Očista nás připravila druhý den na dlouhý přejezd do Marakéše. Nejdřív jsme však navštívili vesnici v oáze, kde se pěstují datle a kde jsme mohli vidět, jak v současnosti lidi žijí zemědělstvím. Dostali jsme francouzského průvodce a normálně jsem mu z části rozuměl. Buď mám v sobě stále zakořeněnou francouzštinu ze střední, nebo se projevila moje italština z Duolinga. Inu, tak ci tak, kontext mi naskakoval, když jsem tu francouzštinu poslouchal. Procházeli jsme větším "statkem", který byl postavený z hlíny a divil jsem se, jak může stát. Někde ale už to vypadalo, že se barák rozpadne. Za statkem byly pole s různými plodinami a lidi zde nadále pracovali, takže se nejednalo o "skanzen".
Ochutnali jsme také datle přímo z palem a byly výtečné. Po prohlídce jsme si mohli datle zakoupit, řidiči nás vzali k nějakému pánu, který však měl datle plesnivé, takze jsme popojeli a datle koupili na trhu. Jedna kilová krabička vyšla na našich asi 200. Koupil jsem taky, kolegům do práce. Akorát jsem si říkal, že bude těžké to tam vše narvat, protože už jsem zjišťoval, co všechno bych si chtěl na trhu koupit. Na tržišti, kde jsme dali datle, si rodinka všimla hezkých keramických tajinů a rozhodli se koupit jej. Průvodce Jirka pomohl se smlouváním. Pokud jde o smlouvání, Jirka nám doporučil jít s cenou max o 20 % dolů a pokud už začneme smlouvat, tak máme pak věc koupit. Popravdě, s tímto jsem s ním nesouhlasil, ceny jsou nastřelené kolikrát až moc a pokud se nedohodnu, odcházím. Ale nehádal jsem se. Cestou do Marakéše jsme opět projížděli soutěskou, kterou jsme jeli, a kochali se krásnými výhledy. Uprostřed soutěsky jsme dorazili do vesnice, kde bylo živo a kde se konal oběd. Zde jsem opět zažil to pravé Maroko.
Ruch na ulicích, ve vozech krávy, obchůdky, kolem lidi, auta...oběd jsme měli v řeznictví, kde si vyberete maso a rovnou vám jej připraví. Měli jsme klobásy, játra, hovězí a kuřecí a opět to bylo gastro-porno. Maso bylo luxusně připravené a jako třešnička na dortu k tomu byl čerstvý salát a chleba, který mně tentokrát konečně chutnal. Po luxusním obědě následovaly káva a čaj a jelo se konečně do Marakéše. Tam jsme dorazili kolem šesté a ubytovaní jsme byli opět v Rijádu a tentokrát já s Pepou jsme se dočkali konečně luxusního pokoje nahoře na verandě. Škoda, že jsme tam byli jen jednu noc, protože veranda byla nesmírně pohodlná a než jsme vyrazili do města, užíval jsem si relaxu na sedačce mezi polštáři a pohodového stmívání.
Večer jsme měli konečně rozchod. Nicméně jak si člověk zvykl na organizaci, nějak jsem nebyl schopen se trhnout a vydali jsme se do mediny s Jirkou. Marakéš je živé město a medina je hodně přecpaná, na hlavním náměstí byly stánky s džusy (takové velké fruitissimo) a s jídlem. My se nejdřív vydali do útrob mediny na případné nákupy. Uličky byly plné různého zboží, které se však opakovalo, a trošku mi to připomínalo Jeruzalém.
