Orvieto:
Město je vzdálené asi 90 km od Říma, na hranicích s Umbrií. Už ale začaly být vidět kopečky s pověstnými vilkami schovanými v nich. Orvieto je postavené na kopci, nahoru tak vede lanovka. Ubytován jsem byl tentokrát v apartmánu v přízemí, jehož okna vedla přímo do ulice. Trošku jsem se bál, aby mě nikdo nevykradl. Hned na začátku se mi podařilo vyhodit v celem apartmánu pojistky. Italové totiž mají 2 druhy zásuvek. Jedny normalní jako my, druhé takové akorát na nabíječku na telefon či malé spotřebiče. Já do této druhé narval zásuvku od počítače a nešla mi pak vyndat, takže jsem ji rval ven a vyhodil jsem pojistky. Naštěstí jen v tom bytě a ne celém baráku. Pojistky jsem nakonec našel na chodbě a ve vší tichosti jsem je nahodil. Veselé ale bylo potmě hledat telefon, když v tom bytě byla úplná tma. Okna byla totiž schovaná závěsem.
Vydal jsem se na průzkum, prošel jsem si úzkými uličkami a opět se kochal italskou architekturou. Ty italské staré ulice jsou vskutku úžasné a pokud tiché. Pokud se vydáte mimo hlavní ulici, kde jsou turisti. Dal jsem si kafe a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy měl. Nakoupil si jídlo na výlet a v neposlední řadě si málem vykroutil hlavu při sledování orvietského dómu. Domluvil jsem si i půjčení kola na druhý den, elektrokola, zase jsem se nechtěl zhuntovat ježděním do těch prudkých kopců.
Hned ráno jsem vyjel na kol, cíl byla vesnice Bagnoregio. I přes půjčené elektrokolo si člověk docela nášlapal. Elektrokolo mělo 4 stupně pomoci - Eco, Teren, MTB, Turbo. Jel jsem na Eco a Teren, abych nevybil baterku moc brzo. Říkal jsem si, že jet toto normálně, asi bych to jel hodně dlouho. Kolem jsem si užíval výhledu a obdivoval vilky, které jsem vždycky někdy vylouply z pole a zase se schovaly mezi kopci. Počasí moc nevyšlo, někdy přišly přeháňky, ale podařilo se mi na přeháňky vždycky někam schovat. Jednu jsem přečkal pod dveřmi u nějaké vily u opuštěné křižovatky. Nevadilo mi to, člověk se díval na déšť a nasával atmosféru a ticho kolem. Bagnoregio se tyčilo mezi kopci na skále a dostat se dovnitř bylo možno jen po mostě. Nešel jsem tam, jelikož se tam nedalo jet na kole. Musím také doplnit, že kolo vyšlo na 5.den mého výletu. Říká se, že 3.den je krizový, u mě je to zpožděné na 5.den. I přesto jsem se na kolo vydal, ale po Bagnarigiu jsem chtěl jet ještě k jezeru, ale hlava hrozně nechtěla, něco prostě se už chtělo válet.
Nakonec jsem tedy jel zpět, ač jsem se dlouho přemáhal. Do toho ale přišel hlad, únava, bolest nohou, a tak jsem se vydal zpět. Cesta vesměs šla jen z kopce, takže jsem se moc nenaslapal. V jednu chvíli, kdy byl mírný kopeček nahoru, kolo jelo dlouho samo a docela mě to šokovalo, protože to bylo proti přírodním zákonům. I elektro bylo vypnuté. Těsně před Orvietem jsem narazil na serpentiny a vzpomněl jsem si na Malorku. Kolo se však ovládá lépe než vespa, takže se jelo fajn i s auty vedle. U jedné zatáčky jsem však viděl hada, zatáčka 180 stupňů, auta vedle. Leknul jsem se, ale nakonec to vyřešilo jedno auto, do kterého had ťuknul, on se stočil a zůstal na místě. Zkoumat se nedal, v zatáčce jsem to riskovat odmítl. Vydal jsem se ještě k nějakému známému kopci, ale vyšlapal jsem to jen do půlky, hlava začala protestovat a má vůle už ji nedokázala ukočírovat. Jelo se zpět. Na výšlap do Orvieta, který je fakt hodne prudký, jsem využil Turbo a do kopce jsem jel 20 km/hod a byl jsem nadšený. Uvažuji o elektrokolu též. Do hor ideální! 
