Další den jsem se vypravil na túru do parku Bukhansan, který mají Korejci vesměs přímo za baráky. Cesta vás tam dovede metrem a pak ještě kousek autobusem. I přes super mapy jsem nastoupil v metru i buse na špatný směr.
Trošku jsem se projel. U busu mi intuice říkala, že stojím na špatné straně, úplně v mozku řvala, ale potvrdil mi to až řidič autobusu, když přijel k zastávce. Nejhorší jsou ty jejich klikyháky, kdy se v nich člověk nevyzná. V autobuse jsem nasadil taktiku "jdi s davem", ale zastávky byly hlášeny anglicky, takže jsem vystoupil i díky davu správně. Korejci jsou naruživí vyletníci, v Koreji, ač je malá, se nachází 16 národních parků a Bukhansan je dokonce v knize rekordů jako jeden z nejnavstevovanějších parků na světě, ročně jej navštíví až 5 milionů lidí. Korejci jsou vybavení všichni hůlkama, barevnými outdoor věcmi, muži mají latkový klobouček a ženy někdy též, někdy takový obrovský kšilt dopředu.
A zejména,  a to mě překvapilo, mají dokonale čisté boty jakoby je právě koupili! Vydal jsem se stezkou na největší vrchol parku, ve výšce 840 metrů. Ono se to nezdá moc, ale jdete cca 3 km na konci se nacházejí i řetězy a na to jsem se těšil. Výhledy byly i zespodu úžasné a cesta docela utíkala nejdřív kolem téměř vyschlé řeky, což vypadalo docela smutně, když vidíte balvany a mezi nima malý potůček...stoupání začalo asi po kilometru, nejhorší byly kameny všude možně. Ale dalo se to, dostával jsem se opět do meditačního módu (to znamená, když dýchate do tempa kroků a vypíná se vám mozek - zkuste si to) a k tomu mi pomáhala nějaká modlitba mnicha, který odněkud vyřvával modlitbu a bylo to jemně slyšet kolem. Asi po kilometru do kopce jsem došel do místa, kde bylo korejsky napsáno, že stezka je uzavřena (varování bylo i níže, ale co budu řešit nějaké korejské nápisy), já provaz obešel a šel jsem dál a narazil na zaměstnance parku, kteří mi v angličtině řekli, že stezka je zavřená a měli se na odchodu zpět. Já jim naznačil, že ať jdou první, že půjdu za nimi (samozřejmě jsem čekal, že odtáhnou a já jako správný Čech půjdu dál), ale jeden týpek prostě počkal a musel jsem jít. A teď co! 

Měl jsem naplánovanou 10 km trasu přes ten vrchol a nějaká uzávěrka mi to celé zhatila. Sedl jsem si na kámen u říčky a zoufale řešil, co teď.
Stezky v parku na sebe moc nenavazují a já chtěl projít přes park od severu k jihu. Nakonec jsem trasu našel, ale to, co jsem vyšel, jsem musel sejít zase dolů, což mě prudilo víc kvůli tomu, že to člověk šel zbytečně. Nevadí. Dole jsem se vydal na stezku, která vedla kolem 4 bran...inu, už na začátku začínalo stoupání a mělo být až 3 km (ze 190 m na 715 m). Stezka začínala být čím výš tím víc hezčí. U první brány jsem se chtěl vyfotit, ale jedna Korejka mě viděla, tak mě zvěčnila. Okolo 2.km jsem v dálce uviděl 3 divoké psi! Krve se ve mně nedořezal. Už jsem to zažil na Tenerife a jeden pes mě málem napadl. Tak jsem se zastavil a čekal, až někdo půjde. Nic. Pomalu jsem se otočil a jeden pes mě zmerčil a šel ke mně. Bylo to naštěstí stěně. Ale ty dvě další štěňata šla za ním. Já jsem vylezl na jeden velký balvan a čekal, vytáhl jsem vodu, že se napiju a najednou stěně pode mnou!! Ty vole! Další dvě kousek ode mě. Byli krotcí, ale říkal jsem si...kde jsou štěňata, je i matka...nedalo se svítit, štěňatům jsem česky oznámil, že nic nemám, seskočil z kamene, obešel jsem je, dal se do kroku a naštěstí mě nesledovali...uff. A samozřejmě, co se nestalo, po 100 metrech proti mně šli dva chlapi!!! Opravdu...

