Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Po adrenalinové plavbě zpět na Balabac jsme dva dny strávili docela poklidně, avšak naše mysl už pomalu nezvládá Rasputina a tuto dlouhou plavbu. Vyvrcholení nahromaděného vzteku se dostavilo.

Den 10: Bylo důležité nalézt mechanika, který by opravil nefunkční motor. Vzali jsme Rasputina k pobočce námořnictva, kterou jsme objevili při túře minule. Tam se nás ujal velitel a slíbil pomoc mechanika, bohužel až další den, protože se mechanik nacházel mimo Balabac. Velitel nám vyprávěl, jak vede security pro VIP a snaží se vychovat pravé bodyguardy plus dělá kurzy pro bohaté lidi, jak se chovat v případě únosu. Jih Filipín je totiž okupován teroristy a filipínská vláda nemá nad ostrovy Mindanao a města na něm velkou kontrolu. Po návštěvě jsme opustili Rasputina a zevlili několik úmorných hodin u rozpadlého majáku. V šest byl sraz s Rasputinem u člunu, nicméně odliv byl kvůli úplňku tak prudký, že jsme museli všichni 3 čekat aspoň 2,5 hodiny, než se zvedne voda. Toto čekání bylo vykoupeno očistcem v podobě Rasputinově tlachání o hovnech. Ty kecy, co z něj šly, byly zkouškou naší trpělivosti. Zkritizoval Čechy, že nemají hrdost, ženy jsou podřadné, má telepatické schopnosti se ženou, my nemáme žádný ideál, obdivoval prdel Balabac a že tu chce už zůstat, poněvadž zde cítí pozitivní spirity. Jediné, co jsme mu dali za pravdu bylo, když řekl, ať napíšeme jaký je to ču**k. Stalo se. Rasputin také řekl, že pokud bude vát severovýchodní vítr, plujeme zpět do Kudat. Na to jsme 3krát řekli, že zpět nejedeme, on by tam klidně plul. Už jsme strávili s dědkem hodně času, abychom jeli zpět. A z Balabac jede ferry do Rio Tube, odkud pak po silnici do Porta Princessa. Dohodli jsme se pak se Zebrou, že pokud nevyplujeme pozítří, bereme ferry a plujeme do PP sami. Čas už fakt běží proti nám.

Den 11: Mechanik od námořnictva dorazil kolem osmé ranní a nastartoval motor. Rasputin ho vyděsil při uvítání, když na něj mluvil v otrhaných slipech (ty snašíme se Zebrou těžce). Mechanik Harry nás překvapil tím, že má kamarády Jakuba a Borise ze Slovenska. Po jeho odchodu jsme opět zevlili. Nuda se na mně začíná projevovat v příšerné únavě. Mrdá nám v hlavě no. K večeru jsme zase vyrazili do nudné vesnice, Rasputin šel koupit baterky, protože své má odvařeny. Brzo na to myslel. Zebra chtěla směnit australské dolary, abychom měli nějaké peníze, ale nechtěli je. Jen US, za něj nám potutelně dávali 40 pesos, což se nám zdá málo. Ferry do Rio Tube (jih Palawanu) stojí 350 pesos, odtamtud share taxi za dalších 350 do PP. Stále jsme se rozhodovali, ale naše rozhodnutí se změnilo večer.
Kolem páté jsme zašli k namornikům na pokec, těsně před tím dědek řekl, že bude potřeba koupit nové baterky a do PP se dostanem až tak za 4 dny. Řekl jsem mu, že s tímto nesouhlasíme a strhla se hádka. Vše, co jsme v sobě drželi, šlo ven. Nejhorší bylo, že se vše dělo za přítomnosti velitele námořnictva. Dědek na nás řval, že jsme somráci a nezodpovědní smradi a bereme plavbu jen jako hru. Dle něj jsme byli neschopní a neměl nás vůbec brát. Na to jsme kontrovali, jak jsme se dřeli a v něm jsme se též zklamali. Neřvali jsme tak jak on, protože byl zase opilý. Vyvrcholilo to tím, že nás 4krát vyhnal z lodi, z čehož jednou velmi drsně tak, že jsem na něj zařval, ať na nás neřve. Museli jsme se velitelovi omlouvat, bylo to trapné.
Jinak velitel byl velmi milý člověk, nabídl nám, že se postará o naši bezpečnost na Balabac a pokud pojedeme ferry, pak v Rio Tube nám poskytne odpovědného člověka, který nám poradí jak do PP. Velitel měl 2 rodiny, ale jeho hlavní manželkou je jeho práce. Pozval nás i na jídlo a po neustálých Rasputinových výlevech nás začal chápat. Vysvětlili jsme nu situaci s jeho pitím a že už to opravdu nezvládáme. Pak jsme vypadli, neb Rasputin už nemohl ani chodit. Dostali jsme se na loď a Rasputin pak celou noc zpíval české songy a my nemohli spát. Ovšem rozhodnutí padlo, jedeme ferry.

