Poslední zastávkou před cestou do hlavního města Reykjavíku byly Duhové hory. Sledovali jsme počasí každou hodinu, abychom zjistili, zda má smysl tam jet, protože vybavenost našich zavazadel není na mrazivé teploty připravena. Nicméně předpovědi slibovaly zataženo až polojasno bez deště sice s nízkými teplotami kolem 6 stupňů, ale bez deště. Cestou k horám pršelo, takže zastávka v tzv. Elfím údolím proběhla jen zlehka. Ovšem údolí je fakt pěkné a vypadá jak z filmu. Díváte se do něj a vidíte asi 3 vodopády, kolem nich cestičky a krásnou tyrkysovou vodu. Údolíčko bychom i prošli, ale bylo zakaboněno, pršelo a ještě foukal vítr. Pohled shora byl ale mnohem pěknější. Pak už jen proběhla náplň benzínu a jelo se do hor.

Cesta byla opět strastiplná, plná kamenů, v půlce se však zlepšila a dalo se jet i rychleji. Projížděli jsme opět lávovým údolím, shlíželi na nás sloupy elektrického vedení a opět to vše vypadalo jak po konci světa. Dorazili jsme těsně ke kempu, kde byly 2 brody přes cestu, ale naši řidiči se báli říčkami projet, ač 2 účastníci z 6 je neustále hecovali se slovy, že když to dal "nissan" nebo "kia", tak to dají taky. Nedali. Museli jsme vzít všechny věci a asi 500 metrů je přenést do kempu. Tam jsme postavili stan a můj stan se nějak zkřivil a stál nakřivo. Opět se rozpršelo, teplota klesla a někteří už toho měli plné zuby (já též). Po určité výměně názorů a zvážení pro a proti - část výpravy chtělo zůstat ještě jeden den, část to odmítla z důvodu hrozby sněžení - se rozhodlo, že poslední noc dáme v hostelu. Měli jsme být stejně v Reykjavíku v kempu bez camping card a cena vyšla stejně. Večer se zábava nesla v duchu dopití slivovice a piv, jelikož teplota klesla na 1 stupeň. Paradoxně v noci mi bylo méně zima, už jsem zažil na Islandu chladnější noci. Pozná se to dle toho, že vám mrzne nos, ten prostě neschováte. Pomohla asi ta slivovice, fakt zahřála.

Poslední balení stanu jsme si s bratrem užili. Stan už potřebuje údržbu, je špinavý, mokrý a za těch 14 dnů toho zkusil dost. Nicméně vydržel vše a vybral jsem dobře, zejména předsíňka se využila na 100 %. Po snídani se vyrazilo na 7 km túru kolem Duhových hor. Češi, které jsme potkali, říkali, že Duhové hory pro ně byli nejkrásnější, a měli pravdu. To nejlepší jsme si nechali evidentně na konec. Po pár stovek metrů jsme už obdivovali hory kolem, barvy svítily jak namalované a po výšlapu na jednu z nich jsem z výhledu ztratil dech. Nádhera se nedá popsat slovy ani ty fotky to nezachytily. Těžké bylo kochat se a dávat současně pozor na cestu.

Ale do města jsme ještě nedorazili. Rozhodli jsme se okoupat v horké řece, dát zde poslední horkou lázeň. Dojeli jsme na parkoviště, kde ukazatel hlásal, že je to ještě 3,5 km do kopce. Všem se protočily panenky, protože už jsme byly v módu "vykydnout" a žádné námahy. Po brblání, nadávkách jsme nakonec vyrazili. A cesta to byla drsná. Kopec, neustále zatáčky a člověk furt nic neviděl. Když jsme takhle třeba šli k vodopádům, motivace byla zvětšující se nádhera padající vody. Zde jsme s nadějí čekali za každou zatáčkou něco a vždy se ukázala jen nekonečná cesta. Myslím, že jsme ušli víc, než 3 km, bylo to určitě minimálně 5 km. Těsně před řekou jsme ještě museli projít sírnatými výpary. Pak se objevila horká řeka, jak nazvala jedna účastnice - takové Podolí. Řeka nebyla velká, dalo se v ní sedět a rozjímát, nicméně klasické hot spoty jsou asi lepší. Překvapilo mě, že zde bylo dost turistů, kteří vyšlapali tu štreku. Po sestupu jsme už vyrazili do hostelu. Takže jsme dali dnes až 14 km, ale nohy nebolely. Nakonec jsem rád, že jsme se prošli, tou krajinou se chodí samo.

Poslední noc jsme strávili v hostelu. Užívali jsme si postel, sprchu, teplo. Čeká nás prohlídka Reykjavíku a snad ochutnáme i místní speciality.