Namasaya Adam. Saya tingal di Praga. Malajsa inda. Saya suka tidur. Nejen malajsky jsem se naučil od Aliho, večer před spaním jsme dali "hru" Duch mince, což byla vlastně taková spiritualistická tabulka. Na papír se několikrát obkreslila mince a do kroužků se napsali písmena, čísla a Ano a Ne. Následně se mincí pohybovalo a ptalo na otázky. Nejdřív jsem do toho nechtěl jít, mám k těmto věcem respekt, ale nechal jsem se přemluvit. Naštěstí se to obešlo bez problémů (a to jsme hodinu předem sledovali horor Lesní duch).

Nastalo ráno, kdy jsme se museli bohužel s Alim už rozloučit. Vstávali jsme brzy, jelikož nás v 8 měl vyzvednout Henan, první člověk, co nás vezl stopem. Nerad jsem se s Alim loučil, je to skvělý člověk. Bylo mi líto, že jsme mu nedali nic na památku, a tak doufáme, že aspoň do té Prahy určitě přijede. Naposledy jsme zamávali a šli čekat k bráně obytného komplexu,kde Ali bydlí, jménem Beverly Hills. Čekání bylo šílené, místo v 8 přijel Henan v 10:15, úctyhodné zpoždění. Thajec by to nedokázal. My se Zebrou museli dát v místní vývařovně jídlo, jinak bychom umřeli hlady. Byl to nezvyk zase utrácet peníze, když jsme 3 dny neutratili ani ringit. U Henana doma jsme museli ještě čekat na jeho manželku Ditu. Čekání se protáhlo zase na další dvě hodiny, kdy jsme si Zebrou řekli, že normálně zdrhneme. A možná bychom to udělali, kdyby Henan neodjel pryč s našimi věcmi v kufru. Při čekání jsem zjistil, že jsem si u Aliho zapomněl nabíječku, tak má aspoň památku. Až ve 13:15 dorazila Dita. Se Zebrou jsme byli naprosto konsternovaní - když nepočítám cestu autem do jejich domu, tak jsme čekali více jak 4 hodiny!

Henan a Dita nás vzali do městečka Kaanatanam, kde se konal festival sklizně. Ten probíhá v celém Sabahu celý květen, v každém regionu jiný den a vrcholí vždy na konci měsíce. V městečku to žilo, všude plno stánků, aut a lidí a akci bych přirovnal k naší pouti či hodům na Moravě. Chvíli jsme se zasekli v obecním domě, kde probíhala Miss Sabah. Šestnáct vybraných dívek z regionů Sabahu oděných do typických šatů každého regionu soutěžilo o korunku. Lidé výskali, hučeli, smáli se a fotili. Holky na pódiu mluvily a já si vybíral favoritku. Henan a Dita fandili 10ce, já 6ce. 10 to nakonec vyhrála. Jelikož promenáda holek se hrozně táhla (jedna holka na pódiu chodila 5 minut!!), šli jsme do víru slavností. Ochutnali jsme místní rýžové víno a pálenku (hodně slabá, jeden panák slivovice by Malajce asi zabil), stali jsme se atrakcí pro všechny, lidi si s námi podávali ruce, vtipkovali, bavili se a smáli. Dokonce nás přemluvili, abychom si s nimi zatancovali "ptačí" tanec. A tak jsme se za zvuků bubnů pohupovali a přitom mávali rukama. Po tanci jsme vyzkoušeli místní speciality a dostali pivo zdarma. Sice se pilo, ale slina nepřicházela (naštěstí). Mezi jídlem jsem si i vyzkoušel bušit do "činelu" s dívčí "kapelou". My bušili a do toho místní krasavice se Zebrou rozjely tanec do kola. Vložil se do toho i Henan a pár místních. Jednoduše jsme to rozjeli.

Jak řekla Zebra, taxikáři a opilci jsou stejní všude na světě. Bohužel jsme se o tom přesvědčili i zde. Začali nás obtěžovat dva ožralí dědci,na které neplatili typické věty či posunky. Bohužel jsme je nemohli agresivně odpálkovat, takže jsme museli na chvíli utéci od stolu na záchod. Dědci naštěstí dali pak pokoj, ovšem jeden z nich mi málem vzal peníze, když jsem si kupoval džus. Byl však tak zpomalen, že neměl šanci. Já si z něj dělal srandu a bavil tím místní. I přes tento nedostatek jsme si místní zábavu dostatečně užili. Místní novináři si samozřejmě všimli mezinárodní návštěvy, takže muselo proběhnout i hromadné focení. Myslím, že na titulku to bude. Kolem nebyl žádný turista.

Večer nás Henan s Ditou pozvali na skvělou domácí večeři. Dita uvařila pro nás i brambory, protože všem tu říkáme, jak v Česku jíme více tuto zeleninu než rýži. Ochota nevídaná. Seznámili jsme se také s další částí rodiny, se zlomkem sestřenic a bratranců. Jeden z nich dělá průvodce na horu Kinabalu každý měsíc. Věděl mnoho zajímavých věcí, například že jméno Sabah znamená Země bez větru - tajfuny tu nejsou jako na Filipínách a vlastně ani mírné vánky jsme moc nezažily. Henan nás neustále přemlouvá, abychom ještě zůstali, ale v nejlepším se má přestat a my opravdu musíme do Kudatu za Tedem. Třešničkou byl náš nocleh. Henan nás vzal do svého druhého "domu", což je chiropraktická dvoupatrová ordinace, kterou zdědil po svém kamarádovi, co se odstěhoval do Kuala Lumpur. V baráku se ještě nacházejí pozůstatky - lehátka, certifikáty, telefony, model páteře, sošky budhů atd. Nemám moc rád taková opuštěná obydlí s nábytkem, přišlo mi děsivější, než rozpadlý prázdný barák na Monkey beach, kde jsme strávili 2 noci. Taky jsem se moc nevyspal. To mrtvé ticho mi na klidu nepřidalo. Dělal jsem trochu průzkum a dle mého vyšetřování (jsou tu ještě dokumenty, bloky, nerozbalené naplně do tiskáren apod.) ordinace fungovala maximálně půl roku. Kdo ví, co se stalo....

Vyrážíme konečně do Kudatu za Tedem. Konečně se dovíme jak vypadá nejen samostatná loď, ale i sám Ted. Už jsme psali, že Zebra jej ještě neviděla?