Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Řecko bohužel nedisponuje velkou železniční sítí, takže doprava do Delf, kam byl můj plán, bohužel dopadla tak, že jsem si nakonec objednal denní zájezd, jelikož časově vyšel asi nejlevněji (počítám-li transakční náklady). Cestovní kancelář mi ani nenapsala, kdy se odjíždí, takže na místě odjezdu jsem čekal 45 minut, než pro mě dojel autobus. Ve skupince nás bylo cca 35 a naše průvodkyně se jmenovala Marjana. Musím říci, že ona byla velké plus celého zájezdu.

Během cesty jsme zastavili u motorestu, kam se nahrnuly davy z dalších 2 busů, takže koupit si kafe stihli jen ti nejrychlejší. Ja doběhl na kus vzdálenou benzinku, kde kafe bohužel neměli, takže jsem se spokojil jen s kávou v plechovce. Nicméně účastníci zájezdu mě opět šokovali, že nejen nakoupili kafe, ale taky jídlo a suvenýry. Proč?! Pak se vyjelo do Delf. Cesta vedla strmě nahoru a kolem se rozprostíraly hory a já dostával stendhalitidu. Hory byly podobné těm kretským, serpentini tak velké ale nebyly.

Z Delf jsme zavítali ještě do muzea, kde už jsem ten tok informací moc nepobíral, bylo jich prostě moc. Viděli jsme sochy, které se našly ve vykopávkách jako vítěze z olympiády, sfingu, část soch z chrámu apod. Jediné, co mě překvapilo, že zde byla Apolonova podobizna s tou tečkou 3.oka mezi očima. Takže vliv z východu... Apollon je možná předobraz Shivy??!!!! Nebo naopak?

Delfy byly krásné, určitě doporučuji je jednou navštívit. Člověk si může říci, že je to jen hromada sutin a může být jako ten tupý Američan. Pro mě to byl ale splněný sen, kdy jsem si mohl projít místo, které v 9.století před naším letopočtem patřilo ke středu světa. 

Rok 2022 nebezpečné utíká a je na čase dát opět nějakou cestu. Kvuli nemoci a neustálým proticovidovým opatřením jsem vymýšlel, kam bych se vydal. Po různých peripetiích jsem se nakonec rozhodl pro vnitrozemské Řecko, kam jsem chtěl už v dubnu, ale jelikož byla potřeba 3.davka očkování, musel jsem počkat až do května, kdy Řecko zrušilo všechna opatření. To mě taky stálo o 3 dny dovolené navíc (v dubnu se dalo pracovat s Velikonocemi). Jelikož moc neřídím a půjčovat si auto na jednoho je drahé, rozhodl jsem se využít opět vlaku. Bohužel ne všude to šlo (viz dále).

Athény jsem navštívil už před 13 lety. Tentokrát mě ale nemile překvapily špínou, smradem a takovým zvláštním neuspořádáním a neupraveností. Do toho ulice jsou takové stísněné, hodně tu narazíte na opuštěné vymlacené domy. To asi ještě z dob krize. Jdete třeba po ulici a najednou velký barák, rozmlacena okna, vyhořelý někde, kolem plot. A pak kavárna. Do toho tu je hodně bezdomovců a v jedné ulici jsem narazil i na dva feťáky dávající si svou odpolední dávku heroinu. Athény mě tudíž na první pohled šokovaly, pže jsem čekal evropské město. Jenže když naskočíte na styl Sarajevo, Chorvatsko, Černá Hora, Istanbul apod., najednou se vám Athény zalíbí.

Od muzea jsem se vydal hledat athenske street art. Bohužel jsem toho moc nenašel, spíše nic. Jen jsem ale objevil ulici hipsterů s kavárnami, která by směle strčila Krymskou do kapsy. Procházkou athenskými uličkami jsem dokonce odbočil do nějakého "keře" a ocitl jsem se c pidi parku, kde bylo asi 12 bezdomovců a hlídkovala tam policie. Samotného mě pak překvapilo, kde jsem se to octnul. Než jsem si uvědomil, že mě mohl někdo napadnout, byl jsem pryč. Prostě Athény 