V rámci nákupů jsem se zatím držel a spíš vybíral, co chci. Pepa chtěl tanjin aka na vonnou svíčku, který však skoro nikde nebyl. Když to řekl jednomu prodejci, ten jej šel hledat. Vrátil se dvakrát a bohužel nic nenašel! Jsme si dělali srandu, že Pepa zburcoval půlku Marakéše, aby mu našli tanjin na vonnou svíčku. Prodejní šílenství nakonec chytlo všechny. U jednoho prodejce jsme nakoupili všichni, protože byl veselý a dokonce se našel i ten tanjin. Zaprášený, ale byl. Pepa trošku usmlouval, Eva si u typka koupila talíř, Jedličkovi též nakoupili a já byl vtažen do nákupu hrnečku a nenechal jsem se okecat. Nabízel mi jej za 150, což jsem razantně vhodil na 70 a usmlouval to k 80. Tyhle hrnky pak byly v Essaoure za 50. Takže....Jirkova strategie byla špatná. Ještě jsem si koupil magnetky, které tu mají za 25 korun!!! Poté už jsme šli na večeři na náměstí, kde jsem si dal kuřecí z tanjinu s datlemi a mandlemi. No, nemusím říkat, že jsem si opět pošmákl, sezení ale bylo docela nepohodlné. Jirka nás pak po večeři vzal na pivo, očekávali jsme nějaký pajzl, jak o tom mluvil, a jednalo se o hotel, kde byla místnost, kde se kouřilo a pilo jak z 30.let. Bylo to jak návrat do minulosti.
Dali jsme si asi 3 piva, mají je docela drahé a jen 0,2, takže se ani moc neopijete. Čekalo se, až odejdem, protože zavírali kolem půlnoci a my stále nešli. Ale nechtěli nás vyhnat. V Maroku je největší ostuda, když vás vidí opilé na veřejnosti. Prohodil jsem poznámku, že nesmíme tak vypadat a hned poté jsem zakopl o futra dveří a ty vydali šílený zvuk, že jsem šokoval i své cestovatele. Hlavně nevypadat opile. Došli jsme na rijád a pak si ještě na verandě dali "šlaftrunk" ruma na spaní. Opět jsme probírali druhou světovou válku a popravdě, je to zajímavé, ale můj mozek už to jaksi nedává kapacitně.
Druhý den v Marakéši jsme měli prohlídku města s průvodcem. Trošku mě zamrzelo, že jsme opět vyrazili do mediny a neprošli třeba park kolem slavné mešity, či se na ni nešli podívat zblízka. Navštívili jsme ale bývalou univerzitu, kde jsme obdivovali mozaiky a kumbálky studentů. Následně přešli do skryté zahrady, která třeba mě vůbec nebavila. Byly tam exotické rostliny a kdyby tam nebylo moc turistů, tak je tam klid, ale tyhle zahrady a obdivování rostlin mě nebaví.
Po zahradách jsme se vydali do ještě větších útrob mediny, kde už byli přímo výrobní dílny a rozdělené dle typu...takže se kovalo železo, zpracovávalo dřevo, následně textil apod. U dřeva nás průvodce vzal ke kámošovi do krámku, ať si koupíme jeho výrobky. Já si nekoupil nic, protože to byl přesně ten typ...vezmu tě někam, ukážu, ať si koupíš. Ceny výrobků byly totálně přemrštěné, rodina,Eva i Pepa nakoupili, radovali se, že to usmlouvali, ale když jsem slyšel ty ceny, tak se mi protočily panenky (bohužel škoda, že jsme to neviděli dřív, v Essaouře ty stejné vyrobky byly dvakrát levnější). U textilu jsem ale neodolal ani já. Týpek měl krásnou šálu, takovou tu velkou, docela kvalitní a teplou. Nakonec jsem za ni vysolil 300 dirhamů, nechtěl slevit ani na 270. Otázka je, jak ji nacpu do batohu. Prohlídka byla pak ukončena a vyrazili jsme na oběd...popravdě, prohlídku jsem si mohl odpustit a vyrazit sám někam, moc mě nenadchla. Marakéš mě popravdě příliš neokouzlil.
Jinak dle Marakéše se jmenuje i Maroko. Znamená to Země bohů...a Arabové jméno Marakéš neznají, říká se mu Fez dle klobouků, které se tu vyráběli. Oběd mi spravil náladu, opět kuřátko dušené se zeleninou...Bylo dělané ve velké nádobě "panjin", kde se nahodí jídlo a dá se k hammamu, kde se uvaří. Mezitím si místní odskočí udělat své povinnosti a jakmile je uvařeno, tak si panjin vyzvednou. Dělá se to tak takhle, protože ne všude jsou velké pece či trouby an vaření.
Po obědě se sbalili věci a my museli opustit naše krásně ubytování. Čekal nás 3hodinový přejezd do poslední zastávky, přístavu Essaouira (Sawira).
