Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Jelikož byl čtvrtek, noc před svátečními dny, hostitelé vyšli do ulic s tím, že bychom měli vyrazit taky. Protože jsme vstávali ve 2 ráno z důvodu zájezdu na Masadu a Mrtvé moře na sledování východu slunce, s díky jsme odmítli. Opět jsme odpadli asi po desáté hodině do říše snů. Mně se ale dobře nespalo. Hostitelka v noci pekla muffiny na zítřejší párty na střeše, dělala binec a neustále rozsvěcovala a zhasínala. Pak zazvonil budík ve 2 a jak jsme se chystali, dorazil druhý hostitel, vysmátý jak lečo a šel spát.

My vyrazili k hostelu Abraham, od kterého jsme si pořídili zájezd. Odjezd byl opožděn asi o 20 minut, což nás stálo pozorováni východu slunce přímo ze starobylé pevnosti. Masada se nachází na obrovském kopci a cesta nahoru je asi 2 km, ovšem do brutálního kopce. Výšlap však sice opět vyzkoušel naše fyzické možnosti, ale šlo se docela dobře, nebylo takové vedro. Asi 5 minut před koncem se najednou vylouplo slunce zpoza hor a začalo se odrážet v pozůstatcích Mrtvého moře. Výhled na okolní krajinu byl dech beroucí, dole se nacházelo dno vyschlého moře, vysoké kopce a kamenné pozůstatky římského opevnění, kdy Římané okupovali Masadu. Ta nikdy nepadla a má pro Izraelce důležitý význam neporazitelnosti a že Izrael nikdy nepadne. Masada jako taková není rozlehlá, ale překvapilo mne, že jsem tam našel ruiny asi 5 lázní a bazénů. Dříve zde asi bylo více vody než dnes. Poté, co jsme prošli troskami bývalé pevnosti jsme se odebrali dolů. Cesta ubíhala rychleji, ale v tom horku a na malých kamenech to nebylo nic příjemného.

V ceně zájezdu jsme ještě měli přírodní rervaci Ein Gedi, což je oáza v Judských horách s mini vodopády. Tam jsme se trochu osvěžili v pidi jezírkách a pak už následovalo Mrtvé moře. To bohužel ustupuje každým rokem o 1 metr. To šlo poznat i kolem silnice, kde jsme viděli opuštěné plážové resorty. My navštívili taky jeden, protože veřejné pláže jsou docela nebezpečné. Člověk se totiž může propadnout do hluboké díry, když se prochází po dni, které zůstalo, co moře opadlo. Trochu pohyblivý písek, ale zůstanete uvězněni v léčebném bahně. Smrtící bahno!

Mrtvé moře je nejlepším mořem na válení. Člověk se položí na hladinu a relaxuje. Nebezpečím je si vody loknout, protože vás 1 šálek může zabít. Proto je zakázáno ležet na břichu. Průvodce nám řekl, že kvůli nízkému položení hladiny se člověk nemusí moc mazat. To není tak docela pravda, ja si během té hodiny spálil záda, pravda ne tolik. Nahodil jsem na sebe i léčivé bahno od hlavy až k patě. Foto bohužel není, protože jsem měl zasviněné ruce. Logika.

Odpoledne už patřilo relaxu. Ovšem podařil se mi husarský kousek usmlouvat cenu malého svícnu ze 120 šekelů na 20. Prodavač byl ze mne zoufalý, dokonce mi řekl, že přece musím nabídnout více. Já ten svícen ale nechtěl, takže pořád jsem trval na svých 20 šekelech. Když cena spadla na 50, proběhla výměna názorů a já odešel, pak mě zavolal, že mi to za 20 dá! Takže základem je neprojevit o tu věc zájem, oni to poznají a s cenou moc nehnou.

Peťa nám pak večer vyprávěla, jak jela ona na Mrtvé moře, protože měla jiný zájezd než my. Zřejmě si sedla do jiného autobusu, který ji dokonce vzal do Jericha!! Tam, kam jsme se s Terkou nedostali ani na druhý pokus a ona tam ani nechtěla. Říkala ale, že toho moc neviděla. U Mrtvého moře byla pak pozorností jak muslimských mužů, tak žen. Hlavně že se vrátila v pořádku zpět, teda úplně ne - spálená je jak rak.

