Vydržel jsem 10 dnů zavřený v klášteře a byl schopen 7 z nich se docela držet meditačního plánu, který byl skutečně velmi nabitý. Asi není možnost popisovat všechny dny, jelikož byly poněkud jednotvarné, avšak zažil jsem mnoho pocitů a docela i zážitků,  tak jsem se rozhodl je připisovat průběžně do svých pozdějších příspěvků jako Perly z kláštera.

Inu, kde začít? Meditace se zakládala na buddhistickém učení Dhamma, jehož základy jsme měli v repertoáru pouštěné z reproduktorů na CD, kde mluvil americký mnich někde na statku, takže jeho přednášky byly oživovány kohoutím kokrhaním či ruchem ulice. Těch přednášek bylo až moc, pripadalo mi to už, že se nám snaží vtlouct do hlavy jak je Dhamma skvělá a získat nové následovníky.

Nejvíce času nám zabrali meditace v sedu. Cvičili jsme dýchání,  učili se tomu, že dýchání a pohyby hrudníku či břicha je přírodní proces, který mi neovlivňujeme. Na základě toho bychom měli poznat svůj dech, zklidnit jej, pak zklidnit tělo a nasledně mysl. Pokud pochopíme dech, tělo i mysl a zklidníme jej natolik dobře,  můžeme dosáhnout nejvyšší blaženosti - Nibbany. Zjednodušeně řečeno, musíte pochopit dech tak, že budete vědět jaký bude váš poslední dech v době smrti. Až sem se mi fakt dospět nepodařilo. Nemohl jsem zklidnit svou mysl, myšlenky se mi honily hlavou natolik, že 7.den má hlava "vybuchla" a odmítla dál meditovat.

Samozrejmě nemůžu říci, že by mi meditace nic nedala. Naučil jsem se uklidnit dech i tělo,  párkrát se mi stalo, že i má mysl se uklidnila a cítil jsem se pak velmi odpočatě. Ovšem tolik meditace je hrozně moc a postupně hlava potřebovala odpočinek. Sedmý den se tak koncentrace zlomila. Poslední 3 dny jsem spíše jen u sedící meditace seděl a maloval si do písku.

Hodně mě bavila chodící meditace, kdy se tak hezky plouží a člověk postupně uklidní hlavu jak stále pochoduje. Tohle mi pomohlo se zklidnit mnohem více.  Po 8 dnech však ani ta nepomahála. A osmý den stejně pomalu nastávala anarchie.

10 dnů je strašně moc pro začátečníka. Myslím, že 7 dní stačí. Člověk je prostě tvor společenský a komunikaci potřebuje. Devátý den jsme měli volný čas na meditaci, nedrželi jsme se moc plánu a to jste měli vidět. Z kláštera se stal dětský tábor. Lidé se schovávali v zákoutí,  aby mohli spolu mluvit. Vytvořil se tam i milenecký pár,  který se schovával v trávě.  Zebra se zdejchla s 2 holkami a potoulně utekly do vesnice na jídlo a pivo. Já místo meditace jsem kecal s Nelou, Davem, další Češkou a Američanem v ukrytém altánku a za zvuků cvrčka dali cígo.

Desátý den probíhal podobně, odpoledne se šlo pracovat, kde jsme měli dovoleno mluvit. To neměli dovolit. Utvářely se skupiny, které spolu komunikovaly tak, ze to bylo k nezastavení. Ani zaměstnanci nebyli schopni zastavit zlomené ticho. Lidi přímo toužili mluvit. Bohužel až v 6 ráno druhého dne. Poslední večer někteří lidé říkali své zážitky. Některé byly zajímavé, jiné trapné.

Jsem rád, že jsem 10 denní retreat absolvoval. Byl to zážitek na celý život a můj nejdelší bobřík mlčení. Je toho ještě dost k napsání.  Pro dnešek stačilo.  Teď se dostat během jednoho dne do Malajsie, viza totiž dojdou právě dnes a 500 bahtu se mi platit samozřejmě nechce.