Třetí noc, světě div se, nebyla zima, takže jsem mohl vyndat ze spacáku i ruce. Tentokrát jsme se rozhodli vyjet v 9 ráno, takže jsme vstávali už v 7. Než se vyprdelí 8 lidí na cestu, trvá to 2 hodiny. Není to sranda - záchod, hygiena, stany, sbalit, snídaně, kafe, čaj, záchod, sbalit, připravit sektory do kufru auta, kafe. Ve středu jsme to dali za 117 minut!

Pokračujeme v objíždění západních fjordů. Krajina je nehostinná a pustá, do toho se přidávají nezpevněné cesty, takže řízení je taky zážitek. První zastávka středečního dne se stalo termální jezírko s výhledem na moře. Samozřejmě v jezírku už vysedávalo 5 lidí, ale my použili psychologii pasivního nátlaku. Rychle jsme se nasáčkovali do jezírka tak, že jeden pár odešel a zbylí 3 lidi nám uvolnili místo. Další lidi, co přišli po nás, to raději vzdali. Tohle je na velkých skupinách asi mimo ušetřené náklady jediná konkurenční výhoda (počítám to z psychologického hlediska). V jezírku jsme se rochnili asi půl hodiny, překvapivě ty 3 lidi jsme nevyhnali. Někteří z nás dokonce vyrazili i na osvěžení do přilehléhlo moře.

Pak nás čekala předlouhá cesta na nejzápadnější cíp Islandu. Cesta byla docela adrenalinová, úzké nezpevněné silnice serpentinami podél skal, kde se člověk bál, že se nějaký kámen svalí a vezme nás s sebou srázem do údolí. Ona i cesta kolem se změnila v měsíční krajinu, kolem pusto prázdno, kamení a nic kolem. Ponurost místa se dala cítit. Po strastiplné cestě jsme nakonec dorazili do cíle, kde jsme dali procházku po vyvýšených utésech, kde dokonce rostla tráva. Měli zde být i papuchálci, ty už ale na Islandu asi neuvidíme, jelikož na zimu odlétají na moře. A zde nebyl ani jeden. Jsou pryč. Trest za to, že jsem si je chtěl dát k obědu. Procházka kolem útesů byla krásná, člověk se zaposlouchal do šumění větru a moře. Po kochání jsme se vydali podívat se na písčitou pláž. Prostě na Islandu najdete vše.

Inu, než jsme vyjeli, bratr vyrazil pěšky dřív k autu a po otevření ho omámil plynový odér. Zřejmě nám trošku unikala bombička, ale muselo se to stát, když jsem vypustoval z auta a kopl zřejmě do uzávěru. Celou cestu jsme totiž nic necítili. Záhadu uniklého plynu jsme vyřešili utěsněním uzávěru, vyvětráním a odebráním se k pláži. Na pláž to byla zase trasa smrti, kdy jsme dávali 180 stupňů točivé zatáčky a já si vzpomněl na Malorku a svou cestu vespou. Tady bych ale zahučel rychle. Pláž se rozléhala mezi skalisky a moře hučelo. A na pláži nebyla ani noha. Člověk si připadal jak na poušti, chyběly jen duny. Dali jsme hromadné foto a odebrali jsme se na poslední šílenou cestu do kempu. Kemp tentokrát překvapil - sprcha, bazén, vařič a za 4 km také hot spoty (jezírka s teplou vodou). Kluci do hot spotů vyrazili, holky si dávaly jídlo a čaj. Cesta k hot spotům byla opět drsná a nezpevněná, 4 km jsme jeli 10 minut. Ale hot spoty super, cachtaly jsme se v bazénku víc jak hodinu a užívali si výhledu na skály a záliv kolem. Strávili jsme tam víc než hodinu a spánek v noci minimálně pro mě byl konečně celou noc.

Adrenalin pokračuje:
Ráno se neslo ve stejném duchu, nicméně nepodařilo se nám vyjet na 9 hodin, měli jsme sekeru 16 minut. A mně se podařilo zorganizovat chaos v našem kufru auta XX tak, že zbylo i místo na další věci. Jsem zvědav, jak dlouho to vydrží. Mám to ale vyfoceno, takže základ k tetrisu je. Nadále pokračuje cesta západními fjordy, kdy projíždíme pustou krajinou obklopenou kameny a kamenitou zemí, tu a tam se objeví potůček z hor, ale většinou se jedná o vyschlá koryta. Na jaře to tu musí být plné řek z hor,když taje sníh. Do toho se cesta line jako had, takže serpentiny a výhledy jsou samozřejmostí. Viděli jsme i auto, co mělo zlomenou nápravu a kolo bylo divně zkroucené jak otevřená zlomenina auta.

Drsná cesta nás ale zavedla k zálivu, kde se nachází hora, z níž padá 99 metrů vysoký a 30 až 60 metrů široký vodopád Dynjandi. Než se k němu dojde, projdete kolem dalších 7 menších vodopádů. Jak se říká, byl to pohled pro bohy. Za mě to byl asi nejkrásnější vodopád, který jsem kdy viděl a myslím, že už ho snad žádný nepřekoná. Netekl ani moc rychle a mohutně, ale myslím, že na jaře ten proud vody musí burácet tak, až se hora otřásá. Ne nadarmo slovo Dynjandi znamená "znějící po hromu". U vodopádu jsme strávili skoro hodinu, aby taky ne, když od něj nemůžete odtrhnout oči. Musím se přiznat, že při odchodu jsem měl nostalgickou náladu a pryč se mi nechtělo. Třešnička na závěr - při focení jsem si trochu nakřápnul displej. Holt nemám stativ, tak jsem použil kameny. Fotky vyšly, ale jednou prostě mobil padnul. Pro fotku se musí trpět.

Den vesměs pokračoval přejezdem přes nehostinnou krajinu fjordů. Opět jsme projížděli z kopce a do kopce šíleným serpentinami a údivem a děsem obdivovali okolí. Adrenalin stoupal a dokonce i věčně klidný řidič Mirek, jehož nerozhodí skoro nic, měl docela nervy. My vzadu sklápěli neustále okýnka, abychom fotili či točili okolní hory a údolí. Cesta byla korunována tunelem, kde byl jen jeden směr a dokonce křižovatka (!). Tunel vypadal jak osvícený chřtán do pekla. Tam jsme naštěstí neskončili. Sjeli jsme do rybářského města, kde jsme si opět nakoupili potraviny, tentokrát konečně v tom profláklém obchodě s prasetem. Západní fjordy tak máme za sebou a čeká nás snad hostinný sever.

Jinak viděli jsme i tuleně. Trochu si jako toto zvíře připadám, když se v noci prevaluji zabalený ve spacáku.