Zbývá poslední zastávka - Tel Aviv.

Dnes jsme vyrazili opět do Jericha, rozhodli jsme se opět přečíst informace navíc, opět jedličkárensky 45 minut před odjezdem. Zjistili jsme, že bus s nádraží do Jericha nejede, jede pouze 5 km k checkpointu, protože Jericho je zase v Palestině. Bus jede opět od Damašské brány, buď přes Betlém nebo město Ramalah, kde se přesedá na jiný bus. Popojeli jsme tedy poprvé po 4 dnech tramvají, abychom stihli co nejdřívější bus. Rozhodli jsme se jet přes Ramalah, jelikož bus do Betléma, který jede na centrální nádraží jsme jaksi nenašli. Do Ramalahu, dle naší hostitelky krásné město, jsme dojeli asi za 30 minut přes zeď.

Tentokrát nás přivítalo město opět špinavé a docela zchátralé. Rozhodli jsme se najít nádraží dle mé mapy v mobilu vzdálené asi 100 metrů (přitom jsme na nádraží vystupovali!). Nasadil jsem tempo do nějaké ulice, přeběhli pár taxíkařů v ulici a nakonec jsme skončili v podzemních garážích taxiķů, tedy dalo by se říci v jámě lvové. Nakonec jsme se tedy odebrali krkolomně zpět. Autobusové nádraží totiž nevypadá jako nádraží. Je to malý prostor se zaparkovanými dodávkami. Nalezli jsme dodávku, která jela do Jericha a rozhodli jsme se čekat. Samozřejmě k nám přišel taxikář, kterého jsme odpálkovali s tím, že jedeme busem.

Začala psychologická hra, kdo vyhraje. Kousek totiž byl i řidič dodávky do Jericha, který evidentně čekal, až se mu naplní bus. Taxikář s ním však prohodil pár slov, evidentně jej přemluvil, ať nikam nejede. Po 20 minutách, kdy nás taxikář opět přesvědčoval o "cheap price", jsme se rozhodli na Jericho vybodnout, protože na Terku se zase snášeli oplzlé pohledy ostatních řidičů busů. Chodili jsme tedy sem a tam a hledali bus do Jeruzaléma. Nakonec nám pomohla jedna starší paní, která nás dovedla k zrovna přijíždějící dodávce z Jeruzaléma. Cesta zpět byla o něco delší, na hranicích nás kontrolovali pasy a za nimi jsme museli přestoupit do jiného busu. Prostě Palestina nám trochu zmařila plány. Aspoň jsme viděli, jak to za zdí chodí. Palestina není pro mě, respektive zvykl jsem si na něco jiného...zatím.

Plán se tedy opět změnil. Vydali jsme se k hrobu Davida, kde jsem byl Židem dotázán, zda jsem Žid, či někdo z mé rodiny byl. Musel jsem odpovědět negativně, ale i přesto jsem k hrobu krále Davida vpuštěn byl. Jestli tam leží, kdo ví. Kousek dál jsme též navštívili kostel, který stojí na místě, kde byla Marie vzata na nebe. Co je na tom pravdy, kdo ví. Poslední zastávkou na hoře Sion byl památník obětí holokaustu, kde se nacházela stisněná atmosféta, a hrob Schindlera na hřbitově, kde jsme málem umřeli vedrem taky. Tam bylo snad 50 stupňů, jak ty kameny salály teplo. Dozvěděli jsme se, že hora Sion, na které tyto památky stojí, měla být zakomponovaná uvnitř Starého města, ale architekti na to při přestavbě hradeb prostě zapomněli.

