sobota 25. dubna 2015

Muslimská štědrost

Poslední, a zřejmě pohostinností nejzajímavější zastávkou, bylo město Kota Bharu nacházející se na západě blízko u thajských hranic. Přijeli jsme sem nočním busem, který sebou tak házel, že jsem oka nezamhouřil. Inu, Malajsie jak ji známe zmizela, ocitli jsme se v Barmě. Autobusové nádraží se nacházelo uprostřed pustiny a vypadalo jak ze středověku. Vypravili jsme se do města pěšky, protože mhd ještě nejelo. Do centra nás popovezl jeden muslim, bylo to asi 300 metrů a od této chvíle se muslimská pohostinnost jen hrnula.

V informačním centru nám sympatické slečny poradily, kam zajít, co dělat atd. a naprosto bez problémů jsme si tam mohli nechat krosny, ovšem jen do 14.hodin. Je pátek a to je pro muslimy co neděle pro křesťany. Muzea tak byla zavřena,  což těžce nesl David. Jeho modrým očím však neodolala jedna z Malajek udělala si s ním selfie. To budou kámošky závidět. Hned jak jsme vyšli ven, ujal se nás Albánec, co v Malajsii žije už 26 let. Se všemi se zdravil a pozval nás na snídani ke svému kamarádovi, který mimo restauraci prodává po celém světě kočky s tygří srstí. Nabídl nám,  že po celé 3 dny u něj můžem jíst zdarma. Škoda, že odjíždíme. Albánec Latif nás pak vzal do obchodu, jenž otevírala jeho žena. Ta nám nabídla sladké limonády,  jídlo a cukroví a poznalo jsme Latifovi děti, matku i sestru. My jim na oplátku zvali kolemjdoucí do obchodu a dělali reklamu. Po rozloučení jsme se odebrali na průzkum města.

Město nicméně není moc zajimavé, žádné moderní budovy, spíše oprýskané zdi domů, špinavé ulice, několik obchodů.  Našli jsme jen zajímavou tržnici, která je nejvíce focena z celé jižní Asie. Tak jsme si fotku udělali taky. Potom jsm se rozhodli jet na 30km vzdálené vodopády. Krosny jsme si hodili k Latifově manželce do obchodu a vyrazili polorozpadlým busem za 4,8 ringitů tam. Bus nás vyhodil na křižovatce a vodopády byly vzdálené ještě 7,5 km. Během minuty jsme stopli ochotného muslima, co nás tam hodil, i když jel jen 2 km domů. Vodopády byly téměř vyschlé a sloužili jako koupaliště pro místní, takže opět Barma hadra. Vzalo jsme cestičku kousek dál do džungle a pak se procházeli v průzračné vodě.  Nic extra to nebylo. Jen tam žili rybky, co na Václavském náměstí okusují lidem starou kůži na nohách za 500. Já to měl zadarmo.

Trošku zklamaní jsme se vydali tedy zpět. Dali jsme barevný džus od místních a jeden prodavač nám dal na ochutnávku slazené banány. Chytili jsme stopa, který nás vzal na ulici, kde jsme měli zastavit autobus. Než přijel, stopovali jsme. Zastavila nám velmi sympatická muslimka, která vypadala jak Nastěnka. Vyprávěla nám, že stopování zná z amerických filmů a zastavuje celkem často. Dále nám říkala,  že by i ráda cestovala, ale pro muslimku je to těžké a nejen že je žena, mohla by s manželem,  ale protože je muslimka a lidé ji berou jako teroristku. Bylo nám jí, a nejen jí, líto, že slušní muslimové musí trpět označením teroristy kvůli propagandistickým skupinám,  médiím a nevzdělaným lidem. V sestřeleném letadle ukrajinskými separatisty (či kdo to byl) ztratila bratrance. Smutné. I přesto měla dobrou náladu a věřila lepším zítřkům. Snad přijdou i u blbečků. Vyzvedávala svou sestru, která vypadala jak Marfuša a mastňácky letěla letadlem do Kuala Lumpur. Přitom Nasťa v Kuala nikdy nebyla. No jak v Mrazíkovi. Holky nás vysadili v centru a jako spravné holčiny s námi dali selfie a vzali si od nás Facebook.

Večer už jsme jen vyzvedli krosny od Latifa a hodili s ním řeč.  Řekl nám dějiny Albánie,  spíše její hrdiny. Víte,  že matka Tereza se narodila v Albánii či díky albánskému generálovi Turci nedobili Vídeň? Debatu zakončil vyprávěním o tom, jak přežil horečku dengue. Pak jsme šli spát do opuštěného altánku,  kde jsme se konečně po dlouhé době vyspali. Jo a sprchu jsme dali v měšitě, muslimů se nás zželelo.

Jede se na hranice a do Thajska. Bude mi chybět tato skvělá země, urcitě se sem chi vrátit. Mám melancholickou náladu, nechce se mi pryč.

2 komentáře: