Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Říká se, že krizový den je ten třetí. Zde však přišla krize až ve 4.den. Dlouhá zima a vysoké teploty způsobily, že se ve čtvrtek nikomu nikam moc nechtělo. Přemýšleli jsme u bazénu, kam se vydat, až hodiny plynuly a den vesměs uplynul. Já odpoledne prospal, protože to vedro mi nedělalo dobře. Nepříjemný den korunoval telefonát od cestovní kanceláře, že bohužel exkurze do Samarie je zrušena a ať si přijdeme pro peníze. Soutěska je z důvodu stále špatné sezony zavřená. To mě hodně mrzelo, protože na Samarii jsem se těšil. Poprvé, co jsem byl na Krétě, nevyšla, tentokrát znovu zase nic. Rozhodli jsme se tedy, že si opět půjčíme na dva dny auto a procestujeme další místa. Bez auta se tu totiž neobejdete, autobusy jezdí dost blbě. 

Malá vsuvka do hotelového života - musí se nosit všude roušky, ale hoteloví hosté to moc nedodržují. Při nabírání jídel musíte mít sáčkové rukavice, na to se bere hodně zřetel a dostal jsem i jednou vynadáno, že je nemám na ruce. Jídlo je tu luxusní a dopřáváme si. Večer se sedí a popíjí u bazénu, ale nečekejte nic velkého. Je tu docela nuda, žádný program pro turisty. Nedá se jít ani na procházku do města, protože tu není vůbec nic kolem - jen hotely a půjčovny aut. Proto mě večery tady už nějak přestávají bavit. Alkohol zdarma je využívaný jen ten nejlevnější. Když jsem si dal metaxu s kolou, byla mi nalita náhražka metaxy a vodka určitě byla méně chutná než pražská. 

Autem jsme zajeli na další výlety, když nevyšla ta Samaria. Tentokrát jsme si dali další soutěsku - tentokrát Topolia, která vedla vyschlým korytem řeky. Cesta vypadala docela lehce, ale opět jsme šli do mírného kopce po balvanech či kamenech, což ve vedru více ubíralo síly. Ale nevadilo to. Kolem se opět vinuly nádherné skaliska, tentokrát zeleno-oranžové barvy a nahoře se tu a tam zjevily malé jeskyně. Poslední štace se zvedala mimo koryto a v korytě se objevila i voda. Poslední úsek jsme opět šplhaly několik metrů nahoru a zase jsem si připadal jak horolezec. Stezka skončila na malém parkovišti, odkud se šlo k jeskyni Agia Sofia, v které byl vytvořen "kostel". Jeskyně byla hluboká a docela děsivá, vedla i hluboko dovnitř, bohužel nestačila moje baterka v mobilu. Atmosféru narušovaly jen dvě vychrtlé turistky, které se fotily u balvanů a bohužel ani přes veškeré pózy svou krásu nezvětšily. 

Dostaly jsme se také k oblasti prodeje krétských domácích medů, rakijí a olivových olejů. U jednoho stánku jsme zastavili, přiběhla čilá krétská babka a začala nám cpát k ochutnání její produkty. Pravda, měla luxusní marmeládu i med a jelikož neměla drobné, utratil jsem u ní rovných 20 eur za 2 medy, olivový olej a naprosto skvělou marmeládu. Mé peníze na antigenní test byly utraceny. Ta marmeláda ale za to stála! Chtěl jsem koupit i medovou rakiji, zastavili jsme u více stánků, ale nikde se nepodařilo ji pořídit za 10 eur. Tuto delikatesu jsme vyzkoušeli až při návštěvě rybí restaurace, kde jsme si vyrazili z kopítka a nakoupili talíř mořských potvor a dali si i grilované jehnečí. Zapíjeli to medovou rakijí a pivem a regulérně se při mořském vzduchu opili. N nepila, ta nás potom rozjařené odvezla serpentinami na pláž Falasarna, kde jsme si užili nádherného koupání.

