Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Moje poslední zastávka je Londýn. Jak jsem kalkuloval, odkud z Portugalska letět,  zase jsem čekal dlouho, až jsem se rozhodl z Fara a nejlevnější letenky byly přes Londýn. Říkal jsem si, když už tam budu, že si to tam prodloužím na víkend. Trošku jsem ale nedomyslel, že Londýn je trošku jiný. Jediné,  na co jsem aspoň myslel, že bude potřeba pas. Ale to, že tam jezdí vlevo mě docvaklo v momentě, kdy mě málem zajelo auto. To, že nemají naše zásuvky, mě docvaklo v momentu, kdy můj mobil měl 30 %. Londýn jsem nechtěl psát, ale za ten den a půl se toho stalo docela dost aka Tragéd na cestách. 

Inu, jsem ubytován na Upton park, v Haroldové ulici a je to hostel, který je zase v domku. Ovšem celý domek má 9 pokojů a já dostal pokoj, který je v suterénu a původně si myslím, že to byla komora, protože je pod schody. Opět tu není okno a je tu vedro. Sousedím s pokojem číslo 1 a kuchyní a zdi jsou tu VELMI uzké. Jakmile jsem se ubytoval, zjistil jsem, že na pokoji sice redukce je, ale pouze pro holící strojek, takže má nabíječka nefungovala. Umíte si představit tu paniku, že byste měli mobil s 30 % na den a půl?! Powerbanku s sebou nenosím,  po této zkušenosti už začnu. Kolem metra je ulice plná Indů a přistěhovalců, že bělocha sotva vidět. Dokonce už jsou tu i obchody s indickými hadrami. Já byl docela v šoku, protože ti Indové mi do těch londýnských ulic s typickými baráčky nepasovali. Šel jsem do Lidlu, kde jsem chtěl najít redukci k zásuvce, bohužel měli sekačku, tenisové míčky, plavky všeho druhu, vrtačku, ale redukci ne. Tak jsem si koupil aspoň jídlo a 2 jogurty. Vážení, Lidl na této ulici je plný a má jen 2 pokladny. Vystál jsem 30 minut ve frontě a to mi ještě prodavač řekl, že ty jogurty se prodávají jen po 6, takže mi je musí sebrat. Dobře. Poté, co jsem vyšel z Lidlu jsem šel hledat obchod s elektronikou...a pořád jen hadry, zlatnictví, kuchyňské potřeby, fastfood. Už jsem byl zoufalý, když jsem našel stánek s prodeji mobilních telefonů. Tam se mi podařila koupit nabíječka bez kabelu za 8 liber a na hotelu naštěstí fungovala. Nějak jsem se ubytoval, naplánoval si sobotu a šel jsem spát. Den ale jeste neskončil. Asi v 1 ráno mě probudila německá konverzace. Dva Němci v pokoji 1 spolu něco řešili a strašně nahlas. Asi hodinu to trvalo, pak zmlkli. Bohužel jsem neměl odvahu jim zabušit na zeď. Říkal jsem si, že lidská sobeckost nezná mezí. Naštěstí ztichli ve 2, nebo jsem usnul. Rozhodl jsem se vstávat v 6 a jít třískat do kuchyně. Nepovedlo se.

V sobotu, vesměs poslední den, jsem se vydal prvně do Britského muzea, kde jsem naposled byl před 20 lety a říkal jsem si, že se tam vrátím. Celý den byl trošku tragický. Začalo to Němci, kteří cca v 9 pustili pořádný německý rap, že jsem myslel, že je opravdu už zabiju. Šel jsem si koupit snídani do pekárny Gregg. Na jednu stranu jsem rád, že všichni rozumí anglicky, na druhou tu jsou všude nepříjemní nebo lhostejní k zákazníkům. Koupil jsem si parek v rohliku a kafe a rozhodl se to sníst u stolku. Tam seděla stará paní v roušce a začala na mě mluvit. Jelikož měla britský přízvuk a ještě mluvila do roušky, nerozuměl jsem jí ani slovo. Cosi jsem odkýval, dojel, popřál jí krásný den a odešel na metro. Tam jsem sedl do špatného vlaku, za což jsem si nadával. Ale kdo predpokládá z Prahy, že na jedné koleji jedou 4 linky metra (z toho 3 druhy zelené, které jinde končí). Musel jsem tedy na další vystoupit a počkat na svůj vlak. Jinak v londýnském metru se dá vyznat, jen musíte sledovat tabule a ukazatele a nepanikařit. Londýn to má dobře označené. Dojel jsem na stanici kousek od muzea a šel tam. Do muzea se kupují lístky na určitý čas, což je úplně k ničemu. Ja došel o 15 minut dřív a nikdo se nad tím nepozastavoval. V muzeu jsem strávil 2,5 hodiny, prošel si kromě Afriky vše a dověděl jsem se zajímavé věci, některé z nich si můžete přečíst níže. Na kvíz se to hodí. V Muzeu byla dokonce vytvořen půdorys Parthenonu v životní velikosti a ukázány pozůstatky soch, co na něm vysely. Přistihl jsem se, že mě baví příběhy na řeckých vázách, tam jsem strávil hodně času. Až budu mít narozeniny, můžete mi takovou antickou napodobeninu vázy pořídit. Kdyz jsem z muzea vycházel, fronta byla asi 30 metrová. A to si lidi koupili místo na čas. K čemu? Podle mě by bylo i jedno, jestli by bylo muzeum zpoplatněno. Po muzeu jsem se šel najíst do doporučeného snack obchodu, kde jsem si dal polévku, která neviděla sůl. Na druhou stranu, porce docela ušla. Následně jsem se rozhodl jet doubledeckerem na Trafalgarské náměstí a na 20 minut se projet nahoře. Počkal jsem si na správný bus (stačí kliknout na zastávku na Google mapách a zobrazí se čísla i směr. Nejlepší věc). Bus přijel, odjel 2 zastávky a zastavil. Najednou slyším neco jako křik "vlastaaa"..."vlastaaa"...nenechte se mylit, to je v britském přízvuku "last stop". Takže zaplacena cesta 2 zastávek. Tak jsem šel pěšky k naplavce a na náměstí se vykašlal. Prošel jsem si most a kochal se výhledy na Big ben, mrakodrapy, Westminster či katedrálu,  kam jsem měl namířeno. Koupil jsem si kafe a prošel ten slavný most pro pěší až ke katedrále. Ta měla údajně zavírat ve 4 odpoledne, bylo už před pátou a lidi tam pořád šli. Tak jsem se zařadil do fronty a musel jsem vypít rychle to kafe. V katedrále jsem se nachomýtl k bohoslužbě a část jí vydržel. Měli tam sbor a ten hezky zpíval docela. Ale popravdě jsem tam usínal, takže po 20 minutách jsem z kostela utekl. Kousek od katedrály mě zastavila ženská, co se chtěla s kamarádkami vyfotit u barevné Murphyho sošky (je jich po Londýně plno) a velmi mi děkovala, že je vyfotím, že to všichni odmítají. Asi proto, že už i s kamarádkami byla trošku pod vlivem. Udělal jsem fotky a šel dál. Na silnicích řádili pivní šlapací stany, kdy lidi šlapou a pijou. Tato otřesná atrakce byla i v Praze, ale zakázali ji, protože lidi byli opilí a defacto jezdili opilí, ač nedrželi volant. Poté jsem ještě prošel moderním městem, kde se tu a tam krčely staré domy či památky. To bylo trochu smutné. Londýn vlastně využil brownfieldů evidentně, ale za účelem, že každý pes jiná ves. Nové se pere se starým a je to smutné. Starý Leandenhal market byl poslední zastávkou mého výletu v Londýně a také poslední mé 15 denní dovolené, která mi připadá, že trvá už měsíc. 

