Zatímco v Osace byla průtrž mračen, v Kyotu naopak teploty stouply na "krásných" letních 30 stupňů. Bohužel vedro je tady nesnesitelné, pocitem se dá srovnat jako "suchou prádelnou". Možná to podnebí vytváří hory kolem. Samotné Kjóto je velmi příjemné městečko s pravoúhlými ulicemi, kde neustále narážíte na skryté chrámy a pagody v ulicích. Hostel máme skryt v úzkých uličkách, kde na jednu stranu chcípl pes, ale na druhou aspoň nejsme někde na rušných místech. Člověk by ani neřekl, že Kjóto bylo dříve hlavním městem Japonska. Samotný hostel bohužel otevíral až ve 4 na check-in, tak jsme se poflakovali ve městě. Z ubytování jsme nadšeni, spíme v pokoji na typických matracích na bambusových rohožkách. Akorát dveře nejsou posuvné.

Kolem Kjóta i v něm se dají navštívit vskutku pěkná a klidná místa (pokud teda nepočítám davy turistů a to vesměs japonských), například nejnavštěvovanější Inare shrine, což je ulička zastřešena mnoha bránami postavenými těsně za sebou, takže vytváří tunel. Kvůli vyhnutí se turistům a pro lepší fotky jsme vstávali v 5:41, abychom se tam dostali včas. Vyplatilo se, tunel jsme prošli, vyfotili několik desítek fotek, a turistů tam bylo poskrovnu. Od Inare shrine se dá vyjít dále na horu Inare a stezka je pokryta stovkami bran, malých i velkých, takže člověk si užívá oranžové barvy dosyta. Brány se dají dokonce i koupit a darovat na stezku, proto jich je tu tolik. Ta největší stojí přes 1 milionu jenů (cca 250 tisíc Kč), takže kdybyste nevěděli co s penězi.

Nastal 6.den a ten byl pro mě krizový, nohy mě bolely už od rána a do toho člověk musel přežívat kjótské vedro. Na tento den připadly jak Inare brány, tak top navštěvovaný Kiyomizu-dera chrám, odkud je krásný výhled na Kjóto. K němu jsme vybrali nedopatřením cestu skrz hřbitov a naskytl se nám pohled na kvádrovité hroby vyskládané v řadě vedle sebe. Disciplinovanost Japonců pokračuje i po smrti. U chrámu jsme tentokrát narazili na skupinku slovenských turistů a díky jejich průvodci jsme si zkusili atrakci, kdy procházíte temným tunelem asi 2 minuty a spoléháte jen na své ostatní smysly. Celkem děsivé.

Během procházky okolo jsme pokecali i s jednou slovenskou rodinou z dané skupiny, jež měla okouzlující dceru, takže nám následně bylo líto, že Slováci odešli. Náladu jsme si spravili u 3 horských proudů, z kterých se dá pít a které přináší buď dlouhověkost, šťastný život či úspěch ve škole dle toho, z kterého se napijete. Pokud pijete ze všech 3, pak se to označuje za chamtivost. Voda se napouštěla do hliníkových pohárků, které byly pak po každém napití dezinfikovány ultrafialovým světlem, pod které se pohárky odkládaly. Japan style opět!

Taky jsem poprvé zažil i japonskou hrubost! Jeden starší děda nás chtěl vyfotit a sebral mi mobil, jsem mu řekl, že nechci a děkuji, on se uklonil, poděkoval a pak mě hrubě odsunul rukou a odešel. Jsem byl tak konsternovaný, že jsem to rozdýchával ještě dlouho. Jinak jsou Japonci velmi slušní a ochotní, ale někdy mi to přijde spíš naučené, než že by to dělali od srdce.

Viděli jsme bezpočet dalších chrámů, za zmínku ješte stojí Ginkakuji temple se stříbrným pavilonem, který nenadchl vstupem, ale zahradami kolem.

Pokud jde o japonské jídlo, daváme zde něco jako fast foody, což jsou misky s rýží a vepřovým či hovězím masem. Vše se dá přichutit nakládaným zázvorem (pokud je na stole) a chlazená voda je podávaná zdarma. Vše vyjde na něco kolem 800 jenů (cca 160 korun). V Kjotu jsme navštívili také restauraci s domácky dělanými nudlemi Soba. Cena trošku vyšší, ale chuť s vývarem bezkonkurenční. Stále jsme neochutnali sushi a to už jsme tu 6 dnů!

Pokud jde o nápoje, ty se zde dají koupit z všude přítomných automatů. Ceny v nich se liší dle uliček, na hlavní jsou tak dražší než v postraních. Jsou tu i skryté automaty, kde jsou všechy nápoje za 100 jenů (asi 20 korun) a to třeba i 650ml coca cola či pepsi. Pokud narazíme na tento automat, colu okamžitě kupujeme, protože to bereme jako jackpot! :) Zatím jsme automatů, které byly za 100 a obsahovali mega colu našli asi jen 8, protože ne všechny jsou výherní!