Hakone nabízí milovníkům túr skvělé treky jak lehké pro příležitostné výletníky, tak těžší pro ostřílené horaly. Mirek nám pro druhý den vybral tu druhou možnost, a to výlet na Mount Kintoki (1213 m.n.m.), odkud je nádherný výhled jak jinak na Mt.Fuji. Samozřejmě proč jít rovnou na jednu horu a nevzít to rovnou přes dvě a následně po hřebenech. Túra tak začala cestou na Mt. Myojogatake vzdálené asi 12 km od té cílové!

Abych nedopadl jako včera, koupili jsme si zásoby tyčinek, banány a doplnili tekutiny, pak se mohlo směle vyrazit. Japonci na túry nejsou příliš zvyklí, takže stezky se s našimi nedají srovnávat. Značení silně pokulhává a začátek stezky jsme museli hledat díky mapy.cz. Výlez na kopec vedl strmou cestou kolem kořenů stromů zase a na kopci byly někde až půl metrové schody. I my měli problém je vylézt, natož Japonec, jehož noha je mnohem menší. Převýšení bylo asi 600 metrů a během výšlapu jsme nepotkali ani jednoho člověka. Myslel jsem, že to nejhorší mám za sebou, jelikož se pak mělo jít po hřebenech.

Pak už se šlo po těch "hřebenech". To, co jsme vyšli, jsme zase museli sejít k sedlu hor. A některý sešlap byl naprosto brutální opět vykotlanou strouhou na kluzkých kamenech a zabijáckých kořenech. Ty vyčnívaly tak hnusně, že zavadit o ně bylo na hození držky a pád o nějakých pár metrů dolů případně na zlomení nohy. A schovány byly velmi důkladně. Touto trasou hrůzy jsme šli dolů dalším snížením o 400 metrů. Cesta následně vedla rovinkou, přijemným lesem a postupně sešupem dolů v bambusovém háji. To už jsem zklamaně a odevzdaně jen trpěl. Kde jsou ty hřebeny? A poslední štace, po 11 km, byl výšlap na Kintoki. A to byl pro mě boj. V posledních 200 metrech, kdy se muselo lézt mezi kamením a stezka opravdu nepřipominala normální trasu, jsem jel na mechanický pohon. Já už ani nevnímal, že jdu. Jen jsem dával nohy dopředu. A na posledním metru jsem spatřil schody a otvor ozářen sluncem a myslel jsem, že jsem dosáhl ráje a to ano - byl to vrchol Kintoki!

Odtud je nádherný výhled na Fuji a okolí Hakone. Pohled na kopce byl ohromující a já byl šťastný, že jsem to nevzdal a ty kilometry nahoru a dolů dal. Zde jsme potkali skupinu Singapurců, s kterými jsme pokecali a dali foto, a také zde povečeřeli. Stará paní, co zde prodává, tuhle děsivou 45 minutovou cestu nahoru dává denně! Superhero! Ono, potkali jsme docela dost starých Japonců, jak si to vyšlapávali do kopců a to jim mohlo být přes 70! Kéž bych byl v jejich věku stejný! Pak už následovala jen prudká cesta dolů. Nakonec jsme ušli 18-20 km. Přesně se to nedá odhadnout, jelikož krokoměr udává počet kroků, s kterým nesouhlasíme, tak jsme použili starý známý fyzikální vzorec s = v×t. 

Zjistil jsem, že u túr mám nejraději ten pocit, kdy člověk dojde do cíle, a to zejména pokud se jedná o vesnici, městečko. Člověk jde tou krajinou krásnou a najednou se cesta zpevní, objeví se plot, dům, lidi a cíl je tady. Ten pocit je k nezaplacení.

Večer už proběhl v onsenu v lázni a druhý den jen balením. Nicméně nohy už začínají protestovat. Už si nemůžu pořádně dřepnout a chození po schodech bolí. Túra a 12 dnů v zápřahu nohy totálně odrovnaly. Ale musí ještě týden vydržet.

Poslední přesun. Čeká nás největší město na světě, centrum japonské kultury, město kontrastů a největších bizarností a nejvíce lidí. Tokio!