Den 12: Rasputin byl ožralý už od rána a furt mrmlal, že vane špatný vítr a můžeme vyplout po koupi baterek jen do Kudat. Zebra mu s klidem oznámila, že jsme se rozhodli vzít ferry a jet pryč od něj a on může jet s námořníky. Souhlasil. Po půl hodině jeho zpitý mozek zapomněl, co jsme dohodli, a začal zase s Kudatem a že to do PP nezvládneme. Ať to zvažíme a večer mu řekneme. Už jsme balili věci a museli jsme mu ještě 2krát říkat, že je rozhodnuto. Vybíjel si na nás ještě poslední kousky hněvu při cestě člunem na břeh , ať nic nezapomeneme, že už nás na loď nevezme. Nevadilo. Ve 14:30 jsme podali Rasputinovi, který s flaškou piva klesl na břehu na zem, ruku a popřáli mu hodně štěstí. Naše cesty se tak po 22 dnech rozdělili. Nelituji nakonec, že jsem do toho šel, taková zkušenost je k nezaplacení. Rasputin je v podstatě hodný člověk, jeho mozek však ovládl mocný Démon - alkohol. Bohužel jsme jej museli jemu nechat napospas, jelikož strhával i nás.

Konec

Po šesti dnech vesměs strávených jen na lodi jsme se konečně dostali do civilizace. A ostuda na sebe nenechala dlouho čekat.

Den 7: Ráno jsme zvlhli rosou, není to moc příjemného, ale pořád lepší než zmoknout. Vyrazili jsme k hlavní osadě Balabac, kde je civilizace. Cestou jsme napnuli plachty, ač vítr vál hodně chcípácky, jeli jsme necelé 2 uzle za hodinu, což je cca 3 km/hod. Naštěstí osada se nacházela blízko a pomalou cestu jsme si užívali výhled na Balabac po naší pravé straně. Do zátoky, kde se osada ala "hlavní město" nachází, jsme dorazili kolem 15.hodiny. Než jsme vyšli na břeh, stihl nás Rasputin zkritizovat za jídlo, že jsme koupili málo zásob a moc jím! (viz 1.část) V tuto chvíli moje ponorka přerostla v odpor. Vesnice Balabac nás přivítala zírajícími lidmi a mnoha obchody, co barák, to obchod. Opět jsme se ocitli v Barmě, rozpadající se chýše na kůlech na vodě, zvědaví a chudí lidé...Rasputin se snažil vermomocí nalézt směnárnu, aby věděl, kolik můžu dostat za 50 ringit, o kterých jsem mu řekl, že mi zbylo. Samozřejmě jsme mu zatajili, že máme australské i americké dolary. Bychom pak museli ten diesel koupit za naše. Nakonec směna proběhla s jedním místním, který mi za to dal 588 pesos (1 ringit = 11 pesos), ne nejlepší kurz, ale ne nejhorší. Domluvil se s ním i diesel a ten koupí dědek za své, protože 1 litr stojí 40 pesos. My si za směněné peníze koupili propriety na dochucení rýže a kafe. Večer jsme ještě kecali, protože slunce zapadá po půl sedmé a my obvykle chodili spát kolem osmé, pak ale vstáváme ve 4 a nemůžeme usnout. Zabalili jsme to po deváté za zvuků nedalekého karaoke.

Den 8: Domluva byla taková, že pokud bude vát příznivý vítr, jede se dál. Bohužel Aiolos nám nebyl nakloněn a bylo skoro bezvětří. Musel se jít tedy koupit tolik propíraný diesel. Dědek koupil 40 litrů do barelů a protože bylo místo příliš vzdálené od lodě, se Zebrou jsme je naložili na člun a pak pádlovali asi 1,5 km k lodi. Já nezvyklý na takovou námahu jsem zase cítil bolest v rukou, ale nakonec jsem díky meditačnímu procesu uklidnil mysl a bolest zmizela. Jo, klášter mi docela chybí :).
Dědek zůstal na břehu a my si na lodi udělali vajíčka a brambory, které jsme skryli před několika dny. Dobře jsme udělali, protože jsme se chtěli dojíst v nějaké žrádelně, ale v celém Balabacu žádná nebyla. Spokojili jsme se s pečivem od místních za pozorování malých dětí. Pak jsme zabíjeli čas procházkou kolem dědiny. Nicméně moc k vidění toho nebylo, zde fakt chcípl pes.
V šest hodin večer jsme měli sraz u člunu a Rasputin přišel tentokrát řádně navalen. Šel klikatě a svah ke člunu sjel na zadku. Místní kolem jen šokováni sledovali tuto postavičku. My se Zebrou stáli opodál a čekali, až sleze. Pak ulehnul a museli jsme jej budit. Na člun se jakž takž dostal, párkrát se sesunul do vody. Obával jsem se, že ho budem muset vytáhnout na loď, ale naštěstí se tak nestalo. Na lodi jsme pak prežili jak jeho monolog, tak jeho samomluvu. Zbývají 2 až 3 dny.