Zajímavosti z muzea:

Hieroglyfy nevyjadřovaly jen obrázky daných věcí, ale také obrázky výslovnosti. Proto nebylo tak jednoduché je rozluštit.

Řecké vázy byly kupované po celém středomoří. Byly ukazatelem i prestiže. Černé obrazy byly nakresleny na povlak a detaily byly na něj vyryty. Červené obrazy byly vyškrábány štětcem a černý povlak byl nanesen na okolí vázy.

První světovou měnou se stal tzv.8-reales který pocházel ze stříbra z jižní Ameriky a dolovala je Španělsko v 16.století. Tato měna se tehdy rozšířila do celého světa. 

Šachy ve feudální společnosti reprezentovaly i dané "postavy" - král má svůj meč, královna spjaté ruce (pravděpodobně dle podoby Panny Marie), biskup oblečený na mši, rytíř na koni a pěšáci na krajích, kteří byli místo věží. Pěšáci měli svoje štíty, což mělo znazorňovat Bersekry z norské mytologie. Šachy jinak přišly z Indie v roce cca 500.

V Japonsku před svatými budovami stojí sochy psa a lva, které znázorňují první a poslední písmeno abecedy ( a a un), což má značit taky celý vesmír. 

První stěhování národů bylo pravděpodobně ze severní Asie směrem na Írán a okolí, odkud se pak následně rozvinul jazyk, tzv.indoevropska větev. Z Mezopotamie se pak rozšířilo i zemědělství do celé Evropy.

Tímto uzavírám své portugalsko-londynské příspěvky a těším se na další cesty.

První výlet byl do města Lagos, které je vzdálené asi 60 km od Fara a jede tam vlak podél pobřeží. Vymyslel jsem si úplně skvělý výlet, že z Lagosu pojedu busem do Luzu, cca 10 km a následně pěšky 10,4 km podél pobřeží po modré stezce zpět na nádraží a odtud vlakem zpět do Fara. Vlak z Fara jsem dal na 9 hodin a zpět na 18:20, takže jsem měl dostatek času na celodenní výlet s kochaním se i jídlem. Inu, člověk plánuje, osud hatí...v Portugalsku už měsíc probíhá stávka železničářů, takže ten vlak na 9 ráno zrušili. Vy mě znáte, tak víte, že jsem plánovač a nemám rád, když se plán rozpadá a musí se měnit. Malé změny zvládám, ale větší ne. Byl jsem úplně rozhozen a neměl záložní plán. Další vlak jel až v 10:20, což jsem ještě dokázal zkousnout. Koupil jsem lístek a tentokrát po té hodině a 20 minut vyjel. Jaké bylo mé rozčarování, když průvodčí řekl, že v jednom městě se bude čekat hodinu a 15 minut na vlak z Lisabonu! To jsem myslel, že mě jebne. Hlava začala šrotovat a musel jsem plán překopávat. Ono ujít 10 km není hrozné, ale přesvědčil jsem se, že ve 35 stupních to neujdete jako v 25. Čuměl jsem na mapu a podařilo se mi zkrátit trasu o 4 km a rozhodl jsem se, že na místo Praia Moro, kde jsem začínal, dojedu uberem. Ten stál 7 euro. Sice to bylo cca 6 km, ale akceptoval jsem to. Inu po hodině, kdy přijel vlak z Lisabonu, cestující přistoupili, jsme vyrazili směr Lagos. Vlak se crcal dlouho a ani nedojel na čas. Dokonce jsem si pro jistotu koupil ještě lístek na 20:16, kdybych ten v šest nestíhal. Do Lagosu jsme dojeli po více než 3 hodinách a to cesta trvá cca 1hodinu 40 minut. To jsem taky nepochopil, že 60 km jede vlak tak dlouho. To i naše České dráhy jedou rychleji. Inu v Lagosu, jelikož plný vlak byl cizinců, se zvedla cena Uberu na 11 eur. Byl jsem v šoku, ale chtěl jsem na ten výlet jít. Takže jsem to zaplatil. Uber mě dovezl na startovní bod...ano, tady to byl přesně moment, kdy jsem si říkal, že jsem to auto rušil. Ale pak bych neměl zážitek. Člověk na tom musí najít i to pozitivní. Vydal jsem se postupně po modré kolem pobřeží a neustále jsem byl ohromován žlutými piskovcovými skálami, modrým mořem a krajinou kolem. Chodil jsem podél vyšlapaných cestiček, ač jsem pak narazil na dřevěnou stezku. Tou jsem nešel, kolem se klikatily původní cesty, takže jsem chodil po nich. Některé končily u srazů a já se stále jen kochal. Skály evidentně pořád padají, takže jsem i narazil na cesty, které byly propadlé, viděl jsem i hluboké díry směřující až do oceánu. Ta dřevěná stezka tam byla vytvořena evidentně kvůli bezpečí, ale postupně jsem viděl i lidi chodit po těch vyšlapaných. V jednom úseku, kdy už jsem byl skoro u města, jsem se dokonce ztratil mezi skalami. Chodil jsem po chodnících, některé byly zarostlé, někde byly prudké schody na zlomení nohy, někde jsem musel vylézt...vzpomněl jsem si na Krétu. Bylo to docela adrenalinové, takže ke konci po těch 5 km a vedru jsem posledních pár metrů ušel na tom dřevěném chodníku. Nicméně vycházka to byla úžasná podél skal a prvních pár kilometrů skoro nikdo kolem, všichni až u města, kde se samozřejmě váleli na pláži. Já musel přidat do kroku, abych stihl vlak v těch půl sedmé. Ještě jsem si ale stačil v jedné restauraci na rohu ulice dát grilovanou výtečnou rybu douromu. Byla skvělá, jen příloha mohla být větší - málo zeleniny. Poslední zakončení dne a pak už jen necelé 2 km k nádraží podél naplavky. Lagos bude zřejmě takové typické přímořské město aka Chorvatsko apod. Nicméně ty skály na stezce byly strašně podobné těm na Sicílii. Vlak měl jak jinak zpoždění 25 minut, ale aspoň že jel a nečekal hodinu na přípoj. Já už se jen kochal z vlaku pomerančovníky a rozjímal. To třeba v autě nezažiješ. 

