Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Procházka byla skutečně epesní a zakončila naši islandskou výpravu. Pak už jen opustit hory a odjet do města. Z hor se mi nechtělo, byly fakt úžasné.

Sjeli jsme k pobřeží, kde jsme v moři zhlédli obrovské vlny narážející na břeh. A pak se rozpršelo a déšť nás provazí celou dobu. Na jihu jsme chtěli navštívit známou horu, která v mlze absolutně nebyla vidět, takže jsme jen smutně vzdychli nad fotografií na ceduli a jeli dál. Na silnici se začali objevovat auta a bylo vidět, že se dostáváme na turistická místa. Další zastávkou bylo ledovcové jezero, kde na pláži leží kusy ledu a ledovce pak plavou i v jezeře. Bohužel vše už roztálo, v jezeře plavaly kry, co ještě držely a místo bylo plné turistů. Opravdu těžké zklamání, bylo mi az smutno z toho. Ani jsem se nešel na ledovce podívat, protože to nemělo smysl, nebylo tam nic. A do toho ještě stále pršelo.
Nabažili jsme se krásného počasí a krajiny, takže jih minimálně mě doslova zklamává. Zatím se tedy jednalo o jihovýchod a uvidíme dále, nicméně i kdyby bylo krásně, asi bych tak nadšen jako ze západu či východu nebyl. Ale nechvalme dne před večerem. Našli jsme kemp pod ledovcem, který v mlze za celou dobu nebyl vidět. Jak pršelo a člověk byl naštvaný, nechtělo se mi ani stavit stan. Nakonec se posádka auta XY rozhodla stany nestavit a přespat v autě. Posádka XX byla odvážnější a stany postavila. Kemp měl výhodu obrovské jídelny, tam jsme strávili celý večer u piva a žolíka. Túru k ledovci naplánovanou na druhý den jsme vzdali, protože v tomto počasí by to bylo o hubu.

Dokonce jsme narazili i na řeku, kde si řidiči vyzkoušeli i mírný brod přes kaluže od přítoků. Měli jsme ale štěstí, projížděli jsme vyschlými korytami říček, takže být jaro, užijeme si brození do syta. Možná by byla cesta i zavřená. Těsně před koncem jsem na kopci obdivovali z dálky největší ledovec Islandu Vatnajokul. Ten zabírá 8 % rozlohy Islandu. Masa zmrzlé vody, co si člověk ani nedokáže představit. Po šílené cestě jsme se dostali k obrovské vodní elektrárně, u níž je přehrada právě plněná vodou z ledovce Vatnajokul. Elektrárna je největší vodní elektrárnou v Evropě, obsahuje 31 km chodeb v hoře a její stavba se stala kontroverzní vůči životnímu prostředí. Pak už se jelo směrem východ.
Hengifoss teče ze skály, kde se nachází na střídačku červené pruhy, které vznikly oxidací železa v zemině, když zde probíhala lávová činnost. Jelikož výšlap byl náročný a nevzal jsem si vodu, napil jsem se rovnou z ledovcové řeky. Voda byla osvěžující a chutnala jako roztátý led. Nebojte, neposral jsem se, voda je tu čistá.

Třetí noc, světě div se, nebyla zima, takže jsem mohl vyndat ze spacáku i ruce. Tentokrát jsme se rozhodli vyjet v 9 ráno, takže jsme vstávali už v 7. Než se vyprdelí 8 lidí na cestu, trvá to 2 hodiny. Není to sranda - záchod, hygiena, stany, sbalit, snídaně, kafe, čaj, záchod, sbalit, připravit sektory do kufru auta, kafe. Ve středu jsme to dali za 117 minut!

Pokračujeme v objíždění západních fjordů. Krajina je nehostinná a pustá, do toho se přidávají nezpevněné cesty, takže řízení je taky zážitek. První zastávka středečního dne se stalo termální jezírko s výhledem na moře. Samozřejmě v jezírku už vysedávalo 5 lidí, ale my použili psychologii pasivního nátlaku. Rychle jsme se nasáčkovali do jezírka tak, že jeden pár odešel a zbylí 3 lidi nám uvolnili místo. Další lidi, co přišli po nás, to raději vzdali. Tohle je na velkých skupinách asi mimo ušetřené náklady jediná konkurenční výhoda (počítám to z psychologického hlediska). V jezírku jsme se rochnili asi půl hodiny, překvapivě ty 3 lidi jsme nevyhnali. Někteří z nás dokonce vyrazili i na osvěžení do přilehléhlo moře.

