pátek 11. května 2018

Konichiwa Japan

Téměř 6 let jsem plánoval návštěvu Japonska a konečně jsem si řekl, že bych mohl vyrazit. Nakonec se nás sešlo po různých peripetiích 3 vysocí kluci, takže předpokládám, že se staneme součástí alb některých japonských občanů.

Letěli jsme se společností Finnair přes Helsinky a služby se od poslední cesty celkem zhoršily. Prodej na palubě pomalu všeho by mohl směle konkurovat Ryanairu a věk letušek se pohyboval od 50 let. Nic proti dámám tohoto věku, ale očekával jsem mladší děvčata. Ta ale asi odešla k Emirates. Cesta trvala celkově celých 13 hodin, což dle mého je vyborný čas.

První zastávkou se stalo město Fukuoka, ležící na severu jižního ostrova Kjúšú. Není tu vesměs nic zajímavého, ale člověk se alespoň aklimatizuje na japonské prostředí a náturu. A popravdě jsem si zvyknul okamžitě. Lidé jsou příjemní a ochotní, jedna Japonka nám hned přispěchala na pomoc, když nás viděla v nouzi hledat nádraží. Angličtinu tady moc neovládají, ale nějak se domluvit dá. Co nás ale hodně překvapilo, bylo relativní ticho na ulicích i v provozu. Mají zde tichý beton či jak se tomu říká. Takže jdete po ulici a neruší vás hluk aut.

Během dne jsme museli vyzvednout Japan Rail pass, kterým se dá následně jezdit shinkanzeny. A objevil se první problém. Při objednávce jsem pozměnil jméno Miroslav na Mirek. Jenže jméno musí souhlasit s pasem. Přemýšleli jsme, jak to ukecáme, cvičili pitomé úsměvy a říkali si, že budeme hrát blbce. Při vyzvedutí to ani nikdo nekontroloval, chtěli jen pas a tímto haslo. Uff. Problém byl s wifi krabičkou, kterou si Mirek nechal doručit do boxu v nějakém obchodě. Tam jsme strávili asi 25 minut vysvětlováním a handrkováním, že musí být u nich. Japonská ochota je vskutku zarážející, snažili se pomoci, nezvyšovali hlas a lidsky k nám přistupovali. V Česku by už vypukla hádka. Krabičku jsme dostali, zapnuli a následně díky wifi informovali rodinu a blízké ve 4 ráno, že jsme úspěšně přistáli.

Nejen v Japonsku, ale na celém světě se rozšířil trend, kdy check-in bývá až pozdě odpoledne, zde ve Fukuoce až od 15 hodin. Hodili jsme tak do hostelu jen věci a vydali se na procházku k rozvalinám hradu, dle Mirka vzdáleného 2,5 km. Nevím, jak Mirek počítá km, ale bylo to 3,9 km, nebo možná mapy.cz mají jiné měření. Hrad asi vyhořel, protože jsme objevili jen hradby a ani kousek hradu. Během cesty jsme dali i jídlo v restauraci, kde se jídlo objednávalo v automatu, načež bylo donešeno ke stolu. Cena vyšla na 180 Kč s vodou zdarma. Takže jako meníčko v Gurmanii a bez vody.
Po 13 hodinách letu, vedru a 4 km naše těla už potřebovala odpočinek. Vydali jsme se tedy do hostelu a plazili se jak zombie. Energii nám dodala na poslední kilometry pravá americká coca cola z automatu. Těch je tu dost a zatím jsme objevili jen na nápoje. V zapadlých uličkách však mají nápoje až o 40 % levnější.

Den končil šlofíkem, dále objednávkou lístku na JR pass, který já zapomněl na hostelu a vydal jsem se sám pro něj bez wifi. Můj orientační smysl dostal pořádně zabrat, ale nakonec jsem to zvládl do 45 minut (i když hostel je od nádraží vzdálen jen 20 minut). Pak už jen večeře typického japonského jídla gyodan, jež jsme si ochutili zavařeným zázvorem podávaným zdarma!!

Žádné komentáře:

Okomentovat