Po šesti dnech vesměs strávených jen na lodi jsme se konečně dostali do civilizace. A ostuda na sebe nenechala dlouho čekat.

Den 7: Ráno jsme zvlhli rosou, není to moc příjemného, ale pořád lepší než zmoknout. Vyrazili jsme k hlavní osadě Balabac, kde je civilizace. Cestou jsme napnuli plachty, ač vítr vál hodně chcípácky, jeli jsme necelé 2 uzle za hodinu, což je cca 3 km/hod. Naštěstí osada se nacházela blízko a pomalou cestu jsme si užívali výhled na Balabac po naší pravé straně. Do zátoky, kde se osada ala "hlavní město" nachází, jsme dorazili kolem 15.hodiny. Než jsme vyšli na břeh, stihl nás Rasputin zkritizovat za jídlo, že jsme koupili málo zásob a moc jím! (viz 1.část) V tuto chvíli moje ponorka přerostla v odpor. Vesnice Balabac nás přivítala zírajícími lidmi a mnoha obchody, co barák, to obchod. Opět jsme se ocitli v Barmě, rozpadající se chýše na kůlech na vodě, zvědaví a chudí lidé...Rasputin se snažil vermomocí nalézt směnárnu, aby věděl, kolik můžu dostat za 50 ringit, o kterých jsem mu řekl, že mi zbylo. Samozřejmě jsme mu zatajili, že máme australské i americké dolary. Bychom pak museli ten diesel koupit za naše. Nakonec směna proběhla s jedním místním, který mi za to dal 588 pesos (1 ringit = 11 pesos), ne nejlepší kurz, ale ne nejhorší. Domluvil se s ním i diesel a ten koupí dědek za své, protože 1 litr stojí 40 pesos. My si za směněné peníze koupili propriety na dochucení rýže a kafe. Večer jsme ještě kecali, protože slunce zapadá po půl sedmé a my obvykle chodili spát kolem osmé, pak ale vstáváme ve 4 a nemůžeme usnout. Zabalili jsme to po deváté za zvuků nedalekého karaoke.

Den 8: Domluva byla taková, že pokud bude vát příznivý vítr, jede se dál. Bohužel Aiolos nám nebyl nakloněn a bylo skoro bezvětří. Musel se jít tedy koupit tolik propíraný diesel. Dědek koupil 40 litrů do barelů a protože bylo místo příliš vzdálené od lodě, se Zebrou jsme je naložili na člun a pak pádlovali asi 1,5 km k lodi. Já nezvyklý na takovou námahu jsem zase cítil bolest v rukou, ale nakonec jsem díky meditačnímu procesu uklidnil mysl a bolest zmizela. Jo, klášter mi docela chybí :).
Dědek zůstal na břehu a my si na lodi udělali vajíčka a brambory, které jsme skryli před několika dny. Dobře jsme udělali, protože jsme se chtěli dojíst v nějaké žrádelně, ale v celém Balabacu žádná nebyla. Spokojili jsme se s pečivem od místních za pozorování malých dětí. Pak jsme zabíjeli čas procházkou kolem dědiny. Nicméně moc k vidění toho nebylo, zde fakt chcípl pes.
V šest hodin večer jsme měli sraz u člunu a Rasputin přišel tentokrát řádně navalen. Šel klikatě a svah ke člunu sjel na zadku. Místní kolem jen šokováni sledovali tuto postavičku. My se Zebrou stáli opodál a čekali, až sleze. Pak ulehnul a museli jsme jej budit. Na člun se jakž takž dostal, párkrát se sesunul do vody. Obával jsem se, že ho budem muset vytáhnout na loď, ale naštěstí se tak nestalo. Na lodi jsme pak prežili jak jeho monolog, tak jeho samomluvu. Zbývají 2 až 3 dny.

Den 9: Tento den byl hodně dlouhý a začal už v 5 ráno. Vzbudil nás déšť, takže jsme se z paluby šli schovat a čekali, až přejde. Najednou se ze zádě ozval plouživý zvuk, pády krámů a vyvalil se naprosto ožralý Rasputin a mrmlal, ať držíme kurz 80 stupňů. Viděli jsme Démona alkoholu v plné síle. Poslali jsme ho spát, že je noc. Očekávali jsme, že se nevypluje. Omyl, vypluli jsme v půl desáté, Rasputin se z toho vyspal.
Jeli jsme na motor, takže loď jela docela rychle, počasí nám přálo, dul bohužel východní vítr přímo proti nám, ale zvládali jsme 4 uzle i díky dobrým proudům. Po 16 mílích motor zaburácel a vypadl. Konec. Rasputin napnul plachty a zavelel otočit směr zpět na Balabac. Štěstí že vál dobrý vítr, udržovali jsme kurz a jeli necelé 3 uzle. Já ze začátku zesmutněl, protože cíl se zase vzdálil, ale nakonec jsem se uklidnil. Rasputin se bál, že vítr nevydrží, ale my se Zebrou věřili. A on vydržel a drží stále. Do cíle jsme dopluli těsně po setmění. Měli jsme obrovské štěstí, že byl vítr. Bez něj nevím, co bychom dělali. Z otevřeného moře jde docela hrůza.

Pokračování příště....

Dodatek ze života na lodi: Nebyl bych to já, kdybych nenapsal o zachodových příhodách a ani teď neudělám výjimku. Na malou se chodí přes zábradlí, čůrání probíhá na závětrné straně. Velká potřeba se provádí na kýblu. To jsme se Zebrou však zamítli, považovali jsme to za nejvyšší level v ciganském způsobu života a hlavně bez soukromí. Světe div se, má střeva vydržela po 3 dny. Bohužel 4.den už to nešlo a došlo i na kýbl. Rasputin a Zebra seděli v kokpitu a já si hověl na přídi na kýblu. Bylo to hrozné, zlaté soukromí mezi 4 zdmi. Zebra to vydržela až na ostrov. Ovšem poslední level pokořen, nadlevel je snad jen praní v zachodové míse.