Pak nás čekala předlouhá cesta na nejzápadnější cíp Islandu. Cesta byla docela adrenalinová, úzké nezpevněné silnice serpentinami podél skal, kde se člověk bál, že se nějaký kámen svalí a vezme nás s sebou srázem do údolí. Ona i cesta kolem se změnila v měsíční krajinu, kolem pusto prázdno, kamení a nic kolem. Ponurost místa se dala cítit. Po strastiplné cestě jsme nakonec dorazili do cíle, kde jsme dali procházku po vyvýšených utésech, kde dokonce rostla tráva. Měli zde být i papuchálci, ty už ale na Islandu asi neuvidíme, jelikož na zimu odlétají na moře. A zde nebyl ani jeden. Jsou pryč. Trest za to, že jsem si je chtěl dát k obědu. Procházka kolem útesů byla krásná, člověk se zaposlouchal do šumění větru a moře. Po kochání jsme se vydali podívat se na písčitou pláž. Prostě na Islandu najdete vše.

Inu, než jsme vyjeli, bratr vyrazil pěšky dřív k autu a po otevření ho omámil plynový odér. Zřejmě nám trošku unikala bombička, ale muselo se to stát, když jsem vypustoval z auta a kopl zřejmě do uzávěru. Celou cestu jsme totiž nic necítili. Záhadu uniklého plynu jsme vyřešili utěsněním uzávěru, vyvětráním a odebráním se k pláži. Na pláž to byla zase trasa smrti, kdy jsme dávali 180 stupňů točivé zatáčky a já si vzpomněl na Malorku a svou cestu vespou. Tady bych ale zahučel rychle. Pláž se rozléhala mezi skalisky a moře hučelo. A na pláži nebyla ani noha. Člověk si připadal jak na poušti, chyběly jen duny. Dali jsme hromadné foto a odebrali jsme se na poslední šílenou cestu do kempu. Kemp tentokrát překvapil - sprcha, bazén, vařič a za 4 km také hot spoty (jezírka s teplou vodou). Kluci do hot spotů vyrazili, holky si dávaly jídlo a čaj. Cesta k hot spotům byla opět drsná a nezpevněná, 4 km jsme jeli 10 minut. Ale hot spoty super, cachtaly jsme se v bazénku víc jak hodinu a užívali si výhledu na skály a záliv kolem. Strávili jsme tam víc než hodinu a spánek v noci minimálně pro mě byl konečně celou noc.

Adrenalin pokračuje:
Ráno se neslo ve stejném duchu, nicméně nepodařilo se nám vyjet na 9 hodin, měli jsme sekeru 16 minut. A mně se podařilo zorganizovat chaos v našem kufru auta XX tak, že zbylo i místo na další věci. Jsem zvědav, jak dlouho to vydrží. Mám to ale vyfoceno, takže základ k tetrisu je. Nadále pokračuje cesta západními fjordy, kdy projíždíme pustou krajinou obklopenou kameny a kamenitou zemí, tu a tam se objeví potůček z hor, ale většinou se jedná o vyschlá koryta. Na jaře to tu musí být plné řek z hor,když taje sníh. Do toho se cesta line jako had, takže serpentiny a výhledy jsou samozřejmostí. Viděli jsme i auto, co mělo zlomenou nápravu a kolo bylo divně zkroucené jak otevřená zlomenina auta.

Drsná cesta nás ale zavedla k zálivu, kde se nachází hora, z níž padá 99 metrů vysoký a 30 až 60 metrů široký vodopád Dynjandi. Než se k němu dojde, projdete kolem dalších 7 menších vodopádů. Jak se říká, byl to pohled pro bohy. Za mě to byl asi nejkrásnější vodopád, který jsem kdy viděl a myslím, že už ho snad žádný nepřekoná. Netekl ani moc rychle a mohutně, ale myslím, že na jaře ten proud vody musí burácet tak, až se hora otřásá. Ne nadarmo slovo Dynjandi znamená "znějící po hromu". U vodopádu jsme strávili skoro hodinu, aby taky ne, když od něj nemůžete odtrhnout oči. Musím se přiznat, že při odchodu jsem měl nostalgickou náladu a pryč se mi nechtělo. Třešnička na závěr - při focení jsem si trochu nakřápnul displej. Holt nemám stativ, tak jsem použil kameny. Fotky vyšly, ale jednou prostě mobil padnul. Pro fotku se musí trpět.

