Sopečný ostrov Jeju je další destinací, kterou jsem se rozhodl navštívit. Celý ostrov je v UNESCO a letecké spojení je tam pomalu jak letecké mhd. Letadla sem létají i třeba 4 za hodinu, proto je tato linka nejfrekventovanější leteckou linkou na světě. Já si vybral společnost Jinair, která mě pobavila svými obrázky na bezpečnostní kartě, například jak lidi nemají vyskakovat z letadla a porota jim ukazuje “fail”, nebo pankáči nafukující člun. Odbavení i cesta probíhala rychle. Tentokrát ale zklamal Google a projevilo se to, že na Jeju jsou jeho mapy s busy krátké. Letiště je vzdálené asi bych 4 km od města, což bych ušel i pěšky, ale tahat se s krosnou a padajícími kalhotami se mi nechtělo (zapomněl jsem napsat, že v Busanu se mi urvala preska na pásku, takže pásek šel do koše).
Na bus jsem nedokázal odhadnout bus tam, kam jsem potřeboval a jezdilo jich tam spousty, jenže žádný nejel, jaký jsem potřeboval, i když mapy ukazovaly, že by jet měly. Nakonec jsem jel oranžovým busem za 2000 wonů jednu zastávku…pak jsem se vydal hledat hotel, což byla dle obou map pohoda, ale dle skutečnosti velmi těžké. Byl jsem ve správné ulici, ale žádný hotel nikde nebyl. Chodil jsem pořád dokola, hledal malou ulici, ale nikde nebyla. To už jsem chytal paniku, že jsem se stal obětí podvodu. Nakonec opět pomohl Google, tentokrát Google obrázky, které mi na mapě ukázaly, co je kolem…díky tomu jsem našel, že jsem musel jít přes parkoviště uvnitř budovy, hotel nebyl ani označen, takže by vás ani nenapadlo, že se jedná o hotel. Uvnitř mě odbavila stará Korejka, která ani nepozdravila, jen se usmívala. Musel jsem ukázat na papíru, kdo jsem, dala klíče a tím jsem byl odbaven. Cítil jsem se trochu nevítán, když ani pozdrav nedostaneš. Odpoledne jsem spíš odpočíval a jelikož kolem překvapivě nebyly žádné restaurace poblíž, nakonec jsem si koupil jídlo v místním supermarketu. Konečně jsem mohl navštívit i supermarket a porozhlédnout se, jak to tam funguje. Připomínalo mi to zmenšené Tesco. Na druhý den jsem měl opět koupený organizovaný výlet na východní část ostrova. A dobře jsem udělal. Místo srazu bylo asi 3 km, takže jsem si našel bus a odberal se spát.
Už na letišti mě busy měly varovat, že nejezdí podle google jízdního řádu. Sraz byl v 8:50, já šel na bus na 8:00, jel v 8:06, tak že si koupím ještě kafe…a bus nejel! Čekal jsem až do 8:20 a chytal opět paniku, inu nedalo se, musel jsem jít pěšky. Využil jsem trasu na mapy.cz (google tu pěšky trasu má zablokovanou) a ta mi hlásila 3 km na 40 minut. To jsem trochu nechápal, že bych měl jít 3 km tak dlouho.
Nasadil jsem zběsilé tempo a doslova svištěl uličkami. Popravdě, to město bylo fakt mrtvé a nijaké, mapy ukazovaly trošku dementní cestu, takže jsem si ji i zkracoval jinými ulicemi. Na jedné ulici jsem musel dokonce přebíhat křižovatku,protože přechod byl daleko. A když už přechod byl, musel jsem i na červenou, protože červené tady trvají neskutečně dlouho, to mě tady nejvíc štve. Nakonec jsem to zvládl za 25 minut a u hotelu, který byl vchodem zády k silnici, jsem se motal. Úplně u konce! Mapa to ukazovala dobře, ale moje nervózní hlava říkala, že přece hotel musí mít vchod do hlavní silnice…neměl.
Napsal jsem průvodkyni, že to nemůžu najít, volala mi a já chodil mezi parkovištěm, silnicí a budovami. To už mě chytala moje cholerická povaha a vztekal se, nadával a neúspěšně si říkal, že se musím uklidnit. Průvodkyně mě našla a stihl jsem to v 8:49. Mohlo se vyjet.
