Islandský meteorologický úřad má předpovědi jak Dáša Honsová z křišťálové koule. Nechci jej hanit, ale zataženo bez deště vypadá jinak. Dorazili jsme do Víku za mrholení a odpoledne jsme se rovnou ubytovali v kempu. Jelikož přestalo pršet, postavili jsme stany a rozhodli se zajet do nedalekého bazénu trochu porelaxovat. 

Déšť ustal, jen tu a tam sprchlo, ale jinak se počasí neslo v zakaboněném duchu. Než jsme dorazili na bazén, bratr našel údajně levnou prodejnu suvenýrů, z čehož se vyklubal kontejner s velmi divnými produkty z ovčí vlny, korunu tomu nasadilo to, že je ještě podporoval polský úřad či co to bylo. Utekli jsme z obchodu poté, co jsme viděli opravdu divné kousky z vlny. A bohužel jsme zajeli racka, pták stál v cestě a než si uvědomil, že by měl uletět, byl zajet.

Bazén se nacházel ve sportovním centru, kde byla též hala a dokonce sauna, kterou jsme mohli též využít. Stalo se. Venkovní bazény byly 3 s rozdílnou teplotou vody a sauna bodla pro naše unavená těla. 

Relaxovali jsme asi hodinu a půl. Padl večer, zase začalo mrholit a posádka auta XY se rozhodla zajet do nedalekého obchodního centra na fish and chips (ryba s hranolky). Ženská posádka XX zůstala u jídla "co auto dalo". Město Vík je typické turistické centrum s obchodním centrem uprostřed, kde se nachází suvenýry, supermarket a také obchod s islandským oblečením značky Icewear, která zde má přímo továrnu, do které můžete nahlédnout, jak ty svetry apod. šíjí stroje. Dali jsme fish and chips, což vypadalo jako krychle filé, ale k českému to mělo daleko. Tohle filé skutečně obsahovalo rybu, tipuji tresku. Prošli jsme i obchod se suvenýry, kde jsem si vybral čepici na koupi. Svetr jsem vzdal, protože moje tělesná stavba není na svetr vhodná, buď nesedel na ramenech, nebo měl krátké rukávy - takže ani M, L, XL. Hodně zde bylo XS, evidentně pro asijské turisty. Poptávka vytváří nabídku. Večer už probíhal ve znamení piva a žolíka, jelikož se opět rozpršelo a dokonce promokávala i střecha. Plusem je, když prší, že není zima.

Ráno klasicky pršelo, nicméně islandský úřad sliboval na odpoledne ubyvání deště a zataženo. Na cestu jsme se tak vykopali až před 12 hodinou a ještě se musel navštívit obchod se suvenýry. Pošlete holky do obchodu a do půl hodiny neodejdete, musel jsem je dokonce v obchodě popohnat, abychom stíhali další věci. Dokonce se i rozjasnilo a udělalo se polojasno!! Vyjeli jsme na profláklou černou pláž a jsme už v jámě turistické. U černé pláže stálo mnoho aut, dokonce restaurace a placené záchodky. Normálně jsem zůstal na pár vteřin v šoku z těch lidí. Černá pláž je krásná a příjemná, dojem z ní kazí jen turisti, kteří nectí přírodu kolem, například lozí po čedičových skalách, pobíhají kolem vln. Dokonce se zde nachází tzv. Kámen smrti, kde se lidi fotí, nedávají pozor a smete je vlna. Už zde takto zemřeli 3 lidi. Kousek od pláže jsou 3 útesy, kterým se říká zkamenělý trolové. Tam už nebylo tolik lidí, holt šli raději na kafe. Já se tam zaposlouchal do hučení vln a dal foto. Po černé pláži jsme se dostali také ke skalnatému útvaru zvaném Brána do Islandu, vypadalo to trochu jako Azurové oko na Maltě (které se už zhroutilo), ale menší. A dokonce jsme na útesech viděli papuchálky, takže jsme se jich nakonec dočkali.

