Cesta do Puna (město u jezera Titicaca) byla docela rychlá. Ač sedačky byly pohodlné a dalo se vesměs hezky ležet a spát, bohužel jízda po peruánských silnicích mě budila. V Peru je časté, že na cestách jsou retardéry, takže bus někdy prudce zpomalil, aby jej přejel, a zase zrychlil. Dvakrát se bus nahnul tak, že jsem myslel, že se převrátíme. Ráno ve 4 nás vyhodili v Punu a šli jsme si někam uložit batohy, abychom si prošli město, než nám přijede Rubens z airbnb. Objednal jsem totiž na doporučení kamaráda ubytování přímo na jezeře Titicaca.

Místní si tam staví na rákosech obydlí a žijí tam v komunitě. Někteří nabízejí i ubytování. Měl to být tedy zážitek a hlavně odpočinek, protože u jezera se toho moc dělat nedá. Na autobusovém nádraží jsme našli úschovnu a než to vyplnili a odevzdali, slyšeli jsme neustále vyřvávání “Areguipaaaaaaa”. Po vyřízení batožiny jsme pěšky vyrazili na náměstí, abychom zabili čas. Já měl hroznou náladu, chtělo se mi spát a byl jsem dle mého v takovém deliriu. Město mě nebavilo, bylo špinavé, všude zavřeno, market zavřen a na náměstí ani noha. Do toho bylo docela zima, tak Helena a Dan se rozhodli jít na vyhlídku ke kondorovi. Já se rozhodl počkat na náměstí. Sedl jsem si na lavičku a byl na internetu. Nakonec se ta zima dala vydržet a po 7.hodině už vysvitlo slunce, Helena s Danem se vrátili a našli jsme kavárnu, která otevírala po půl osmé.
Tam jsme zabivakovali až do 9:30 a dali si snídani a kafe. Snídaně byla vynikající, jen ceny trošku vyšší, než jsme zvyklí. Po snídani jsme si objednali tuktuk a jeli na nádraží, bába nás hodila správně, ale my jí řekli, že to není správně a hodila nás na jižní autobusové. Tam jsme pak zmateně chodili a nechali se odvézt jiným tuktukem zase zpět. Popravdě, jejich autobusové nádraží je nepřehledné, není vůbec poznat, že jde o nádraží. Taxik od Rubense z airbnb už na nás čekal a odvezl nás na lokální přístaviště, kde už čekala Rubensova žena Viktorie na loďce. Byla velmi usměvavá a vzala nás do našeho ubytování. Bohužel jsme si nemohli popovídat, protože neuměla slova anglicky. Na Titicaca bydlí komunita Uros a projížděli jsme kolem hodně domečků na rákosu. Zajímavé je, že ostrůvky jsou oddělené a nejsou propojené třeba lávkami. A u skoro u každého ostrůvku byla kýčovitá loďka s oblouky a hlavami, které představovali pumy. Místní je nazývají “mercedes” a jsou to jen atrakce pro turisty. 

U ubytování už čekal Rubens, který nám ukázal náš bungalov a opravdu byl krásný s výhledem na město a jezero. Rubens nás pak vzal na projížďku, aby nám ukázal a pověděl, jak komunita Uros žije. Říkal nám, že je tam přes 1000 ostrovů a několik stovek rodin, kdy každá rodina má svého vůdce. A tito vůdci pak jako parlament volí 5 lidí (3 muži a 2 ženy), které pak Uros zastupují navenek. Obživou lidí na jezeře je rybolov, lov ptáků a sběr jejich vajec.

A teď samozřejmě turismus. Vysvětlil nám i proces dělání ostrova a je to docela složité, každý rok třeba musí rákos obnovovat a přidávat vrstvu, protože ty staré postupně hnijou. Překlápějí se i celé domy, aby se tam rákos nahodil. Pak nás vzal i na ostrůvek, kde jedna rodina žila, což byla typická turistická atrakce. Ukázala nám paní dům, mohli jsme si obléct i jejich oblečení, což jsme odmítli, a když jsem si chtěl koupit magnetku, řekla mi 15 soles!!! I v Limě byly magnety levnější. Chtěli jsme už z ostrova pryč, protože jsme byli unaveni a bylo docela vedro. Rubens ale zmizel, nechápali jsme jak, když ten ostrov byl docela malý. Počkali jsme u loďky a vedle se tyčil kýčovitý mercedes. Přišly asi 3 ženy, ať na něj se jdeme zdarma podívat. Helena nechtěla, ale v tom se objevil Rubens a řekl jí, že půjde, protože mercedes nás odveze na oběd. Prostě jsme byli odkázáni na turistickou past. Popravdě, bylo zajímavé sledovat, jak tady lidi žijí, ale jak se zaprodali turismu, bylo smutné. Ale co už, peníze se vydělávat musí.

Skončili jsme tak na mercedesu a když ženy jej odvazovaly, začaly se loučit zpěvem španělskými hláškami “vamos a la playa”, pak cosi a korunu nasadily zpěvem “hasta la vista babies”. To nás odrovnalo. Totální WTF?!