Bylo úterý a jelikož v pondělí byl státní svátek Den dětí (!!!), tak v úterý mělo muzeum, kam jsme měli namířeno, zavřeno, takže jsme zajeli na typickou vesnici s doškovými střechami, kde ještě stále žijí lidí a kde se průvodkyni narodil i otec. Ukázala nám přímo jeden dům a hezky popsala, jak se tehdy, resp.i dnes, žilo až do 60.let minulého století. Jedlo se třeba na zemi, nebo u malých stolků, vytápělo se pod zemí a to třeba na východě ostrova dřevem, na západě koňskými lejny. Zajímavá byl záchod, což byl někdy i chlév, kde byla prasata a na zídce byla prohlubeň, do které se vykonávala potřeba. Lidi tak museli odhánět prasata. Byly tam i brány s těmi dřevy, které už jsme viděli ve vesnici Yagong u Busanu. Prošli jsme kolem pár baráčků, vláda v podstatě zmodernizovala i tato obydlí, aby tam byla elektřina, pitná voda a normální záchody. Bylo takové zvláštní, že chodíte kolem domů, kde normálně lidi žijí. Průvodkyně živě a hezky výpravěla, bylo vidět, že v tom skutečně žila.
Po návštěvě vesnice jsme vyjeli do parku, což byla taková květinová zahrada, nic co byste neviděli i jinde. Nejlepší zde byl vstup do lávové jeskyně, která má 7 km, ale otevřeno pro veřejnost je jen 360 metrů. I to však stačilo. V jeskyni jsme byli sami, párkrát se člověk musel i zohnout. Úžasný zážitek to byl. Jelikož bylo po dešti, kapala tam voda dodávala místu tajemný nádech. Největší jeskyně, která je i v UNESCO, je bohužel zavřená. Ale i tahle stačila, když člověk viděl, co láva udělala.
Výlet pokračoval a než jsme dojeli na nejnavstěvovanější sopku Iljong, dali jsme oběd. Průvodkyně doporučila 4 restaurace poblíž a měli jsme hodinu. Já si zašel ale do jedné nedoporučené a odtud mě kuchař vyhnal, že vaří jen od 2 lidí a více. Diskriminace! Nakonec jsem skončil v doporučené, kde byli i lidi od nás z busu a průvodkyně tam došla taky, posadila mě k jednomu Australanovi a sedla si k nám. Objednal jsem si polévku s mořskými potvorami a poprvé jedl chobotnici s nůžkami.
V polévce plavaly i různé mušle a škeble a já poprvé jedl i tu, jak má tu stříbrnou skořápku. Jediné, co jsem neochutnal, byla půlka kraba, který vypadal ještě živě. Probíhala konverzace a já se bál, že nebudu moci platit kartou, protože už dvakrát se mi to stalo. Už jsem hotovost neměl (dobil jsem T money kard konečně). Po obědě jsme se vydali na sopku Ilyong, která vznikla tak, že vybuchla, půlka se zhroutila a do kráteru se vlila voda. Sopka byla zarostlá a vypadala vysoká, ale nakonec výšlap byl nenáročný. Na Jeju je to nejoblíbenější atrakce a opět taky na UNESCO. Samotná sopka vypadala krásně zvenčí, kráter byl zarostlý a nepoznal bych, že jde o kráter. Čekal jsem díru s jezerem. U sopky se pak nachází i původní lovkyně mořských potvor, jež už moc nezbývá a jejich průměrný věk je 60 let.
Dokážou se potopit do hloubky až 30 metrů, vydrží až 3 minuty pod vodou a tam jsou až 2 hodiny. Předvedli nám taneček a pak šly lovit. Jelikož ale byl odliv, nepotápěly se moc. Ulovené potvory pak rovnou zpracovaly pro zájemce, nakrájely a lidi si mohli dát dary moře rovnou v prilehlé restauraci, a to docela za málo. Co jsem postřehl, tak jim lidi za porci dávali tak 5000 wonů, což je asi 80 korun.
My ale jeli dál, dnes byl nabitý výlet, ale hlavně s rozdílnými místy. Jeli jsme do lesa Biasol, což je les pod kopci, ale s udržovanými cestičkami. Korejci se sem za horkého počasí chodí zchladit a někteří i chodí bosi. V lese jsou 2 slavné stromy - milenial a strom lásky.