Den 9: Tento den byl hodně dlouhý a začal už v 5 ráno. Vzbudil nás déšť, takže jsme se z paluby šli schovat a čekali, až přejde. Najednou se ze zádě ozval plouživý zvuk, pády krámů a vyvalil se naprosto ožralý Rasputin a mrmlal, ať držíme kurz 80 stupňů. Viděli jsme Démona alkoholu v plné síle. Poslali jsme ho spát, že je noc. Očekávali jsme, že se nevypluje. Omyl, vypluli jsme v půl desáté, Rasputin se z toho vyspal.
Jeli jsme na motor, takže loď jela docela rychle, počasí nám přálo, dul bohužel východní vítr přímo proti nám, ale zvládali jsme 4 uzle i díky dobrým proudům. Po 16 mílích motor zaburácel a vypadl. Konec. Rasputin napnul plachty a zavelel otočit směr zpět na Balabac. Štěstí že vál dobrý vítr, udržovali jsme kurz a jeli necelé 3 uzle. Já ze začátku zesmutněl, protože cíl se zase vzdálil, ale nakonec jsem se uklidnil. Rasputin se bál, že vítr nevydrží, ale my se Zebrou věřili. A on vydržel a drží stále. Do cíle jsme dopluli těsně po setmění. Měli jsme obrovské štěstí, že byl vítr. Bez něj nevím, co bychom dělali. Z otevřeného moře jde docela hrůza.

Pokračování příště....

Dodatek ze života na lodi: Nebyl bych to já, kdybych nenapsal o zachodových příhodách a ani teď neudělám výjimku. Na malou se chodí přes zábradlí, čůrání probíhá na závětrné straně. Velká potřeba se provádí na kýblu. To jsme se Zebrou však zamítli, považovali jsme to za nejvyšší level v ciganském způsobu života a hlavně bez soukromí. Světe div se, má střeva vydržela po 3 dny. Bohužel 4.den už to nešlo a došlo i na kýbl. Rasputin a Zebra seděli v kokpitu a já si hověl na přídi na kýblu. Bylo to hrozné, zlaté soukromí mezi 4 zdmi. Zebra to vydržela až na ostrov. Ovšem poslední level pokořen, nadlevel je snad jen praní v zachodové míse.

Vypluli jsme konečně v neděli 24. května po 10 dnech.  Málem bych napsal, jak jsme nevypluli, protože kapitán Rasputin se večer před vyplutím opil a druhý den měl potřebu se vykecávat, když přijel na "návštěvu" Australan Glen. Naštěstí jsme však odjistili lana, vytáhli kotvu, nastartovali motor a konečně vyjeli.

Den 1: Cesta ubíhala dlouho, Rasputin nás rovnou dal ke kormidlu, takže udržet kurz byl docela záhul na první zátah, ale dařilo se. Kormidlování potřebuje plné soustředění, je to sice trochu nuda a člověk u toho usíná, ale jakmile mu jede loď mimo, o zábavu je postaráno. S kormidlováním jsme se se Zebrou střídali a zkoušeli jsme to za motoru i plachet. Jeli jsme proti větru, ale i tak se loď sunula rychle kupředu ku ostrovu Balabang patřící ještě Malajsii. Bohužel jsme vypluli příliš pozdě (kvůli dědkovi), a tak jsme museli jet chvíli v noci. U kormidla jsem začal zmatkovat a musela mě vystřídat Zebra, která má lepší koncentraci. Zakotvili jsme těsně před Balabangem kvůli mělkým vodám. Vzdáleni kilometr od ostrova.

Den 2: Rasputin měl kocovinu a řekl, že nemůže v tomto stavu plachtit. Dle něj byl nemocen, ale den předem vypil asi 4 piva a vykouřil krabičku cigaret. Takže z prohlídky ostrova nic nebylo. Seděli jsme na lodi zatímco Rasputin buď spal nebo kouřil.