Den vesměs pokračoval přejezdem přes nehostinnou krajinu fjordů. Opět jsme projížděli z kopce a do kopce šíleným serpentinami a údivem a děsem obdivovali okolí. Adrenalin stoupal a dokonce i věčně klidný řidič Mirek, jehož nerozhodí skoro nic, měl docela nervy. My vzadu sklápěli neustále okýnka, abychom fotili či točili okolní hory a údolí. Cesta byla korunována tunelem, kde byl jen jeden směr a dokonce křižovatka (!). Tunel vypadal jak osvícený chřtán do pekla. Tam jsme naštěstí neskončili. Sjeli jsme do rybářského města, kde jsme si opět nakoupili potraviny, tentokrát konečně v tom profláklém obchodě s prasetem. Západní fjordy tak máme za sebou a čeká nás snad hostinný sever.

Jinak viděli jsme i tuleně. Trochu si jako toto zvíře připadám, když se v noci prevaluji zabalený ve spacáku.

Přestal jsem mít rád Francouze. Místo žabožrouti jim začínám říkat "Blokátoři". Francouzi totiž mají potřebu blokovat přístupové cesty. Nebo nevím, jak si vysvětlit, že si 3 Francouzi povídají ve dveřích vedoucích na toalety. Jeden mi zablokoval zase dveře z guesthouse. Ale pryč od stížností.

Já se opět nevyspal, tentokrát mi ale nevadil chlad, ale svítící lampa u stanů. V noci zima dosáhla už takového bodu, kdy se na stanu objevila námraza, ovšem myslím, že za to může halucinace. Zatím se nám nekouří z úst. Nepodařilo se nám zase vykopat v 10 hodin, o 12 minut jsme se zpozdili. Auto XY má také problémy s věcmi v kufru. Říkáme tomu kvadranty, ale rveme to tam bez ladu a skladu. Popravdě nejdřív mi to nevadilo, ale můj spacák, který už se rve k zadnímu sedadlu, mě už říká, že bychom ty kvadranty udržovat měly. Holt ale nemáme modré tašky Ikea jako auto XX. (jen pro zapomnětlivé - označení je to jako chromozomy, auto XX je složeno ze samých žen).

Co nám Island přinesl dnes? Opět nezklamal a ukázal zase něco navíc. Míříme k západním fjordům, to je ten poloostrov vlevo nahoře. Než jsme tam dojeli, navštívili jsme národní park Snaefellsnes. Ten je tvořen celý vyvřelou krajinou a člověk může vidět, jak a kudy tekla láva z vybuchlé sopky. Masy sopečného popela byly vidět na obou stranách silnice široko daleko. Uprostřed parku se pak majestátně tyčila sopka Snaefellsjokull. Docela ponuré místo, z pustiny tyčely černé kameny a trochu to připomínalo svět po apokalypse. Už chápu, že Vesuv srovnal Pompeje se zemí a pohřbil je pod několika metry lávy. Ta ohnivá síla musí být šílená.

Před tímto parkem jsme u cesty zahlédli průrvu v masité skále, u které se shromážďovali turisti, tak jsme se tam zajeli podívat. V průrvě kdysi údajně žil napůl muž a napůl trol a ve skále se dá vidět díra do nebe. Uvnitř však tekl potůček a muselo se přeskakovat po kamenech a šplhat stále nahoru úzkým korytem. Adrenalin u mě jel na maximum a těšil jsem se, že si zeslaňuji jeskyni. Bohužel turisti to tak blokovali a ostatní to otrávilo, takže jsme se odebrali zpět. Zklamalo mě to, protože to mohlo být dobrodružství, ale kvůli turistům, kteří tam někteří lezli v kožených botech či zdržovali, se to fakt nedalo.

