Kjoto je město zenu. Je tu hromada chrámů, od velkých po malinké a skryté v útrobách města. Za období Edu patřilo pod hlavní chrám Nanzenji přes 800 chrámů. Kjoto však nabízí i úzké uličky a nejsou zde skoro žádné mrakodrapy jako v Tokyu. My se ubytovali kousek od nádraží, u Toji chrámu. Ubytko bylo tentokrát airbnb a naproti se nacházel dokonce onsen. Přijeli jsme večer a rozhodli se najíst v žrádelně Hide, kde měli specialitu okonomyaki a velkou plotnu přímo na stole. Jedlo se to spachtlickou jménem hera, kterou jste si z plotny nabírali sousta na talířek. Já si okonomyiaki nedal (mimochodem jednalo se o omeletu se zelím, vepřovým nebo hovězím masem), já si dal nudle s dršťkama, jednalo se o žaludky.
Obojí bylo vynikající a opět jsme si nacpali žaludky, já žaludky. Samozřejmě platba proběhla hotově (k tomu se vrátím níže). Co navštívit v Kjotu a sesumírovat to do nějakého srozumitelnějšího programu vylo docela složité, nakonec první den jsme navštívili hrad Nijo, který dokonce slavil 400 let od založení a zde se také oficiálně přesunula moc z šogunátu na císaře. Hrad jsme si prošli a nejvíc mě zaujala “zpívající” podlaha, kdy jste chodili a podlaha vydávala vrzající zvuk připomínající zvuky ptáků. Krásné a zenové byly i zahrady kolem a člověk by tam rozjímal dlouho.
Ale čas ubíhal a my se odebrali na profláklou Arashiyamu, kde jsou právě zapadlé a méně navštěvované chrámy…teda aspoň byli v době, kdy jsem tam byl před 8 lety. První, co je zde k vidění, je bambusový háj, kterým můžete projít a kochat se vzrostlým bambusem. Lidí překvapivě nebylo tolik, co jsem čekal, i tak se šlo pomaleji. Za hájem jsme se vydali dál a domky i ulice byly vice modernější než před lety. Hodně turistů zde bylo. Poprvé jsme šli vesměs tou uličkou sami.
Navštívili jsme chrám Nisonin, kde se nacházeli 2 budhové, což je extrémně vzácné. Oba značili začátek a konec života. V chrámu bylo také psáno, že se máte zaposlouchat do “zvuků ticha”, tedy vnímat přírodu kolem. Sedli jsme si k zenové zahradě, pozorovali ji a rozjímali. Zklidnil jsem se a jen si užíval přítomného okamžiku. Z rozjímání mě vytrhlo jen to, že ⁹chrám, kvůli kterému jsem se sem vypravil, zavírá za hodinu a půl. Postupně jsme si prošli ještě hřbitov a pak se odebrali 1,5 km směrem k chrámu Otagi. Ten jsme objevili náhodou před 8 lety a návštěva ve mně vyvolala pozitivní náladu. Tehdy jsme tam byli sami a nikdo nikde nebyl, protože chrám se nachází opravdu daleko a turisti tak daleko chodit nechtěli. Bohužel letos už ke chrámu jezdí autobus, je zde konečná, takže turisti si sem přijedou a pak pěšky pokračují na jih. Inu, lidí tam bylo dost, nebyl přecpaný, ale bylo znát, že atmosféru kazili. V chrámu Otagi se nachází 1200 kamenných sošek, které vyjadřují život nás, některé se modlí, ale také se smějí, hrají si, spí, pomlouvají, špitají, šeptají, nebo mají u sebe předměty, co používáme. Sošky začal vyrábět umělec-mnich v 80.letech 20.století, aby zvýšil povědomí o chrámu, který byl už poněkud v úpadku. Jinak chrám byl založen okolo roku 700 a několikrát ho zničily přírodní katastrofy. Pozitivní náladu sošky u mě taky vyvolaly, jen mě mrzelo, že mi to ničili ti lidi kolem. Ovšem na některých bylo vidět, že v nich ty sošky taky vyvolávají úsměv. Někteří čuměli jak péra z gauče.
Po návštěvě jsme se vydali zpět na pokoj a užívali si prázdné ulice, protože chrámy zavřely a turisti neměli kam jít. Večer jsme zakončili v Beer Kyoto, kde si Japonci vaří vlastní pivo s různými příchutěmi. Jakub vyzkoušel vícero, já si dal jen dvě.