Druhý den jsem měl zaplacený organizovaný výlet. Doufal jsem v dobrou skupinu, abychom si zase pokecali. Tentokrát však se nestalo. Jeli se mnou dva páry - jeden z Francie (holka odměřená, kluk jasný podpantoflák), druhý z Kolumbie (ty jsem odhadl na první dobrou díky seriálu Narcos, že budou z Kolumbie, měli úplně typické obličeje). Pak přišly 3 holky - Polka, Němka a opět typická Američanka (takový ten styl z těch seriálů pro mladé Queen of Highschool)...všechny 3 byly hrozné netykavky. Zkusil jsem navázat kontakt na všechny,  ale nesetkalo se to s úspěchem. Polka byla nadšená z našeho průvodce Eduarda a nedivil bych se, kdyby něco pak bylo...pak jsem přemýšlel nad tím, že být průvodcem je dobrá práce. Pokud je hezký,  vtipný a zajímavý,  přijde mu nějaká kočka a tu může v klidu sbalit. Američanka se skamaradila s Němkou a pobavila, když se jí ptala, odkud přesně je. Němka byla z Hannoveru a Američanka nevěděla, kde Hannover je...ale tak, ono to není zase tak známé město,  to by nevěděl ani leckterý Evropan. Inu jeli jsme nejdříve se podívat do jeskyně Benagil, velmi známé s dírou nahoře. Nejdřív nám Eduardo ukázal ji z vrchu,  abychom se podívali dolů a pak se šlo na paddleboardy! Já nejdříve myslel, že dostaneme ty velké, na kterých se jezdí ve stoje, čehož jsem se děsil,  ale nakonec to byly ty menší, které se používají při tréninku na surf. Inu, dostali jsme i ploutve a bylo docela vtipné se na tom udržet. Mně to poprvé sklouzávalo a ploutve mi vadily, ale světe div se, nějak jsem plaval dopředu dobře. K jeskyni to bylo asi 100 metrů podél skály a vpravo od nás byly třeba i větší lodě, což taky nebylo moc vtipné. V jeskyni mě při oslavě, že jsem to dal, spáchla vlna. Jinak zapomněl jsem napsat, že jsem si zapomněl plavky, takže jsem si místo nic vzal trenýrky s banánkama. :D V jeskyni jsme udělali pár fotek a kochali se tím, co příroda dokázala udělat. Eduardo se holedbal, že rád fotí a dělá videa, ale s fotkami to ještě moc neumí. Mě vyfotil, ale některé fotky byly tmavé a některé špatně osvětlené. Ono stačí se jen naučit ťuknout na displej, aby si vzal foťák světlo odněkud a pak to dělá jiné fotky...no nic. Ještě že se to dá upravit. Opět jsem udělal pózy já, protože fotka musí vyprávět příběh, a hecoval kolumbijský pár k nějakým pozám, protože to prostředí k tomu vyzývalo...inu, oba páry si udělaly fotky aka dva solné sloupy vedle sebe. Oči navrch hlavy. Pak jsme se z jeskyně přesunuli zpět na pláž a autem se pak vydali na pláž Marinha, která je jednou ze 100 nejkrásnějších pláží na světě. Tam jsme dostali hodinu rozchod a já se dokonce po 10 dnech v Porugalsku okoupal v moři. Pláž je krásná, zejména skaliska kolem. Na pláži mě to bavilo 15 minut, vylezl jsem z vody a šel jsem si koupit párek v rohlíku. Prodavači mě varovali, ať si dám pozor na racky, že kradou lidem jídlo. Takže jsem párek snědl rychle v koutě...pak jsem se převlékl z plavek a to jsem možná neměl dělat. Myslel jsem si, že už se koupat nebudeme, protože poslední úsek byla chůze po skalách.

Vydali jsme se na Carvoeiro, kde jsou kolem opět skály a dá se jimi opět procházet. Tyhle měly i díry a dokonce pidi jezírko, kam se dalo vlézt a dívat se na oceán. Někteří si v tom udělali fotku. Já když viděl ty dvě ježovky tam, bál jsem se, aby si tam někdo nepropíchl nohu. Já tam fotku neudělal, neměl jsem už své plavky. Já udělal fotku jakože lezu po skále, nebo když jsem se vlezl do díry. Bohužel Eduardo to vyfotil zase blbě, že nebylo právě vidět moře. Ruka je focena zeshora, vyšla by lépe z boku - ruka z díry do nebe...no nic. Prošli jsme skály, bylo to tam fakt pěkné, na některých úsecích docela nebezpečně uzké nad srázem. Poslední zastávka pak byla u skály, kde se dalo skočit ze 3 různě vysokých míst. První asi metr a půl,  druhý tak 5, třetí tak 8-11 metrů. Já docela litoval, že nemám ty plavky, ale když jsem viděl moře dole a ty skály, asi jsem byl i rád. Eduardo se divil, že neskáču. Pak už se vyrazilo zpět do Fara, museli jsme spěchat, ač jsem nechápal proč a Eduardo hrozně hnal. Přitom dle objednávky jsme měli 7,5 hodiny a dojeli jsme o půl hodiny do Fara dříve. Tady jsem si pak říkal, že jsem rád, že jsem to auto nakonec neměl a vozil se. Parkoviště u těch míst byla plná,  auta se neustále někomu nebo něčemu vyhýbala. Parkovací místo sotva pohledat. A s mou nervozitou jezdit kolem parkoviště, řešit věci. Dále jsem nevěděl kde co všechno je. U Benagilu bych nevěděl co objednat. Přitom lidi, co byli na lodích ani nevylezli z lodi, jen dojeli mírně k břehu a pak loď odjela. Jestli tohle stálo 20 euro, tak to jsou vyhozené peníze...Eduardo říkal, že jeskyně už je vratká, tím jak lodě burácí, hrozí, že vibrace poškodí vnitřek a jeskyně se sesune...je možné, že za rok, dva už bude zakázáno do jeskyně chodit. Tak to jsem ještě vychytal. Stejně jak oblouk na Maltě na Gozo, který jsem viděl a teď už není,  sesunul se do moře. Výlet stál za to, jen mě mrzelo, že osazenstvo bylo strohé a nezajímavé. Mohli jsme udělat zajímavé fotky s příběhem. Já si ještě dal večeři v restauraci poblíž mého bydliště a byl jsem nadšen. Měl jsem už 2 dny chuť na rýži...dal jsem si steak a paní mi říkala, že nemají teď brambory, že to bude s rýží. Já jsem byl tak nadšen, že jsem jí málem řekl, že na ni mám chuť. Jsem si tu rýži přivolal. A porce byla velká a chutná a to dokonce za 8 eur jen. Bych čekal 12 a více. Tak jsem si dal ještě dezert s tím, že bude malý koláček Molotof...přinesla kus dortu! Tak jsem to do sebe naházel a paní přislíbil, že napíšu recenzi na tripadvisor, protože jsem si opravdu pochutnal. Inu Faro je docela fajn, ale pořád na Lisabon nemá. 

Lisabon jsem si prošel v podstatě natřikrát. Poprvé trasu kolem hlavních památek v centru, podruhé staré město, když jsem se vrátil ze Sintry, potřetí v mém odpočinkovém dnu, kdy jsem vyrazil do Belému.

Poprvé jsem šel od náměstí Martim Munez směrem k hradu, abych prošel vyhlídky. První věc, co mě překvapila, byly eskalátory nahoru! Vyjel jsem po nich a hned vedle byly schody, po kterých se loudal pán, co měl problém s nohami. Inu, eskalátor dolů ale nebyl. To Portugalci nedomysleli. Procházel jsem se uličkami kolem hradu a opět byly okachličkované a některé budovy měly oprýskanou omítku. Do hradu jsem nešel, opět se vytvářela fronta a už se mi nechtělo zase platit vstup. Spíš jsem vyrazil se prodírat ulicemi, což zbožňuji. Bohužel staré město jsem minul a vzal jsem to směrem na východ podél kolejí kudy jezdí slavná 28. Tou tramvají jsem nejel, nějak jsem za celé 3 dny k tomu nedospěl. Interiér však má stejný jako tramvaj v Miláně, kterou jsem se projel. Nevím, co všichni vidí na 28, protože stejné typy tramvají jezdí i 12, 10 a další tady. Je možné, že 28 projíždí hlavní památky,  něco jako naše 22 v Praze. Navštívil jsem katedrálu Sé, došel na hlavní náměstí s vítězným obloukem, prošel ulice hlavní strasse Baixa, ale stále mě to město nějak nechytlo. Nedokázal jsem se na něj naladit. Na jednu stranu tam byla hezká místa, ale přišlo mi, že jsou skrytá v chaosu okolí. U Baixa je ten známý výtah, co vás vyveze nahoru, kde byla opět fronta, takže jsem si vylezl schody a dorazil jsem k rozpadlé katedrále, která byla zničena v 18.století obrovským zemětřesením. Popravdě ji nikdy neopravili, dočetl jsem se někde, že to bylo kvůli tomu, aby ty ruiny připomínaly devastaci toho zemětřesení. Dovnitř se platil vstup, teď je to muzeum. Ale já nešel. Raději jsem se vydal dalšími ulicemi a tentokrát už jsem se na město napojil. Procházel jsem uličkami křížem krážem,  z kopce, do kopce, využíval jsem schody. Narazil jsem dokonce na ulici, kde jezdí ta slavná lanovka! To jsem ani nevěděl, že tam je. Prošel jsem si ulice a skončil u Time Out Market, což byla velká budova plná stánků s jídlem, kde jsem si tedy dal hamburgera s creme brule. Prežral jsem se a šel to rozchodit mezi ulice. Navštívil jsem jak kýčovitě slavnou Růžovou ulici, tak nenaštevovanou Zelenou ulici (ta mě dostala, jeden obchod byl tak zarostlý rostlinami, že nešel vidět vchod, byly zde i prodejny výrobků z marihuany). Vydal jsem se do dvou doporučených parků. V jednom menším, který se nacházel pod viaduktem, se konaly nějaké trhy s výrobky, v druhém, velkém Emanuela II., jsem očekával zelené bludiště z fotek, ale bylo odstraněno. Kochal jsem se tak jen obrovskou vlajkou. Dokonce jsem se dostal i na druhou konečnou 28, která stála u kostela, který jsem navštívil, ale byl připraven na svatbu, tak jsem rychle zmizel. Pak už jsem se vydal po hlavní směrem k hostelu. První den jsem si Lisabon nakonec užil. Popravdě, nejvíc mě bavila cesta ulicemi, obdivoval jsem domy, které měly různé tvary z barevných kachel, různé okenice, balkonky. Dále jací lidi tam byli. Najednou mě Lisabon pohltil. Popravdě, kostely mě nenadchly vůbec. Vnitřek nemá tu správnou atmosféru. Ani jeden ji neměl, co jsem navštívil. Z kostely Lisabon pohořel.

