Dovolená se blíží konci a dny, ač více odpočinkové, začínají ubíhat mnohem rychleji. Program zůstává ještě nabytý. Po Ice nás čekaly 2 dny na Paracas, což je plážová destinace pro turisty, která je kousek od obrovského národního parku. Paracas je vzdálen jen 71 km od Icy, takže jsme si vzali taxíka. Po příjezdu jsme se ubytovali a šli si projít město. Popravdě, mě nenadchlo, Paracas je opravdu díra, je to hotel, restaurace a obchody vedle sebe, všechno předražené a v podstatě se tu nedá nic dělat. Turisti jsem jezdí pro návštěvu národního parku a vesměs se tu dá strávit maximálně 1 noc, my tu máme dvě a já si říkal, co tu budem tak dlouho dělat.

Až odpoledne jsme měli výlet do národního parku, kde jsme měli do hlouby parku a sledovat západ slunce. Než jsme odjeli, našli jsme s Helenou rodinnou restauraci, kde měli ceviche (jídlo z mořských plodů) a rozhodli se jej vyzkoušet. Vtipné bylo, že jsme při čekání na oběd měli výhled do jejich obývacího pokoje. V rámci toho jsme věděli, že jídlo bude opravdu domácí. A chutnalo výtečně - jako předkrm kousky ryby a chobotnice s cibulí v rybí omáčce a hlavní chod jsem měl kuřecí kousky a bramborem a rýží (jak jinak). Při obědě jsme si s Helenou říkali, že zdrhnem po zítřejším výletě do Limy nebo zpět do Icy, protože Paracas byl fakt díra.
Dan vymyslel, že bychom zítřejší výlet prodloužili o odpolední výlet do parku jinam za 10 dolarů a já souhlasil. Helena nechtěla, řekla, že si dá nakonec voraz. 

Přišlo odpoledne a vyjeli jsme do parku na čumendu s následným sledováním západu slunce. Park je rozlehlý, ale nečekejte stromy a vegetaci, jde o pustou krajinu. Kolem je v podstatě poušť, ale ne pisečná, ale ta pravá, kamenitá a zaprášená. Široko daleko byla jen pustina, tu a tam kopec a vše bylo takové pusté a šedivé. Cítil jsem se jak ve filmu Duna. Autobus nás hodil někam doprostřed a náš mladý průvodce nás vzal na cestu na kopce, odkud měly být hezké výhledy do krajiny. Popravdě, já myslel, že všechny highlighty už jsme v Peru vypotřebovali a nic lepšího už nebude.

Jenže Paracas park překvapil. Když jsme vylezli na první kopce (nebylo to nic složitého, ale Dan si přece jen vzal hole), naskytly se nám parádní výhledy do pustiny. Obrovská plocha táhnoucí se do dáli, kousek bylo i moře a bylo to úchvatné. Šli jsme dál a výš a dorazili k útesům, z kterého jsme sledovali pobřeží a slunce už se dostávalo k západu. Když jsme tam stál a díval se na rozbouřené moře, útesy, vlny a slunce, tak jsem zamrzal. Nechtěl jsem skákat či létat, jak se mi stává, ale spíš jsem chtěl jen stát a sledovat tu krásu. Bohužel pořád tam rušili lidi a průvodce nás hnal na místo, kde se měl západ sledovat. Odevšad byly krásné výhledy, ale tam, kde jsme sledovali západ, tak ten výhled byl za mě asi nejslabší, nebyly totiž pořádně vidět útesy a pobřeží.
Ale západ byl krásný…zažil jsem sice lepší, ale tenhle by se dal zařadit mezi ty topové. Po západu už jsme slezli kopec a zamířili k autobusu, než padne úplná tma. Autobus z kopců vypadal v té krajině tak maličký. K autobusu jsem došel jako první, protože jsem potřeboval na záchod. Pak už jen cesta potmě domů, kdy lidi ze zážitků a větru odpadli a spali.

Druhý den jsme museli zase vstávat brzo, už se mi opravdu nechtělo.

Čekal nás už v 8 výlet, tentokrát lodí, na vzdálený ostrov, kde žijí malí tučňáci a vyskytují se tam i lachtani. Dále jsme mohli vidět na kopci vyobrazený, 150 metrů vysoký obrazec “kaktusu”, o kterém nikdo neví, kdo ho udělal ani proč. Něco podobného jak obrazce v Nasce.