Asi největší atrakcí však bylo Davidovo město. Základem se stal tunel, který ve starověku a ještě dnes, odváděl vodu do města. Tím tunelem jsme se mohli projít, buď suchou nebo mokrou variantou. Zvolili jsme dobrodružně mokrou. V tunelu se nenachází žádné světlo, dole teče voda po kotníky a pro klaustrofobiky docela hradcore. Museli jsme si svítit mobilem a já jsem poprvé zažil pocit klaustrofobie. Asi 500 metrů jsme šli úplně sami, ve tmě ve vodě, někdy i strop se snížil a člověk se cítil, že se nedostane ven. Ten pocit na hraně paniky jsem docela těžce překonával. Tunel má asi 2 km, bohužel jsme pak narazili na skupinku amerických puberťáků, co si celou dobu prozpěvovali. Na konci cesty už nás čekal jen malý bazének, který ve starověku sloužil pro osvěžení. Cesta zpět však zase vedla zastřešeným tunelem do kopce, kde zase člověk musel dávat pozor na bláto, nízké stropy a trčící kameny. Do toho zde probíhaly stavební práce, takže smrad, další stisněný prostor a dokonce i elektrické vedení. Jeden z nejlepších zážitků ever. A to jen za 28 šekelů (210 korun). Na konci jsme pak jen obdivovali vykopávky ruin města za dob krále Davida.

Zítra nás čeká tolik očekávaný výstup na pevnost Masada ve 4 ráno, abychom stihli východ slunce. A pak odpočinek v Mrtvém moři.

P.S. Hostitel se nás zeptal,jestli v Česku pijeme hodně mléka. Nechápali jsme dotaz, načež jsme v lednici objevili 3 jednolitrové krabice....

Dnes jsem měl psát o Jerichu, ale jaksi to nevyšlo. Vstávali jsme s Terkou v 5:30, abychom stihli bus v 7:10 ráno. Peťa nejstarší město světa vzdala. Na autobusovém nádraží však nebylo číslo, co jsme našli, a tak jsem se zeptal na informacích, odkud bus jede. Dostal jsem odpověď na číslo busu i čas, ten byl v 7. Jenže jsem se přeslechl a myslel jsem bus v 7:15. Takže jsme seděli u zastávky a dívali se, jak nám odjíždí autobus. Řidič dalšího nám pak oznámil, že do Jericha nejede. Terka pěnila, já měl touhu rozkopat lavičku za svou blbost. To se ale stává jen jednou za 10 let. :) Plány se tedy změnily.

Rozhodli jsme se, že půjdeme navštívit Chrámovou horu s Dómem. Takže zase pěšky z busu přes náš airbnb obývák probudit Petru, která nakonec spala, zasr do města. U vchodu k hoře jsem musel zaplatit 25 šekelů za půjčení křiklavě oranžové sukně, protože jsem nemohl jít v kraťasech. Kolem dómu je park s cypřiši a je to 3.místo, kde jsem zažil tzv.hladinu alfa - klid duše. Až zde budete, určitě se projděte kolem Dómů a vychutnejte si ten klid. Po poledni jsme se rozhodli jet do Betléma.

Takže opět po Jaffa ulici na bus station. Za chvíli tuhle ulici budeme znát jako své boty. Přidala se k nám Peťa a na nádraží nám na info oznámili, že do Betléma žádný bus nejede, protože je v Palestině. WTF! Odchytil nás taxikář, který nám řekl, že je z hostelu Abraham a dělá jízdy do Betléma. Jelikož naše nálada byla ala papiňák před výbuchem, trochu jsme ho odbývali. Chtěl 70 dolarů s tím, že nám zařídí průvodce a vše kolem a že jinak se tam nedostaneme. Tomu jsem nechtěl věřit. Jsem mu vmetl do tváře, že bus stojí 8 šekelů a tolik platit nebudeme. Tak se naštval a řekl, že stačilo říct "goodbye". Šli jsme pryč.