Druhá prochajda byla po návratu ze Sintry, kdy jsem se rozhodl tentokrát projít staré město, část Alfama. Už z výhledů bylo jasné, že to budou opět typické přístavní ulice, uzké s mnoha schody a zakoutími. Těšil jsem se na klid a rozjímání. Ani ve snu by mě nenapadlo, co místní z těch ulic udělali. Doslova je znásilnili. Když jsem sešel jednou ulicí z náměstí dolů, kde byl okraj starého města, uslyšel jsem randál. Poté, co jsem vešel do další ulice, nevěřil jsem vlastním očím. Na skoro všech schodech byly provizorní bary, na každé volném místě byly stoly, dokonce níže, kde jsem si chtěl dle map.cz napustit vodu, byl dalsi velký provizorní bar a uprostřed schodů stoly, kde vřískali turisti a do toho hulákala nějaká hudba. Tohle pokračovalo v dalších ulicích,  bary, stoly, girlandy s pivem Superbock...byla to hrůza. Fontánky byly zaházené sudy, do některých ulic se nedalo jít.  Nevím,  zda to bylo provizorní, protože se něco slavilo, ale bylo to děsné. Otrávený a smutný jsem přišel k hospodě, kde jsem si chtěl dát jídlo (byla na doporučení). Otevírala až za 2 hodiny a byla jedna z nejdražších tam. To jsem nehodlal akceptovat a šel se ještě podívat na Pantheon. Tam už ulice nebyly znásilněné bary a dalo se tam v klidu jít. Už ale nebyly tak hezké. Pantheon byl krásný,  obešel jsem jej dokola a ještě jsem o kus dál stihl bleší trh. Což byla veteš neskutečná. Lidi to měli rozložené i na chodníku na zemi. Říkal jsem si, že bych mohl nalézt nějaký "poklad z půdy", ale tentokrát ne. V Athénách to aspoň za něco stálo, tohle byly odpadky. Únava mě přemohla a šel jsem na hostel. Dokonce jsem si uvědomil, že jsem si spálil lýtka.  Ja si totiž nohy nemažu :D

Poslední den v Lisabonu jsem si dal odpočinkový a to doslova. Zaspal jsem,protože jsem si vypnul budík. Pak si šel dát brunch do podniku Curva. Jméno mě zaujalo, recenze též a vzal jsem to přes vyhlídku. Ve městě bylo tentokrát takové dusno, že už to nešlo moc vydržet. Díky procházení ulicemi už se v Lisabonu cítím jak doma. To město mě začalo bavit. V Curvě jsem si dal brunch a k němu citronovou limonádu a vyzkoušel jsem koltejl Porto gin...inu, udělal jsem blbost. Brunch byl vynikající, ale bylo zde moc kyselého, takže jak jsem šel na Belém, začaly mi křeče v žaludku.  Belém, a to je další nedomyslenost, je vzdálen cca 9 km od centra a nejezdí tam metro! Hlavně že má Lisabon 4 linky metra, ale do Belému nejezdí nic....musíte tramvají, která měla výuku, takže jel bus. Překvapivě označen jako tramvaj. Na konečné je obrovský klášter Jeromitů a pak ta Belemská věž. U kláštera byla zase fronta, takže jsem šel na věž.  Křeč se zhoršila, tak jsem si lehl v jednom parčíku na lavičku a asi 40 minut tam ležel v poloze plodu. Nikdo se ani nezeptal, zda jsem v pořádku! Křeče trochu ustoupily, tak jsem šel k věži. A ta mě nemile překvapila, jak byla malinká! Ja si ji pamatuji jak kluk z Her bez hranic, kde mi přišla hrozně velká a ona je opravdu prťavá. Okolo ní se dalo čachtat v moři, tak jsem tam vlezl. A křeče hned přešly. Namočil jsem si i hlavu a čepici a dostal novou krev do žil. Parno totiž bylo nesnesitelné. Věž i pomník moreplavců je u přístavu na bílém chodníku, takže tam muselo být aspoň 40. Já se polomokrý vydal ještě do kláštera, kde fronta opadla, a jsem rád, že jsem nakonec vyrazil. Uvnitř to bylo úžasné (viz fotka). Trošku jsem tam i vykydnul na zemi a kochal se průčelím. Křeče se vrátily, takže jsem se vydal směrem do hostelu a tím se s Lisabonem rozloučil. 

Lisabon mě dostal až později. Je to moderni, turistické město jako každé jiné, ale když člověk odejde mimo turistická místa, je to město, které se snaží modernizovat, ale musí doladit detaily. Když srovnám Lisabon s městy na jihu, není tak chaotický, ale není ani tak uspořádaný jak města na západě. Po nějaké době jsem se tam ale citil jak doma.