Největší highlight dneška byla ikonická hora Islandu, která se objevuje na každé fotce a stala se také slavnou díky natáčení seriálu Hry o trůny. Než jsme k ní dojeli, od sopečné pustiny jsme se dostali do míst jak z Pána prstenů. Kolem zelené hory, kde tu a tam tekly vodopády. Zastávku jsme udělali ve městě Grundarfjordur, kde jsme si dali ve stánku rybu v bulce. Ta byla naprosto luxusní a ještě luxusnější byla bruneta, která nás obsluhovala. Ta, když mi vysvětlovala, že si mám dát domácí okurkovou omáčku, tak jsem ani nevěděl, co říkala. Jsem se zamiloval. Nicméně muselo se jet. Dalších 7 lidí nemělo potřebu čekat.

U ikonické hory Kirkjufell teče vodopádek Kirkjufellsfoss, kde se fotí pak ty typické fotky na instagram. Přitom kolem je naprosto majestátní krajina, která mi opět přivodila motání hlavy. Taky jsem tedy vyzkoušel udělat co nejlepší foto a na mobilu jsem zkusil "malovaní světlem" funkci, což má způsobovat ty hezky zamlžené vodopády. S mobilem se ale nesmí při snímání ani pohnout. Neměl jsem stativ, takže jsem si vyrobil stativ z kamenů kolem a trochu se válel na zemi pro pořízení nejlepší fotky. Turisti nechápali, kamarádi se mě zase stranili, ale fotka vyšla parádně. Mimo to jsme dnes navštívili i pobřeží, kde jsme se kochali vyčnívajícími útesy z moře a do kolem létala hejna racků. To jsem málem vrhnul, protože nás zasáhl puch jejich výkalů. Ten přebil i mou rýmu. Představte si puch odstáté moči, přesně tak to páchlo na těch útesech, kde rackové měli svá hnízda.

Dnes jsme také narazili na docela levný obchod. Ujíždíme tu na islandských jogurtech Skyr různých příchutí. Dali jsme si už i hot dog, kteří tu islanďané jí ve velkém. A na konec jsme dojeli do kempu, který se tentokrát nacházel na mistě, kde nechcípnul jen pes, ale i kočka. Dokonalá pustina. Přitom to byla nějaká pidi vesnice, ale připadalo mi, že byla opuštěná. Jen u kempu byl bazén, kde se děvčata šla vykoupat a využít sprchu. Bez vstupu do bazénu jste se osprchovat nemohli. Ja nechtěl platit za sprchu 120 korun, tak mi musela stačit budka s umyvadlem.

Už druhý den jsme na Islandu a ten nás tu zásobuje vjemy, že si připadám, že jsem tady snad týden. Ostrov si mě doslova pohltil a to jsme teprve na začátku. Trochu se děsím pak návratu do reality. Dnes se dokonce počasí umoudřilo, vysvitlo slunce, vítr se umoudřil a dokonce se teplota během dne dostala i pod 20 stupňů.

Pokračujeme v jízdě na západní straně a dostali jsme se k fjordům a krajina kolem opět "potrápila" naše vjemy v oblasti mozkové. Nejen průzračné moře vnořené mezi kopce, ale také kopce na jedné straně vypadající jak spící obři a na druhé jak nějaká skaliska z krajin z fantasy knih. Do toho se kolem vlnily pusté louky s pasoucími se ovcemi. Islandská krajina pokaždé nabízí něco jiného. Zejména jsem rád, že neřídím, protože bych jinak naboural, sjel do moře, porazil ovci či měl jinou nehodu. Krásné je, jak jízdou autem se pokaždé vyloupne něco jiného, dnes například čepička největšího ledovce se sopkou. A třešnička na dortu jsou vinoucí se řeky nebo potůčky skryté v trávě. Soustřeďte se potom na řízení že. Řidiči auta pojmenovaného XY, z důvodu 3 kluků a 1 holky, však dávají pozor a ovečky přes cestu pouštíme.

Dnes jsme vyšli také na túru k vodopádu Glymur. Slibovali výšlap za pomoci lan a řetězů. Provazy sice slabé byly, ale nic šíleného se nekonalo. Zatím tedy u mě vyhrávají feraty v Malé Fatře. Výšlap k vodopádu a samotný vodopád byly opět dechberoucí, co vám budu psát. U jednoho pohledu do rokle jsem na vrcholu dostal stendhalitidu, zatočila se mi mírně hlava, ale má duchapřítomnost zapracovala profesionalně, mozek dal pokyn nohám a od srázu jsem se dostal rychle pryč. Nahoře, kde proudila říčka od vodopádu jsme se museli přebrodit a osvěžilo nás to. Cesta zpět už byla pohoda kráčet pustinou jako v kamenité poušti.