Cesta lodí mi přivodila mírnou mořskou nemoc, trošku mi bylo na zvracení. Prošel jsem si tak nemocí výškovku i mořskou. Zjistil jsem, že jsem nadobro suchozemský tvor, který se rád pohybuje do výšky 3000 metrů max. Ostrov čněl daleko od pevniny a kroužili jsme kolem něj a obdivovali ptáky a pelikány, zahlédli jsme i ty malé tučňáky, kteří si tam cupitali po dvou a čuměli do krajiny. Celý ostrov byl pokrytý ptačími výkaly a neskutečně to tam páchlo. Tyhle výkaly Peru vyváží do světa, jsou i v národním parku a je to výborné hnojivo. Obkroužili jsme ostrov a cestou zpět jsme narazili na bóji, kde si hráli 4 lachtani. Shazovali se z bóje, aby chvíli se mohli vyhřívat na slunku.

Takový National geographic, chyběl jen mluvený komentář. Poté už jsme vyrazili na břeh a po hodině jsem já a Dan měli další program, návštěvu parku znovu, ale na jiných místech. 

Výlet spočíval v navštívení 5 míst, první byla katedrála v moři, obrovská skála, která dle místních připomínala katedrálu. Dan ji chtěl hodně vidět. Nacházela se sama na pobřeží a vypadala majestátně. Nicméně oproti portugalskému Agarve, které má podobných skal okolo pobřeží požehnaně, vypada opuštěně. Druhé místo byl výhled z kopce na rudou pláž. Zde byl výhled docela úžasný, Rudá pláž však byla malá a spíše jsem obdivoval okolí kolem a moře. Třetí zastávka bylo sjetí k té Rudé pláži, čtvrtá byla pláž, kde se dalo koupat a dostali jsme 40 minut na to. Neměl jsem plavky, tak jsem smočil aspoň nohy, stejně mi vlny ohodily kalhoty. A poslední zastávka, ta nejdelší, byly restaurace na Lagoona pláži, které byly tak turistické, že to bolelo. Hlavně zde musel být největší sraz a průvodkyně se hodně snažila, aby nás z těch míst předtím nahnala do mikrobusu, abychom oběd stíhali. S Danem jsme si dali kafe a jako pozornost jsme dostali pidi panáka pisco sour. Inu, stejně to bylo hodně turistické.

Okolo jezdilo hodně turistů na skútrech, nebo kolech. To jsem si říkal, že jsme si mohli objednat a taky se projet. Nemuseli jsme navštívit tuhle Lagoonu s mastňáckými restauracemi a mohli se projíždět tou úžasnou krajinou. Škoda. Aspoň jsem si nasbíral 2 mušle do sbírky, tak doufám, že mi je nezabaví. 

Poslední hodiny v Paracasu patřily rozchodu. Našli jsme skvělou hospodu Smak, kde jsme objevili menu za 15 sol. Obsluha byla velmi milá a jídlo celkem taky ušlo. Všude v Paracasu se pozdě odpoledne sledovalo semifinále Ligy mistrů, místní fandili Barceloně. Zajímavé je, jak u nás končí zápas skoro k půlnoci a tady bylo před šestou hodinou. Po jídle jsme se procházeli každý zvlášť a pomalu se připravovali na poslední 2 dny. Tam, kde naše cesta začala - v Limě. 

Ještě se nám stala taková hezká příhoda. Při večerním relaxu jsme měli otevřené dveře do pokoje, aby se luftovalo. Najednou nám do pokoje vlezl pes a uvelebil se na našem koberečku, nechtělo se mu pryč a usínal. Já s Helenou jsme se rozhodli jít se projít a psa vyvenčit. Nakonec šel s námi a cupitoval vedle nás.

U silnice ho málem zajelo auto, protože tam vletěl, když štěkal na jiné psy. Až nás zamrazilo, protože auto mu otřelo kožich. Nakonec jsme psovi koupili taštičky, aby se nažral a postarali jsme se o něj. Nakonec nás stejně zradil, protože utekl k lidem do restaurace a loudil u nich jídlo. To je vděk teda!