Odlet byl v 6 ráno z Prahy, jeli jsme taxíkem tak, že ve 3:15 jsem byl vyzvedáván já jako první. Schválně jsem si sedl dozadu, abych si nemusel povídat, ale jak už to u českých řidičů, kteří vás vezou na letiště, bývá, zeptají se a zavedou hovor. I tentokrát nebyla výjimka. No, na letiště jsme dorazili kolem 4 ranní, dali kafe, odbavili se, v 5:40 už seděli všichni v letadle, proběhla instruktáž…a…nic.
Venku totiž byla mlha. A mlha hustá, že by se dala krájet. A jelikož pražské letiště opravuje hlavní ranvej, vedlejší není stavěná na slabou viditelnost, tak jsme stáli. A stále seděli v tom letadle. Po hodině nám KLM nabídli sendvič, po 2 hodinách nám nabídli pití a kapitán stále nevěděl, jak to bude. Bylo 8 hodin, dostávali jsme zprávu, že pražské letiště opět přerušilo odlety i přílety kvůli mlze…pražské letiště si evidentně nenastavilo na vedlejší ranveji “mlhovky” než začalo opravovat hlavní ranvej. Proč? Je překvapující, že lidé poslušně seděli a čekali i po uplynutí 3 hodin. Po 9:30, kdy mlha mírně opadla, jsme stále neletěli a v Amsterdamu už probíhal nástup do letadla do Limy. Vzlétli jsme v 10:10, po 4 hodinách v letadle na jednom místě.
Během letu jsme dostávali informace o tom, kdo kam zmeškal let, komu byl přebookován a kdo si má zajít na přepážku. Více jak polovina lidí v Amsterdamu přestupovala! Jak poletíme my, jsme se dověděli těsně před přiletem, šoupli nás na let do Panama city a odtud do Limy. Trošku výzva byla, že jsme na zařízení měli hodinu a půl.
Nasadili jsme pekelné tempo, museli jsme přes imigrační a běželi na přepážku se online odbavit. Bohužel nám to nebralo pasy, aby nám to vytisklo boardig pass. Tak jsme museli jít na přepážku taky. Zbývalo 40 minut do odletu a paní na přepážce nechápala a zjišťovala, proč nám boarding pass nejde vytisknout. Nakonec se zjistilo, že je to tím, že začal nástup do letadla a že máme jít k bráně, kde nám passy vytisknou. Tam už lezli lidi do letadla. Museli jsme předběhnout a podařilo se. Do letadla jsme se dostali. Rovnou nám vytiskli i passy na cestu do Limy z Panamy. A stihl jsem i navléknout kompresní ponožky, takže jsem tam chvíli pobíhal bos.
I přes šílené peripetie jsme nakonec vychytali docela dobrá místa. Já s Danem jsme měli místa v Economy comfort, takže prostor na nohy dobrý, Helena byla u východu, takže prostor na nohy luxusní. Ja seděl na 4, vlevo ode mne byla paní z Dánska, co měla rodinu vedle a dostávali lepší jídlo dřív. Inu, já zažil trapas, když jsem si objednal červené víno a samozřejmě, podařilo se mi jej shodit na tu paní. Naštěstí většina skončila na zemi a jen malá část na jejích stehnech. Ale byl to trapas, a to si vemte, že vedle ní máte sedět dalsich 8 hodin. Vzala to sportovně, ale musel jsem jí slíbit, že už si červené neobjednám. Vpravo ode mě seděli 2 Češi, manželé 65+, což byli typičtí burani. Bavili se jak v hospodě spolu a manžel svou ženu oslovoval “vole”. Takže jsem si vyslechl, že je vadná, vole…že vole by jedl a že by kouřil a vole padalo neustále. Romantika hadra. Helena měla mezi sebou řidiče nějakého týpka, co se rozhodl cestovat po Panamě a Mexiku a je v business a do Prahy se chystají s ním na podzim. Jasný drogový dealer. Dan měl lid asi jediný milé. Po 11 hodinách jsme přistáli v Panamě a vydali se hledat bránu do Limy. Potkali jsme taky Čechy, kteří letěli do Limy s námi a z toho páru (asi 55) se vyklubala laborantka z Uherského Hradiště! Zná i otce…svět je malý, opravdu. Tento pár ještě pomohl k tomu, že jsme našli správnou bránu.
Když jsme přiletěli do Panamy, vydali jsme se asi 500 metrů k bráně, která hlásila Limu v náš čas. Těmto Moravákům nevytiskli boarding v Amsterdamu, takže poprosili, aby jim to vytiskli. Tam jsme se dověděli, že to popletli a brána správná je poblíž té, odkud jsme přiletěli. Takže jsme se vraceli těch 500 metrů zpátky!! Tam už jsme vyčkali na let a po 3 hodinách letu jsme úspěšně přistáli v Limě. A překvapivě přistála i naše zavazadla.
Jsme se totiž báli, že je nedostanem. Já byl tak nadšený, že jsem svou krosnu objímal jak znovu nalezené dítě. Pak jsme ještě měli peripetie s nalezením našeho taxíku. Taxikář nám totiž posílal hlasové zprávy ve španělštině, kterým jsme sotva rozuměli. Nakonec jsme ho nějakým způsobem nalezli. Pomohli nám k tomu znalosti italských číslovek. Tak jsme nalezli taxi u brány číslo 7. Taxikář se se mnou chtěl bavit, ale nešlo to. V Asii aspoň znají některá slova anglicky, tady vůbec. Takže primodoro peru, primodoro america…hostel…po 31 hodinách jsme se konečně ubytovali a ulehli ke spánku. Měli jsme do Peru dorazit v 15:25 jejich času, dorazili jsme v 1:30 jejich času.
Plusem tohoto všeho bylo, že nemám jetlag. Vstávání ve 2:30, 18 hodin v letadle a 5 hodin na letišti jaksi úplně rozbilo nějaký systém, kdy jsem absolutně netušil kolik je hodin.
