V Cuscu jsme ještě strávili poslední 2 dny. Jeden den jsme si dali na odpočinek, kdy jsme se rozhodli projít zbytek muzeí, které jsme měli v rámci 10denního lístku. Přece to nenecháme propadnout. Šli jsme do 3 muzeí, z čehož jedno bylo muzeum moderního umění, kde byl mix všemožných sošek z všemožných materiálů. Některé sošky byly poněkud bizarní. A bizarní bylo, když Heleně se zničehonic vytratil její lístek z ruky. Prostě udělal “puf”. Pak jej šel hledat Dan, který pak zavolal, že ho má, ale nebyl vidět. Z pocitů toho muzea a hlasu Dana, který nikde nebyl, to byl docela děsivý zážitek.

Nakonec Helena svůj lístek získala, protože byl u security! Mimo muzea jsme také navštívili hlavní trh, kde jsme se vyřádili při nákupech. Já jsem nakoupil sošky, magnetky a smlouvalo se ve velkém. Koupil jsem si kšiltovku s lamou, kterou jsem nikde nebyl schopen usmlouvat za 10 sol. Minimální částka byla 15 a nikde nešly níž. Po 8 obchodech jsem to vzdal a za 15 ji teda koupil. Jinak má krosna není nafukovací, takže některé věci už jsem vyhodil, pár triček, trenek a další hadry půjdou. To aby bylo místo na nové věci, možná bude i pončo. 

Mimo jiné jsem se opět šel podívat na tajemné zdi Inků vytvořené z těch “tetris” kamenů, o kterých nevíme, jak je opracovali. Ve zdi se nachází 12hranný kámen, který jsem konečně našel a také jsme našli malý 14hranný. Opravdu zvláštní, jak to dokázali udělat…nebo mimozemšťané? 

Poslední den jsme opět objednali taxíka, kterého jsme měli před trekem a rozhodli se objet další incké památky po okolí. Památky, které máme v rámci 10denního lístku.

Tím pádem stihneme památky všechny. První zastávkou byl Tipon, což byla původně zemědělská laboratoř, kde inkové na vyvýšených terasách zkoušeli, jak se bude dařit pěstovat různým plodinám. Kolem teras tekla ještě voda, kterou Inkové také hodně ctili. Na vyvýšeném kopci, kam vylezla jen Helena, se nacházely ruiny astronomické observatoře. Tipon byl docela velký a než jsme to celé obešli, zabralo nám to tak půl hodiny.
Nacházel se v horách a zaujal též krásnými výhledy. 

Druhou zastávkou bylo město, tedy jeho ruiny, Pikilakta. Město patřilo původním obyvatelům Wari, kteří na území Peru žili před Inky. Město bylo rozlehlé a dalo se i projít. Bylo postavené z hlíny a v překladu znamená Město blech.

To, že nebylo incké, bylo poznat na první pohled tím, že nebylo příliš do kopce. Incká města jsou postavená v horách a vždy jsou do kopce.

Třetí zastávkou bylo město Pisac, které je opět postavené v kopcích a někdy je prirovnávané k Machu Picchu. Nejdřív jsme měli plán, že to vyjdeme, ale nakonec jsme se shodli, že to spíše sejdeme a dobře jsme udělali. Taxi nás vyvezl až ke vstupu (ano, i zde platí velká jízdenka) a odtud jsme si prošli městečko. Bylo to pár rozpadlých domků na kopci a kolem se nacházeli opět terasy a také další stavby, které patřili k městu. Pisac je oproti MP menší, ale výhledy a atmosférou se částečně dá s ním srovnat. Trochu pršelo, tak já a Helena jsme se schovali na zachodech, Dan vyšel do města a procházel si jej. My po dešti též vyšli nahoru a musím říct, že skutečně to městečko mělo něco do sebe.

Pak už jsme se rozdělili a šli každý sám dolů. Byl jsem rád, že jsme šli každý sám. Kochal jsem se okolím, sestupem a rozjimal nad krajinou. Narazil jsem i na rozpadlé stavby, které mohli sloužit opět jako pevnosti k obraně, nebo jako observatoře. Sestup byl docela dlouhý, někdy strmý a představa, že tohle jdu nahoru nebylo jen na 2 hodiny, jak nám Dan říkal. Tohle by byl výšlap tak na půl dne. Jen dolů jsem to já šel hodinu. Dan byl tak nadšený Pisacem, že se mu to líbilo víc než MP. Mno…protože MP nemohl projít jak Pisachem…ale proti gustu. Po sestupu jsme se odebrali na další štaci, protože lístek ještě nebyl naplněn. 

Blížili jsme se Cuscu, cesta taxíkem nabídla úžasné výhledy na hory. Musím napsat, že Cusco a okolí mi bude chybět, tohle město mi přirostlo k srdci. Navštívili jsme lázně Tambomachai, kde opět Inkové uctívali vodu. Byli tam dva prameny a vyslechli jsme, že pokud chtěla žena chlapečka, musela pít vodu z pravého pramene.

Naproti lázním byla tzv. Červená pevnost, která byla vytvořena z kamenů, které při západu slunce mají červený odstín. Tato pevnost sloužila nejen k obraně, ale také jako útočiště pro poutníky. Aktuálně šlo jen o rozvaliny, ale na druhou stranu bylo z ní vidět do dalekého okolí. Poslední zastávkou už byl nějaký kamenný labyrint, jehož název je Queqcosi…zde se také nalezly kameny, které vypadají jako šrouby.
Ty jsem bohužel neviděl. Labyrint byl už rozpadlý, byl vidět jen zeshora, jak v minulosti vypadal. Tahle památka končila v háji dlouhých stromů, u kterých se lidi fotili jak magoři. Taxikář nás pak vyhodil u marketu, kde jsme si dali kafe a zákusek a dali si poslední rozchod. Já si večer prošel uličky a dvakrat se i ztratil. V devět hodin jsme se už odebrali na autobusové nádraží, abychom vyrazili směr Puno.

Cusco jsem si zamiloval, je to krásné a pohodové město protknuté mystickým nádechem.

V jeho uličkách se ztratíte a nevadí vám to. A též si pořádně máknete, protože je vše do kopce i z kopce. Během 6 dnů plus Salkantay trek jsem toho tady zažil tolik, že mi to přijde jako bych tu byl měsíc. Odjezd z Cusca byl pro mě docela mrzutý, cítil jsem se jakoby mě násilím stěhovali pryč. Ale cesta po Peru pokračuje dál, k jezeru Titicaca.