Z Arequipy nás čekala dlouhá, 12hodinová cesta do Ica. Město, které už je ve velmi nízké nadmořské výšce, teploty kolem 25 stupňů a místě, kde se nachází slavná oáza Huyachina. Cesta autobusem byla překvapivě tentokrát pohodlná, dokonce se mi zdály i sny a spal jsem tvrdě. Jen párkrát jsem byl opět probuzen, když bus zatáčel a vypadalo to, že se převrátíme.

Pořád jsem si opakoval poučky o odstředivé a dostředivé síle, nicméně když máte pocit, že autobus už padá, moc to nejde. Do Icy jsme dorazili asi v 8 ráno a vzali si Ubera do našeho hotelu - Vila Oasis, kam jsme museli psát asi 3krát potvrzení, že opravdu přijedeme. Hotel tentokrát není moc v centru, protože jsem při výběru zohlednil, že budeme chtít jet do oázy a jsme kousek u cesty směrem do oázy. Nicméně máme poblíž obrovský obchoďák, kde jsme dali snídani a záchod, protože hotel neměl ještě připraven pokoj.

Až po ubytování jsme vyrazili do ulic, že navštívíme opět mercado. Inu, jezdí tu zase plno tuktuků a vzali jsme jej. Popravdě, baví mě v něm jezdit, Dan a Helena asi raději chodí pěšky. Ica je město šílené, chaotické a preplněné…cítil jsme se tu jak v Indii.

Pravda, nejsou tu krávy, puch a velký bordel, na druhou stranu dopravou, lidmi, chaosem, domky a hlukem by Indii Ica konkurovat mohla. Na mou introvertní povahu to byl zprvu šok, chtěl jsem se schovat někam do díry. Pár chvil stačilo a zvykl jsem si. Dali jsme si oběd a po něm vyrazili do nejstaršího vinařství. 

Ica a oblast kolem je slavné pro své víno. Dovezli jej sem Španělé při kolonizaci, protože se jim tu zalíbilo to prostředí. Už od 16.století se sem zanesla vinná réva. Největší šlechtění však doladili Francouzi (jak jinak). Víno se dělá ze španělských a francouzských odrůd, dále i amerických. Révy se dovezou, zasadí a pokud se chytnou, pak se vysadí ve velkém.

Dost se tu jednotlivé odrůdy míchají, Francouzi tu dost experimentují, protože si to mohou dovolit. Jediné, co je typické pro Peru, je pálenka pisco, jež réva pochází přímo z Peru. Vinařství bylo vzdálené asi 8 km od města a cesta tam byla docela opuštěná asi 2 km. Pak se objevila luxusní hacienda a kolem vinná réva. Jelikož všude okolo jsou písčité hory a písek, vinná réva byla zaprášená a vypadala zašle. Moravské vinohrady jsou krásnější. 

Vybrali jsme si prohlídku se vším všudy. Vinařství už je velkovýroba, víno se uchovává ve velkých kovových sudech, žádné dřevěné. Součástí byla i ochutnávka, kde jsme měli jedno bílé, jedno červené, jedno bublinkové a poslední bylo pisco. Červené víno nám chutnalo nejvíce, nebylo tak trpké, ale ne tak sladké a chutnalo mi po borůvkách a jahodách. Zato pisco bylo hodně silné, nicméně nemělo takový nechutný ocas. Na ochutnávku nám nalila lampu. Poté jsme se šli podívat na vinohrady a i do sklepa, kde už odpočívaly soudky s vínem. Tam bylo příjemně, bohužel ochutnávka už neproběhla. Rozhodli jsme si dát já a Helena ještě flašku toho červeného, stálo jen 33 soles, což je cca 200 korun. A dostalo nás do krásné vinné nálady. Pomohlo k tomu i prostředí. A nálada tomu chtěla, že po zavíračce jsme se rozhodli, že někoho stopneme. Šli jsme cestičkou, kde moc aut nejelo a chtěli jsme vyzkoušet zastavit auto s korbou, pže na korbě se jede nejlépe. Na jedno auto s korbou Helena mávla, ono zastavilo, ale jelo dál…a pak se vrátilo a že nás vezme.

Já domluvil, že chceme na náměstí a dcera si sedla k mámě dopředu. My ovíněný už chtěli lézt na korbu, ale otec i matka rodiny řekli, že se to nesmí a jsou tu policajti, tak ať jdeme dozadu. No..co už. Rodinka si s námi nepovídala kvůli jazykové bariéře, ale my nakonec byli rádi, že nás vzali. Hodili nás až na náměstí, kde jsme hezky poděkovali a odebrali se na večeři. A i ta nakonec dopadla skvěle. Já si dal slavné lomo saltado, které mi tu chutná nejvíc a dostal jsem porci pro dva. Tedy všichni 3 jsme dostali šílenou porci, Dan si dokonce část nechal zabalit! Pak už docela dlouhá cesta na hotel, protože Dan potřeboval vidět ještě nějaký kostel. Ten byl fajn, uvnitř se konala svatba, zvenku byl osvícen jak z hororu.

