Rok 2023 je v plném proudu. Potýkám se s vleklou nemocí s oslabenou imunitou, takže jsem měl strach, že nemoc ovlivní i mou dovolenou v Portugalsku. Ještě 4 dny před odjezdem mě trápila bolest v krku. Naštěstí silou vůle, vitamíny, klidem a enzymy se mi podařilo dostat do relativního uzdravení a mohl jsem vyjet. Příspěvky z dovolené měly být nejdříve z jižní Koreje, ale tuhle cestu jsem tak kalkuloval a byl nerozhodný, až se letenky vyšplhaly na 33 tisíc, což jsem nehodlal akceptovat. Uvažoval jsem i o střední Americe, tam se mi ale nechtělo samotnému, až jsem se nakonec rozhodoval mezi Irskem a Portugalskem. Druhý stát nakonec vyhrál. Podařilo se mi dostat mnoho tipů, takže jsem ani nemusel nic plánovat.
Nakonec cesta bude probíhat Porto-Lisabon-Faro + Londýn, protože letenky z Fara byly přes Londýn nejlevnější, tak jsem si řekl, že se do Londýna po 20 letech znovu podívám.
Porto bylo první zastávkou v Portugalsku. Ubytován jsem byl kousek od nádraží Campanha, takže na výlety ideální. V Portu jsem strávil 5 nocí na airbnb, v bytě bez oteviracích oken, pouze s oknem ve stropě, které aspoň přivádělo denní světlo. Porto bylo založeno římským vazalem jmenem Decimus Iunius Brutus Callaicus, který jej pojmenoval Portus Cale (v latině i Gale), z čehož pak vzniklo i celé jméno země později. Prošel jsem si známé stavby, ale nejvíce se mi libily typické uzké přístavní uličky a barevné domky. Užíval jsem si také výhledů. Tím, že je město v kopci, můžete si užívat výhledy odkudkoliv. Centrum se dá projít křížem krážem za jeden den a je opravdu vidět, že to je přístav. Domky jsou naňahňány u sebe, takže ve výhledech vidíte hlavně obrovskou plochu červených střech. Z druhé strany břehu však je výhled společně se slavným mostem Ludvíka I.asi nejkrásnější. Jak jsem byl dlouho nemocný a doma, nějak jsem se na začátku nedokázal dostat k užívání si města. Ale postupem času mě město oslovilo, oblíbil jsem si jej.
Jiný den jsem se vydal také projít si cestičku kolem pláže a užíval si opět zvuk vlnobití. Dokonce vál docela studený vítr, takže aspoň ochlazoval. Vtipná věc na Portu je jejich metro. Je to víceméně tramvaj, která je krátká a jezdí ne ve velkých intervalech (což se vymyká typickému metru). Jedna jízda v "metru" v 6 večer ve 35 stupních stačila k tomu, že jsem v tramvaji vypotil minimálně 2 litry vody během 10 minut. Hrůza! Možná by si Brno mohlo vzít z Porta příklad...stačí udělat velkou tramvaj, nahodit jí na přední sklo M a Brno bude mít metro taky :)
V Portugalsku se toho termínu nacházel i můj kolega Dan, s kterým děláme našeho oblíbeného klienta, s přítelkyní a rozhodli jsme, že pojedeme vlakem podél řeky Duoro do městečka Pinhao, odkud se dá procházet podél vinic a kochat se krajinou. Vyrazili jsme poněkud starým vlakem a i cesta byla cíl. Jeli jsme nejdřív údolím s malými vesničkami a já se zase vrátil na Madeiru. Po hodině se vlak dostal k řece Duoro a výhledy byly opět dech beroucí. Řeka, vinice, lesy, vesničky, malé domky...nedá se to popsat slovy. Portugalsko začalo konkurovat Itálii. V městečku Pinhao jsme dali kafe před túrou a vydali se na ni. Teplota vzduchu vyšplhala na 35 stupňů a čekal nás prudký výšlap asi 2 km. Našli jsme značenou stezku, která ukazovala do cíle 3,6 km. Vydali jsme se podél ní, cestou ochutnali pomeranče, brodili se rozpadlými zídkami a hledali domečky, kde by nám prodali víno, protože vinic bylo kolem plno. Narazili jsme na jeden dům a Danova přítelkyně Bára španělštinou žádala o sklenici vína.