Chyběl jim zde ležák, měli hlavne IPA, stouty a Ale…trošku nám to do hlavy vlezlo, takže cesta autobusem k našemu ubytku byla docela vtipná, protože jsme se trošku motali. Jelikož jsme vstávali druhý den už ve 4 ráno, šli jsme spát brzo. Chtěli jsme totiž vidět nejznámější Inari shrine v noci. Je to hlavní turistické lákadlo a lidé tam vstávají brzy, aby se vyhnuli davům. Nikoho však asi nenapadlo se tam podívat za tmy. Dle internetu je to magický zážitek. Abychom ve 4 vstali a donutilo nás to nespat dál, využili jsme objednání taxíku a spuštění pračky se sušičkou, kterou už jsme minulou noc spustili a probudila nás všechny ve 3 ráno. Myslím ale, že také pořád u nás funguje jetleg, protože se ve 3 probouzíme a nedaří se nám spát. Vše bylo naplánováno a spustili jsme pračku, aby ve 4 skončila. Bohužel ale zvonila a zpívala už před 3.rano a člověk už pomalu nezabral. Ve 4:45 pro nás přijelo taxi a jelo se. Mám podezření, že taxikář si to trochu najel, aby se mu napočítalo více, i přes to, že to byl objednaný Uber, stejně se cesta počítala. Jeli jsme elektrickou krabicí a taxikář si chtěl povídat. Mé jednoslovné odpovědi ho ale uzemnily a zmlknul. Zavezl nas k Inari shrine, kde nebyl nikdo a magický zážitek započal. Jen velmi pár lidí bylo kolem, šlo se modlit k svatyním…jinak tam panoval klid, pohoda, ticho a cvrlikaní cvrčků. Do toho se stále držela tma před svítáním a ve mně se rozlily vzpomínky na klášter, kdy jsme vstávali ve 4:30 a šli na meditaci a ranní taichi. Šli jsme dál, minuli svatyně a dorazili k těm oranžovým bránám. Zde byl též klid, brány byly jemně osvětlené. Postupně začalo svítat a mezi branami se linulo světlo a stín, což místu dodávalo další magický nádech. A člověk si to užíval sám, kolem nebyla ani noha.
Procházeli jsme branami, postupně svítalo a dorazili jsme k úpatí hory, kam jsme nakonec nešli a odebrali jsme se zpět k nádraží. Jak člověk vstával brzo, tak na nás všechny padlo spaní. Jak jsme přicházeli k nádraží, tak už se řinuly první skupinky lidí. Ale ten magický noční zážitek, nezažijí. Jestli pojedete do Japonska, zajděte si na Inari shrine v noci, je to mnohem hezčí. Na hlavním nádraží jsme zoufale hledali náš autobus, google hlásil 3 busy, ale nejel ani jeden. Nálada z bran postupně odpadla. Nakonec kolem nás projela 205 a zavezla nás domů. Ještě před tím jsme ale dali snídani v Colorado kavárně, která pamatovala opět období snad 40.let. Japonci si zde četli denní tisk, za barem obsluhoval snad 100letý děda a vedle baru byl kiosek na prodej cigaret. Starému prostředí tomu dodávala snad stoletá lednička Meiji a obrovská pokladna. Dali jsme si výtečné kafe a vajíčkový toast, platili samozřejmě hotově a po snídani se odebrali na pokoj, abychom si ještě zchrupli.
Po šlofíku jsme vyrazili na chrám Toji, kde se každý 21.den v měsíci koná dle taxikáře bleší trh…očekávali jsme cetky, nicméně šlo o normální trh, takže všude plno stánků mnoha řemesel. Našli jste zde jak jídlo, tak kimona, oblečení, sošky, japonské nadobí, dokonce nože a spoustu dalšího. Já si nakonec koupil sošku Daroma, což je taková kulatá hlava, co má bílé oči.
Dle legendy když si dáš cíl, vybarvíš si jedno oko a jakmile cíl splníš, vybarvíš druhé. Tak možná si tam dám těch 15 % tuku. V Toji bylo plno, tak jsme dali kafe v nějaké zvláštní kavárně, kde jsme obsluze řekli 3krát, že chceme kafe bez ledu a beztak nám dali kávu ledovou.
S Kjotem budu pokracovat v dalším příspěvku, ale vyjádřím se k placení kartou. Bylo mi od mnoha zdrojů řečeno, že platba kartou je naprosto v pohodě. Popravdě, nevím, v jaké zemi byli, nebo kde chodili jíst, ale my zažíváme spíš hotovostní transakce, nebo je možné, že máme smůlu s výběrem a dáváme si podniky jen s hotovostí. Když to ale vezmu kolem, zatím nelituji těch hotovostních podniků, protože to jídlo za to stálo. U stánků je to takových 50 na 50. V Kjotu jsme také vstupy do chrámů platili v hotovosti všechny. Už si i děláme srandu z toho, že nápis cashless only je jak z jiného světa. Japonci by na bezkontaktních platbách ale měli zapracovat, na to, že vás obsluhují na recepci roboti a pak musíte platit jen hotově, je poněkud bizarní.