Druhý den jsem se vydal na výlet do kopců kolem Fiesole. Vybral jsem si jednu z červených túr a rozhodl jsem se i vylézt nejvyšší "vrchol" poblíž, který činil 772 metrů. Ono se sice řekne, že to je málo, ale kopce kolem Florencie jsou docela prudké. Vyrazil jsem z kempu okolo 10.hodiny a vydal se do lesů. První zastávka byla už po pár metrech, kdy se člověk mohl pokochat výhledem na Florencii. Měli jste ji jak na dlani, Dóm trčel nad městem a výhled byl vskutku krásný, na fotku to ale nebylo, protože svítilo dopolední slunce přímo proti foťáku. Poté jsem se vydal dál, na místo, odkud Leonardo da Vinci testoval svůj létající stroj. Dnes je to velká kamenná plocha, odkud jsou výhledy na ostatní toskánské kopce. Všude byl klid, žádní turisti kolem a ten klid byl po určité době docela děsivý. 

Vydal jsem se na cestu směr vrchol. Chvíli jsem šel po polní cestě, která vedla...opět do lesa. Prošel jsem rozpadlým plotem, který vypadal jak vstup na soukromý pozemek a zase mě přemohla panika. Snažil jsem se přemýšlet nad krásnými kopcemi a výhledy na renesanční hrad v povzdálí, ale mozek vytvářel šílené scénáře....Cesta vedla do kopce a já zrychloval jak šílený. Měl jsem i pocit, že mě někdo sleduje. Nakonec jsem se dostal k hlavní silnici, kde jezdila auta a panika opadla. Musím ale říci, že toskánské lesy jsou fakt divné, poněkud tajemné. Po pár metrech jsem narazil na domečky a jeden pár, co šel opačnou stranou a strach opadl. Začal jsem si užívat pěkné túry. Šel jsem do kopců, kochal se vilami a políčky, krásnými výhledy a představoval jsem si koupi vily někde poblíž. 

Široko daleko nikdo nebyl, takže když jsem potkal nějakého osamoceného člověka, mozek vytvářel zase šílené scénáře. Na jedné pasece seděl starý pán, z kterého jsem vytvořil vraha s palicí, potom jsem potkal pár turistů, když jsem byl na záchodě a představil jsem si vrahy z Walking dead; na jedné křižovatce jsem uviděl postarší pár, který se oddával mazlení a raději jsem rychle utekl. Opravdu cesta toskánskou krajinou byla dobrodružná.

Vylezl jsem kopec, kde jsem si dal svačinu a kochal se už konečně výhledy. Po nějaké době jsem se vydal zase dolů a cesta byla docela prudká, bylo šílené vedro a docházela mi voda. Na mapy.cz jsem objevil kousek od cesty studánku a šel jsem se na ni podívat. Studánka byla ukrytá v polorozpadlém domku, kde uvnitř tekla voda a byla tam tma a železné zavřené dveře. Mozek opět jel na plné obrátky, v tmavé vodě jsem se osvěžil, namočil si kšiltovku, ale raději rychle odešel pryč, než by se probrala nějaká obluda. Už chápu, jak vznikly různé báje a pověsti...Cesta mě zavedla do krásné vesničky plné úžasných vilek, které byly opuštěné, protože skončila sezona. Nejednu bych koupil. Kolem vil byly olivové háje a krajina byla skutečně úžasná, prošel bych to všechno. Po vesničce jsem si ještě užil rychlé chůze v temném lese, kde měla téct říčka, ale vyschla. Jak jsem vyšel z lesa, tak jsem se dostal ke vchodu velké vily a bál se, že mě někdo zjebe za vnuknutí na soukromý pozemek, ale nestalo se. Kousek od vily byly další 2 rozpadlé vily, odkud vyšel tajemný člověk a ...zmizel. Už jsem se opravdu těšil do své chatky.

Poslední štace vedla silnicí a čím blíž jsem se dostával k Fiesole, tím více přicházely endorfíny nad strachem a panikou. Procházka však byla naprosto skvělá. Poslední úsek byl prudce do kopce, co jsem myslel, že vypustím duši. Ve Fiesole mě pronásledoval nějaký Ind s odpadky a už jsem myslel, že mě zabije někde v uličce. Adrenalin, endorfin, serotonin, vše v jednom v jeden den. Ve Fiesole jsem odpadl u kašny a napil se dosyta. V jedné kavárně jsem si chtěl dát kafe, ale byla tam tak nepříjemná servírka, že jsem se sebral a odešel. Kafe jsem si dal jinde, počkal si na shuttle bus, nechal se odvézt do kempu a v kempu si v restauraci při západu slunce dal pizzu. Přejedl jsem se.