Ještě musím uvést, že před delikátním obědem jsme navštívili nejnavštěvovanější pláž na Krétě Elafonisi, kde to vypadá jak v Karibiku. Ano, pláž byla opravdu nádherná, tyrkysové moře, růžový a bílý písek a totální brouzdaliště a turistická past. Musím napsat, že mě to tam naprosto nebavilo a vůbec nenadchlo. Naopak mě to tam totálně otrávilo. A to Čedok nabízí výlet na tuto pláž za 40 euro - bez oběda! 

Inu, kvůli schůzce delegáta jsme měli jen půl den a vyrazili jsme do Chanii, přístavního městečka, druhého největšího na Krétě. Roušky tu Řekové musí nosit i venku, ale moc to nectí, roušky mají většinou pod bradou. Nicméně pokuty se rozdávají, prý bez napomenutí. Naštěstí máme respiratory připraveny na případné rychlé nasazení. Chanie je velmi příjemné město plné úzkých uliček, které jsme prošli křížem krážem i díky tomu, že jsme se tím chránili před sluncem. Chtěli jsme navštívit i jeden hezký kostelík, před kterým nás trochu překvapilo víko od rakve. Inu, vešli jsme dovnitř, kam se scházeli lidé. Ano, už tušíte, vešli jsme někomu na pohřeb. Řekové jsou však hlavy klidné, nikdo nás nevyhnal a kdybychom se neodebrali rychle pryč, určitě bychom brzy seděli u smuteční hostiny. Také jsme narazili na zřejmě squat, kde se tlupa mladých hippie lidí bavila a připravovala nějakou párty. Opět jsme se kolem nich procházeli a opět raději rychle zmizeli. Chania je tak město netušených možností. A hlavně, bylo prázdné, sezona ještě nezačala.

Na dva dny jsme si nakonec půjčili auto, vse zařídil delegát. První výlet jsme dali k soutěsce Samaria, kde jsme chtěli zjistit, kdy ji otvírají. Bohužel je zavřená kvůli tomu, že není sezona, a dostali jsme info, že se otevře ve čtvrtek. A stalo se, v pátek jdeme na 16km túru soutěskou Samaria, bohužel v rámci zájezdu, protože logisticky se to vyplatí na čas lépe. Kolem Samarie jsme tedy dali mírný výšlap k hoře Gingilos, která se vyjímala vedle soutěsky. Černá jak uhel a docela děsivá. Stezka ke Gingilos vedla kamenitým výšlapem a člověk si musel dávat pozor na kluzké kameny. Nicméně výhledy byly dechberouci a hlavně opět bez lidí. Ušli jsme polovinu a vrátili se zpět. Výšlap na Gingilos bychom nedali z důvodu nedostatku vody a jídla. Místo Samarie jsme dali menší soutěsku Irini. Půvabná cesta podél cypřišů a vyschlého potoka. Byl tam takový klid, že jsem se dostával do hladiny alfa a chtěl jsem tam zůstat a už se nevrátit. Z tohoto stavu mě probral hlad. Takže se jelo do hotelu. Cesta celý den byla plná krásných serpentin, výhledů a dokonce jsem si i zajezdil. Naše auto je Citroen C1 s velmi těžce ovládající převodovkou, ale i tak to dal. Pomohlo i to, že silnice byly skoro prázdné. Je vidět, že opravdu sezona není. Začali jsme autu říkat "dráče", protože při zařazení 1 řve jak drak. 

