V šest hodin ráno přišel hlídač,  aby nás probudil, protože se otevíralo centrum a uklízečky nastoupily na směnu a bylo by nevhodné vymést bělochy z podlahy. Sbalili jsme se, hodili stan na slunce a šli na snídani do naší oblíbené kavárny,  kde už měli pro všechny případy připravenou redukci pro naše vybité mobilní telefony. Když jsme se najedli, šli jsme sbalit stan a konečně se rozloučili s vesničkou Telug Bahang, v jejímž okolí jsme trávili 4 noci. Čekala nás prohlídka města Georgetown.

Stopli jsme si auto, kde jsme pánovi opět vysvětlovali, že nemáme ani těch 20 czk do města.  Vzal nás kousek na autobusovou zastávku a tam se nám podařilo zastavit bus a neplatit jej. Kousek štěstí se zase začalo na nás obracet. Vylezli jsme ovšem klasicky na špatné zastávce, a tak jsme vlezli na něco dobrého do 7/11 (americká franšíza, obchod jako Žabka). Tam se s námi dal do řeči Malajec, který žral evropskou historii a se zjištěním,  že jsme Češi, nás pozval na oběd. Oba jsme se přežrali jak hovada a neplatili ani korunu. Týpek nám ukázal i regulérní obchod s pirátskými kopiemi filmů. Šel pak účtovat do práce a my se odkulili na zastávku,  kde se s námi vyfotila malajská rodina, jejíž otec na nás neustále pokřikoval "Johan". Autobusem jsme dojeli poblíž první památky v Georgetown a museli jsme vymyslet, jak se zbavit zase těch otravných krosen. Chodit s nimi po městě by bylo únavné. David na to šel chytře, vlezli jsme do univerzity a tam se jich zeptal, jestli si tam můžeme odložit věci, že v naší zemi např. na UK je to naprosto normální. ...Po 5 minutách jsme vyrazili s batůžky na památky.

Georgetown je hezké poklidné město,  ovšem rušené řvoucí dopravou. Hodně se zde vyjímá streetart, pro nějž je slavné. Hledali jsme tedy ulice, kde jsou nejslavnější kresby a jsem pyšný na to, že se nám podařilo objevit hodně kreseb na zdi. Některé byly i "3D" tak, že k nim byla přidána určitá věc (viz galerie). Moc jsme nemohli dělat u fotek opičky,  protože tam otravovali čínští turisti. Prošli jsme i hodně nízké hradby, obdivovali hodiny královny Victorie, podivovali se nad chrámy a David vybrakoval materiály o islámu pro svou diplomovou práci v místní mešitě. Dvě kila navíc do krosny, jistě,  pro vzdělání se musí trpět.

Po šesté hodině jsme opustili konečně ostrov a vyrazili stopovat do hlavního města Kuala Lumpur. Byli jsme strašně unavení a nikdo nechtěl zastait. Nakonec se nás ujal Arab Amir, který se rozhodl vzít nás na lepší místo pro stop. Inu, vzal nás k mýtným branám! Když nás vyhazoval, zeptal se, jestli chceme cigarety. Mně docházela krabička, tak jsem řekl, že si dám. Narval mi dva kartony! Malbora ze Srbska a nějaké korejské slimky. Čuměli jsme jak puci. U mýtných bran se stopovalo poněkud blbě, stmívalo se, začalo poprchat a k okraji silnice začínala přijíždět policejní auta. Kontrola vozidel. Museli jsme jinam. Na druhé straně byla Shell, takže jsme přecházeli dálnici kolem bran! Docela adrenalin, protože tohle nebyla městská silnice.

Na benzině jsme dali čínskou polévku,  kafe, chleba, zašli na záchod,  pokecali s místními o platech v Česku a šli zase stopovat. Jedna muslimská rodina nám chtěla koupit lístek do Kuala, ale s díky jsme odmítli. Nakonec nás vzal student a opět nás převezl jinam, kde se lépe stopuje. Tam byli i tiráci, ale nakonec nás vzal mladý týpek, co jednou měsíčně pracuje v Kuala. Měl skvělé auto - Honda Insight, luxusní hodinky a parádní boty. O své práci nemluvil. Vzal nás až do Kuala, řekli jsme mu, že chceme vysadit u parku, kde jsou toalety, wifi, dá se tam spát a je tam klid. Vyhodil nás ve 4 ráno na hlavním náměstí,  kde se ještě bavila omladina. Nemohli jsme si postavit stan, tak jsme spali na větrací šachtě.

Kuala je boží,  ale o tom příště.