Bylo na čase po 8 měsících konečně opět někam vyjet. První mou destinací bylo Jordansko, nicméně pitomá válka s Íránem zapříčinila, že mi byly zrušeny letenky a tudíž jsem musel vymyslet destinaci jinou. Vše jsem prokonzultoval s mým novým kámošem Gemini a vybral jsem si Andalusii ve Španělsku. A byla to dobrá volba. S Gemini jsem prokonzultoval i itinerář a nahodil mi jej docela šíleně, že jsem to musel zkorigovat a postupně upravovat. Pak už jen koupit letenky a zajistit ubytko a auto a mohlo se jet. Jelikož ubytování jsem hledal už celkem pozdě, cena za noc se pohybovala okolo 1500 korun. Dovolená dle AI tak začala.

První noc jsem strávil v Ardales, což je kousek od stezky Caminito del Rey. Královská stezka byla dříve označena za nebezpečnou, protože tam docházelo k úrazům i smrtím. Pro mě byla nebezpečná už cesta do Ardales, kdy jsem vyzvedl auto v 9 hodin večer a jel jsem tam 50 km, v noci, v dešti a v autě, které jsem nikdy neřídil. Dostal jsem Peugeot 208, kdy jsem měl volant u kolen a seděl jsem tam vskutku komicky. Cesta byla šílená, navigace oznamovala strašně brzo vyjetí z kruhového objezdu, takže jsem kolikrát odbočil blbě. Jednou jsem skončil na hotelovém parkovišti a prodíral se ven. Byl jsem unavený, otrávený a chtěl jsem už být na místě. Nakonec se mi podařilo z Malagy vymotat (mimochodem cesty tam jsou šílené, propletené)  a konečně jsem vyjel na Ardales. Jelo se dobře a nakonec jsem dorazil po desáté večer, zalehl a užil si noc za 1500. Ráno jsem si koupil pravou španělskou snídani přímo v hotelu, už tam seděli španělští dědkové a rokovali u kávičky. Já se najedl a na 9.hodinu jsem mel koupen lístek na Caminito del Rey.

Tato stezka, protože se tam zvyšoval počet nehod, byla zavřena a kompletně opravena, postaveny byly nové chodníky a už je bezpečná. Měli jsme i průvodce, který nám vyprávěl různé zajímavosti o stezce. Byla tam vytvořena vodní elektrárna, která zásobuje 165 tisíc domácností elektřinou, Královská se jmenuje díky tomu, že jí rád procházel král, jehož jméno jsem zapomněl. Stezkou vedou i koleje, které se stavěly už na konci 19.století. jak to postavili, mi zůstává záhadou. Dokonce je tam i 6 tunelů. Všude roste oleandr, který je jedovatý a je vysázen u cest, aby tam nechodila zvířata. Dále se tam musí odřezávat stromy, protože když upadnou a uhnijou, tak vybuchují. Stezka se jinak vlnila podél řeky a některé úseky vedly podél skal a dostával jsem i závratě. Zejména u poslední fáze, kde vedla stezka u skal celou dobu a výhledy kolem i dospod byly monstrózní a dechberoucí. Můžete vidět pod novým chodníkem i starou stezku a vypadala opravdu děsivě. Kolem byly i staré elektrické sloupky. Procházka byla okolo 5 km a super musí být i projetí vlakem. Možná příště. Po stezce už jsem vyrazil svým autíčkem do Rondy. Zvykl jsem si na auto rychle, taky je to automat. Jsem rád za něj, protože později jsem byl rád, že jsem nemusel řešit řazení.

AI mi hodila do itineráře ještě návštěvu pohoří El Torcal, což jsou bílošedé skály. Doporučení bylo tam jet co nejdříve, ale já si dal ještě snídani, která se podávala až v 9 hodin. Ta španělská natura posunutí života od dopoledne do noci mi moc nesedí. Do El Torcal jsem dorazil tak, že už bylo skoro obsazené velké parkoviště, hlídačka mě však navedla na chodník a nakonec jsem měl krásný prostor pro vyjetí. Počasí bylo krásné, a tak jsem si dal kraťase, ale po vyjetí busem nahoru, tam už bylo docela větrno a musím se přiznat, že jsem klepal kosu. Vyrazil jsem tedy na prohlídku a cesta skaliskama, trošku v mlze, byla opět zážitkem. Škoda jen těch uřvaných lidí, mohl tam být magický klid. Nakonec jsem si i klidu trochu užil, sešel jsem ze stezky, ani nevím jak, a snažil jsem se jít dál a dostat se zpět k turistickému centru. Nakonec jsem šel za zvukem vřiskajícího dítěte a cíl našel.