Cestu do Arequipy bych rozdělil na 2 poloviny. Od Heleny jsem si vzal melatonin a usnul během chvíle a spalo se dobře. Po 3 hodinách se bus začal neustálé houpat a třesat, protože cesta byla naprosto otřesná. Spát se nedalo ani na těch pohodlných sedačkách, protože bus sebou házel neskutečně.

Musel jsem se jen smát. Naštěstí jsem se cítil vyspaný. První a druhý den jsme strávili v Arequipě, ale než se k nim dostanu, přeskočil bych je a popsal prvně ty další 2 dny, kdy jsme jeli na výlety - na Colca kaňon první den a jezero Salinas druhý den.

První náš výlet jsem objednal do Colca kaňonu, kde se dají sledovat kondoři (posvátné zvíře mnoha národů a Inků obzvlášť). Nedostali jsme žádné info o místě vyzvednutí, tak jsme se došli zeptat na pobočku. A ještě, že jsme to udělali, protože nás měli zaevidované, ale nezkontrolovali potvrzení emailem.

Vyzvednutí mělo být ve 2:40. Takže jsme opět vstávali brzo a ve 2:26 mi už průvodce psal, jestli jsme ready! Naštěstí jsme už byli téměř hotoví a stihli jsme to na těch 2:40. Jaké bylo naše překvapení, když ve skupině jsme byli jediní cizinci, ostatní byla skupina asi 5 peruánských párů, která zřejmě na 1.máje vyrazila na výlet. Náš průvodce Rolando tak mluvil chvíli španělsky, chvíli anglicky. Připadal jsem si trošku divně, že jsme v této mladé partě poněkud nepatřičně. 

První zastávku jsme měli ve výšce 4900 metrů, protože to byla jediná cesta. Jsem se zase zhrozil výškové nemoci a zimy, ale nakonec opět OMG bunda situaci zachránila. Na kopci jsme zastavili, opět se pokochali sněhem a mrazem, dali záchod a opět jsme sjeli dolů. Colca kaňon se nachází ve výšce 3800 metrů.

Pod horou jsme měli malou snídani, kdy jsme dostali džus, chleba, marmeládu a kafe. Pak už jsme pokračovali na pozorování kondorů do kaňonu. A výhledy cestou byly dechberoucí, několikrát jsme zastavili jak Japonci na foto, ale nevadilo to. Nedá se to popsat, jaká krajina nás opět oslňovala. Kolem hory, dole říčka a vzadu zasněžené vrcholy hor. Za těmi horami z druhé strany už byl pramen Amazonky a začínala džungle. Dá se tam taky vyrazit, ale my to v plánu bohužel neměli. Dorazili jsme na místo, kde se dali pozorovat kondoři a bylo tam docela dost lidí. Kondora jsme nakonec viděli jednoho a rychle kolem nás proletěl, jsou to opravdu krásní ptáci. Průvodce nám řekl, že bychom mohli jet ještě na jinou vyhlídku a dát si malou procházku, pokud nespěcháme. Popravdě, na mě začala padat únava a nechtělo se mi, nakonec jsem ale dobře udělal, že jsem nezůstal v autě. Popojeli jsme a pak si dali malou prochajdu podél srázu, kde rostly kaktusy a různé květy.
Ronaldo nám o tom hodně povídal. O kaktusech a k čemu jsou jejich jehly, o nějaké rostlině, která je vhodným doplňkem bílkovin, o jejich národním stromě a věděl toho opravdu dost. Při jednom výkladu nad námi proletěl kondor a byl to zážitek! Ten pták je fakt obrovský a máte pocit, že na vás něco padá. Dole v kaňonu jsme pak viděli i nejhezčí druh - bílo-černého kondora. Sice jen z dálky, ale i tak byl krásný, jak si letěl. Hned jsem se chtěl stát kondorem a bezstarostně si létat kolem té nádherné krajiny. Pak už jsme vyrazili k autu a Ronaldo nám říkal, že je vidět, že máme rádi chůzi, že Peruánci jsou líní. Jsem si říkal, že mají doma takovou nádheru a nevyužívají toho…není to jak to přísloví “kovářova kobyla…”? V Colca kaňonu se dá udělat i 2denní trek, který jsme zamítli (Salkantay stačil). Když jsme ale viděli cestičku, kudy asi vede, o nic jsme nepřišli. Ty větší hory nejsou přístupné. Další zastávkou byly termální prameny. Tam jsou jezírka, v nichž některých je voda až 38 stupňů. My s Danem jsme však vybrali jednoho, kde byla teplá voda okolo 27 stupňů a necelou hodinu tam lebedili. Byla to skutečně pohoda se po 14 dnech takhle vyvalit a prostě jen nechat, aby ta horká voda to tělo zklidnila. Jezírko s horkou vodou jsem našel až po převlečení, tak jsem si tam namočil aspoň nohy.
Vedle seděla banda Čechů a komentovala, jak vedouci Michal jako jediný sedí v horkém bazénku, kam ani místní nejdou. Michal byl borec. Borec jsem nebyl ale já. Celou dobu se mažu SPF 90 (koupili jsme v Cuscu) a tentokrát jsem zapomněl. Samozřejmě, že jsem si spálil ramena. 80 soles tak večer padlo na Bepanten. Po jezírkách jsme už jen jeli na oběd, který jsme nechtěli a pak hezky unavení do Arequipy, kde jsme na večeři dali ananas a odpadli do postele, protože druhý den vstávání brzo, tentokrát v 5:30. 