Cesta stále stoupala, bylo docela teplo, ke druhé bráně jsem vystoupal po schodech a jak se brána zvětšovala, bylo to jak brána do nebe...a pak následovalo další stoupání, tentokrát i po schodech. To jsem nechápal, jak je tam vystavili. Cesta byla prudší, kameny větší a výhledy více dechberoucí. U jednoho jsem si i sedl, nikde nikdo a jen se kochal. Byl bych tam i dýl, ale pak "zavírá" v 17 a čas ubíhal. V posledním úseku stoupání jsem se dočkal i té feraty. Byla asi necelých 100 metrů, ale stála za to. Po 3 km neustálého stoupání teď toto.
Lezl jsem to s vypětím sil, tahal to rukama a bolely mě paty. Hekal jsem při tom a na konci jsem si i zařval! Ale výhled opět předčil očekávání. Bylo to nepopsatelně nádherné. Po mně to vyšly i nějaké Korejky a jedna si zařvala též. To prostě z hrdla při námaze jde samo (budu muset zase filozofovat, proč to tak je). Cesta pak pokračovala dolů a kolínka se dostala do rytmu víc. Po 400 metrech prudkého klesání mě cesta vyplivla u 3.brány, pak už se cestička zklidnila a u 4.brany už jsem začal chytat i psychické vyčerpání. Cesta byla dlouhá, nekončila, pořád se šlo dolů a poslední kilometr už byl nekonečný. Vyšel jsem u nějakého kontrolního stanoviště, kde jsem se dověděl, že ta stezka byla zavřena ten den! Kdybych šel včera, projdu to...to byl fail toto. Nakonec jsem ušel 12,5 km, což jsem ani neměl v plánu, z toho 6 km stoupání. Možná to pro někoho kávička, ale pro mě moc nebyla :D a Google mapy už našly jen bus, dal jsem si na nádraží kousek od hostelu jako odmenu bibimpab a extra americano a šel na hostel...a káva působila až do 2 do rána. 

Další den mě čekal druhý národní park, Seoraksan, jeden z nejhezčích v Koreji. Na to jsem musel vyjet do města Sokcho na východním pobřeží.
Opět jsem zpanikařil odkud mi jede bus, protože na nádraží, což je obrovské nákupní centrum, jsou 3 terminály a já se vydal samozřejmě na to špatné. Odjezdy/příjezdy v korejštině a na to už jsem byl krátký. Nakonec i opět díky mapám jsem to našel a vyrazil busem do Sokcho, odkud je to do parku kousek. Bus byl luxusní, kožené sedačky, obrovský prostor pro nohy, čistý - kam se hrabe čsad. Do Sokcha to trvalo 2,5 hodiny a docela mě překvapila teplota - bylo 10 stupňů! Cesta do hostelu byla pěšky a opět jsem šel oprýskanýma opustenýma ulicema. Mi přijde, že v Sokcho chcípl pes a ještě tam byla zima. Podíval jsem se i na počasí v parku a ukazovalo to 6 stupňů! No, naštěstí mám Google mikinu :D Hostel je tentokrát pohodlný, jen výhled do zdi druhého baráku. 