Z hlavního města spousta lidí navštěvuje město Sintra vzdálené asi 40 minut vlakem. Nachází se zde barevný hrad Pena Palace, dříve klášter mnichů, později zničený zemětřesením a upravený na hrad a místo, kde žili kralové Ferdinand I a Manuel II.s manželkami. Od roku 1910 (myslím) vlastní hrad stát. Kousek od něj je zřícenina Moorish a pak níže palác se slavnou studnou, kterou můžete sejít shora dolů. Kolem dokola jsou opět kopce a krásná krajina, kde se i dá procházet. Je dobré si koupit lístky dopředu, což jsem na doporučení Dana udělal. Inu Dan mi tak vysvětloval jak do Sintry a jak to tam zvládnout tak podrobně, že jsem se z toho až vyděsil, jak je to náročné. Popravdě vyvolal ve mně strachy, že na hrad nedojedu včas,  nenajdu to, nestihnu správný bus...no děs. A tyto strachy už začaly ráno. Jel jsem v sobotu a jdu do metra a brána zavřená! Bylo 7:20...chytla mě panika, že nestihnu vlak na 8:10. A přitom metro jelo, protože jsem ho cítil pod zemí. Viděl mě jeden děda jak lomcuji mříží a ukázal, že mám jít na jiný vlez...ten už otevřený byl. Ale třeba tam napsat upozornění?! Wtf! Poté, co jsem dojel na stanici Rossio, kde se nachází nádraží, jsem šel dle ukazatelů k vlakům...vyjdu z metra a bum...jsem kdesi na náměstí a opravdu ne u vlaků! Nádraží bylo vzdáleno asi 200 metrů...to už jsem se vztekal. Naštěstí vlak jsem stihl a do Sintry odjel včas. V Sintře jsem na vlakovém nádraží dobil svou kartičku na cestu zpět (jsou tu karty, co se dobíjejí, dostal jsem je od Dana a Báry) a měl jsem štěstí, že u nádraží stál bus 434, který dle Google dopravoval lidi k hradu. Byl to ale bus hop on hop off, který projížděl nahoru dolů a cesta stála na den 15 eur/osobu!!! Byl jsem zděšen a nehodlal jsem platit 15 eur za 1 cestu do kopce,když jsem pak chtěl jít z kopce pěšky. Řekl jsem řidiči, že chci jen nahoru, najednou cesta stála 4.1 eur. Chudák rodina přede mnou zaplatil chlap 60 eur!!! Děs. Bus nás vyvezl až k Pane paláci šílenými serpentinami a byla to opravdu jízda smrti. Cesta byla úzká a já chtěl z busu co nejdříve pryč. U Pena palace byla brána, kterou jsem prošel a u hradu se zařadil do řady na lístky na 10 (bylo asi 9:45) a už se začala tvořit fronta na 10:30...Pena Palace je krásně barevný, novorománský styl s prvky maorského a gotického stylu. Překvapilo mě, jak ty styly do sebe zapadají a nebouchaly se mezi sebou. Prošel jsem si exteriér a pak se dostal do interiéru.  Ten byl zařízený jak většina zámků 19.-20.stol. u nás, takže mě to moc nebavilo. Nejhorší však bylo, ze jsem se zaspuntoval do 2 prováděcích skupin a nedalo se je předběhnout. Bylo to útrpné postupovat krok za 20 vteřin, zastavovat, až jedna ženská vyfotí každý hrnek či blbinu v pokoji. Nakonec se mi v jednom sále podařilo špunt španělsky hovořící průvodkyni předběhnout a byl jsem nadšen, že můžu pryč. Trvalo to asi 35 minut. Když jsem se dostal z hradu, už se stála fronta na 11:30 a 12:00 obě byly docela dlouhé. Já se šel projít po parku a hledat místo, odkud vyfotit celý barevný hrad v plné kráse. Bohužel super místo jsem nenašel, ale prošel jsem asi třetinu parku. Pak jsem vyšel ven a vydal se na zříceninu Moorish.

Stezka na Moorish vedla podél silnice, naštěstí tam byly kolíky, které zabezpečovaly ,aby auta neporazila chodce. Lidi, co si koupili bus za 15 eur, mohli využít busu. Zřícenina byla o tom si projít hradby kolem dokola a dívat se na krajinu kolem. Popravdě jsem čekal více. Výhledy ale stály za to. Moorish bych přirovnal k našemu Bouzovu, asi. Ten má ale aspoň vnitřek. Od Moorish jsem se rozhodl vydat stezkou, která byla označena na mapy.cz i ukazatelem na silnici! Pozor. Píšu znovu, že byla označena ukazatelem! Vydal jsem se do útrob lesa, stezka byla docela neudržovaná a zarostlá, takže kapradiny i trny mi trošku škrábaly nohy. Šel jsem dle map.cz a najednou jsem narazil na stezku, která na mapy.cz ani nebyla a došel jsem k zamčené bráně, která vedla na silnici! Šok! Vtipné bylo, jak mě sledovali lidi v tuktucich, co jeli nahoru, jak stojím bezradně u brány. No, vrátil jsem se zpět na stezku, co byla označena i na mapách a sešel víc dolů, což ukazovaly i mapy. A dorazil k další zamčené bráně! Portugalci si dělají fakt prdel. Mno, zahrál jsem si hru "najdi si svou stezku". Přelezl jsem prostě kamennou zeď, co byla nejníž, pak přešel kolem silnic, kde zrovna byly serpentiny, napříč a pak konečně narazil na ukazatel (ale věř jim), který vedl k tomu paláci se studnou. Vydal jsem se cestičkou,která vypadala docela udržovaně a najednou jsem šel podél vysokých kamenných stěn jak kdybych šel kolem vězení. Další z mých mnoha "kam jsem se to...dostal". Cesta mě vyplivla na silnici po 1 km a tam už jsem vešel do palácového komplexu Quinta, kde je ta studna. Prošel jsem si opět park křížem krážem,  vnitřek jsem vzdal a nejskvělejší zážitek byla Nekonečná studna, kdy jste mohli jít podél ní dolů a dívat se dolů. Bohužel nedalo se moc kochat, strážkyně nás popoháněla. A dole jsem se dostal do jeskyně, které mi připomínali Gaudiho park v Barceloně. Ono těch jeskyň bylo v parku více.  Někde byly ústí do podzemí, ale bál jsem se tam jít sám. Tam najedou turisti nešli. Po odchodu z paláce už jsem sešel dolů až k nádraží. A to mě řidič busu varoval, jak to bude náročné a těžké,  ať si za těch 15 eur to vezmu...děkuji, pane řidič, ale zvládl jsem to. Když jsem chtěl odjet do Lisabonu, zjistil jsem, že když jsem ráno tu kartičku nabíjel, nechal jsem ji tam a tím ji ztratil.  Musel jsem si tak koupit kartičku i s jízdenkou znovu. Inu, výlet do Sintry se nakonec vydařil i přes malé karamboly. Nebojte se, je naprosto normální se do Sintry dostat, nicméně trošku důvtipu je potřeba. 

Už jsem se rozepsal dost. Lisabon si nechám na zvláštní příspěvek. 

Porto bylo první zastávkou v Portugalsku. Ubytován jsem byl kousek od nádraží Campanha, takže na výlety ideální. V Portu jsem strávil 5 nocí na airbnb, v bytě bez oteviracích oken, pouze s oknem ve stropě, které aspoň přivádělo denní světlo. Porto bylo založeno římským vazalem jmenem Decimus Iunius Brutus Callaicus, který jej pojmenoval Portus Cale (v latině i Gale), z čehož pak vzniklo i celé jméno země později. Prošel jsem si známé stavby, ale nejvíce se mi libily typické uzké přístavní uličky a barevné domky. Užíval jsem si také výhledů. Tím, že je město v kopci, můžete si užívat výhledy odkudkoliv. Centrum se dá projít křížem krážem za jeden den a je opravdu vidět, že to je přístav. Domky jsou naňahňány u sebe, takže ve výhledech vidíte hlavně obrovskou plochu červených střech. Z druhé strany břehu však je výhled společně se slavným mostem Ludvíka I.asi nejkrásnější. Jak jsem byl dlouho nemocný a doma, nějak jsem se na začátku nedokázal dostat k užívání si města. Ale postupem času mě město oslovilo, oblíbil jsem si jej. Jiný den jsem se vydal také projít si cestičku kolem pláže a užíval si opět zvuk vlnobití. Dokonce vál docela studený vítr, takže aspoň ochlazoval. Vtipná věc na Portu je jejich metro. Je to víceméně tramvaj, která je krátká a jezdí ne ve velkých intervalech (což se vymyká typickému metru). Jedna jízda v "metru" v 6 večer ve 35 stupních stačila k tomu, že jsem v tramvaji vypotil minimálně 2 litry vody během 10 minut. Hrůza! Možná by si Brno mohlo vzít z Porta příklad...stačí udělat velkou tramvaj, nahodit jí na přední sklo M a Brno bude mít metro taky :)