Výlet číslo dva byl opakem prvního. Vyzvednutí mělo být v 6:00-6:30…v 6:40 nikdo nepsal, tak jsem napsal na zprávu, co jsem včera dostal. Najednou telefonát, venku indián, co nás hodil do taxíku a nechal odvézt neznámo kam. Nakonec nás hodil někam na kraj města, kde už byla dodávka…podle mě na nás prostě zapomněli. Inu…v dodávce byly tentokrát spíše starší lidé a zase mluvili všichni španělsky.

Už si připadám jak na zájezdu s paní Kočovou. Lidi byli z Limy, Chile či Kolumbie a pak Republika Tchequa! Opět jsme dostali výklad i v angličtině, aspoň že tak. Dnešní výlet byl kratší a mně se zdál dražší, ale asi to vyjde nastejno. Cestou k laguně Salinas jsme se stavili na foto se sopkami Misti a Chicha. Misty se ukázala v plné parádě. Beztak mám pocit, že tyhle osamocené hory mají osobnost - Misty, Ararat, Fuji…se zahalují, stydí, ukazují, předvádí…Misty se nestyděla a nestyděli se ani lidi s námi a fotili se jak Japonci. Přestávka na 5 minut se natáhla na víc než 10. Dana si dokonce vyhlídla jedna starší dáma a udělala si z něj fotografa. Pak jsme se kodrcali šílenou cestou nahoru, abychom se dostali k jezeru. Mám podezření, že touto cestou jsme jeli z Puna, protože náš mikrobus sebou házel stejně. Cesta byla děsná, výhledy však čím dál lepší. Bavilo mě sledovat jak se krajina podobá poušti, kolem rostly malé trsy trávy a tu a tam se pásly vikuně.
Dokonce jsme viděli i balvany, na kterých poskakovaly pouštní zvířata podobná činčile či králíkovi. Následně jsme vyjeli do 4300 metrů a už bylo vidět jezero. Laguna Salinas se půl roku plní vodou a po období dešťů vysychá a zůstává tam sůl. V laguně žijí 3 druhy plameňáků, které můžeme sledovat. My prvně dali snídani, která nebyla v ceně a já si pak za 2 soles vlezl do ohrádky s lamami. Lamy byly netykavky, nejdřív mě rychle sežraly trávu a pak se nechtěly fotit. Stály tam jak…jak lamy. Turista hadra.

Pak se vyjelo k laguně a za mě tohle byl jeden z největší highlightů tohoto výletu. Kolem byly vidět hory, dalo se jít po solném molu dál do jezera a skoro nikdo tam nebyl. A na tom mole…já nevěděl, kam se dívat dřív, jestli doprava, doleva, dozadu, dopředu. Vlevo byly písčité hory, vpředu hnědé hory a jezero, vpravo jezero s plameňáky a vzadu krásná zasněžená hora a vzadu, odkud jsme dojeli, se pásli lamy na mechovité trávě s barevnými horami vzadu.

A třešnička na dortu bylo to ticho! Ticho…naprostý klid! Foťákem to nešlo zachytit, chtěl jsem to zahodit. Užíval jsem si jen okamžiku, genius loci toho místa. Tam mě pochovejte…Vím, že v Peru už nic krásnějšího neuvidím. 

Při cestě zpět se pár lidí zapomnělo a skupina v buse byla naštvaná. Dokonce jsme i rozuměli, že i Republika Tchequa je na místě a ti lidi nerespektují odjezd. Bylo to vtipné.

Jedna rodina (asi) byla holka, její matka a její přítel, všichni docela tlustí a kluk vypadal, že si to jde jen odsedět. Vyjeli jsme kvůli některým o 18 minut později, než byl sraz. Průvodce už je musel nahánět. Mně to nevadilo, já seděl a čuměl a byl jsem ve svém světě. Dokonce cestou jsem se dostal do hladiny alfa, kdy hrála v autě epická hudba a společně s výhledy jsem byl jak v transu. Hory, tráva, lamy, výhledy, hudba…mozek vypnul.
Zapnul se až poté, co jsme se kodrcali asi hodinu, začal jsem cítit prach z cesty a krajina se zahalila do oparu, takže výhledy už nebyly tak jasné a krásné. Bus nás vyhodil před náměstím a my se odebrali na poslední hodiny v Arequipě. To už je ale na další příspěvek.