Den 3: Ráno jsme popojeli asi 2 km s tím, že jedeme na lepší kotviště. Opět to však zhatila mělká voda, takže se hodila kotva, Rasputin řekl, že už je 12 hodin a už se nikam nepluje. My jsme se nepodívali na hodiny, bylo přitom 9! Opět jsme strávili den na lodi nicneděláním, poněvadž na člunu se kvůli proudům na ostrov jet nedalo. Odpoledne se prohnala přeháňka, takže jsme dali na palubě sprchu, Rasputin chytal vodu a Zebra si ještě střihla na palubě za deště jógu. Deštík byl příjemný a za hodinku už nás sušilo slunce. Ono kotvili jsme na místě mezi Balabangem a ještě ostrovem Bangi. Kolem nich procházela v noci fronta bouřek, takže v noci jsem se probudil a na palubě sledoval všude kolem řádící bouře a my byli přímo uprostřed. Pro mě nepopsatelný zážitek - strach a fascinace v jednom.

Den 4: Ráno jsme vstali brzo a popojeli další cca 3 km. Opět jsme se nedostali moc blízko ke břehu, ale tentokrát už za příhodných podmínek jsme mohli dát člun. Stihl nás déšť a podmínky se zhoršily, takže jsme museli vyčkat rána. Třetí den jsme tak zase strávili na palubě. To už jsem byl psychicky i fyzicky vyčerpán. Takhle jsme si plavbu nepředstavoval. Proč nemůžeme plout celý den a najít jiné místo? Rasputin je totiž lenoch a nechce se mu. Plusem jen bylo, že se za námi vydali "mořští cigáni" z ostrova Bangi prodávat nám ryby. Další National geographics, tentokrát ze života lidí. Tito lidi zde žijí od nepaměti, pendlují denně na moři v malých barkách a loví ryby. Ty pak prodávají v Kudatu nebo na filipínském ostrově Balabac. Rasputin si od jedněch koupil rybu a samozřejmě tím přivolal další, takže jsme museli odhánět smutně asi 4 lodě.

Den 5: Dnes jsme se vydali na člunu na ostrov. Měl jsem strach, abychom to zvládli a člun by proudy neodnesly na širé moře, ale vítr i proud byly klidní, takže pádlování vyšlo. Ostrov nás překvapil haldy odpadků a opuštěností. Narazili jsme na odpočinkový tábor sea gipsies, prozkoumali jsme několik km pláže, ale žádnou stezku na opuštěnou pevnost, o které jsme tolik slyšeli, jsme nenašli. Pevnost též nikde, tipuji, že ji domorodci rozebrali. Našli jsme ale obrovské mušle, které jsme si vsak s sebou nevzali, jelikož by neprošly asi celní kontrolou. Zpět na loď nás při pádlování trochu zlobil proud, ale dalo se.

Den 6: Kapitán za nás rozhodl, že plujeme na Filipíny, ač nám tvrdil, že bude ještě debata dle toho, jak se cítíme. Chtěl jsem se vrátit, protože jsem nechtěl riskovat cestu s tímto neschopným dementem. Dědek však řekl, že do cíle se dostaneme během 4 dnů, což jsem se rozhodl akceptovat. A tak se vyrazilo směr sever. Úžina mezi malajským Balabangem a filipínským Balabacem je přezdívána jako neklidná a bouřná. My ji museli projet na diesel, protože bylo bezvětří a voda jak olej. Opět jsme kormidlovali a byl to větší voser než poprvé. Sedět na prdeli a 3 hodiny čumět na kormidlo a udržovat směr je hotová nuda. Avšak musím se pochválit, protože se mi dařilo kurz držet celou dobu, co jsem byl za kormidlem, aniž bych s ním moc hnul. Zakotvili jsme u rybářské vesničky v zátoce olejových palem.

Dodatek ze života na lodi: Čtvrtý den nám dědek oznámil, že dochází jídlo. Jistě, protože nám řekl, aby jsme koupili jídlo jen sobě. Tak jsme učinili a on samozřejmě vyjídal naše zásoby, protože o jídle se prostě dělíme. O tom, že dochází jídlo nám řekl, kdy už vyžral celou ovesnou kaši a naše vajíčka. Snědl jich 17 ze 30 a pak nám tvrdil, že jich bylo jen 7. Když mu říkám, že na lodi je ještě 5 kg rýže, což by mohlo vydržet při 250g denně na osobu 6,5 dne, kontruje tím, že neumí rýži vařit! Narazili jsme tak na jádro pudla, chlapeček by rád vajíčka, oves, zeleninku apod. Pak nám ještě řekne po 6 dnech, že jsme měli koupit 3krát více zásob! On prý moc nejí (tajně večeří v době, kdy my spíme), ale bojí se o nás (my na té rýži s cibulí vydržíme). Dědek chce prostě, abychom mu nakoupili výběrové potraviny, aby nemusel jíst suchou rýži, a pak mu ještě uvařili vybrané pokrmy. Zmrd.