Samozřejmě, že bus jede, ale ne z nádraží, ale od Damašské brány ve Starém městě. Takže opět 2,5 km zase zpět. Tam jsme našli bus a vyrazili směr Betlém vzdálený asi 9 km za 4,5 šekelu. Nevěř taxikářům! Betlém nás ze začátku překvapil zdí, bordelem a špínou. Na checking pointu po nás nikdo nic nechtěl, což nás docela překvapilo. Vyrazili jsme ke kostelu Narození Krista, kde se Ježíš narodil. Opět jsme potili vše, co jsme měli na sobě a brouzdali jsme křivolakými ulicemi. Staré centrum už připomínalo Jeruzalém a také se o něj obyvatelé starali. Kostel byl opravován, takže mimo starodávného místa narození jsme si užili i všudypřítomného lešení. Korunu tomu nasadila ještě další z mnoha amerických skupin, která se u poutního místa zrození fotila jak kdyby šlo o hvězdu na chodníku slávy, hlavně co největší úsměv, aby praskla čočka. Duch svatý zřejmě neosvítil taky Lady Hoven, jejíž dílo našly ženy na záchodech. Hnus velebnosti.

Poslední zastávkou byla svatyně v malé jeskyňce, kde Marie nakojila Ježíška a ženy zde chodí, aby se modlily o dítě. Kaplička pod zemí byla docela příjemná a neobvyklá. Asi nejlepší věc z Betléma. Pak už jsme se rozhodli odjet zpět do Jeruzaléma, protože Betlém nás nenadchnul. Rozhodli jsme se ukecat mladého taxikáře, kde jsme dokonce na základě Terčiných modrých očí slevili o 5 šekelů. Taxíkař chtěl 30, slevil pak na 25, já s Peťou svolili, ale Terka byla v ráži a z principu prostě řekla, že jde pěšky. Taxikář nechápal, načež jsme mu oznámili, že jsme to ušli od checking celé pěšky. Taxikáři padla brada. Pak jsem mu řekl, že Terka má modré oči, sundala brýle a cena spadla na 20. Vzal nás na zastávku lepšího busu a vyprávěl o snoubence. Jelikož poradil dobře s busem, nakonec jsem mu těch 25 dal, přece šlo jen o 30 korun.

V Jeruzalému jsme chtěli ještě na Olivovou horu, ale lézt 818 m nahoru se nám po strastiplném dni už fakt nechtělo. Mezitím jsme tedy šli zase nakupovat. Tentokrát se o smlouvající historku postarala opět Terezka, která chtěla koupit malý model stříbrného Dómu do své vitríny. Maximum bylo 40 šekelů.
Terka:"Kolik?" Prodavač:"120." Terka vykuluje oči, já vyprskávám smíchy. Terka:"Aha, tak nic, on je to jen suvenýr."
P:"Ale jedná se o pravé stříbro. Že jste to vy, tak 100."
T:"Ne, to je moc."
P:"Kolik byste dala?"
T:"eee....ehm...40?"
P:"Ja sám zaplatil za to víc, to nejde."

Ovšem nakonec Terka usmlouvala jiný Dóm a její vitrína už bude dokonalou náboženskou svatyní.

P.S. Dnes při ulehání ke spánku si naše hostitelka přivedla domů kámoše na pokec a představila nás v pyžamu jako hosty z daleké Ukrajiny. A za tohle platíme 500 na noc/osoba. Aspoň že nám koupila kafe, když už jsme si koupili to mléko.

Dáváme pivo a jdeme spát, snad hostitelka a její spolubydlící dorazí až budeme vstávat.

V Jeruzalémě jsme ubytováni na frekventované ulici Yofa (aka Jaffa) díky airbnb.com. Jde o hlavní strasse, na které jezdí jediná tramvaj v Jeruzalému a kousek od nás se nachází hlavní trh s mnoha druhy jídel, od ovoce po maso. Ke starému městu to máme do 1 km. Dobrá cena za lokalitu je však vykoupena interiérem. Spíme v obývacím pokoji na matracích na zemi. Byt má další 2 obyvatele, kteří mají vlastní pokoj. Neteče zde pořádně studená voda při sprchování, jen pokud se zvláštním způsobem stlačí kohoutek. Připadáme si tak trochu na koleji, akorát nemáme skříňky. Byt mají 2 lidi, kluka jsme viděli a holčinu pracující v Tel Avivu ještě ne. Ale nestěžujeme si, chováme se jako doma.