Túra nám zabrala 4 hodiny a po ní jsme se stavili ještě k vodopádům Hcosifoss. Jména si nejsem prostě schopna zapamatovat. Tam mě nadchla tyrkysová řeka, ale vodopády kolem řeky mi moc nadšení nepřinesly. Připomnělo mi to Krka vodopády v Chorvatsku, které jsou oproti těmto naprosto luxusní. Doporučuji. U této přírodní památky jsme si dali kafe a obsloužila nás Češka, co zde žije s přítelem už 2 roky. Takže jsme si chvíli po tom "týdnu" připadali zase jako doma.  Poslední zastávkou dneška se stala vyhaslá sopka, jež vypadala jako puklý uher. Výšlap jsme předem zavrhli, jelikož se stmívalo a chlad o sobě zase dal vědět. Cestou do kempu jsme se opět dostali do další části, tentokrát sopečné. Pustina je však stále všudypřítomná.

Co mě dalšího na Islandu překvapuje, je přítomnost plotů. Ty jsou všude a dokonce i na absolutně nepřístupných místech. Těžko říct, jestli chrání zlenivělé ovce, které se stejně nachází kolikrát i za plotem, či zmatené koně, které kolikrát stojí na místě a ani se nehnou, nebo turisty, aby místní ukázali, kde je soukromý pozemek.

Druhý kemp už měl kuchyňku jen pro ty, co si zaplatili chatku, zbytek jen varnou konvici. Sprcha nebyla v ceně, takže jsme ještě vysolili dalších 400 ISL. Inu, bůh ví, zda se do sprchy dostaneme. Je jen jedna a fronta na ni se stála i po půlnoci.

Před cestou jsem si o Islandu zjistil mnoho věcí od lidí, co už tuto zem navštívili, ale i přesto mě dokázal i tak Island překvapit. První překvapení byla tma (přiletěli jsme kolem půlnoci v půlce srpna). Polární den se nekonal, tma byla normální jako u nás doma. A trvala až do 5 do rána. Druhým faktem, který jsem ale čekal, byla zima. Počasí hlásilo 14 stupňů, což není hrozné, ale kvůli brutálním větru, který je nekončící, spadla pocitová teplota kolem 5 stupňů. Nabalili jsme se od hlavy až k patě a užívali si dunění větru. Třetím překvapením bylo málo turistů, což možná bylo způsobeno ranním popojížděním po Golden Circle.

Viděli jsme i první vodopád, jehož jméno jsem si ani po několika opakování nezapamatoval. Kousek od jezera stál i kostelík v pustině a na tom místě v minulosti vznikl první parlament na světě. Vřesoviště jsme za zvuků hus opustili před 7 ráno a vyjeli ke gejzíru.

Ale i přesto jsme zahlédli docela obstojné gejzíry a dokonce 2 mne polekaly. Kolem se nachází i mrtvé jezírka s průzračnou vodou a krajina kolem vypadá jak z apokalypsy, nic tam neroste, béžová země, smradlavé výpary ze země. Odebrali jsme se raději k prvnímu mocnému vodopádu Gullfos.
Nedá se to popsat slovy, jak voda proudila a kudy se řeka vlnila. Gullfoss znamena "zlatý vodopád" a jsou pro něj 3 legendy. První z nich a asi nejpravdivější je, že východ slunce ozařuje vodopád do zlatova, druhá je díky duze, která vzniká nad vodopádem. Tu jsme neviděli. A třetí, za mě ta správná, je o obchodníkovi, co měl hromadu zlata a část z něj hodil do vodopádu. On vodopád dřív nebyl přístupný, ale nějaká Islanďanka se tam narodila a pak tam vodila lidi a zasloužila se o to, aby i ostatní mohli zhlédnout krásu toho vodopádu. Bohužel, jak tají ledovce, a jednoho dne roztají, zmizí i tento vodopád, protože voda proudí z ledovce.
Dokonce jsem sundal i bundu. Pak už jsme se vydali do prvního kempu a užívali si krajiny kolem.