Chtěli jsme utéct, ale mercedes už byl tažen loďkou, kterou ani neřídil Rubens. Odtáhl nás k prázdné restauraci, kde jsme si nakonec ten oběd dali. Překvapivě nebyl špatný, jen klučina, co nás obsluhoval, neuměl slovo anglicky. Já si dal rybí řízek a chutnal, jen sůl chyběla (s tím však máme problém v celém Peru, že se moc nesolí). Dali jsme si i kafe, kdy nám klučina donesl Nesco classic rozpustné a mléko. Kafe bylo odporné, bůh ví, jestli nebylo prošlé, ale mléko to zlepšilo. Poté už jsme zase naháněli Rubense, který zase zmizel. My už byli totálně unavení a chtěli jen ležet a čumět na jezero. Nicméně ještě jsme si zašli k jedné bábě koupit vodu. Obchod se pomalu rozpadal, ale voda byla za přemrštěnou cenu. Nedalo se ale nic dělat, vzali jsme 3 litry za 15 soles! Vysokojezerská přirážka hadra. Pak se objevil Rubens a vzal nás konečně na naše ubytování. Žijeme tam u něj na ostrově, vedle nás žije celá rodina, pobíhaly tam jejich děti a nejvíc nás šokoval bordel, co měli před svým domkem - hračky, kam se podíváš. Veronika nám pak ještě udělala kafe ala rozpustné Nesko v pytlíku, bylo fajn. Za 5 soles na osobu! Projížďka s Rubensem a jeho výkladem nás vyšla na 80 soles dohromady, což je docela v pohodě. Naštěstí nás nechtěl obalamutit.
Jakmile se zavřely dveře, lehli jsme na postel a jen se váleli, chvíli spali a při setmění pozorovali západ slunce nad jezerem Titicaca. Fascinovaly mě mraky, co byly docela nízko. Ono taky, jezero je ve výšce 3800 metrů.

Spalo se v bungalovu skvěle. Problém jen byla netekoucí teplá voda a 3 pavouci. Nicméně přežil jsem obojí. Jeden z pavouků mně málem vlezl i do batohu! Představa, že se vybaluji a on by vylezl…doufám, že to zůstane jen u představy. Po snídani, kdy jsme měli domácí lívance a opět nesco rozpustné, jsme ještě chvíli pobyli v bungalovu a pak nás paní Veronika odvezla na pevninu. Popravdě, bylo to u nich krásné, ale nedalo se na tom ostrově co dělat, jen se v podstatě válet. Takže pro mě jedna noc byla akorát a jsem rád, že jsme si tam odpočinuli po náročném Cuscu. Na pevnině v Punu jsme měli celý den před odjezdem autobusu do Arequipy, takže jsme si dali rozchod s tím, že v 17.hodin se sejdeme v naší oblíbené kavárně u Rufuse ze včera. Po rozchodu jsem já došel na malé náměstí, kde jsem pozoroval lidi, vedle mě usnul starý děda a pak si ke mně sedl nějaký starý podivín, co pořád mlel. Říkal jsem si, že se vydám někam nahoru a taky se porozhlédnu kolem. Google mi našel kousek vyhlídku a vyrazil jsem.

Výšlap byl krátký, ale brutální a na vyhlídce nikdo nebyl, jen socha nějakého inckého krále. Chodil tam černý pes kolem, takže jsem se schoval mezi kameny poblíž. A co se nestalo…kolem šel nějaký mladý kluk a zeptal se mě, jestli něco nehledám. Asi mu bylo divné, že sedím mezi kameny…mno, konverzovali jsme pak asi hodinu a půl. Ptal se, co tam dělám, jak cestuji, co dělám za práci a já vyzvídal, co jíst, co dělá on atd. Řekl mi, že z Puna do Cusca vedou 3 tunely!!! a ukázal mi i vchod do jednoho, ale jsou zavřené, protože tam není kyslík. Dále mi dal doporučení co v Arequipě jíst. A že dělá oftomaloga a doporučuje měnit skla v brýlích každý rok. Tak jsem mu prozradil, že já je měním po 10 letech. Zhrozil se. Čas běžel a bylo mi divné, že ho nezdržuji. Nicméně čas tlačil a začalo být chladno, tak jsme se rozloučili. Někdy je prospěšné se i vydat sám někam. 

Sešli jsme se všichni v kavárně a já s Helenou jsme si dali do nosu. Dali jsme jídlo, dvakrát pisco sour (koktejl s rumem a limetou), kafe a dezert. Dan bohužel nemohl, jelikož ho chytil cestovatelský průjem. Takže byl o čaji. Nicméně prozradím, že dojedl po mně zbytek jídla, které jsem už nemohl sníst. Před devátou už jsme mírně podroušeni z pisco sour museli na autobus. Tuk tuky už nejely, tak jsme valili pěšky a do toho ještě pršelo.

Dan nasadil tempo a já s Helenou jsme za ním vláli. Na nádraží jsme vyzvedli batohy a chtěli si odbavit. Pán nám řekl, že Cusco je přednostně. Tak jsme počkali a přišli za 40 minut. Vzali nám batohy a řekli, ať dojdem na výlez k busu. Dojdem tam a baba u dveří, že nemáme výstupní lístek! Měli jsme jen lístek od zavazadel. Tak jsme se vydali do budky, kde nám měli dát výstupní lístek, abychom se dostali k busu, za 2 soles! Prostě lístek na lístek. Když jsme tam došli, nechtěli ani vidět jízdenku, jen jim stačili lístky od zavazadel, kam nalepili nálepku za 3krát 2 soles. Jsem na to čuměl jak puk, jestli je to jako všechno a málem na celé nádraží zařval, jestli si dělají p****. Helena mě uklidnila a šli jsme na bus. Měli jsme opět stejná sedadla a tentokrát jsem si vzal melatonin, abych usnul rychle.