Mileanial byl hodně rozvětvený a strom lásky vypadal jak…jak kopulující dvojice. Jinak dřevo z těch stromů je jak na nábytek, tak pro léčivé účely. A korejská desková hra (jméno neuvedeno) z tohoto dřeva je velmi drahá, protože už se z něj skoro nevyrábí. Celá skupina lesík prošla a je fakt, že tam bylo chladno a příjemně a hlavně mimo cestu to vypadalo jak v pralese. A cesta pokračovala dál. Už na mě ale padala únava, asi jsem tou rychlou chůzí se propotil a foukal docela chladnější vítr, takže začala trošku pobolívat hlava, ale z únavy, ne z nemoci. Následovala poslední zastávka a tou byla nejoblíbenější pláž na Jeju.
Pláž byla s bílým pískem a pár lidí se dokonce koupalo a to tam foukal dosl chladný vítr. Byl odliv, takže moře se dost stáhlo a po pláži tekly malé potůčky. Pláž byla krásná, moře tyrkysově modré, ale viděl jsem už i hezčí. Pro víkendové koupání, proč ne. Právě si říkám, že Korejci třeba ze Soulu či Busanu si tak ráno vyrazí na letadlo, zajedou na Jeju na pláž a večer domů. Ani se mi tomu nechce věřit. Viděl jsem kdesi v metru reklamu, že Korejci se snaží být vice udržitelní, ale přijde mi, že to tak nevypadá - létat na Jeju jak mhd, plasty všude, kam se podíváš…v tomto je Asie docela pozadu za Evropou a to ať už jde o JV Asii, která je na tom hrozně, tak i Koreu či Japonsko.
Po pláži už následovalo vysazení u hotelu, který jsem ráno hledal, dal jsem si kafe a vyrazil i opět pěšky pomalou chůzí k hotelu. Když jsem chodil, hlava nebolela, ale jakmile jsem stál uz pitomého přechodu na červenou, třeštila hrozně. Na hotelu už jsem jen zalehl a spal.
Druhý den se zakabonilo a asi do 9 pršelo. Naplánoval jsem si na dnešek Loveland, který jsem nakonec vzdal kvůli recenzím, a Stone park a večer projít trh. Snídani jsem si dal v mé oblíbené pekárně Tour le jours, kterou jsem objevil v Busanu a pak vyrazil busem do Stone park. Přestalo pršet a jen mrholilo, tak se to dalo.
Autobus zase nejel podle Google, naštěstí aspoň souhlasilo číslo. Cesta trvala asi 40 minut a v parku nikdo nebyl. Stone park jsem vybral jako poslední možnost a nakonec jsem dobře udělal. Byly zde sochy z kamenů aka Kamenný dědek - to jsem zapomněl napsat, na Jeju jsou tyto sošky všude. Mají reprezentovat ochranu ostrova a lidé je stavěli z lanových kamenů. Následně jsou byly v parku velké kamenné kužely, bylo jich 57 a říká se jim generálové. Procházka kolem nich byla jak z nějakého mýtického kamenného města. Pak jsem opět sešel z cesty, kde jsem objevil velké množství malých sošek kolem cesty a hrobky. Cesta byla i uzavřená a jednou jsem musel přelézat plot.
To mě stejně fascinuje, že se dostanu na místa, kam nikdo nechodí. Vydal jsem se i do krytého muzea, kde byla lekce zeměpisu, která ukazovala, jak vznikla planeta Země (s videem i s modelem Země s vnitřním jádrem, které svítilo a blikalo), potom tam bylo ukázáno, jak vznikl ostrov Jeju, jak se Korea oddělila od Japonska a jaké lávové horniny na Jeju jsou. Byl tam i popis toho, jak vznikla oblíbená sopka Iljago (viz výše). A co mi přišlo velmi zajímavé byla galerie zajímavých kamenů, které příroda vytvořila. Naprosto nádherné vzory byly ze ztuhlého dřeva, kdy láva vnilkla donl stromu, ten shořel, ale kmen zůstal a láva vytvořila horninu s krásnými vzory. Jsem si říkal, že uděláš galerii s krásnými výtvory a máš je od přírody zadarmo a můžeš je vesměs prodat jako umělecký produkt. Byly tam i lávové stalagmity! Vedle parku byla cestička, která mě dovedla do korejského kempu, který jsem si obešel.