Cesta pokračovala po silnici 1 a rozhodli jsme se podívat na havarované letadlo. To jsme však zavrhli poté, co jsme zjistili, že cesta k němu je na 3,5 km. Možná bychom to i dali, ale čas byl krátký a počet míst na vidění ještě velký. K letadlu jezdí dokonce shuttle bus!!! Vydali jsme se raději k dalšímu vodopádů, jednomu z nejprofláklejších na Isladnu, Skogafoss. Tam se točil i seriál Vikingové, kde Floki dostane zjevení od bohů. Inu, Skogafoss byl krásný, vesměs pravidelný a mohutný, ale mě už nějak nenadchl. Do toho bylo špatné světlo, takže když člověk přišel blíž, vodopád se ztrácel v polovině. Je totiž ukryt mezi skalami a pára od něj jde všude kolem, takže jste hned i mokří. Vydali jsme se na cestu nad vodopád, kudy vede stezka do Duhových hor a Skogafoss je cílovým/startovním bodem 50 km túry Duhovými horami. My šli tak km 2 dál a turistů ubylo a krajina zkrásněla, tekla zde řeka překrásnou zelenou roklinou a samozřejmě zde byly i vodopády, cestu jsme skončily u jednoho dvojitého. Tady jsem pochopil, proč je i jih tak oblíbený. Kolem sálal klid a mír a v dálce se tyčila slavná sopka Eyjafjallajokul schovaná v mlze.

A nádherná krajina nás doprovázela i na místo koupání. Jeli jsme k nejstaršímu bazénku vystaveném v kopcích. Turistů tam moc nebylo, jelikož cesta vedla mokřinami, museli jsme přeskakovat po kamenech říčky kolem. Před námi se tyčila "vodopadová" hora, obrovská na šířku pokrytá asi deseti malinkými vodopády tekoucí dolů. Nahoře se líně sunula mlha a vše tomu dodávalo zase nádech romantiky. Nicméně bazének byl odporný. Převlékárny byly vlhké a turisti sem naházeli i odpadky. Bazének sice obsahoval přírodní vodu, ale rozrostly se zde slizské řasy. Jistěže jsme do této bažiny vlezly, voda byla docela teplá, ale moc dlouho jsme zde nepobyli. Kusy řas mi zasvinily plavky a nejde to ani vyprat. Je na čase si stejně pořídit už nové. Ovšem rozjimat v bazénku se dá, za ten výhled tam vlezete.

Slunce se sunulo k západu, moje energie odumírala, ale ještě byl v plánu vodopád Seljalandsfoss, ten za který se dá i jít. Opět nebyl tak prudký, jelikož chyběla voda, nicméně při západu slunce byl krásný, sálal z něj takový pozitivní dojem. Člověk hned chytl klid v duši. Já si jej užíval a do toho jsem fotil jak zběsilý. Nevadilo mi, že jsem si zašpinil ruce i boty, Honor 8X zvládal focení na jedničku.

Večer jsme zakempili v kempu pod pozorným dohledem sopky Eyjafjallajokul. Dokonce se vyjasnilo a déšť zmizel a na obloze se objevilo množství hvězd. Pokochali jsme se a odebrali jsme se opět plni zážitků spát. V noci se nám trochu zblaznilo auto, dvakrát začalo bez důvodu houkat a vzbudilo nás. Možná jsme jí jen chyběli. Také nám nad hlavou proletěla helikoptéra a někoho hledala... Že by to mělo něco společného s houkaním auta? Těžko říct, ale spali jsme klidně až do rána.

Dovolená se blíží konci. Čekají nás poslední dva dny v Duhových horách. Jsme snad aklimatizovaní, stan umíme postavit na déšť i vítr, špatné cesty máme projeté, jídla jsou v zásobě, tak směle na poslední túru výletu.