Z Tokia se dá dostat úplně všude po Japonsku, někdy je to na krátkou vzdálenost, někdy na dlouhou. Proto jsme se rozhodli, že také dáme výlety po okolí, abychom celý týden netrávili v této megalomanské metropoli. První den jsme zvolili město Nikko zapsané jako kulturní dědictví UNESCO a doporučované snad všemi, kdo tu byl.

Nikko je od Tokia vzdálené 140 km, takže jsme zvolili shinkanzen a pak vlak. Cesta trvala déle, než jsme čekali a dojeli jsme do města kolem 11.hodiny. Ráno nás totiž zdrželo hledání snídaně - oblíbili jsme si zde pekařství, kde si vybíráte pečivo rozmanitých druhů pomocí kleští a tato pekařství od té doby nazýváme "kleště". A pečivo je poctivé - pokud jsou s náplní, ty překypují tak, že jdou opravdu cítit. Například rozinky - to nejsou 3 chudé šušně, ale pořadná porce uschlých hroznů. Ti, co je nemají rádi, by museli celé pečivo vyhodit, než rozinky vybírat. Ale to byla taková odbočka našich snídaní.

V Nikko je nádherná příroda kolem, která evokuje k dalším parádním túrám, kde se nachází i dechberoucí vodopády, ty jsme bohužel k nedostatku času museli vynechat, ale dle fotek se u příští návštěvy na ně zajdu podívat. Místo toho jsme prošli do posvátného háje, kde se nachází mnoho chrámů postavených ze dřeva, z nichž největší je ten, co si nechal postavit největší z šógunů Tokugawa - Tóšó-gu.
Zde se nachází i zlacená monstrózní brána Yomei-mon (Brána zapadajícího slunce). Ta je zdobená mnoha řezbami mýtických zvířat a na Japonsko je skutečně svým vzhledem ojedinělá. Ono i ostatní stavby kolem okolí svatyně jsou nádherné a vše je uprostřed cypryšového lesa. Nahoře od hlavního chrámu se pak nachází hrobka samotného Tokugawa z bronzu, zlata a kamene, a nikdy nebyla otevřena. Vstupné do chrámu bylo na japonské poměry přemrštěné (1300 jenů), ale za to, co jsme viděli za mě ucházející. Je zde i místnost s "plačícím" drakem, kde jsme se zúčastnili výkladu v japonštině, kdy jsem přeslechl pár slov a nerozuměl tak kontextu. Mnich pak třískl hůlkami, něco se mělo stát, a pak navedl lidi, ať si za litr koupí cosi pro štěstí. Tohle rýžování mnichů kolem byla skvrna na kráse Nikko, protože kolem chrámů jste neustále naráželi na propagační předměty na koupi. Vrchol všeho byl vstup za 300 jenů, aby jste si prošli starodávný most pro splnění přání. Nikdo tam nešel.

Místo toho jsme se vydali mimo turistické centrum parku nalézt opět kamenné budhy. Toto místo už zpoplatněné nebylo, jelikož sem nejezdily autobusy plné turistů. To je zde taky hodně rozšířené (ale kde není), busy zde rozváží turisty, ti se vyfotí a zase jedou dál. Co z toho ten člověk má? My si prošli vísku mimo hlavní proud, kolem bylo mrtvo až na pár Japonců, kteří na nás s úsměvem volali Konichiwa. O tom to cestování je. Budhy jsme našli odřízlé daleko asi kilometr, meditovali si v poklidu pod cedry a kolem hučela řeka mezi kameny. Zen hadra! Budhové mají čepičky a zástěry a to proto, že Japonci se o ně starají, aby jim nebyla zima. Některé sochy už neměly hlavy kvůli zemětřesení. Škoda, že nevyšel čas, museli jsme okleštit i vodopády.
Cestou domů jsme narazili na 4 pošahané Američanky, které v shinkanzenu si neměly jak sednout (neměly rezervaci sedadel), tak chodily po vlaku sem a tam, jelikož je neustále vyháněl průvodčí.

Jelikož vše podstatné, co jsme chtěli, jsme viděli, večer jsme přemýšleli co dál. Asi po hodině a půl vyčerpávajícího plánování jsme se rozhodli navštívit jezera kolem Fuji. Cesta tam druhý den byla trochu krkolomná, po 16 dnech se nám už moc brzo vstávat nechce, takže jsme se k prvnímu jezeru Kawaguchico dostali až kolem 13.hodiny. Během cesty jsme viděli také zábavní park vzdálený asi 5 km od jezera a já s Mirkem jsme chtěli navštívit hrozivě vypadající horskou dráhu. Teď jen vymyslet, jak to stihnout. Kolem jezera vede silnice, kudy jezdí autobusy rozvážející turisty. My chtěli chodit, ale procházka by kolem silnice nebyla moc dobrá, takže jsem se rozhodli vypůjčit si kolo. A to byl velmi dobrý nápad.

Půjčili jsme si kolo na celé odpoledne s tím, že jsme jej museli vrátit kolem šesté hodiny. Kolo bylo obyčejné, bez převodovek a nedalo se zvednout sedátko. Mělo výhodu, že obsahovalo elektromotorek, takže někdy, pokud fungoval, pomáhal v jízdě. Nevýhoda však ani nebyla v bolavých nohou při šlapání, ale kvůli nízkému sedátku jaksi určité věci překážely a tentokrát jsem si říkal, že být holkou by byla výhoda. :) Na kole jsme tak projeli kolem celého jezera, pokochali se nádhernými výhledy na Fuji, která se tentokrát jen lehce zakrývala,

Do parku jsme dorazili asi kolem třetí a koupili si lístek jen na odpoledne. Buď si zde koupíte vstup a v parku jednotlivé atrakce, nebo free pass dražší a můžete jet kolikrát chcete. Zvolili jsme druhou možnost. V parku Fuji-Q Highland se nachází jedna z 8 tzv. 4th Dimenzních horských drah, tzn. že sedadla se otáčejí o 360 stupňů nezávisle na tom, jak se změní otačení samotné dráhy. Během jízdy, která je fakt dlouhá, změníte polohu 14 krát! Přetížení jsou tři - 2, 5 a dokonce v jednu chvíli i 7g. Nic z toho jsme nevěděli, jediné, co jsme viděli, že jízda začala pozpátku. Dokonce jsme si museli sundat i boty, ta jízda by je mohla vymrštit. Vše muselo taky z kapes, i řetízky. Japonci taky hodně dbají na bezpečnost, kontrola proběhla asi 3krát, 2 pásy a nastavení sedadel tak, aby vám "sedly".

Aby se nám vyplatilo vstupné, ješte jsme stihli volný pád, kdy člověk vyjel nahoru věže, kochal se výhledem na Fuji a pak sjede rychle dolů a ještě pak trochu ahoru a dolů. Bylo to opět nechutné. Poslední atrakcí byla dráha s lodí ve vodě, která vyjela nahoru a pak sjela přímo do vody a vytvořila asi 5 vteřinovou mlhu z vody tím výtryskem. Museli jsme si pořídit pončo a byli jsme celý mokří. Krutopřísné. Japonský Q pak strčil Heide park totálně do kapsy. Škoda, že jsme tu nemohli být déle, nachází se zde i největší strašidelný dům na světě, hozený do strašidelné nemocnice. Kousek opodál byl Loop a dráha opět dlouhá. My už museli vyjet a vrátit kola a následně stihnout vlak do Tokia.

Zbývají poslední 2 dny. Neděli vyhlašuji jako volný den, protože moje tělo už potřebuje odpočinek.