Nadšení z levád nás neopustilo a vymýšleli jsme, jakou další projít. Možností je tu tolik, tentokrát jsme vybrali méně známou levadu Castelejo, která se nachází kousek od městečka Porto Cruz, schovaného mezi skalisky v zálivu. Leváda Castelejo začínala v malé vesnici, kde jsme se v první chvíli proplétali mezi zahradkami a malými domky. Pak už leváda pokračovala kolem kopců a opět nabízela dech beroucí výhledy. Tentokrát jsme se spíše kochali výhledy na kopce, příroda byla podobná našim lužním lesům. Kolem se nacházela také koryta vyschlých vodopádů.
U jednoho byl vystrčen kus větve a já si říkal, že si zkusím shyb z podřepu. Když jsem se zapřel, větev začala sjíždět z kopce a najíždět na mě a nebyl jsem schopen na začátku utéct. Už jsem se děsil, že mě ten padlý strom vezme s sebou do nitra údolí, naštěstí se zastavil a já utekl. Nešahejte na opuštěné větve. Cesta nás po 4 km zavedla k říčce obklopené kameny, kde jsme si dali malý oddych. Celou cestu jsme nepotkali ani živé duše, pak až na konci pár německých občanů. Nazpátek jsme si "vyrobili" rádoby loďky, které jsme pustili po levádě a sledovali, jak si vedou. Po pár desítek metrů jsme je ale ztratili z dohledu a už se kochali jen klidem kolem a užívali si chůzi podél levády. Na konci jsem trochu ušel holkám a čekal je na bobku s výhledem na okolní krajinu a vůbec by mi nevadilo tam zůstat dlouho. Ta příroda tady vás nakopává neuvěřitelně. Po procházce jsme se vydali do městečka Porto Cruz. To bylo malé, ale velmi malebné. Google nám doporučil restauraci, kde jsme si dali oběd. Stoly byly přímo u moře, kde se vlny tříštily o kameny. Číšník nám řekl, že na jídlo můžeme čekat až hodinu. Když jsme vsak viděli výhled na moře a blízké skály, vůbec nám to nevadilo. Oběd pak korunoval daný výhled. Lahoda. A budu v popisu pěkných věcí pokračovat. Kolem pobřeží jsme se prošli na kamenitou pláž, kde se sice nedalo koupat kvůli vlnám, ale zase se dalo kochat díky vlnám.
Chvíli jsme poseděli a já si užíval ASMR drolících se kamínků, co vlny nesly. Poté už jsme jen navštívili obchod na gelato a odjeli na barák. Cestou jsme opět viděli popeláře a autoškolu a dnešní parkování bylo jen couvání do kopce, což už mi problém nedělalo. Dojeli jsme dříve, takže jsme se rozhodli podívat se do snack baru kousek od našeho bydliště. Byl to trošku výšlap, ale ten už nás netrápí. Vyděsil mě jen štěkající pes, ktery pobíhal až nebezpečně blízko a zavadil mi i o nohavici. Zdrhli jsme mu. Snack bar byl jen čtvrtá cenová a utrácet eura jsme tam nechtěli. Vydali jsme se zpět. Já se trhl a chtěl vyzkoušet zkratku, která ukazovala mezi domy. Inu, vyšel jsem, prodíral jsem se zahradami, kolem zdí a jen čistě dle vyšlapané cesty jsem poznal, kudy asi jít. Párkrát jsem skončil někde mimo, ale vždy se cesta našla. Nakonec se u cesty vylouply schody, po kterých jsem sešel na naši silnici, 40 metrů od našeho zaparkovaného Klioše. Byl jsem nadšen, jen mé oblečení bylo plné nějakého divného jehličí. Opět den beru jako úspěšný.
Poslední den jsem nechal na holkách, ať vyberou program, protože já už nevěděl, co dalšího vidět. Popravdě je toho tu hodně, ale už jsem nechtěl nic vymýšlet. Holky rozhodly vyjet opět na Rabacal, kde jsou až 4 levády a dali bychom tam i trochu výšlapu.