Staré město jeruzalemské jsme navštívili po snídani složené z jablka a cornflakes už v 8 ráno, abychom nezažili davy u Zdi nářků. Holky měly štěstí, u jejich částí nebyla téměř ani noha. Zato já se ke zdi přes davy modlicích a pohupujících se Židů nedostal. Aspoň jsem si uzmul reklamní jarmulku. Zeď nářků jsme však navštívili ještě odpoledne, kde už jsem i vložil do zdi přání, aby se "vám všem vedlo dobře". Také jsme absolvovali podzemní prohlídku pod Jeruzalémem, kde se nachází pozůstatky původního Davidova chrámu. Docela mne překvapilo, že pod Jeruzalémem je dalších 50 metrů podzemí. Nedivím se, město bylo neustále přestavováno, bylo napadeno 44krát!!!

Ráno jsme si také prošli křížovou cestu po jednotlivých zastaveních, průvodcem nám byl náš knižní průvodce. Potkali jsme také skupinu modlicích se, zpivajících a plačících Číňanů, což byl pro mne naprostý šok. Jsem myslel, že jsou budhisti. Křížová cesta končila v Chrámu božího hrobu, kde se nacházely 4 zastávky, které jsme však prošli na přeskáčku. Je zde místo, kde stál kříž, místo, kde sňali Ježíše a samotný hrob, který je obklopen mramorem a stojí se do něj řada. Poté, co jsme vystáli půl hodinovou, která ztrojnásobila, co jsme tam stáli, jsme vešli do mramorové síně, kde jsme poklekli ke kamenu, na kterém údajně bylo tělo Kristovo pochováno. Než doznělo naše ooo, nerudný Žid nás vyhnal ven. Nám to víceméně bylo jedno, ale chudáci poutníci, kteří tam nedají ani Otčenáš.

Jako správní poutníci jsme se také vydali na pouť kolem hradeb. Ovšem podcenili jsme trochu teplotu vzduchu, která vystoupala přes 40 stupňů. Procházka se tak změnila v peklo, protože z hradeb se jen tak lehce slézt nedá. Výhled z hradeb byl docela příjemný, ale naprosto nás to vyšťavilo. Terka dokonce bojovala s bolestí hlavy, ale růžové štěstí dlelo v její krosně. Nepomohla ani ledová tříšť.

Samozřejmě nechyběla ani procházka muslimskou čtvrtí a jejich bazary, kde mi to trochu připomínalo Velký bazar v Istanbulu. Ovšem slabý odvar. Pochopitelně proběhly i mírné nákupy, kdy jsem koupil zatím 2 cetky - zlatavou archu úmluvy z 80 sekel na 35 sekel a menší menoru ze 40 na 25. U holek však smlouvání zatím pokulhává, i když Peťa měla školení ve vyjednávání. Myslím, že jim dám školení sám. Následující scénka hovoří za vše.
Prodavač:"20" Terka:"Ja to videla prodavat za 10." Prodavac:"Tak tos mela vzit." Tímto její smlouvání skončilo. Curry koupila už za plnou cenu. Možná to byl jen úpal.

Jinak uličky Jeruzaléma jsou docela podobné Králově přístavišti v GoT. Hned jsem si vybavil scénu s Cersei.

Než se vrhnu na naši cestu Petra-Jerusalem, musím zmínit noc po ramadanu. Asi o půlnoci se spustil modlitební hukot z mešit, který trval až do 6 do rána. Znělo to trochu jako vymývání mozků. Dobrá taktika nenechat lidi vyspat, pak se to manipuluje lehce.

