V Malajsii jsme dali snídani u banky na schodech, chleba s nutelou! Konečně česká snídaně na cikánský způsob. Po výběru z bankomatu jsem zjistil, že 1 malajský ringit je našich 7 korun (kdo chce v usd, tak 1$ = 3,66 RTM). Pak jsme opět šli chytat stopa na ostrov Penang.

Podařilo se nám chytit fyzioterapeuta Sita, který nás odvezl až na přívoz. Dali je řeč o náboženství a malajské ekonomice. Pak nás překvapil tím, že zná z Česka jen porno. Njn, nejen fotbalem a Prahou se mohou čeští obyvatelé chlubit. Po vyhození v přístavu nám dal vizitku, ať mu napíšeme mail, kdybychom něco potřebovali. Pak jsme nastoupili na loď, kde jsme viděli růžovou Pokemonku - tloustou holčičku s růžovými šaty,  vlasy,  batoh a hračky. Nádhera.

Loď nás vyklopila v Georgetown, který nás docela zklamal, protože byl plný turistů. Začínal jsem chytat rapla z místa, hladu, těžké krosny, vedra...stačilo však použít dýchací metodu z kláštera a vztek zmizel. Ještě připomenu, že jsme stále byli jen já a David a holky byly někde.  Našli jsme wifi v mega žrádelně a dali si jednu z malajských specialit - rýžové nudle s medovou omáčkou posypané ořechy.  Velebnosti byl to hnus. Než jsme hodili šavli,  napsaly holky, že jsou ve 14km vzdáleném Telung Bahang u Národního parku. Tam jsme zabivakovali u recepce, já se umyl pod kohoutkem vody, kde se normalně umývaly nohy. Záchod byl u moře. Hlídači nás tam nechali s tím, že musíme vstávat v 6. Nebyl problém,  vstáváme obvykle ve 4.

Druhý den jsme vyrazili na Monkey beach hodinu a půl těžkou džunglí s krosnami na zádech.  Nemusím ani psát,  že během pár minut ze mě teklo tak, že jsem ztratil 3 kg vody jedním šmahem. Díky meditaci v hlavě jsem si uvědomil tíhu krosny, takže nebyla ani tak těžká. (ano i to meditace umožňovala, přijmout nepříjemnou věc,  zaměřit se na ni, uvědomit si ji a nechat ji rozplynout). Na Monkey beach jsme dorazili ve 12 a byla na první pohled vyborná, na druhý však docela na prd. Samozřejmě jsem se zase spálil jak zákon káže, 300 metrů od břehu bylo vody po pas a vln by se člověk nedočkal. A opice jsou asi neviditelné, nebo utopené.

Večer přišla drsná bouře,  naštěstí poblíž stál polorozpadlý barák,  v kterém jsme rozložili stany. Trochu strašidelné místo, ale před deštěm nás uchránil.

Perly z kláštera: Dnes to bude o jídle,  u kterého by zaplakal i vegetarián. Přísloví Hlad je nejlepší kuchař získalo nový rozměr. Jídlo bylo fakt hnusné. Na snídani byla rýžová kaše,  jenž byla den ode dne řidší. Do toho si lidi mohli natrhat kotel bylin (zelené trávy), což jsem nedělal,  jelikož nejsem králík. Na oběd byla hlavně rýže, která byla doplněna zeleninovou omáčkou, každý den jinou, ale střídaly se jen některé druhy zeleniny - patata, dýně,  okurky, lusky, květák a hnusné výhonky. Jako dezert jsme měli sliz z rýže,  kukuřice, který se dal. Pít se dal jen "čaj", což byl odvar z trávy. Hnus. Párkrát jsem plakal,  nejen ostrými chili, ale že musím jíst takové blivajzy. Před jídlem se odříkávala pasáž,  kde byla věta "Na tomto jídle není nic hnusného". Bylo, šestý den jsem Food reflection odmítl odříkávat. Bylo mi blivno.