U Rabacalu začíná levady Risco a 25 fontes, což jsou jedny z top 5. Inu, vyjeli jsme. Cestu už jsme víceméně znali, takže opět dálnicí a tunely kolem Funchalu a potom hezkou žlutou klikatou cestou až k Rabacalu. Mapy.cz se opět snažily převažovat cestu přes bílé uzké hrůzné uličky, ale nedali jsme se a drželi se cesty. Problémem, který zde mimo úzkých uliček je, že auta zde parkují v cestě, třeba kousek u zatáček, takže člověk nevidí, zda něco nejede. Ale to není parking úplně u kraje, to je prostě v cestě. Musím se tak vyhýbat do protisměru z hrůzou, zda něco nepojede. Dnes se mi však stala nová překážka a to díra na silnici. Když jsem se jí snažil vyhnout, auto mně chcíplo. V kopci, jak jinak. U Rabacalu už bylo plné parkoviště, ale naštěstí jsme chytli vyjíždějící Vietnamku a její místo zabrali. Eva vymyslela trasu, kdy jsme 2 km sešli po silnici. Tam pak byla odpočinková restaurace, kde jsme si dali kafe a zakusek, a vyrazili na levádu Risko, ta měřila 1,8 km tam a zpět. Risko nás však zklamalo, stojatá voda v levádě, okolí celkem fajn, ale cesta moc profláklá. Kolem jen trošku dojem dávaly vavříny a pokroucene jehličnaté stromky, jejíž název neznám, ale maji jehličky jako tis a podobné stromy jsou i na Tenerife.
Na konci levády byl opět vodopád a myslíme, že průvodci považují za top levadu jen tu, kde je na konci vodopád. Přitom ty vodopády zase nejsou tak robustní, nejhezčí právě bývá ta krajina podél levád. Risko jsme nechali vzadu a rozhodli jsme se napojit na jinou levádu Alecrim, kam se muselo dostat trošku výšlapem. Než jsme na něj vykročili, potkali jsme sympatickou Češku, co evidentně kempuje na Madeiře a Risko levadu jsme jí pomluvili, moc nám nevěřila. Uvěří...Výšlap k Alecrim byl jako opičí dráha, chvíli nahoru, chvíli dolů, nicméně nejhorší byly níže položené větve, do kterých jsem párkrát bouchl hlavou. Musím napsat opět, že túry na Madeiře nejsou jednotvarné. Zejména výšlapy stojí za to. Trochu mě pobolívaly kolena, ale nezadýchal jsem se, evidentně trénink chůze každý den udělal své. Teď jen nezlenošit doma. Poslední úsek k levadě vedl strmým stoupáním vavřínovým hájem, což bylo jak procházení klecemi. Na konci už se rozprostřela leváda Alecrim v plné kráse. Tam jsme si dali svačinku a vydali se 2,6 km podél ní až k parkovišti. Poprvé jsme tak vymysleli okruh, abychom se nemuseli vracet.
Leváda Alecrim je za mě nejkrásnější levádou, jakou jsme navštívili. Klid, vavříny nad ní, mechy kolem, slunce zářící mezi stromy, to vše bylo opravdu nepopsatelně okouzlující. Za každou zakrutou jsem jen nevěřícně hleděl, co příroda a v podstatě i člověk dokázali stvořit. Musel jsem si dávat pozor na kameny a větve na stezce, protože člověk o ně neustále zakopával. Myslím, že tato leváda je i zobrazena na všech cestopisech, ale mylně zaměněna za Risko, protože to teče o kopec níže ve stejném směru. Lidi tak jdou na Risko a 25 proudů, ale možná tato nádhera jim uniká...Během cesty jsme moc turistů právě nepotkali, u Riska přitom zase bylo turistů dost. Takže pokud sem pojedete, určitě si nenechte ujít Alecrim. Během cesty jsme narazili i na vodopád levády, kde tekla úplně bílá voda a opět ta scenérie vytvářela zvláštní magickou atmosféru. Důležité je, aby bylo slunečné počasí, protože v zataženu si myslím, by to nebylo tak krásné. Nám to naštěstí vyšlo. Alecrim už jsme pak došli mlčky, kochali se ke konci i zelenými vrcholy kolem. Nadšení z výletu jsme se rozhodli zajet někam na pláž a okoupat se. Vyhrála vesnice Ponta do Sol, kde jsme četli, že se nachází docela ucházející pláž. Nechteli jsme totiž jet zase přes celý ostrov. Během cesty tam jsem opět zažil zážitky při řízení. V jednom úseku nějaké auto nedalo přednost a vjelo nám do silnice, jet rychleji, tak jsme v něm. V serpentinách jsme narazili na řidiče, kteří se z auta (!!) kochali krajinou kolem a zaparkováni byli u zatáček (!!!). To člověk vážně nepochopí. Pak jsme v serpentinách narazili na auto, které jelo asi 20 km/hod, v zatáčkách div nezastavilo a i já jsem si říkal, že tohle je na mě moc pomalu. Serpentiny už jsem se naučil projíždět rychle, Madeira už mě naučila.