Pokračování příště.

Hurá, ledy se hnuly a konečně víme, kdy odplujeme. Nejzazší termín je naplánován dle Rasputina na nedělní poledne. Musí se ještě dodělat poslední úpravy. V pátek jsme absolvovali byrokratické kolečko k odbavení z Malajsie. Nejdříve se musí odbavit loď, následně lidi a třetí štace je oznámit na imigračním, že vše proběhlo a oni nám mohou dát razítko. Po odbavení bychom se neměli zdržovat v Kudatu ani na malajském území, ale prý se to tu moc neřeší. Dokud se nedostaneme do dalšího státu, beztak patříme stále pod Malajsii. Razítko však máme, a tak Rasputin už prostě musí vyjet.

Jsme se Zebrou rádi, že už se konečně Rasputin dokopal k opravě výfuku a vyčištění lodního šroubu. Osm dnů na jednom místě se stávalo stále nudnějšími. Kudat je malé, smradlavé město, kde se nachází jen jeden chrám a jinak tu nic k vidění není. Chodíte tak jen kolem obchodů, stejných restaurací, kterých jsme vyzkoušeli alespoň 6 a všechny jsou jak franšízy, vaří podobně, avšak aspoň chutně. Nasi goreng ayam alias fried rice with chicken (vařená rýže s kuřetem) je sice klasika, ale nejlepší. Jen chci tímto ujistit svou rodinu, že si dáváme jídlo dvakrát denně + snídaně na lodi. Dále je tu autobusová zastávka, kde už nás znají snad všichni řidiči, kteří zde operují, protože kolem zastávky chodíme do naší wifi kavárny, kde 5 hodin upíjíme jedno kafe.

Marina je vzdálena od města asi 2 km, takže do města i z města využíváme městskou hromadnou dopravu ala stopování aut. Zastavili jsme už tak 15 aut za celou dobu, co jsme tu. Někteří řidiči byli milí a mluvní, někteří se snažili, jiní zase nemluvili a pár jich také čekalo,že jim dáme nějaké ringit. Ovšem naše taktika rychle vystřelit z auta,poděkovat a odejít se nám osvědčuje. Malajci jsou však velmi hodní a o peníze si neříkají. Taxíci jsou tu samozřejmě taky a zastavují, jsou stejně vyčuraní jako jinde a stejně se k nim taky chováme. Posíláme je slušně pryč.

Jinak čas ubíhá pomalu a jsem rád, že už se zvedneme. V moři se už nekoupeme, protože se v našem kotvišti objevily čtyřhranky - žahavé medúzy, smrtelně nebezpečné. Umýváme se tak na záchodcích kousek od lodi patřících golfovému klubu. Jak jinak než hadičkou na zadek. Ale je to čistá voda, to stačí. Tím, že jsme denně nosili diesel a vodu, jsme se seznámili s mariňáky, co nás zvali na rybu, golfovými hráči, zaměstnanci resortu, kterým už chodíme brankou a ne kolem močůvky jako dřív.

A tak se hneme. Další zastávkou bude tolik Rasputinem opěvovaný ostrov Balabang, který patří ještě Malajsii. Následně se pojede na Balabag, co už je filipinský ostrov, ale tam se nebudeme dlouho zdržovat. Chceme jet co nejrychleji na Puerta Princesa. Nechť jsou nám bůh větrů Aiolos a bůh moří Poseidon nakloněni.

P.S. Zřejmě budeme bez signálu, takže váš oblíbený blog bude na chvíli mrtvý.

V pondělí jsme odjeli na výlet na nejsevernější bod Bornea, tzv. Tip of Borneo. Rasputin nám tam doporučil resort Tampan de Aman, který znamená v jazyce kmene Rungus "Klidné a příjemné místo". Vede jej jeho kamarád z Austrálie Howard, kterého na severu znají všichni. Od Kudatu je Tip vzdálen asi 30 km, takže stop byl jasnou volbou. Vzal nás jeden místní, který toho moc nenamluvil, zato nás privezl až úplně k nejsevernějšímu výběžku. A tam jsme dostali se Zebrou přírodní standhalitidu - moře, nebe, zátoka, pláže...vše vypadalo jak z upravených fotek cestovních kanceláří. To se nedá opět popsat slovy. Jak bylo úžasné vnitrozemí, tak pobřeží s ním může nejen konkurovat, ale rovnou jej strčit do kapsy. Dostali jsme se do nebe. Museli jsme pak hledat Howardovo místo, restauraci Tip top, kde byla též recepce pro jeho resort Tampan, cestu k ní jsme tak vzali po bílém písku a poslouchali šustění moře.

