Abychom nestrávili jen čas ve městech, odebrali jsme se také do hornatých oblastí poblíž posvátné hory Fuji. Místo se nazývá Hakone a jedná se o národní park jen kousek od Tokia. Opět jsme využili shinkazen, tentokrát jménem Hikori (pohodlnější Sakura v těchto místech už nejezdí). Cesta z Kjóta do Odawary (největší město v oblasti) trvala 2 hodiny, přes půlku ostrova. Já ty vlaky miluju!

Ubytování jsem tentokrát vybral v ryokanu, takže jsme se trochu plácli přes kapsu. Ryokan je hotýlek, který má své vlastní lázně a v Hakone je těchto hotýlků mnoho, jelikož se pod horama se nachází horké sirnaté prameny. Než jsme k ubytování dorazili, museli jsme absolvovat strastiplnou cestu vlakem, který každou chvíli měnil směr dle toho, kde koleje končily, a následně využít mhd ve formě lanovky! Městečko Gora je totiž přímo v kopcích a silnice vedou prudce nahoru. Bohužel tu není moc žrádelen, vše zavírá brzo a my zhýčkaní velkoměsty jsme tak museli využít večeře formou jídla ze supermarketu.

Náš ryokan byl z těch levnějších, evidentně se jednalo dříve o veřejné lázně a později zde byly přibudovány pokoje. Odpovídají tomu totiž koupelny, v kterých jsou pisoáry. Pokoj však máme pohodlný v japonském stylu a náš domácí asi něco bere, jelikož se furt kření a pitvoří. Máme tu zdarma i snídani a dokonce nanuky, na kterých se postupně stává Luboš závislý. Samotna lázeň je docela malá a do bazénku by se vlezlo tak max 5 lidí. Já okamžitě po příjezdu lázeň samozřejmě využil. Japonci na to mají rituál - nejdřív se člověk musí osprchovat, pořádně namydlit a následně se utřít malým ručníčkem, pak až může vlézt do lázně, ručníček se nemůže namočit, proto jej mívají Japonci na hlavách. Po lázni se jen osprchujete lehce, utřete se a vyrazíte ven. Já se v lázni rochnil tak 20 minut, vedle mě si povídali 2 Japonci a trochu jsem se děsil, aby si se mnou nezačali povídat taky, ono je to totiž normální. Horká sirnatá voda na mě po lázni zapůsobila tak, že jsem se cítil jak znovuzrozený, připraven na další túry v Japonsku. Jen podotknu pro zvědavé, že lázně jsou odděleny na muže a ženy, ale stává se, že bývají někde obráceny, aby si obě pohlaví užily výhledy. Ty lepší ryokany mají výhled na hory, takže se můžete kochat krajinou a vychutnávat si horkou lázeň k tomu. V tomto ryokanu bohužel výhled zastínily vzrostlé rostliny a nikdo je ještě neposekal.

Oblast Hakone se pyšní krásnými hory a i my první den vyrazili na výlet konečně do přírody. Rozhodli jsme se projít pozůstatky staré stezky ze 17.století, která vedla z Tokia (dříve název Edo) do Kjóta. Šli jsme nejdří oklikou přes lanovku vedoucí nad horami a také údolím odkud sálala pára ze sirných dolů. Pohled na to byl úžasný, ovšem za hřebenem se nám naskytl pohled omračující díky sopce Fuji. To se ani nedá popsat slovy, to se musí vidět. Fuji nás průběžně provázela celé dva dny. Lanovka nás dovezla na opačnou stranu kopce k jezeru Ashi, po kterém jsme nasedli na atrapu starodávné lodi, která nás zavezla na druhou stranu jezera, kde začínala stará stezka. Ještě před tím jsme však vlezli do zahrad luxusního hotelu, odkud byl výhled jak jinak na Fuji. Ta nás, minimálně mě, totálně uhranula.

Stará stezka jménem Old Tokaido byla postavena kolem roku 1680, některé úseky se procházely i po původních kamenech, ty už byly trochu vykotlané kvůli přírodním katastrofám. Uprostřed stezky se nacházel ještě původní Tea house, kde jsme dali machia tea a želé. Druhá půlka stezky vedla podél silnic, které se křižovaly podél serpentin a člověk nechápal, jak vede jedna či druhá. Stezka nebyla složitá, protože jsme ji šli z kopce, vybrat si druhou stranu, šlapali bychom do kopce neustále. V cíli jsme však měli čas, tak jsme se vydali k vodopádu Hiryu vzdáleném 30 minut cesty - do kopce.

Cesta do kopce byla docela brutální, ale krajina kolem byla s dalšími zvýšenými metry stále pestřejší a krásnější, do toho celou cestu jsme šli kolem potoka, takže jsem začal dostávat stendahalitidu (kdo neví, jedná se o stav, kdy se člověku z krás okolí začíná točit hlava a omdlévá). Já neomdléval, ale začal jsem se motat. Bál jsem se, abych s sebou nesletěl do potoka 4 metry pode mnou. Potkali jsme skupinku japonských babiček a každou jsem se svým motákem pozdravil "konichiwa". Největší stendhalitidu mi však připravil ten vodopád! Vodopády a jeskyně zbožňuji a tenhle ve mně vyvolal pád brady.

Z tolika zážitky se mi prudce zvedl adrenalin, že jsem ani nevnímal, že moje tělo začalo vyvolávat varovné signály vyčerpání. Rozhodli jsme se pro další výšlap na nějaký menší kopec, odkud jel bus. Výšlap po schodech byl docela náročný, začala mě bolet hlava, ale já pokračoval. Hoši jsou na túry zvyklí, takže vždy šli tak 300 metrů ode mě, to mě vlastně bylo jedno, já si šel svým vycházkovým krokem. Zastávku autobusu jsme našli, ale my chtěli chodit dál. Chtěli jsme zlomit rekord nachozených kroků a měli jsme asi 24 tisíc zatím. Tak jsme se vydali stezkou k vlakovému nádraží kousek od Gory, tam bychom pak jeli vlakem do Gory. Cestička dolů vedla vyrytým korytem kolem kořenů stromů, google mapy cestu nenašly, seznam mapy ji ztratily, ale fyzický ukazatel nikdy nelže. Prudkou a náročnou cestou, kdy člověk musel dávat pozor na každý výmol, kořen, uvolněný kámen a kluzkou hlínu, jsme se dostali dolů, kde jsme našli opět pěkný vodopád, u kterého jsme se vyfotili. Mirek chtěl udělat nejlepší foto, takže s Lubošem jsme dělali modely, bohužel z 20 fotek vyšla dobře jen prý 1, takže Mirek musí ještě trénovat focení lidí. Pak už jsme našli nádraží, kdy zrovna přijel vlak a konečně po náročném výletu usedli do kupé.

Adrenalin spadl a můj organismus začal kolabovat. Začala mě strašně třeštit hlava, bylo mě zle od žaludku a musel jsem jen ležet. Mám podezření, že jsem se přiotrávil těmi sírnými plyny z rána, nebo jsem byl příliš dehydratovaný. Tak či tak, nevyužil jsem ani onsen a odpadl jsem do postele. Musel jsem se vyspat na další pořádnou túru, kterou vymyslel Mirek. Luboš aspoň konečně využije svých pohorek, dnes to odšlapal jen ve šlapkách.