V čem ale můj velmi vyvinutý orientační smysl pokulhává, je nádraží, kde jsou zastávky jak vlaků, tak metra, tak busů a nádraží má 3 patra, mnoho chodeb, 33 nástupišť (bez metra!!!) a já se zde cítím úplně ztracen i po několika návštěvách. A to je teprve Kjóto, trochu se děsím Tokia.
V dané oblasti se nachází další chrámy, takže jsme si řekli, že ty hlavní vynecháme a vydáme se na ty nejvzdálenější, které vypadali, že je zde i něco jiného než všude kolem. A dobře jsme udělal. Turistů tu bylo poskrovnu a také jsme viděli typické japonské stavení s doškovými tlustými střechami. Nejvíc mě ale nadchli přítomné chrámy.
Bohužel měly zavřený bambusový háj z důvodu rekonstrukce. Druhý malý chrám Oguki mě však doslova pozitivně uhranul. Uvnitř se nacházelo stovek malých modlících se sošek, které měly každá jiný výraz. Některé se smály, druhé si špitaly, chytaly se za vousy, pískaly si, další byly zamyšlené, unavené, vysmáté a hlavně celkově z nich vyzařovala tak pozitivní energie, že mi celou dobu bylo do smíchu! Pak jsem si přečetl, že pozitivní energie zde opravdu vyzařuje a říká se, že chrámu se říká, že i léčí. Ne nadamo se říká "Smích léčí". Vůbec se mi nechtělo pryč. Za mě jedno z nejkrásnějších míst, které jsem navštívil. Pojedete-li do Kjóta, určitě sem zajděte. Je to sice daleko od nádraží, ale stojí to za to.