Prý ve městě. Díky! Značená stezka po 1 km skončila (nechápu!), takže jsme se vydali podél map.cz. Vinice i výhledy byly kolem úžasné, vedro však bylo šílené..nejhorší bylo, že se nedalo kde schovat do stínu, takže jsme museli šlapat do kopce a jakmile jsem viděl opuštěný olivový stromek, nacpal jsem se do jeho stínu. Dan měl energie na rozdávání, což mě víceméně ještě více energie ubíralo. Nebyl jsem ještě po nemoci rozchozený a říkal jsem si, že musím udržovat pitný režim. Dva kilometry se šly nekonečně dlouho. Dokonce jsme narazili na páreček, který si udělal ve vinicí piknik! Normálně roztáhli deku do vinice a sedli si....jako...vypadalo to komicky, protože výhled byl na vinici před nimi...už jsem ale neměl ani sílu se tomu divit. Nakonec jsme dorazili do malé vesničky, kde chcípl pes, ale měla otevřena malá kavárna. No, tak jsme si řekli, že si dáme malé pivo, tretinku...a zakecali se...a těch piv bylo 7! Každý pivař ví, že slina ve vedru přijde hned. No popíjelo se, ale museli jsme to utnout, protože nám jel vlak...chtěli jsme objednat Uber...ten bohužel ale nepřijel, takže jsme v náladě šli po silnici zpět do vesnice a snažili se stopovat auta, co jela dolů. Mám pocit, že místním nás bylo líto, že nás nemůžou vzít. Kdybych byl sám, asi bych se do nějakého auta dostal...ale asi bych nevypil 7 piv za 2 hodiny. Cesta z kopce byla veselá, na druhou stranu bolestivá na kolena. V nádraží hale měli ochutnávku vín, tak jsme si dali dvojku, ale to už jel vlak a museli jsme opustit Pinhao. Výšlap ale stál za to. Cesta do Porta už byla ve znamení rozcapení na sedačkách a odpočinku. Rozloučil jsem se s Danem a Bárou a doma už jsem ani nikam nešel. Vedro mě vysálo. Budete-li v Portu, určitě doporučuji si do nějaké vesničky zajet a udělat si túru kolem...nádherné výhledy a příjemné prostředí
Dalším výletem, který jsem si tentokrát objednal přes cestovní kancelář, byla stezka podél řeky Pavia s navstevou visutého mostu 512, který byl nejdelším pěším visutým mostem na světě, dokud mu to nesebrala Dolní Morava a její Skybridge. Bohužel bez cestovky se tam nedalo dostat jinak než autem, takže jsem zvolil tuto cestu. Ve skupině nás bylo 6, jedna paní z Brazílie, 2 Litevky, 2 hoši až z Guatemaly. Průvodci byli Portugalci Joao a Yago. Nejdříve jsme navštívili cukrárnu v městě, u kterého se nacházel ten most, jež dělala typické cukroví jen pro ten region a recept se předává ústně od mrtvé jeptišky. Cukroví bylo fajn, nebylo tak sladké, ale nevěřil jsem tomu příběhu moc. Ale naproti byl klášter, tak možná...poté už jsme se vydali pěkně do kopce serpentinkami aka Madeira k visutému mostu.
Pánové nás vysadili těsně před ním tak, abychom si hezky vyšlápli schody k mostu. Bylo jich asi 300! Opět vedro, opět jsme se zapotili. Pak už honem na most, z kterého byly úžasné výhledy. Kam se hrabe Morava...Most se ani moc netřepal a nebylo tam ani tolik lidí. Někteří lidé však byli mrtví strachy, jejich oči hovořily za vše. Most jsme si prošli i zpět, protože až tam začínala pak 8 km stezka podél řeky Pavia. Celá stezka je placená a vlastně jdete po dřevěné lávce celou dobu. Nakonec tu platbu chápu už kvůli úpravě. Stezka byla taky téměř prázdná, skoro nikdo po ní nešel, takže jsem byl vesměs sám na ní. A ta krajina a výhledy....ano, pořád se opakuji...nicméně lesy, skály, řeka, soutěsky, to je prostě moje krevní skupina. Byl jsem z té procházky nadšen. Na některých usecích jsem dostával stendhalitidu. A samozřejmě jsem šel, šel a neodpočíval, takže v posledním kilometru jsem si řekl, že bych si i mohl sednout a trošku si odpočinout. Sedl jsem na pařez a kochal se řekou a skály kolem. Pak už jsem dorazil na konec jako první a jakmile jsme dorazili všichni, vzali nás hoši ještě na oběd, který byl v ceně. Ten korunoval celý výlet. Dorazili jsme do restaurace, kde měli vlastní hovězí maso z chovu krav. Nejdřív donesli maso pečené, které se rozpadalo na jazyku, příloha brambory nebo rýže. Pak donesli steak a ten byl naprosto luxusni. Do toho jsem si dal bílé víno, které k masu pasovalo. Oběd byl úžasný a dokonce jsem konverzoval s Litevkami i Guatemalci. Pak už byl čas na cestu domů a musím říci, že tento den mě tak nabyl pozitivní energií, jak už dlouho ne. Výlet, i když stál cca 2600, se vydařil všemi deseti!
Porto a okolí mě dokázaly nabít velkým pozitivismem a po dnech v nemoci musím napsat, že jsem to potřeboval. Presouvám se přes Aveiro do Lisabonu a věřím, že pozitivní dovolená bude nadále pokračovat.