Druhý výlet jsme rozhodli dát k pláži Preveli, jež opěvovali naši oba knižní průvodci. Večer u bazénu jsem vymyslel, že bychom nemuseli jet až k pláži, ale dát si 4km túru tam a pak zase 4 km zpět podél soutěsky kudy teče říčka, která se následně vlévá do moře a díky ní je pláž a krajina kolem tak slavná. Inu, nápad to byl dobrý. Přijeli jsme po téměř prázdné dálnici až k místu, kde byl starodávný most a oslavovaná taverna, a vydali se stěrkovou cestou podél říčky k soutěsce a následně k pláži. Od taverny vedla i druhá cesta, ale tu jsme si nevybrali. O ní bude ještě řeč. Cestička byla klidná, stoupala postupně nahoru a člověk si užíval pohled shora do prorákliny mezi skalisky na řeku. Odkrývalo se před námi i moře a výhledy byly více dechberoucí, zato stezka byla více skrytá, vedla bodlačím a do toho nebyl nikde stín. Slunce začalo pražit a stále jsme stoupali nahoru soutěsky a nikde nebyla žádná cesta dolů. Takže člověk sice obdivoval lidi docela, jak se prodírali palmovým lesíkem podél řeky, viděl lidi na pláži, ale říkal si "jak se tam k**va dostali?!" Vylezli jsme až úplně nahoru a... Tam se objevilo placené parkoviště, zrovna jsem vyrušil převlékající Francouzku, která myslela, že z bodlačí žádný člověk nevyjde. K pláži se muselo následně projít parkovištěm a pak po schodech prudce dolů. Tedy pláž, kde se osvěžíte a pak se zpotíte cestou nahoru. Ideál. Sešli jsme dolů a pak si prošli i palmový hajek a osvěžili se v průzračné vodě proudící podél soutěsky. Po té strastiplné cestě jsme to potřebovali.

Pláž Preveli je obklopena soutěskou a uprostřed 2 skalisek, které se musi vylézt. My, kteří slezli z pravé strany, jsme si všimli, že počet schodů a strmost levé strany je menší a rozhodli jsme si "usnadnit" cestu zpět tou druhou stezkou, kterou jsme na začátku nešli. Inu, vyrazili jsme. Počet schodů byl menší, ale dorazili jsme jen do půlky skaliska. Druhá půlka stezky na vrchol se skrývala mezi bodlaky a označena byla jen oranžovými tečkami. Museli jsme se docela zapotit, abychom na vršek vyšli a bohužel to nebyl konec, skála nám totiž připravila ještě další nepříjemný pochod krivolakými uhýby s bodláky všude kolem. Těsně před vrcholem už se muselo i částečně šplhat po skále. Na vrcholu už to šlo pěkně podél srázu dolů, kde ještě obtěžovali bodláky. Já už ale to škrábání ani nevnímal. Inu, mysleli jsme, že jdeme hezčí a kratší cestou, nicméně nebylo tak. Cesta vedla polem, prašnou cestou, klesala, i stoupala a neustále se vzdalovala od cíle, který jsem z dálky viděl. Poslední úsek procházel stavbou silnice, kde jsem si říkal, že jestli mi někdo řekne, že se tudy nesmí, jsem připraven bojovat za to, že prostě projdu. Skandál se nekonal a po 5 km (ano, cesta kratší ani lepší nebyla) jsem odpadl u auta u taverny a u říčky si schladil nohy. A co z toho vyplývá? Kratší cesta nebývá ta, kterou chceš zvládnout rychleji.

Cestu zpátky autem jsem si užil řízení na poloprázdné krétské vypadovce. Fascinuje mě, jak je tu pusto prázdno, když není sezona. Jelo se krásně, Řekové jsou kliďasi a i když jedete pomalu, neřeší to. Jeden nepříjemný zážitek byl jen z Belgičanem, který mě svým mercedesem vyblikával, ať uhnu před zatáčkou, což jsem neakceptoval a pěkně si počkal až po zatáčce. Lepil se hajzl hodně. Ale řídí se tu dobře, člověka pak baví už i ty serpentiny. I dráčova převodovka se snažila.

Už během čekání na odlet a pokyny nám byl změněn hotel, protože v nabídce byl hotel, který otevíral až o 14 dní později, než jsme měli přiletět. Tady bych asi neobviňoval Čedok, ale laxní řeckou náturu. Nicméně cena zůstala stejná. Do Řecka byl potřeba PCR test a vyplnit formulář pro řeckou vládu, aby věděla, kde se budete nacházet. Vyplňování formuláře byl docela oříšek, hodně věcí, které bych čekal na informačním letáku od cestovky jsem si našel na Google. A místo delegáta jsem vyplnil údaje své mámy, pro případ že by se mi něco stalo by to určitě vyřídila stejně rychle.