Resort Tampan je vzdálen od pláže 6 km a Howard a jeho zaměstnanci vozí turisty z jeho restaurace pick-upem. Je to trochu voser, ale dá se to přežít. Po koupeli v průzračném moři jsme se svezli do resortu podívat se na naše ubytování. To je zasazené přímo v džungli, takže jsme jednu noc strávili v bambusovém pokoji, sprchovat se dalo pod hvězdami a na záchod se chodilo do kadiboudy, kde se "your business" zasypával pilinami a tím se používal i jako hnojivo. Za 43 ringitů (cca 280 korun) ta noc opravdu stála. V Evropě by tohle stálo 3krát tolik.

Den jsme si užili na pláži, negativně okomentovali západ slunce, dali prasácky hovězí hamburger (zde však západního stylu zatím nedosáhli), odhalili Čecha na první pohled, ač ze začátku dělal, že nám nerozumí. Užili si noc za zvuků džungle a ráno vyrazili zase zpět do hnusného Kudatu. Museli jsme si zaplatit odvoz,protože z Tip nejela žádná auta a stop by se nevyplatil. Pokud někdy pojedete na Borneo, určitě navštivte Howardovo místo. Také jsme se s ním seznámili, byl pilný jak včelka, pořád něco dělal - tu obsluhoval hosty, tam rozvážel, tu chystal zásoby. To by byl kapitán. Teda (Rasputina) zná a první, co nadhodil, bylo, jestli chlastá. Trochu nás to překvapilo,ale o jeho poznámce jsme se mohli nemile přesvědčit hned následující den.

S Rasputinem jsme měli sraz v Kudatu u hotelu Ria, který obýváme každý den kvůli wifi. Už nás tam znají a ví jaké kafe pijeme, stačí jen nadhodit a máme ho. Rasputin nás nemile překvapil, když řekl, že ve středu ještě nevyplujeme, s čímž jsme počítali. Stále chybí voda. Zapomněl jsem uvést, že když jsme byli v Tip, v Kudatu i v Tip hodně pršelo. Rasputin však nebyl na lodi, aby chytal vodu. Bohužel (mám podezření, že někde chlastal). Řekl nám, že musíme přinést ještě 120 litrů vody, než odjedeme!!! Přinesl 4 prázdné barely na doplnění. Fakt otroci. On mohl vzít aspoň 6litrový, má kýlu, ale unesl by jej. Dožírá mě stále více, že na vodu nedal ani ringit a stále upíjí ze zásob. To pak můžeme chodit pro vodu do nekonečna. Naštěstí jsme našli automat, takže 40 litrů vody nás vyšlo na 3,5 ringitu.

Na loď jsme dorazili před šestou a Rasputin nikde. Slíbil, že přijde v 18.hodin. V půl sedmé stále nikde nebyl,takže jsme naložili vody na člun, bahnem jsme člun dotáhli do vody a dojeli na loď, která byla zamčena. Čekali jsme. Rasputin se dobelhal až v půl osmé řádně navalen. Sotva vylezl na loď, zamotal si kraťase do lana a smál se jak kretén. Pak nastalo peklo - začal nám vyprávět, jak má hovno, jak ho všichni okradli a teď nemá nic. Mlel nám o tom, jak se seznámil se svou ženou a jak se milují. Blbka si jej brala ve 29. Zřejmě ji nikdo nechtěl, tak nepohrdla ani touto troskou.

Kapitán Ted alias Rasputin alias dědek je ale liný jak veš a nepustí korunu. Dokonce nám nedá ani na vodu, kde stojí litr 10 sentů. Jsem se ho ptal, jestli nemá nějaké drobné, řekl, že se podívá, ale seděl dál.

Nastává otázka, zda necouvnout a Rasputina neopustit. Ovšem jeho loď je plná našich zásob a už jsme do toho vrazili nemalou částku. Vyplout však potřebujeme nejpozději v pátek, musíme se odbavit na imigračním a ti jsou o víkendu zavření. Vyplout až v pondělí nedej bože v úterý by se časově nevyplatilo, na Filipínách potřebujeme být kolem 5. června.

Dny před vyplutím jsou stále stejné - ráno na palubě mě v 6 ráno vzbudí pařák od vychazejícího slunce. Následně musím přežít Rasputina, než se vzbudí Zebra, která má ještě stín. Připravím snídani šampiónů - ovesné vločky s kakaem (zde názvem Milo), cukrem a marmeládou a kafe ze sáčku. Po snídani vyslechnem hodinový monolog Rasputina (většinou nezajímavý) a pak zdrhnem s kanystrem do města Kudat, kde se poflakujem 5 hodin (jídlo, wifi,kafe, džus), nakoupíme vodu a diesel, stopneme místní, odnosíme se skřípěním zubů věci na loď, vyslechneme další monolog a jdeme spát zase na palubu za otravovaní komárů. V naší kajutě se spát nedá nejen kvůli švábům, ale také smradu z biolitu.