Těžce jsem se loučil s kolem, hned jsem si jej zamiloval, ale bohužel nedalo se. Zašel jsem si tedy večer do restaurace na večeři. Zatím jsem chodil spíše před setměním. Sedět sám večer mi přišlo stále blbé. Proto jsem teď opět vyšel z komfortní zóny a musím fakt napsat, že jsem se cítil hodně divně. Člověk, co to dělá i doma podobně, je asi v pohodě. Ale já do hospody sám nechodím. No, nakonec jsem se najedl, dal si půl litra vína, dezert a odbebral se spát. Víno mně však nesedlo. Únava a víno zapříčinilo to, že jsem celou noc nespal, pořád se budil a ráno jsem měl dokonce kocovinu. Zrovna na den, kdy jsem si naplánoval túru z Florencie do Fiesole, kde jsem měl objednanou chatku v kempu. Z důvodu pokračující krize jsem to vzdal a řekl si, že túra az zítra. Rozloučil jsem se s krásným Orvietem a kopci a vilky kolem a vydal se do Toskánska.
Fiesole:
Fiesole je malá vesnice na kopci nad Florencií. Dostat se tam dá jen busem z Florencie. I přesto, že je docela daleko, platil sem lístek jako normálně pro MHD. Evidentně zde nejsou zóny. Bus jel z jiného nádraží, než jsem přijel, tak jsem si aspoň opět prošel florentské ulice. A zde byl opět zaznamenán tzv. zombie efekt lidí. Všimli jste si, jak se lidi plouží, když normálně nejdou? Dá se to pochopit u náměstí, nebo někde u památek. Ovšem nejvíc mě to rozčiluje v normálních ulicích, kdy i přes úzké chodníky se lidi rozhodnout ploužit a tím blokovat cestu. Na co čumí? Kdyby aspoň se nasáčkovali ke krajům. Ne. Oni blokují celý chodník. A nejhorší jsou rodiny... Chodí tak, jak kdyby jim to tam patřilo. Děti nejsou výjimka, že nemají rozum. Proč by měly být upřednostňovány? No nic, jdeme dál. 
Autobus vyjel až do centra Fiesole, kde jsem musel ještě přes kilometr do kempu. Unaven po kocovině a zase do kopce ve vedru to byla už docela otrava. Obchod, kde jsem chtěl nakoupit, měl otevřeno až za hodinu (jediný obchod má mezi 12 a 16:30 zavřeno - wtf!). Poslední úsek do kempu měl převýšení 50 metrů na 100 metrech. Upocen jsem konečně dosáhl kempu a ubytoval se v chatce pro 4, kterou jsem měl jen pro sebe. Náladu mi také zvedl "shuttle bus", který jezdil každou hodinu do vesnice. Ten jsem využil, abych jel nakoupit potraviny na snídani a svačinu na zítřejší výlet. Obchod už byl konečně otevřen a po nákupu jsem se vydal na zastávku, odkud nás "shuttle bus" vyzvedával. Byl jen maximálně pro 6 lidí a proto jsem se rozhodl tam přijít dřív. Samozřejmě tam pak přišli další Němci a po příjezdu busu se nasáčkovali rychle do auta, takže jsem zůstal sedmý. Bus byl poslední a rozhodně jsem nemínil jít tu štreku pěšky. Řidič svolil, že si můžu sednout vedle něj (kvůli covidu se to nesmělo), ale nakonec jedna postarší cizinka se posunula a udělala mi místo. Pak se bavila anglicky se svým manželem, kde jsem vyrozuměl, že by jí bylo blbé, kdyby odjeli beze mne, i když jsem tam stál mezi prvními. Ostuda pro ty, co se nasáčkovali jako první a přišli po mně.