V Portugalsku se toho termínu nacházel i můj kolega Dan, s kterým děláme našeho oblíbeného klienta, s přítelkyní a rozhodli jsme, že pojedeme vlakem podél řeky Duoro do městečka Pinhao, odkud se dá procházet podél vinic a kochat se krajinou. Vyrazili jsme poněkud starým vlakem a i cesta byla cíl. Jeli jsme nejdřív údolím s malými vesničkami a já se zase vrátil na Madeiru. Po hodině se vlak dostal k řece Duoro a výhledy byly opět dech beroucí. Řeka, vinice, lesy, vesničky, malé domky...nedá se to popsat slovy. Portugalsko začalo konkurovat Itálii. V městečku Pinhao jsme dali kafe před túrou a vydali se na ni. Teplota vzduchu vyšplhala na 35 stupňů a čekal nás prudký výšlap asi 2 km. Našli jsme značenou stezku, která ukazovala do cíle 3,6 km. Vydali jsme se podél ní, cestou ochutnali pomeranče,  brodili se rozpadlými zídkami a hledali domečky, kde by nám prodali víno, protože vinic bylo kolem plno. Narazili jsme na jeden dům a Danova přítelkyně Bára španělštinou žádala o sklenici vína. Prý ve městě. Díky! Značená stezka po 1 km skončila (nechápu!), takže jsme se vydali podél map.cz. Vinice i výhledy byly kolem úžasné,  vedro však bylo šílené..nejhorší bylo, že se nedalo kde schovat do stínu, takže jsme museli šlapat do kopce a jakmile jsem viděl opuštěný olivový stromek, nacpal jsem se do jeho stínu. Dan měl energie na rozdávání, což mě víceméně ještě více energie ubíralo. Nebyl jsem ještě po nemoci rozchozený a říkal jsem si, že musím udržovat pitný režim. Dva kilometry se šly nekonečně dlouho. Dokonce jsme narazili na páreček, který si udělal ve vinicí piknik! Normálně roztáhli deku do vinice a sedli si....jako...vypadalo to komicky, protože výhled byl na vinici před nimi...už jsem ale neměl ani sílu se tomu divit. Nakonec jsme dorazili do malé vesničky, kde chcípl pes, ale měla otevřena malá kavárna. No, tak jsme si řekli, že si dáme malé pivo, tretinku...a zakecali se...a těch piv bylo 7! Každý pivař ví, že slina ve vedru přijde hned. No popíjelo se, ale museli jsme to utnout, protože nám jel vlak...chtěli jsme objednat Uber...ten bohužel ale nepřijel,  takže jsme v náladě šli po silnici zpět do vesnice a snažili se stopovat auta, co jela dolů. Mám pocit, že místním nás bylo líto, že nás nemůžou vzít. Kdybych byl sám, asi bych se do nějakého auta dostal...ale asi bych nevypil 7 piv za 2 hodiny. Cesta z kopce byla veselá, na druhou stranu bolestivá na kolena. V nádraží hale měli ochutnávku vín, tak jsme si dali dvojku, ale to už jel vlak a museli jsme opustit Pinhao. Výšlap ale stál za to. Cesta do Porta už byla ve znamení rozcapení na sedačkách a odpočinku. Rozloučil jsem se s Danem a Bárou a doma už jsem ani nikam nešel.  Vedro mě vysálo. Budete-li v Portu, určitě doporučuji si do nějaké vesničky zajet a udělat si túru kolem...nádherné výhledy a příjemné prostředí 

Dalším výletem, který jsem si tentokrát objednal přes cestovní kancelář, byla stezka podél řeky Pavia s navstevou visutého mostu 512, který byl nejdelším pěším visutým mostem na světě, dokud mu to nesebrala Dolní Morava a její Skybridge. Bohužel bez cestovky se tam nedalo dostat jinak než autem, takže jsem zvolil tuto cestu. Ve skupině nás bylo 6, jedna paní z Brazílie, 2 Litevky, 2 hoši až z Guatemaly. Průvodci byli Portugalci Joao a Yago. Nejdříve jsme navštívili cukrárnu v městě, u kterého se nacházel ten most, jež dělala typické cukroví jen pro ten region a recept se předává ústně od mrtvé jeptišky. Cukroví bylo fajn, nebylo tak sladké, ale nevěřil jsem tomu příběhu moc. Ale naproti byl klášter, tak možná...poté už jsme se vydali pěkně do kopce serpentinkami aka Madeira k visutému mostu. Pánové nás vysadili těsně před ním tak, abychom si hezky vyšlápli schody k mostu. Bylo jich asi 300! Opět vedro, opět jsme se zapotili. Pak už honem na most, z kterého byly úžasné výhledy. Kam se hrabe Morava...Most se ani moc netřepal a nebylo tam ani tolik lidí. Někteří lidé však byli mrtví strachy, jejich oči hovořily za vše. Most jsme si prošli i zpět, protože až tam začínala pak 8 km stezka podél řeky Pavia. Celá stezka je placená a vlastně jdete po dřevěné lávce celou dobu. Nakonec tu platbu chápu už kvůli úpravě. Stezka byla taky téměř prázdná, skoro nikdo po ní nešel, takže jsem byl vesměs sám na ní. A ta krajina a výhledy....ano, pořád se opakuji...nicméně lesy, skály, řeka, soutěsky, to je prostě moje krevní skupina. Byl jsem z té procházky nadšen. Na některých usecích jsem dostával stendhalitidu. A samozřejmě jsem šel, šel a neodpočíval, takže v posledním kilometru jsem si řekl, že bych si i mohl sednout a trošku si odpočinout. Sedl jsem na pařez a kochal se řekou a skály kolem. Pak už jsem dorazil na konec jako první a jakmile jsme dorazili všichni, vzali nás hoši ještě na oběd, který byl v ceně. Ten korunoval celý výlet.  Dorazili jsme do restaurace, kde měli vlastní hovězí maso z chovu krav. Nejdřív donesli maso pečené, které se rozpadalo na jazyku, příloha brambory nebo rýže. Pak donesli steak a ten byl naprosto luxusni. Do toho jsem si dal bílé víno, které k masu pasovalo. Oběd byl úžasný a dokonce jsem konverzoval s Litevkami i Guatemalci. Pak už byl čas na cestu domů a musím říci, že tento den mě tak nabyl pozitivní energií, jak už dlouho ne. Výlet, i když stál cca 2600, se vydařil všemi deseti! 

Porto a okolí mě dokázaly nabít velkým pozitivismem a po dnech v nemoci musím napsat, že jsem to potřeboval. Presouvám se přes Aveiro do Lisabonu a věřím, že pozitivní dovolená bude nadále pokračovat. 

