Úsměvná historka se mi však stala…aerolinky mají věc, že se dá chatovat s ostatními sedadly, jistěže jsem chtěl nějaké lidi otravovat…avšak při hře sudoku se mi obrazovka sekla…po 20 minutách, co jsme vzlétli. Žádný film, hry, poslech, chat, nic, nešel žádný restart ani po vypnutí…musel jsem se zabavit jinak. Až po 11 hodinách nás napadlo poslat chat z jiného sedadla a tím, že došla zpráva, objevilo se to na obrazovce a voila, okno se odblokovalo!!! Jenže to bylo 40 minut před přistáním. Inu…nevadí.

Tokyo nás vykoplo unavené na letišti Narito, vzdálené asi 50 km od hlavního vlakového nádraží, u kterého jsme byli kousek ubytováni. Koupili jsme nejdřív kartu Suica, která je na mhd, abychom následně zjistili, že na express vlak se nevztahuje…express vlak jsme vzali a dobře udělali, protože trckat se mhd vlakem, to bychom jeli dlouho. Po necelých 24 hodinách jsme dorazili do hotelu, kde nás přivítaly robotky na recepci.

Přemístili jsme se do oblasti Asakusy, kde jsme chtěli navštívit daný chrám, ale opět jsme se ocitli v turistické ulici, tak jsme spíše zapadli do kavárny, kterou si pán upravil do francouzského stylu, ta však měla už svá léta za sebou. Kavárna byla docela prázdná, tmavá a zapadlá. Nějakým zvláštním způsobem se nám líbila (spíše chuť na kafe byla větší a široko daleko byly turistické hnusy), tak jsme si kávu dali. Pán byl milý a aspoň jsme mu udělali kšeft. Dobrý skutek jsme udělali i později při výlezu z metra, kdy jsme potkali 2 Japonky u schodů s kufrem a lamentovaly nad tím, že musí jít opět přes turniket, aby se dostaly k výtahu. Tak jsme jim ten kufr vynesli. A jak už se mi na cestách stalo, karma zde funguje dvojnásob. Dobrý skutek tak byl odměněn,  kdyz mi později v hotelu vypadla peněženka a obsluha mi ji přinesla až poté, co jsem nastupoval do výtahu. Absolutně jsem nejdřív nechápal, co mi podává a najednou vidím svou peněženku. Uf.

Děkuji tak karmě a říkám, na cestách karma vrací i bere dle toho, jak se chováte. To mám odzkoušeno. Na konci prvního dne jsme dali slavnou ulici manga, her a elektroniky Akihabara, která mě loni nadchla a letos jsem ji chtěl vidět za tmy. Nějak se ale euforie nedostavila. Zkusili jsme automat pákový, který samozřejmě nevyšel a jen nám sebral peníze a manga obchod jsme neprošli. Našli jsme však mnoho obchodů s manga figurkami a bratr říkal, že postavičky tu jsou zde 2-3krat levnější. Možná by se to dalo zpeněžit. Hanku ulice nenadchla, není kovaná na tuto zabavu. Nicméně zvažuji, že při druhé návštěvě na konci pobytu ji navštívím znovu. Dáme rozchod.

Druhý den v Tokyu jsme měli jen dopoledne, protože po třetí hodine jsme se přesouvali do Kjota. Program nám vesměs doporučila AI Gemini, která překvapivě našla zajímavá místa v okolí. Bydlíme ve čtvrti Ginza, která je známá svými obchody. My začali program naprosto luxusní matchou v malém obchůdku u metra. Tu nám připravil mladý Japonec velmi pomalu a pečlivě a chuť byla jak u drogy, chceš víc. Následoval buddhistick chrám, kde se konala rovnou bohoslužba, kde mniši?? zpívali a bylo to hodně uklidňující, přesun následoval k divadlu ukrytém mezi mrakodrapy, kde vedle byla budova s malou střešní zahrádkou a obchodem s matcha čajem. Zde se nacházela i kavárna obklopena bambusem. Tam jsme si koupili výrobky z matchi. Pokračovali jsme do art muzea, kde se nacházela výstava bizarních uměleckých akvarii různých tvarů a světel, v kterých plavaly rybky. Zněla zde jak příjemná, tak děsivá hudba. Ryby chuděry z toho měly asi trauma. Plavali zde různé druhy těch koi ryb a dočetl jsem se, že Japonci se o tyto rybky starají a šlechtí je už od 19.století. Měli jsme z výstavy smíšené pocity. Naši procházku jsme zakončili obědem v zapadlé restauraci, kam chodí jen místní. 

Chtěli jsme na rámen. A doporučení od AI dopadlo na výbornou. Zkusili jsme 3 rameny a všechny stály za to. Jako jídlo opět nadchlo naše chuťové pohárky a vyvolalo dopaminy. Nečekal jsem, že AI takhle překvapí (a tak vytáhla doporučení z redditu). Pak už v Tokyu začalo poprchat a my si jeli na ubytko pro kufry, abychom vyrazili na nádraží. 

Cesta na nádraží byla trošku adrenalin. Chtěli jsme jít podzemím, abychom se vyhnuli dešti. To jsme zvládli překvapivě snadno a dorazili na kraj srdce zeleznicní sítě, tam jsme museli projít turniketem, abychom se dostali dál do centra a jen za projití jsme zaplatili 160 yenů. Lidé houstli a přirovnali jsme je k mravencům. Mám sice rád velká města, vesměs mě tyhle davy na nádražích nevadí, ale Tokyo je na mě už asi moc velké. Hlavně i ty přestupy, nádraží, vše je obrovské. Když chce člověk přestoupit z jedné linky na druhou, může jít i 15 a více minut. Náš shinkazen do Kjota jsme našli a už jsem zapomněl, že prostor pro nohy je naprosto skvělý, ale šířka sedadla je malá. Inu, nashlednou Tokyo a vítej Kjoto.