Rasputin je však, jak už jsem psal především na Facebooku, vychcaný jak čůrek do sněhu. Šel s námi třetí den do města. Chytli jsme stopa, ale on s námi nejel. Následně jsme jej potkali na zelném trhu, kde si kupoval pašováné cigarety z Filipín. Koupil jsem si taky karton, vyšel na 21 ringit (147 korun, no nekupto za takovou cenu, balíček v obchodě stojí 13 ringit), on si vzal rovnou dva a ještě přihodil, že před vyplutím si koupí ještě jeden. Aby přispěl na vodu, kterou taháme a on ji pije, to ho ani nenapadne! Odpojili jsme se od něj a šli zevlovat na wifi. On pak, jak řekl, šel shánět olej do motoru (ten nakonec stejně nekoupil), koupil si ale chlast, který, jak jsme další den zjistili, vypil na tajňáka, když jsme spali. Druhý den se vymlouval na to, že je ospalý a není mu moc dobře. Aby taky bylo po třech plechovkách 8% alkoholu, měl kocovinu, ožrala. My dva se taháme s dieselem a vodou, utracíme peníze a on si chlastá a hulí jak bezdomovec na hlaváku. Se Zebrou si kupujeme vodu i v PET lahvi, abychom šetřili vodu v barelech. Co naplat, Rasputin tu vodu upíjí a už sám říká, že 80 litrů stačit nebude. Jistě, když 30 litrů upije na kocovinu.

Se Zebrou však začínáme pomalu ale jistě vymýšlet plán jak jeho vychcanost zastavit. Našli jsme automat na vodu, kde stojí 1 litr 10 sentů, dalších 80 litrů vyjde tak na 8 ringitů (bude-li automat tolik vody mít). A tak jsme 4.den prostě vodu nedonesli, velké barely v obchodě beztak došly a hledat další obchod jsme odmítli. Kapitán byl trochu v šoku, když jsme vodu nenesli a po vysvětlení z automatem se taky moc netvářil, ale souhlasil. Voda je prostě důležitá a nemůžeme odjet bez zásob. Bohužel neprší, a tak ji musíme koupit. Bude to ale po našem.

Asi 40 km od Kudatu se nachází nejsevernější místo Bornea Tip of Borneo s krásnými plážemi a krajinou. Rozhodli jsme se, že si po nákupu zásob uděláme výlet. Jednu noc strávíme u Howarda v hostelu za 43 ringit. Je to celkem dost a dlouho velmi dlouho jsme uvažovali, jestli pustit chlupa. Nakonec však potřebujeme odpočinek od Rasputina a on nebezpečně zase naznačuje, co dochází. Je tak na čase trochu ubrat ponorku, která se zvyšuje exponenciálně. Naposledy mě zvedlo z kokpitu jeho poučování o tom, že nic nevím o pitném režimu. Musím se přiznat, že už jsem byl mírně nepříjemný.

Navštívili jsme také jeden večer souseda na lodi, Australana Grega, na jeho lodi. To byla loďka - vše moderní, uklizené, upravené, udržované, žádné krámy na vyhození. Návštěva se nesla v trochu trapném duchu, na Gregovi bylo vidět, že se těší, až Rasputin vypadne. A zřejmě ho nás bylo líto. Po právu.

P.S. V restauracích, které jsme v Kudatu už s kanystrem prošli všechny, sledují wrestlingové zápasy. Hodně mě též nadchly a při jídle je sleduji s místními pomalu s otevřenou pusou. Nejvíce fandím Američanovi Cenu. Jeho boj s Rusevem,kdy byli připoutáni řetězy, měl fakt grády.

Hlášení z lodi: Kapitána Teda jsme přejmenovali na Rasputina, jelikož nám o něm obsáhle vyprávěl bezmála hodinu a jeho život jej fascinuje. Na jeho historkách a vyprávění cvičíme trpělivost a ústní svalstvo, abychom nezívali. Zebra už dvakrát při jeho monologu usnula, jeho to však neodradilo a upnul aspoň pozornost na mě. Tři noci jsme už museli přežít 2 až 3 hodinové monology, tu o jeho posadkách, jeho známých, životě v Austrálii a naposledy 35minutové vyprávění o zázračné masti Betadyn, která mu zachránila několikrát život. Zoufale se snažíme aspoň začít dialog či rozhovor, ale vždycky se rozkecá tak, že nemáme šanci.