Poslední den jsem nechal na holkách, ať vyberou program, protože já už nevěděl, co dalšího vidět. Popravdě je toho tu hodně, ale už jsem nechtěl nic vymýšlet. Holky rozhodly vyjet opět na Rabacal, kde jsou až 4 levády a dali bychom tam i trochu výšlapu. U Rabacalu začíná levady Risco a 25 fontes, což jsou jedny z top 5. Inu, vyjeli jsme. Cestu už jsme víceméně znali, takže opět dálnicí a tunely kolem Funchalu a potom hezkou žlutou klikatou cestou až k Rabacalu. Mapy.cz se opět snažily převažovat cestu přes bílé uzké hrůzné uličky, ale nedali jsme se a drželi se cesty. Problémem, který zde mimo úzkých uliček je, že auta zde parkují v cestě, třeba kousek u zatáček, takže člověk nevidí, zda něco nejede. Ale to není parking úplně u kraje, to je prostě v cestě. Musím se tak vyhýbat do protisměru z hrůzou, zda něco nepojede. Dnes se mi však stala nová překážka a to díra na silnici. Když jsem se jí snažil vyhnout, auto mně chcíplo. V kopci, jak jinak. U Rabacalu už bylo plné parkoviště,  ale naštěstí jsme chytli vyjíždějící Vietnamku a její místo zabrali. Eva vymyslela trasu, kdy jsme 2 km sešli po silnici. Tam pak byla odpočinková restaurace, kde jsme si dali kafe a zakusek, a vyrazili na levádu Risko, ta měřila 1,8 km tam a zpět. Risko nás však zklamalo, stojatá voda v levádě, okolí celkem fajn, ale cesta moc profláklá. Kolem jen trošku dojem dávaly vavříny a pokroucene jehličnaté stromky, jejíž název neznám, ale maji jehličky jako tis a podobné stromy jsou i na Tenerife. Na konci levády byl opět vodopád a myslíme, že průvodci považují za top levadu jen tu, kde je na konci vodopád. Přitom ty vodopády zase nejsou tak robustní, nejhezčí právě bývá ta krajina podél levád. Risko jsme nechali vzadu a rozhodli jsme se napojit na jinou levádu Alecrim, kam se muselo dostat trošku výšlapem. Než jsme na něj vykročili, potkali jsme sympatickou Češku, co evidentně kempuje na Madeiře a Risko levadu jsme jí pomluvili, moc nám nevěřila. Uvěří...Výšlap k Alecrim byl jako opičí dráha, chvíli nahoru, chvíli dolů, nicméně nejhorší byly níže položené větve, do kterých jsem párkrát bouchl hlavou. Musím napsat opět, že túry na Madeiře nejsou jednotvarné. Zejména výšlapy stojí za to. Trochu mě pobolívaly kolena, ale nezadýchal jsem se, evidentně trénink chůze každý den udělal své. Teď jen nezlenošit doma. Poslední úsek k levadě vedl strmým stoupáním vavřínovým hájem, což bylo jak procházení klecemi. Na konci už se rozprostřela leváda Alecrim v plné kráse. Tam jsme si dali svačinku a vydali se 2,6 km podél ní až k parkovišti. Poprvé jsme tak vymysleli okruh, abychom se nemuseli vracet.

Leváda Alecrim je za mě nejkrásnější levádou, jakou jsme navštívili. Klid, vavříny nad ní, mechy kolem, slunce zářící mezi stromy, to vše bylo opravdu nepopsatelně okouzlující. Za každou zakrutou jsem jen nevěřícně hleděl, co příroda a v podstatě i člověk dokázali stvořit. Musel jsem si dávat pozor na kameny a větve na stezce, protože člověk o ně neustále zakopával. Myslím, že tato leváda je i zobrazena na všech cestopisech, ale mylně zaměněna za Risko, protože to teče o kopec níže ve stejném směru. Lidi tak jdou na Risko a 25 proudů, ale možná tato nádhera jim uniká...Během cesty jsme moc turistů právě nepotkali, u Riska přitom zase bylo turistů dost. Takže pokud sem pojedete, určitě si nenechte ujít Alecrim. Během cesty jsme narazili i na vodopád levády, kde tekla úplně bílá voda a opět ta scenérie vytvářela zvláštní magickou atmosféru. Důležité je, aby bylo slunečné počasí,  protože v zataženu si myslím, by to nebylo tak krásné. Nám to naštěstí vyšlo. Alecrim už jsme pak došli mlčky, kochali se ke konci i zelenými vrcholy kolem. Nadšení z výletu jsme se rozhodli zajet někam na pláž a okoupat se. Vyhrála vesnice Ponta do Sol, kde jsme četli, že se nachází docela ucházející pláž. Nechteli jsme totiž jet zase přes celý ostrov. Během cesty tam jsem opět zažil zážitky při řízení. V jednom úseku nějaké auto nedalo přednost a vjelo nám do silnice, jet rychleji, tak jsme v něm. V serpentinách jsme narazili na řidiče, kteří se z auta (!!) kochali krajinou kolem a zaparkováni byli u zatáček (!!!). To člověk vážně nepochopí. Pak jsme v serpentinách narazili na auto, které jelo asi 20 km/hod, v zatáčkách div nezastavilo a i já jsem si říkal, že tohle je na mě moc pomalu. Serpentiny už jsem se naučil projíždět rychle, Madeira už mě naučila. Předjíždět jsem ho nechtěl, protože do zatáček se to nedalo. Mezi ním a mnou však jelo auto a ten s ním trpělivost neměl a po jedné zatáčce ho předjel. My ho objeli na staveništi, kde se upravovala silnice. Poté jsme vjeli do vesnice, kde se zezadu na mě nalepila ženská,  která vehementně tlačila, abych jel rychleji. Já  jel podle předpisů a zpomalením jen odjížděl opět debilně zaparkovaná auta. Pak když jsem pouštěl v protisměru auto, už to nevydržela, zatroubila a objela mě. Za ní jela další auta, která však netlačila, takže to byla nějaká netrpělivá pi***. Úplně mě ale rozhodila. Kuna. Do Ponto da Sol už jsme dorazili v pořádku, jen parkování bylo opět podélné. Popravdě, nevadí mi, jen na něj potřebuji více času, který člověk kvůli autům kolem nemá.

Ponto da Sol byla malá vesnice, jejíž pláž nepatřila k těm krásným, ale na kamenitém podkladu bylo docela dost lidí. Jelikož se zatáhlo, já a Eva jsme do vody nešli, jen Hana tam vlezla. Já se rozhodl aspoň ochladit nohy. Sundal jsem si boty, dal je na kámen a čekal na vlny. Jedna z nich byla docela prudká, takže mě ohodila až do pasu, měl jsem mokré kalhoty a dokonce se dostala i dál na kámen, kde mi shodila boty. Mohl jsem do té vody vlézt rovnou. V mokrých botech jsem pak chodil celou dobu. Po koupání jsme si užili vyhlídky na skaliska kolem a dali si poslední večeři v restauraci s výhledem na moře a skály. Jídlo nebylo špatné, spíše průměrné. Bylo vidět, že si kuchaři s rybami mohli ještě více vyhrát. Tak či tak, za mě dávám gastrnomii 2, všechna jídla z restaurací mně chutnala a vždy jsem se dosyta najedl. Na jedničku to mělo ale pár chyb v dochucení. Po jídle jsme se už odebrali na cestu na barák. Dnes při parkování bylo podélné s úplným nájezdem na chodník. Absolutně jsem na začátku nechápal, jak dát kola. Po radách jsem na to však přišel a nakonec to šlo samo. Večer už padlo poslední víno a nostalgie, že už se jede další den pryč. 

Ráno jsme vrátili klíče, autem si zajeli na snídani na pastely, Hana udělala poslední koupání, vrátili na letišti auto. A Eurowings už jsme letěli domů. Madeira zůstane u mě zůstává v top 5 destinacích. Má nádhernou přírodu, která však není pro každého. Túry ukázaly, že to není brnkačka. Projížďky krajinou byly adrenalinové i krásné zároveň. Někdy jsem těžce odolával nedívat se kolem. Navštívil jsem spoustu míst, kde bych meditoval či relaxoval spoustu času a nevadilo by mi to. Madeira není ráj, je to místo, kde si odpočinete, sáhnete na dno, spojíte se s přírodou. Myslím, že jsem našel destinaci, kam bych se měl pravidelně vracet. Uvidíme se za 5 let.

