Opustit Bangkok a nevidět nejvýznamnější chrám celého Thajska - Wat Phra Kaeo - by byl hřích. Úkol zněl jasně - zajít tam. Rozhodl jsem se proto obětovat 500 bahtů a jeho návštěvou se tak rozloučit nejen s Bangkokem, ale také s celým Thajskem. Vstup 500 bahtů jsem nakonec neplatil, chrám byl zdarma, takže tuším, že vstup se platí jen do Královského paláce, který stojí hned vedle. Anebo díky státnímu svátku byl prostě zadarmo (díky Karmo).

Chrám Smaragdového budhy byl vystaven v roce 1784 a smaragdový budha je umístěn v největší budově. Je jen 66 cm vysoký a je postaven na vysokém zlatém podstavci. Jeho historie je mnohem starší, do Thajska byl převezen až v 18. století z Laosu, kde byl 215 let. Před tím se údajně nacházel v 15.století v Kambodži a jeho historie sahá až do Indie, kde byl nalezen. Jiná historie říká, že jej nalezli blízko Chiang Mai, byl dovezen do Laosu a odtamtud jej Thajci ukradli prostřednictvím krále Rama I. Inu, ať je to jak chce, smaragdový budha je i Thajců nejposvátnější.

Chrám se skládá z několika budov. Mimo hlavní chrám je zde knihovna, zlatá stupa, další menší svatyně (bohužel zavřené) a dokonce se zde nachází i model kambodžského Angor Watu. Přece jen jsem jej viděl, akorát ne při východu slunce. Komplex je docela velký na pohled, ovšem budovy jsou naskládány blízko sebe, takže se tam člověk cítil trochu stísněně. Na vnitřních zdech jsem se pak kochal malbami z příběhů Ramajany. Pěkná návštěva, jsem rád, že jsem se nakonec dokopal a do chrámu poslední den dorazil.

Zebře se do chrámu nechtělo, a tak mě čekala v parku u přívozu u jiného chrámu Wat Pho. Tam jsme se měli sejít a pokračovat v dalším zářezu, navštívit čínskou čtvrť a dát si kachnu. Bohužel jsme se nemohli najít, já chodil sem a tam a psal Zebře, že se sejdeme u jiného přívozu. Šel jsem jí naproti, jenže ona jela lodí. Takže opět jsme se nesešli. Nakonec jsme se viděli na lodi asi po necelé hodině nahánění. Vyrazili jsme do čínské čtvrti na kachnu, kterou měly holky před několika dny. Bohužel restaurace byla kvůli svátku zavřena, tak jsme se spokojili s kachnou ve vývařovně. Bylo jí málo a stala dost.

Vrátili jsme se do hostelu pro věci opět přívozem. Měli jsme štěstí, protože se nám podařilo neplatit dvě cesty, průvodčí si nás nevšiml (ušetřeno 30 bahtů). Karma nám to spočítala, když jsme spletli zastávku a museli jít pak pěšky delší trasu. Vyzvedli jsme v hostelu krosny,nakoupili thajský čaj a vyrazili na letiště.

Cesta to byla zase adrenalinová, skoro jako v Amazing race. Úkol zněl jasně, dostat se do 22 hodin busem na zastávku nadzemky Phatayai a odtud expres na letiště. Na zastávku jely busy číslo 39 a 59. Já se sám sobě divil, protože jsem se ptal lidí na cestu! Na zastávce jsem se zeptal Thajce, co mi poradil směr. Byl tam pak ještě německý pár, který se stal naším imaginárním soupeřem. Bus nejel, taxikáři prudili, Němci znervozněli a když čas nemilosrdně běžel, museli jsme jednat. Chtěli jsme čekat dál, radili nám i průvodčí a Kambodžan na zastávce, ať vemem bus 59. Bohužel Němci nás vystresovali a skončili jsme v buse 47.

Ten jel na Siam,úplně mimo. Zkoumal jsem mapu, zjistil cestu a ptal se sedících lidí, ať nám řeknou, až bude Siam. Poradila nám jedna babka a na Siam oba soutěžní páry vystoupili. Adam se Zebrou šli ale blbě, Němci správně. Sakra. Nakonec jsme cestu našli a přidali do kroku,zbývalo 20 minut! Ze Siam jsme vzali nadzemku na Phatayai za 22 bahtů. Dvě stanice, nadzemka nejela. Ve 21:45 přijela a my se nacpali do vagonu. Ve 21:50 jsme byli na místě a spěchali koupit lístky. Expres jel totiž poslední ve 22:00. Koupili jsme lístky a jaké bylo naše překvapení,když Němci přišli jako druzí. Vyhráli jsme!

A tímto tedy úplně končí má první půlka cesty po jihovýchodní Asii. Sbohem Thajsko. Doufám, že Karma nám bude mile nakloněna i nadále, jelikož "Karma is the bitch". :)