A den, kdy jsem měl jít do parku, bych nazval asi krizový a největší šok byla snídaně. Předpokládal jsem, že když má hostel malou jídelnu, bude snídaně lepší než 2 stolečky a u recepce jako v Soulu. Omyl, bylo to horší! Těšil jsem se na pořádnou snídani a nic.
Na toast byla jen marmeláda v nějaké tubě, jinak na něj nic. Pak cornflake a klasika kafe, čaj. Toť vše. To mě tak nasralo (ano, použiji tento výraz), že to vydrželo skoro celý den. Koupil jsem si nakonec nějaké jídlo v 7-11 a jel na bus do parku. Tady zklamaly google mapy, které mi ukázaly, že bus pojede a dvakrát nejel (pak jsem si uvědomil, že je svátek, takže i google má mouchy). Ano, i Korea ma svátek práce (zamysleli jste se nekdy nad tim, že o svátku prace lidi nepracují?). Bus nás po 45 minutách vyplivl v parku a hned u vchodu jste se mohli kochat tou nádhernou krajinou. Nasranost byla ta tam, ale ještě doutnala. V parku u vchodu je centrum, kde jsou kavárny, restaurace, obchody, na klasika. Já se vydal nejprve na túru k jeskyni Geumganggul, která byla cca 3 km, ze čehož 2 km byla procházka, pak 500 metrů kamenitá cesta kolem potoka s malými peřejemi a poslední 500 metrů prudký výšlap k jeskyni ala kamenitý terén a následně výšlap po schodech s koleny u brady. Ten výšlap stál ale za výhledy.
Ty byly tak dechberoucí, že jsem sotva stačil s dechem a nebýt tam zábradlí, spadnu. Během výšlapu mě jen rozčiloval chlap, co chrchlal, plival a po 20 metrech kontroloval mobil a blokoval cestu. Bych ho...U jeskyně na mě nějaký starý Korejec zařval na pozdrav "Hai", až jsem se lekl. Z jeskyně byl neskutečný výhled. Byla prťavá a byla tam modlitebna, do které jsem vlezl, zmateně čuměl na sošky a nějaký Korejec mi rozsvítil a myslel si, že se jdu modlit. Byl jsem tam asi minutu a šel pryč. Jiný Korejec mi udělal pod jeskyní foto u vyhlídky, když viděl, jak si dělám selfie. V tomto jsou Korejci hodně ochotní. Nemusíte říkat, ať vás vyfotí, udělejte selfie a oni pochopí..aby taky ne, Korejci se fotí všude...tohle mají asi společní s Japonci a Číňany. 

Vydal jsem se zpět, na základně dal oběd a následně se vydal na 3 vodopády. Cestička byla příjemná lesem, pak kolem potoka a vodopády byly spíš takové malé kaskády, které tekly do vyhloubených děr a tam by se dalo koupat.
U druhého vodopádu byla vyhlídka, kde jsem viděl skupinu šílených Rusek, co krmili veverku, o které jsem si říkal, že už je v podstatě mrtvá. Ládovaly do ní nějaký piškot a fotily si ji. Posledních 400 metrů byla vyhlídka na nejkrásnější vodopád Koreji, která činila 900!!! schodů. Bohužel jsem se nemohl dostat do své meditační hladiny, protože za mnou šli uhnihňané holky a neustále stěbetaly. Bych je...po namáhavém výstupu jsem byl zklamán, protože vodopád vyschl. Ale výhledy opět stály za to. Chtěl jsem se kochat, ale dvě p**** si něco pustily na mobilu a smály se...co vede je k tomu, že vylezou 900!!! schodů, aby si tam sledovaly mobil?!!! Pak už jsem se vydal zpět do města. 

Park krizi zažehnal, odrovnal mě jedněmi z nejhezčích výhledů, co jsem viděl.
Ve městě jsem si chtěl dát kafe u stánku a nefungovala mi karta, tak jsem si ho dal naproti a k tomu jsem si dal hot dog :D. Na večeři jsem se vydal do restaurace naproti, co má taková stará paní, a objednal si vepřové s pálivou omáčkou a pivo. Po prvním soustu mě odrovnalo! Jídlo bylo tak pálivé, že jsem to musel zabíjet tím jejich vývarem, pivem i vodou. Ale celkově bylo dobré, jen málo slané (ono Korejci velmi málo solí, jestli vůbec). Po dojezení jsem se vzpamatovával a zažil šok, když nějakému Amikovi nefungovala karta!!! To mě odrovnalo podruhé, protože jsem neměl dostatek hotovosti. Naštěstí, evropské karty jsou lepší a mně to kartu vzalo...mi spadl kamen ze srdce. Pak už do hostelu, protože tenhle den byl nádherný s kapkami krize.

Zítra mě čeká výšlap, prohlídka města a další den přesun do Busanu!