Funchal jsme poněkud odbyli, prošli jsme uličky, já si skočil zameditovat do katedrály, dali si malý oběd a rozhodli jsme se vyjet dlouhou lanovkou za Funchal na kopec, odkud vedla stezka doprostřed města a odtud jsme pak vymysleli přesun do centra busem. Na kopci už se opět vinula mlha a trošku poprchávalo a měli jsme trošku obavu nahoru jet. Ale nakonec jsme zvolili, že pojedeme, Funchal nenabízel žádné extra vyžití. Po vstupu do lanovky nás vyfotila mladá slečna a tuto fotku jste si mohli zakoupit nahoře za pár eur. Profesionální foto z nástupu do lanovky s cizími lidmi a kde není vidět vůbec nic. To chceš! Tu brigádu nechceš. Lanovka byla fest dlouhá a člověk si užíval vyhled na Funchal. To město je velké a rozplzlé po horách kolem jako stavebnice jsou ty domečky na sobě poskládané. Nahoře už jsme se dostali do kopců, kde po civilizaci nebylo ani pamatky a vydali se dolů po cestičce mezi eukalypty, kapradiny a dalšími divnostromy. Jaké bylo naše rozčarování, když jsme zjistili, že stezka, po které jsme chtěli jít, je zavřená. Naštěstí zde existovala alternativa, protože o 500 metrů dál v kopci začínala levada do Torros. Na konci dne nás přece jen osud na tu levádu dostal. Začínala v pidi vesnici v kopcích a pokračovala krásným, zeleným lesem. Tu a tam byl vidět v dálce Funchal a jinak jsme šli podél levády hustým lesem. Musím napsat, že jít podél levády je velmi uklidňující. Leváda nás dovedla k silnici, kde jsme kousek sešli k zastávce busu, kde už stála skupinka....Čechů.

Autobus městské hromadné dopravy nás odvezl až do centra, kde jsme vystupovali o zastávku dříve kvůli obchodu a tím jsme dokonale zmátli ty Čechy. Po nákupech magnetek a dalších suvenýrů jsme se vydali na cestu z Funchalu zpět domů. A opět jsme nevychytali čas, bylo po 18.hodině, takže jsem se dostali do brutální zácpy, jejíž část byla i do kopce. Nebudu vám popisovat moje nervy, jen napíšu, že paní, co jela za mnou si udržovala odstup a stoický výraz a během popojíždění mně auto chcíplo jen dvakrát, na což jsem docela hrdý. Po únavné půl hodině, jsme se konečně dostali na dálnici a já si mohl odškrtnout další hodinu autoškoly. Ale to nebyl konec. U našeho bydliště je místo, kde se parkuje, jak se dá a zde si zkouším všemožné styly. V sobotu šlo o klasiku přijet k autu, v neděli už jsem musel auto otočit a nacouvat k autu, v pondělí už jsem musel parkovat mezi auty podélně, dnes to šlo nakonec taky, ale prý by bylo lepší najet na chodník. Večer už patřil vínu, které nám vlezlo tak do hlavy, že jsme hodinu řešili, jak projít 11 km levadu Furado tak, abychom zůstali všichni společně a nemuseli jít zpět. Eva si dokonce stáhla aplikaci na busy...nevymysleli jsme nic, další den tak padla na levádu Caldeirado Verde - jedna z nejkrásnějších na Madeiře.

Levada Caldeirado Verde se nachází ve vnitrozemí, ukrytá v "džungli" a je dlouhá 6,5 km. Než jsme k ní dojeli, museli jsme asi 3 km úzkou cestičkou lesem, kde bylo složité se vyhnout a kde jsme si říkali, že jsme rádi, že nikdo proti nám nejede. Před tím jsem si i zkoušel podřazovat na kopečku tak, až mi to chcíplo. Děvčata už se mnou mají velkou trpělivost. U levády Caldeirado bylo téměř opuštěné parkoviště a opravdu se vyplatilo, že jsme přijeli včas. Cesta byla skutečně okouzlující, nenabízela příliš mnoho výhledů, a když už tak do údolí, mezi kopci, ale co bylo nejhezčí, tak to byla zeleň okolo. Jak řekla Hanka, podobné to bylo jak na Zélandu. Mně to připomínalo Irsko nebo Skotsko. Narazili jsme i na 3 tunely, kde člověk musel hodně sklopit hlavu, aby se nepraštil. Po tunelech pak už nasledovala stezka podél skal, kde se člověk sotva vyhnul protijdoucím. A na konci se nacházel vodopád. Ten byl vysoký, ale do mohutnosti by se dal nazvat čůrkem. Dali jsme svačinku a vydali se na cestu zpět. Jelikož leváda je hodně navštěvovaná, proudí po ní davy. Cestou tam jsme se vyhnuli pár lidem, co se vraceli, co my šli zpět, bylo to pomalu jak na Václaváku. Neustále uhýbat či děkovat za uhýb bylo umorné a třeba po tunelech si už člověk klidu neužíval. Když jsme došli zpět, parkoviště praskalo ve švech. Proto doporučuji si na tuto levádu opravdu přivstat. Sice je navstěvovaná, ale opravdu nádherná. Užijete si nádherných přírodních scenérii. Po kávě a zákusku jsme zaplatili parkovné (mimochodem poprvé, co jsme platili u nějakého místa parking) a vydali se pryč. Šokem pro nás bylo, že u té uzké cestě prakovaly mraky aut! Takže to, co bylo postavené pro uhyb, tam parkovalo auto. Tudíž některá auta musela couvat, aby ostatní vyjíždějící se mohli dostat ven. Evidentně sobečtí lidi, co nechtěli platit parking. 

Jelikož jsme měli hodně času, rozhodli jsme dát ještě túru na Ponta de Sao Lorenco, nejvýhodnějším cípu Madeiry, kde skoro vůbec neprší a vítr tam bičuje krajinu tak, že přes podzim a zimu je zde poušť a polopoušť. Během cesty jsem se konečně naučil podřazovat, na mém autoškola panelu blikla zelená kontrolka pro splněno. Stezka Lorenco je dlouhá jen 3 km. Ale jak už víte, Madeira vám nedá nic zadarmo. Tentokrát nám do cesty foukal šílený vítr. Ten byl tak silný, že jsem párkrát i zavrávoral. Nicméně výhledy opět braly dech. Buracejicí moře, vlny narážející na obrovské skály roztodivných barev ve mně vyvolávaly stendhalitidu. Nebýt větru, sednul bych tam a s otevřenou hubou tam čuměl dodnes. I ty barvy byly jak z katalogu. Nedá se to popsat jak slovy, tak ani fotkami. To se musí vidět. Hanku začalo bolet koleno, takže jsme posledních pár metrů vynechali a přišel večery, který přinesl každému z nás jednu nepříjemnost. Hance ulétla její oblíbená čepice, snažila se pro ni i šplhat, ale kameny byly vratké a přijít o život kvůli čepici by bylo na Darwinovu cenu. Po stezce jsme se rozhodli jet opět do našeho městečka Santa Cruz na večeři. Sedli jsme do restaurace, kde jsem si já dal výtečný steak, Hanka skvělý sendvič a jen Evina ryba se nepovedla, byla naprosto odporná, takže se Eva nenajedla. Po večeři a nákupu jsme jeli domů a já u křižovatky při jízdě doprava, která je v kopci, se podíval moc doleva (kde byla jednosměrka) a ne doprava, kde bylo auto a málem to do něj napálil. Hrůza se mě ještě držela při parkování u baráku, kde jsem tentokrát už musel i na chodník. Podařilo se až na počtvrté. Omlouvám se všem, kteří čtou mé řidičské extempore a nechápou, že někteří lidé prostě tolik řídit neumí.

Dnešní příspěvek byl dlouhý, doufám, že pobavil a věrní čtenáři zůstanou.