Předjíždět jsem ho nechtěl, protože do zatáček se to nedalo. Mezi ním a mnou však jelo auto a ten s ním trpělivost neměl a po jedné zatáčce ho předjel. My ho objeli na staveništi, kde se upravovala silnice. Poté jsme vjeli do vesnice, kde se zezadu na mě nalepila ženská, která vehementně tlačila, abych jel rychleji. Já jel podle předpisů a zpomalením jen odjížděl opět debilně zaparkovaná auta. Pak když jsem pouštěl v protisměru auto, už to nevydržela, zatroubila a objela mě. Za ní jela další auta, která však netlačila, takže to byla nějaká netrpělivá pi***. Úplně mě ale rozhodila. Kuna. Do Ponto da Sol už jsme dorazili v pořádku, jen parkování bylo opět podélné. Popravdě, nevadí mi, jen na něj potřebuji více času, který člověk kvůli autům kolem nemá.
Ponto da Sol byla malá vesnice, jejíž pláž nepatřila k těm krásným, ale na kamenitém podkladu bylo docela dost lidí. Jelikož se zatáhlo, já a Eva jsme do vody nešli, jen Hana tam vlezla. Já se rozhodl aspoň ochladit nohy. Sundal jsem si boty, dal je na kámen a čekal na vlny. Jedna z nich byla docela prudká, takže mě ohodila až do pasu, měl jsem mokré kalhoty a dokonce se dostala i dál na kámen, kde mi shodila boty. Mohl jsem do té vody vlézt rovnou. V mokrých botech jsem pak chodil celou dobu. Po koupání jsme si užili vyhlídky na skaliska kolem a dali si poslední večeři v restauraci s výhledem na moře a skály. Jídlo nebylo špatné, spíše průměrné.
Bylo vidět, že si kuchaři s rybami mohli ještě více vyhrát. Tak či tak, za mě dávám gastrnomii 2, všechna jídla z restaurací mně chutnala a vždy jsem se dosyta najedl. Na jedničku to mělo ale pár chyb v dochucení. Po jídle jsme se už odebrali na cestu na barák. Dnes při parkování bylo podélné s úplným nájezdem na chodník. Absolutně jsem na začátku nechápal, jak dát kola. Po radách jsem na to však přišel a nakonec to šlo samo. Večer už padlo poslední víno a nostalgie, že už se jede další den pryč.
Ráno jsme vrátili klíče, autem si zajeli na snídani na pastely, Hana udělala poslední koupání, vrátili na letišti auto. A Eurowings už jsme letěli domů. Madeira zůstane u mě zůstává v top 5 destinacích. Má nádhernou přírodu, která však není pro každého. Túry ukázaly, že to není brnkačka. Projížďky krajinou byly adrenalinové i krásné zároveň. Někdy jsem těžce odolával nedívat se kolem. Navštívil jsem spoustu míst, kde bych meditoval či relaxoval spoustu času a nevadilo by mi to. Madeira není ráj, je to místo, kde si odpočinete, sáhnete na dno, spojíte se s přírodou. Myslím, že jsem našel destinaci, kam bych se měl pravidelně vracet. Uvidíme se za 5 let.