Jelikož program druhého dne v oáze Huayacachina začínal až v 15:30 (buginy, surfing na dunách a západ slunce), měli jsme všichni rozchod. Ač máme program nahuštený, ve volných chvílích si dáváme rozchod a to z toho důvodu, že každý chce vidět něco jiného, tak abychom nevytvářeli třecí plochy. Já si o svém rozchodu zašel do lokálního muzea, které bylo však celé ve španělštině. Mno, moc jsem si z toho nevzal, byla tam i zmínka o slavných Nasca obrazcích, ty jsou buď ve formě zvířat, nebo ornamentů a jsou staré, myslím, 400 let. Pak tam byla sekce o bioarchelogii, kde byly vystaveny i vypreparované lebky či mumie. Dokonce ukázali i rtg snímky mumií.

Po muzeu jsem se šel procházet mezi ulicemi. Konečně jsem se na Icu a její chaos naladil. Potkal jsem Helenu, dali jsme oběd, kafe a následně se rozhodli, že do oázy dostopujeme na korbě. Dan už zamířil tuktukem tam. 

Šli jsme na silnici vedoucí k oáze, pěšky to bylo necelou hodinku, a postupně stopovali auta s korbou. Bohužel nikdo nezastavil a neustále na nás troubili tuktuky a taxíci. Ty jsme odháněli pryč. Myslím, že místní nezastavovali, protože si mysleli, že máváme na tuktuky. Asi za polovinou už jsme to chtěli vzdát, když přijel nějaký mladý kluk jak rapper v tuktuku a že nás vezme gratis. Nevěřili jsme, tak jsme říkali, že nechceme jet a on, ať si nasednem, že gratis. Tak jsme stopli tuktuka (píšu si ke svým strohým stopujícím zkušenostem, stále mně chybí to hasičské auto). 

V oáze jsme našli Dana a vyrazili na sraz, kde už si nás odvedli na buginy. Oáza je docela turistická, uprostřed je špinavé jezírko, kde hnijí kusy palem, okolo jsou obchody, restaurace apod. A kolem oázy jsou písečné duny. Buginy atrakce je hodně profláklá, protože jak jsme jeli, duny už jsou udusané a projeté a na poušti člověk moc nenajde písečné duny naváté pískem. I my se do tohoto turistického roje dostali. Jízda buginou byla rychlá, pro Dana pomalá, a někdy řidič, kterému stékalo mléko po bradě, nahnul buginu z duny, aby tomu dodal adrenalin.

Popravdě, mně to stačilo. Pak nás dovezl na vyšší dunu a odtud návštěvníci měli sjet dunu na břichu na surfu. Trošku jsem se bál, nakonec to byla docela sranda. Taková blbost vesměs pro děti. Někdo měl i lyžáky a sjížděli to lidi na lyžích nebo snowboardu. To očekával i Dan, takže byl zklamán, že musí jet jen na břichu. Sjeli jsme si 3 duny, na druhé jsem se rozsekal, ale nic vážného. Je to zábava pro turisty, nicméně mrzuté je to, že devastují tu poušť jako takovou. Udusaný písek, hluk…i západ slunce nebyl tak nádherný, jak bych čekal. Zažil jsem…stačilo. 

Dan s Helenou si ještě seběhli dunu, aby vyzkoušeli aspoň nějaký adrenalin. Pro ně to byla nuda. Já adrenalin docela měl, zejména při jedné jízdě, kdy zadek auta vyskočil do vzduchu a myslel jsem, že si rozbiju hlavu. Není to zábava pro mě.

Cestou zpět jsme chtěli stopovat opět, nikdo nám nezastavoval a když už jsme mávli, lidi z aut z korby mávli zpět a jeli dál. Jen jedno auto zastavilo, v něm od pohledu divno týpek a že Helenu vezme.

Poslal jsem ho pryč a Helena se divila proč. Byl to jasný úchyl. No, nepodařilo se. Stopovat tady prostě nejde, když kolem jezdí samí tuktuk.

Večer jsme dali další rozchod, protože každý měl jinou představu o jídle. Já si dal palačinku a pak hamburgera za 6 soles někde na ulici v stánku. Ica nebyla tak špatná, dokonce jsem se na ni naladil, ale bohužel už jedeme zase o dům dál. Nějak se ta dovolená zrychluje.