Cesta z Wadi Mousa (Petra) proběhla opět taxíkem a tentokrát za těch 30 JOD, jak bylo smluveno před 2 dny. Opět jsme projížděli pustou krajinou a už vím, k čemu ji přirovnat - k Marsu. Takže jestli je váš nesplnitelný sen podívat se na Mars, zajeďte si na jih Jordánska. Chytil jsem z těch hor, kopců a pouště zase stendhalitidu a cestou skrz ty skály jsem se obával těch vratkých balvanů nahoře. Musím se sem vrátit. Další zastávkou bylo přímořské město Aqaba.

Výhled z našeho hotelu byl na příjemnou mešitu, což především v noci a ráno už moc příjemné nebylo. Jelikož jordanské dináry docházely, rozhodli jsme se směnit ještě 20 dolarů, abychom se najedli místních specialit, nakoupili čaje apod. U směnárny se nás chytnul taxikář, který nás drsně přemlouval k projížďce po městě. Holky nalomil, ale mě ne. Co jsme ho opustili, popojel si a zase nás přemlouval. Byl jsem nezlomný, ač srazil cenu o víc než 50 %. My chtěli hlavně na pláž a ne jezdit po městě.

Pláž v Jordánsku je ovšem pro děvčata ponekud špatná. Potkali jsme jednu Kanaďanku s Mexičanem, kteří šli s námi na veřejnou pláž. Ta byla plná chlapů. Chvíli jsme pobyli, ale děvčatům jsem říkal, ať se nesvlekají. Už tak stačilo, že kolem nás se shluklo přes 20 chlapů a oplzle děvčata sledovali. My byli jen 2 kluci proti přesile. My dva se smočili v Rudém moři, ale děvčata musela holt jen ležet na ručníku. Po necelé hodině jsme se zvedli, protože začala salva "selfie" s pozadí holek a hoši se nebezpečně přibližovali. Nejhůře dopadla Kanaďanka, protože hoši se Mexičana ptali, jestli ji neprodá!!! Myslím, že hoši asi v noci nespali. A to ta Kanaďanka cestovala po Jordánsku sama!

Spravili jsme si náladu v obchůdku s čajem a kořením a kosmetikou z Mrtvého moře. Obchůdek vedl postarší Arab, který nám okamžitě nabídl kávu a čaj a my mu tam udělali taky velkou tržbu. Povídal nám, že nejvíc tam jezdí Rusáci, kteří dělají největší tržbu. I do Egypta jezdili, ale evidentně Egypt má špatné vztahy s Putinem, tak se dějí v Egyptě pro Rusy sabotované nehody, aby tam nejezdili. Hmm, co je na tom pravdy, těžko říci. Pak už jsme dali jen jídlo a nějak se nám nepodařilo utratit všechny dináry, takže jsme to zase překalkulovali. Tak ona jedna z 5 nejsilnějších měn světa, takže ji aspoň směníme. Ovšem nechápeme, jak je možné, že je tak silná, když Jordánsko je docela chudé.

Pak už jsme se museli s Jordánskem 4.den rozloučit. Na hranicích jsme ani nemuseli platit výstupní poplatek, o kterém píšou všude. Takže o 10 dinárů zase navíc. Posílali nás od okýnka k okénku, věci nám pořádně nezkontrolovali, prostě byrokracie hadra. Zato na straně izraelské jsou si toho evidentně vědomi a kotrola proběhla velmi důkladně. O mé mp3 si mysleli, že je rozbuška, Terka musela dvakrát otevírat batoh. Nakonec jsme po peripetiích prošli ke kontrole pasové. Tam se nás velmi milá policajtka ptala, kam jedeme, co budeme dělat v Izraeli, kde jsme ubytováni, čím letíme domů atd. No výslech proběhl u všech. Nakonec pak vše dobře dopadlo, zase jsme místo razítka dostali papírek a odebrali se opět pěšky do Eilatu, abychom stihli bus do Jeruzaléma. Mysleli jsme, že na hranicích nějaký bus ukecáme, ale žádný se tam nenacházel. Ani taxík, co by nás vzal. Takže jsme nakonec opět ušli tentokrát v hnusném vedru 5 km a na autobusovém nádraží slavnostně nakoupili lístek do Jeruzaléma a odjeli z jihu.