě dostal až později. Je to moderni, turistické město jako každé jiné, ale když člověk odejde mimo turistická místa, je to město, které se snaží modernizovat, ale musí doladit detaily. Když srovnám Lisabon s městy na jihu, není tak chaotický, ale není ani tak uspořádaný jak města na západě. Po nějaké době jsem se tam ale citil jak doma.

Z hlavního města spousta lidí navštěvuje město Sintra vzdálené asi 40 minut vlakem. Nachází se zde barevný hrad Pena Palace, dříve klášter mnichů, později zničený zemětřesením a upravený na hrad a místo, kde žili kralové Ferdinand I a Manuel II.s manželkami. Od roku 1910 (myslím) vlastní hrad stát. Kousek od něj je zřícenina Moorish a pak níže palác se slavnou studnou, kterou můžete sejít shora dolů. Kolem dokola jsou opět kopce a krásná krajina, kde se i dá procházet. Je dobré si koupit lístky dopředu, což jsem na doporučení Dana udělal. Inu Dan mi tak vysvětloval jak do Sintry a jak to tam zvládnout tak podrobně, že jsem se z toho až vyděsil, jak je to náročné. Popravdě vyvolal ve mně strachy, že na hrad nedojedu včas,  nenajdu to, nestihnu správný bus...no děs. A tyto strachy už začaly ráno. Jel jsem v sobotu a jdu do metra a brána zavřená! Bylo 7:20...chytla mě panika, že nestihnu vlak na 8:10. A přitom metro jelo, protože jsem ho cítil pod zemí. Viděl mě jeden děda jak lomcuji mříží a ukázal, že mám jít na jiný vlez...ten už otevřený byl. Ale třeba tam napsat upozornění?! Wtf! Poté, co jsem dojel na stanici Rossio, kde se nachází nádraží, jsem šel dle ukazatelů k vlakům...vyjdu z metra a bum...jsem kdesi na náměstí a opravdu ne u vlaků! Nádraží bylo vzdáleno asi 200 metrů...to už jsem se vztekal. Naštěstí vlak jsem stihl a do Sintry odjel včas. V Sintře jsem na vlakovém nádraží dobil svou kartičku na cestu zpět (jsou tu karty, co se dobíjejí, dostal jsem je od Dana a Báry) a měl jsem štěstí, že u nádraží stál bus 434, který dle Google dopravoval lidi k hradu. Byl to ale bus hop on hop off, který projížděl nahoru dolů a cesta stála na den 15 eur/osobu!!! Byl jsem zděšen a nehodlal jsem platit 15 eur za 1 cestu do kopce,když jsem pak chtěl jít z kopce pěšky. Řekl jsem řidiči, že chci jen nahoru, najednou cesta stála 4.1 eur. Chudák rodina přede mnou zaplatil chlap 60 eur!!! Děs. Bus nás vyvezl až k Pane paláci šílenými serpentinami a byla to opravdu jízda smrti. Cesta byla úzká a já chtěl z busu co nejdříve pryč. U Pena palace byla brána, kterou jsem prošel a u hradu se zařadil do řady na lístky na 10 (bylo asi 9:45) a už se začala tvořit fronta na 10:30...Pena Palace je krásně barevný, novorománský styl s prvky maorského a gotického stylu. Překvapilo mě, jak ty styly do sebe zapadají a nebouchaly se mezi sebou. Prošel jsem si exteriér a pak se dostal do interiéru.  Ten byl zařízený jak většina zámků 19.-20.stol. u nás, takže mě to moc nebavilo. Nejhorší však bylo, ze jsem se zaspuntoval do 2 prováděcích skupin a nedalo se je předběhnout. Bylo to útrpné postupovat krok za 20 vteřin, zastavovat, až jedna ženská vyfotí každý hrnek či blbinu v pokoji. Nakonec se mi v jednom sále podařilo špunt španělsky hovořící průvodkyni předběhnout a byl jsem nadšen, že můžu pryč. Trvalo to asi 35 minut. Když jsem se dostal z hradu, už se stála fronta na 11:30 a 12:00 obě byly docela dlouhé. Já se šel projít po parku a hledat místo, odkud vyfotit celý barevný hrad v plné kráse. Bohužel super místo jsem nenašel, ale prošel jsem asi třetinu parku. Pak jsem vyšel ven a vydal se na zříceninu Moorish.

Stezka na Moorish vedla podél silnice, naštěstí tam byly kolíky, které zabezpečovaly ,aby auta neporazila chodce. Lidi, co si koupili bus za 15 eur, mohli využít busu. Zřícenina byla o tom si projít hradby kolem dokola a dívat se na krajinu kolem. Popravdě jsem čekal více. Výhledy ale stály za to. Moorish bych přirovnal k našemu Bouzovu, asi. Ten má ale aspoň vnitřek. Od Moorish jsem se rozhodl vydat stezkou, která byla označena na mapy.cz i ukazatelem na silnici! Pozor. Píšu znovu, že byla označena ukazatelem! Vydal jsem se do útrob lesa, stezka byla docela neudržovaná a zarostlá, takže kapradiny i trny mi trošku škrábaly nohy. Šel jsem dle map.cz a najednou jsem narazil na stezku, která na mapy.cz ani nebyla a došel jsem k zamčené bráně, která vedla na silnici! Šok! Vtipné bylo, jak mě sledovali lidi v tuktucich, co jeli nahoru, jak stojím bezradně u brány. No, vrátil jsem se zpět na stezku, co byla označena i na mapách a sešel víc dolů, což ukazovaly i mapy. A dorazil k další zamčené bráně! Portugalci si dělají fakt prdel. Mno, zahrál jsem si hru "najdi si svou stezku". Přelezl jsem prostě kamennou zeď, co byla nejníž, pak přešel kolem silnic, kde zrovna byly serpentiny, napříč a pak konečně narazil na ukazatel (ale věř jim), který vedl k tomu paláci se studnou. Vydal jsem se cestičkou,která vypadala docela udržovaně a najednou jsem šel podél vysokých kamenných stěn jak kdybych šel kolem vězení. Další z mých mnoha "kam jsem se to...dostal". Cesta mě vyplivla na silnici po 1 km a tam už jsem vešel do palácového komplexu Quinta, kde je ta studna. Prošel jsem si opět park křížem krážem,  vnitřek jsem vzdal a nejskvělejší zážitek byla Nekonečná studna, kdy jste mohli jít podél ní dolů a dívat se dolů. Bohužel nedalo se moc kochat, strážkyně nás popoháněla. A dole jsem se dostal do jeskyně, které mi připomínali Gaudiho park v Barceloně. Ono těch jeskyň bylo v parku více.  Někde byly ústí do podzemí, ale bál jsem se tam jít sám. Tam najedou turisti nešli. Po odchodu z paláce už jsem sešel dolů až k nádraží. A to mě řidič busu varoval, jak to bude náročné a těžké,  ať si za těch 15 eur to vezmu...děkuji, pane řidič, ale zvládl jsem to. Když jsem chtěl odjet do Lisabonu, zjistil jsem, že když jsem ráno tu kartičku nabíjel, nechal jsem ji tam a tím ji ztratil.  Musel jsem si tak koupit kartičku i s jízdenkou znovu. Inu, výlet do Sintry se nakonec vydařil i přes malé karamboly. Nebojte se, je naprosto normální se do Sintry dostat, nicméně trošku důvtipu je potřeba. 

Už jsem se rozepsal dost. Lisabon si nechám na zvláštní příspěvek.