Dalším problémem je, a to mě začíná čílit, jeho komplex brouka Pytlíka. Chápu, že má mnohaleté zkušenosti života na lodi, nicméně poučovat nás o věcech jako že nesmíme kotvit u skalnatých břehů nebo že ve tmě je vidět méně než za světla je už opravdu na přes držku. Korunu tomu nasadil, když se na lodi objevili švábi. Měl spoustu keců o tom, jak se tam objevili, ale učinit nějaké opatření, jak se jich zbavit, nenastalo. Jen večer zkontroloval, jestli nejsou v kajutě a tím to haslo. To, že se šváby mohou zahnízdit v tom jeho vetešnictví, ho nezajímá. Dle jeho vědomostí prostě odejdou. Jistě, zejména když nechává špinavé nádobí na lince. Štěstí, že můžeme spát na palubě, co už činíme třetí noc.

Už dvakrát jsme se vydali na nákup zásob. Musíme tak činit na etapy, koupit 80 litrů dieselu a 80 litrů vody. A tak 4 dny skejsnem ve městě Kudat, kde chcípl pes. Rasputin sice má spoustu známých v celém resortu, ale asi nikdo nemá auto, kterým bychom mohli veškeré zásoby nakoupit najednou. A tak každý den vyfasujem 20litrový kanystr a jdem s ním do města. Pak jak idioti zevlíme ve městě i s kanystrem po boku. Myslím, že celý Kudat už ví, jak dva běloši chodí s kanystrem a zřejmě zase nechápou, proč nekoupíme benzín hned, připadně proč ten benzín s sebou stále vláčíme.

Dny aspoň využíváme k tomu, že můžeme trávit čas mimo loď a Rasputinovo tlachání. Ve městě jsme zevlili, našli kavárnu s wifi zdarma a výborným jídlem  (restaurace jsme už vyzkoušeli 4). V obchodě, který nám Rasputin doporučil, jsme koupili vodu, bohužel mají pouze barely 9,5 litru! Nechápu. Dále nám Rasputin řekl, že domorodci neradi prodávají bílým benzin, a to více než 20 litrů,proto musíme jít na čtyřikrát. Dle mého je to ale kravina, nakupovali jsme už dvakrát na stejné benzince, evidentně si nás musí pamatovat, a nebyl problém. Myslím, že Rasputin se jen bojí, aby nás nevykopli z přístavu dřív,než koupíme zásoby, jelikož v marině kotví zadarmo u golfového hřiště. Prý je to normální, ale kdo ví, co nám neříká.

Jak ale odvézt 30 kilo zásob zpět na loď, je to necelé dva kilometry? Rasputin uvedl, že platí místním 2 ringity za odvoz. Prý mu kdosi říkal, že je v Sabah stop zakázán. Ani jsme si nevšimli. Placení jsme samozřejmě nehodlali akceptovat, zaklepu to, ale podařilo se nám stopnout už 2 auta,která nás zavezla 50 metrů od naší lodě. Do města jedem taky stopem, vždy nás někdo vezme. Možná tu budem za 3 dny mít více známých než Rasputin za 5 let.

Před využitím stopa jsme se rozhodli v obchodě požádat o půjčení vozíčku, kterým bychom náklad odvezli k lodi. Vyděšení zaměstnanci se bohužel přemluvit i přes Zebřino naléhání nenechali. Možná potřetí to zkusíme znovu. Ti s kanystrem už budou asi slavní. Karma mě však za špatné chování zřejmě potrestala. Při nesení plného kanystru kolem močůvky jsem sklouznul a dopadl přímo do ní. Nebyla hluboká, ale odřel jsem si koleno a palí to jak čert. Kraťase jsou už teď skutečně na vyhození a tričko za 20 bahtů z Bangkoku budu drsně prát, ale nedám ho!

Nicméně Rasputin řekne někdy i něco poučného. Dověděli jsme se, že rychlostní jednotka uzel se vypočítá jako námořní míle/hodina. Jedna námořní míle je 1852 metrů a je shodná s 1 minutou na poledníku. Pokud se měří na moři vzdálenost, vždy dle poledníķů, rovnobežky jsou užší, a tím pádem zkreslené. Až vyplujem, naše hlavní práce bude kormidlovat a starat se o kotvu. Během plachtění nás ale naučí, jak se to dělá. Takže dle něj bychom třeba do týdne mohli řídit loď s jeho pomocí sami. To bude ještě sranda.

P.S. Než odplujeme, máme za úkol se naučit veslovat na malé loďce. Inu zatím se točím jen dokola, a to tu nejsou proudy. Musím to dostat během 3 dnů do rukou, jinak při veslování na ostrovy můžu skončit kvůli proudům na širém moři...Jo a Rasputin stále neopravil ten výfuk,hovoří o jeho nutné opravě už 3 dny.