neděle 21. června 2015

Smutné kopce

Mnoho turistů si vybere po cestování po Boholu jednodenní výlet dodávkou od cestovní kanceláře za 2000 pesos, kdy objedou celý ostrov, podívají se na památku 20 minut, naskočí a jedou dál. Rezek s Dvořákovou však nejsou žádní turisti, a proto vzali polorozpadlý autobus za 50 pesos do městečka Carmen, kde se nachází slavné Chocolate hills (hnědé kopečky pravidelného tvaru, kdy sami geologové neví, jak vznikly). Musíme si přece užít života s domorodci.

Do Carmen jsme přijeli společně s deštěm, který nás provázel celé dva dny, co jsme tam zůstali. Carmen je vesnice usazená v džungli. Hlavním centrem je autobusové nádraží, kolem kterého se nachází tržnice, spousta pekáren a obchodů a to je vše. Našli jsme žrádelnu s hrnci, jedinou, kde jsme dali výborný oběd i s polévkou a kávou. Čekali jsme, až trochu přejde déšť, ale mrholení vydrželo po celý den. Inu, rozhodli jsme se najít ubytování. Nejdříve jsme vyrazili na hostel, který jsem našel na booking, tam ale pán nechtěl slevit. Následně jsme nalezli zastrčený Carmen Inn, což byl velký barák a kolem probíhali stavební práce (zemětřesení poznamenalo celý ostrov, oprava z minula - proběhlo 15.srpna 2013). Dcera majitelů nám ukazala luxusní pokoj s vanou, u kterého jsem v duchu jásal a zaroveň si říkal, že ten mít nebudeme. Po vyslovení ceny, kterou ani nebudu říkat, jsme jej samozřejmě nevzali. Slečna nám nakonec ukázala nedodělaný kumbálek s 2 postelemi a nechutnou koupelnou společnou pro další obyvatele domu,o kterém prohodila, že se nám nebude líbit. Slečna však nevěděla, kde všude jsme spali, takže jsme brali všemi deseti. Byl za 500 pesos, ale Zebra to ukecala na 400 (ve smlouvání o ubytování a taxíků musím ještě zabrat, na trzích jsem však už drzý dost). Nepotřebovali jsme ani verandu, abychom měli výhled na zelené pole a kopce v dáli, stačilo jen vyjít ven. Společnost nám dělala psí rodina. Za slevu jsme však nedostali ani klíče, ani heslo na wifi.

Prošli jsme i vesnici, ale nenadchla nás natolik. Prolezli jsme rozmlácený kostel, ale nenašli žádného anděla, vyzkoušel jsem boty na trhu (jen za 380 pesos conversky), ale ani velikost 11 mi nebyla. Bota byla sice dlouhá dost, ale bohužel uzká. Holt na Filipínách je malé vše, horší než v Thajsku,i Barmě. Tady se nevlezu ani do té dodávky. Obešli jsme i vesnici kolem a viděli jejich nuzné příbytky zasazené do bezedné džungle. Někde visely i liány přímo nad silnicí.

I Chocolate hills jsme navštívili, ovšem tentokrát jsme věřili Wikitravel, ale ta měla naprosto mylné informace. Půjčit motorku se v Carmen nedalo, žádná společnost tu nebyla,pouze prodejci. Kopce byly dle ní vzdáleny 14 km, tak jsme vzali tricykl za 100 pesos, že to je slušná cena. Jeli jsme jen 5 km, takže jsme přeplatili s tím, že se platil vstup ještě 50 pesos. Mysleli jsme, že kolem kopců bude nějaký trek, že bychom se prošli (i přesto že mrholilo), jak psala wikitravel. Omyl, trek nebyl, jednalo se jen o vyhlídku, z které se dalo sledovat kopce v okolí. I přesto panoramata mě nadchly. Kopečky vyčnívaly docela smutně nad krajinou a opravdu vypadaly jak z čokolády. Zakaboněná obloha jejich smutnému vzhledu dodala ještě více na zřeteli. Některé z nich se trochu nahly nakřivo, poničilo je zemětřesení. Dle legendy o jejich vzniku žil obr, který se zamiloval do smrtelné ženy. Poté co zemřela, obr plakal a z jeho slz vznikly tyto kopce, které jsou připomínkou jeho smutku. Možná je na tom něco pravdy.

Zpět jsme se prošli, ušli jsme 4 km a kochali se krajinou,polemi, obydlími a mávali na vyjevené místní, kteří nechápali,kde se tam vzali 2 běloši. Procházka se povedla, objevili jsme i skryté samotné kopečky, kolem kterých se pásly krávy či rostla kukuřice. To turista nezažije.

Městečko Carmen však bylo rádo, že běloši je přišli navštívit. Neustále na nás pokřikovali, smáli se a snažili se nám vyhovět. Na oplátku jsme u nich nakoupili banány, manga, zmrzlinu,pečivo vodu, kafe, cigarety, hamburgery, deštník, šátek...bohužel ty boty mě mrzely.

Druhý den jsme opustili Carmen, i přesto že byli lidi hodně milí, jednalo se o strašný vidlákov, na Oslob to nemělo. Opět jsme stopli autobus v půlce silnice, aniž bychom museli na zastávku a vyrazili tentokrát za 60 pesos do "hlavního" města Boholu, Tagbilaranu.

Žádné komentáře:

Okomentovat