Čas odletu byl nastaven na 5 ráno, měli jsme být na letišti už ve 3. Říkal jsem si proč, většinou do schengenu stačí pomalu jen hodina předem s vlastním odbavením po internetu. Bohužel ne zde. Strávili jsme dlouhý čas ve frontě na odbavení, kde nás 2krát kontrolovali, zda jsme negativní a máme vyplněn řecký formulář. Naštěstí stačilo vše ukázat v mobilním telefonu. Trošku ve mě hrklo, když nekolik lidí vytáhl stoh papírů ze složky. Stále tedy, co je na papíře, to platí. U kontroly jsem pípal a musel projít detektorem, zda nemám na sobě střelný prach či drogy. Zřejmě můj oděv obsahoval stopové množství nezředěného pracího prášku.

Zatím jsem však nezaznamenal žádné typické trapné chování Čechů, což však mělo nastat později. Těsně před nástupem jedna maminka při větě své malé dcery, že už se nastupuje, jí vzkázala, že bez nich přece neodletí a jala se teprve chystat svou druhou malou dceru na záchod. Zaznamenal jsem i ponožky v sandálech, pochopit se to však dá, jelikož se jednalo o pána v důchodovém věku, který může trpět na studené nohy. Samozřejmě okamžitě po odlepení letadla od země se část lidí přesunula k záchodu (toto třeba opravdu nechápu... To si ti lidi nemohou dojít předem?!). Ulička byla jak průchoďák, takže se nedalo ani natáhnout nohy. To, že do mě vrazilo dvakrát dítě, když jsem spal, ani nekomentuji. 

Po přistání se samozřejmě tleskalo, to už mě ani nepřekvapilo. Překvapením však byla mladá rodina, která po zastavení letadla okamžitě vstala a matka sunula své malé děti vpřed. Byla však zablokována jinými lidmi, kteří zřejmě předpokládali stejně jako ona, že letadlo otevře dveře jako by se jednalo o autobus. Matčina připomínka, že teď tu budou snad stát ještě půl hodiny, ve mně vyvolala myšlenku, že mohla čekat a sedět. Rodinka však byla osvobozena otevřením letadla. Správné opuštění stejně nešlo, lidi honem spěchali ven, jak kdyby jim mělo něco uniknout. Našlo se však alespoň pár lidí, co normálně počkalo a opustilo letadlo. Venku se pak čekalo na autobus, kde jsme stejně potkali lidi, co vehementně potřebovali ven. Chápu, potřebovali si udělat selfie s letadlem. 

Následně nastalo čekání na zavazadlo, pak zase čekání ve frontě na informace, kam jet do hotelu a kterým busem. Já už chápu, že si lidi berou ty kufry na kolečkách, v tom neustálém čekání ve frontě se hodí, že vás neotravuje krosna na zádech. Pak si nás Čedok rozhodil do autobusů, náš bus měl jet do dvou hotelů. Když jsme přijeli k prvnímu, řidič oznámil jméno a nebylo mu rozumět vzadu. Dovedete si představit tu paniku lidí, co se děje? Ano, davová psychóza působila i na mě, ale moje já zvážilo, že sr zeptá vepředu či se venku podívá na jméno hotelu z okna. Což nikoho nenapadlo, ač jsme stáli hned vedle hotelu.

Po příjezdu do hotelu mě trochu šokovalo, že nám měřili teplotu. Jedna slečna měla 38,5 a nechtěli ji pustit. Přece musí chápat, že unavený a přehrátý člověk bude vykazovat vyšší teplotu...

Hotel je však opravdu luxusní, jídlo je skvělé a na výběr je z několika pokrmů. Nechybějí ani zákusky a pivo a některé drinky zdarma. Očekávám, že přiberu minimálně 3 kila. Doufám, že na túrách to shodím. A musím se přiznat, že jsem se nechal unést a částečně jsem se účastníkem zájezdu stal. Ono jídlo a pití jen tak k mání, to neodolá snad nikdo. Řekové evidentně chtějí, aby se turisti cítili dobře, v panácích tu lejí docela lampy.

První den jsme v podstatě jen odpočívali. Čeká nás schůzka s delegátem a pak už snad túry a pořádné cestování.