Nacházelo se tam několik stanů dokonce. Překvapilo mě, že na stany tam buď mají dřevěné velké desky i s háčkami, aby stan nemusel být na zemi, nebo dokonce altány pro stany a každý měl i svoje stoly a židle. Záchody, kuchyňka, ale neviděl jsem sprchy. Pak jsem si tábor obešel jako malou procházku a chtěl jsem jít lesíčkem zpět, ale zase jsem viděl divokého psa a radši se zdejchnul. Pak jsem vyrazil na autobus, který jel až za půl hodiny. V tomto ohledu jsem Jeju trochu podcenil…autobusy tu sice jezdí, ale intervaly jsou zdlouhavé, místa jsou na ostrově roztahaná, takže vidět toho dost je opravdu na organizovaný výlet, nebo půjčit si auto. Kdybych to věděl, asi bych si na Jeju dal jen 2 noci. Do toho bylo hnusné počasí, takže se mi ani moc trajdat po ostrově a trávit půl dne v autobusech nechtělo. Přece jen Stone park mě vyšel na 40 minut jízda tam, 30 minut čekání na bus a 40 minut pak zpět do Jeju city. Na hotelu jsem si dal relax a vydal se do centra na burger.
Ještě před tím jsem však zjistil, že na posledním mém hotelu budou chtít hotově zálohu 20000 wonů (na co jsem myslel, když jsem si to objednával). Byla tedy už druhá honba za bankomatem. Tentokrát až 4.bankomat konečně fungoval!!! Pak jsem si došel na ten burger, protože jsem měl chuť na maso. Ten, ač v sobě neměl moc ingrediencí, chutnal docela dobře.
Dokonce nezapomněli ani na okurku. A po něm jsem už vyšel na trh. Trhy v Asii, ať už jste kdekoliv, mají pár společných věcí - jsou velké, je tam moc lidí, prodávají spousty zboží, je tam hodně stanků s jídlem a není tam k hnutí většinou (zejména tam, kde se dělá jídlo). A samozřejmě, za jídlo se nedá platit kartou. Tento trh nebyl výjimkou. Prodíral jsem se lidma a obdivoval, co vše zde mají. Nakoupit se tady daly mořské plody, ryby a zejména typické jídlo z Jeju. To jsou třeba jejich mandarinky (velikostí menšiho pomeranče, ale chutí se to blížilo mandarince). Ty nejsou tak sladké a jsou spíše do kysela. Byly tu obchody s napěchovanými bednami jeden vedle druhého a museli tu vyložit snad kamion. Já bych ty mandarinky netahal, tak jsem využil toho, že tam měl každý obchod ochutnávku. Vzal jsem si tedy asi 4 kousky ze 4 obchodů. Následně jsem si koupil i zmrzlinu, z těchto plodů. Obojí chutnalo skvěle (jak jinak). Následně tu mají ořechy z ostrůvka Udo, ty se mi podařilo ochutnat jen jednou, chuť je o něco sladší než lískové, vzhledem jsou jim nejpodobnější. Pak u grilovacích stánků předváděli prodavači tanečky a křičeli jak trhovci.
Show musí být. Škoda, že jsem nemohl utratit tu svou hotovost, run na banky už jsem nehodlal absolvovat. Já šel sem především na suvenýry, takovych obchodů tam bylo požehnaně. Hodně tam bylo jídla v krabicích z těch produktů z Jeju a těch byly tak 2 kamiony, jsem nechápal, že se toho tolik vyrábí. Ale asi se to hodně kupuje, Korejci měli napěchované tašky. Já vzal jeden balíček do práce, protože víc by se mi do krosny nevlezlo a samozřejmě magnetky. Koupil jsem to v krámku u jednoho dědy na konci trhu a vesměs mu vnutil kartu, která fungovala. Pak už jsem se odebral opět na hotel a tímto jsem se s Jeju rozloučil.
Jeju je krásný ostrov, má toho spoustu co nabídnout a každý si zde něco najde.
Nicméně doporučuji si půjčit auto, nebo zaplatit organizovaný výlet, zde jsou busy sice fajn, ale s dlouhými intervaly. Město Jeju city bylo pro mě nezajímavé, nepřišlo mi, že by se tam, až na ten trh, něco dělo.
Čekají mě poslední 2 dny v Soulu. Přichází únava, ale také nostalgická nálada, že už se to chýlí ke konci.