Město je vzdálené asi 90 km od Říma, na hranicích s Umbrií. Už ale začaly být vidět kopečky s pověstnými vilkami schovanými v nich. Orvieto je postavené na kopci, nahoru tak vede lanovka. Ubytován jsem byl tentokrát v apartmánu v přízemí, jehož okna vedla přímo do ulice. Trošku jsem se bál, aby mě nikdo nevykradl. Hned na začátku se mi podařilo vyhodit v celem apartmánu pojistky. Italové totiž mají 2 druhy zásuvek. Jedny normalní jako my, druhé takové akorát na nabíječku na telefon či malé spotřebiče. Já do této druhé narval zásuvku od počítače a nešla mi pak vyndat, takže jsem ji rval ven a vyhodil jsem pojistky. Naštěstí jen v tom bytě a ne celém baráku. Pojistky jsem nakonec našel na chodbě a ve vší tichosti jsem je nahodil. Veselé ale bylo potmě hledat telefon, když v tom bytě byla úplná tma. Okna byla totiž schovaná závěsem.

Vydal jsem se na průzkum, prošel jsem si úzkými uličkami a opět se kochal italskou architekturou. Ty italské staré ulice jsou vskutku úžasné a pokud tiché. Pokud se vydáte mimo hlavní ulici, kde jsou turisti. Dal jsem si kafe a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy měl. Nakoupil si jídlo na výlet a v neposlední řadě si málem vykroutil hlavu při sledování orvietského dómu. Domluvil jsem si i půjčení kola na druhý den, elektrokola, zase jsem se nechtěl zhuntovat ježděním do těch prudkých kopců.

Hned ráno jsem vyjel na kol, cíl byla vesnice Bagnoregio. I přes půjčené elektrokolo si člověk docela nášlapal. Elektrokolo mělo 4 stupně pomoci - Eco, Teren, MTB, Turbo. Jel jsem na Eco a Teren, abych nevybil baterku moc brzo. Říkal jsem si, že jet toto normálně, asi bych to jel hodně dlouho. Kolem jsem si užíval výhledu a obdivoval vilky, které jsem vždycky někdy vylouply z pole a zase se schovaly mezi kopci. Počasí moc nevyšlo, někdy přišly přeháňky, ale podařilo se mi na přeháňky vždycky někam schovat. Jednu jsem přečkal pod dveřmi u nějaké vily u opuštěné křižovatky. Nevadilo mi to, člověk se díval na déšť a nasával atmosféru a ticho kolem. Bagnoregio se tyčilo mezi kopci na skále a dostat se dovnitř bylo možno jen po mostě. Nešel jsem tam, jelikož se tam nedalo jet na kole. Musím také doplnit, že kolo vyšlo na 5.den mého výletu. Říká se, že 3.den je krizový, u mě je to zpožděné na 5.den. I přesto jsem se na kolo vydal, ale po Bagnarigiu jsem chtěl jet ještě k jezeru, ale hlava hrozně nechtěla, něco prostě se už chtělo válet.

Nakonec jsem tedy jel zpět, ač jsem se dlouho přemáhal. Do toho ale přišel hlad, únava, bolest nohou, a tak jsem se vydal zpět. Cesta vesměs šla jen z kopce, takže jsem se moc nenaslapal. V jednu chvíli, kdy byl mírný kopeček nahoru, kolo jelo dlouho samo a docela mě to šokovalo, protože to bylo proti přírodním zákonům. I elektro bylo vypnuté. Těsně před Orvietem jsem narazil na serpentiny a vzpomněl jsem si na Malorku. Kolo se však ovládá lépe než vespa, takže se jelo fajn i s auty vedle. U jedné zatáčky jsem však viděl hada, zatáčka 180 stupňů, auta vedle. Leknul jsem se, ale nakonec to vyřešilo jedno auto, do kterého had ťuknul, on se stočil a zůstal na místě. Zkoumat se nedal, v zatáčce jsem to riskovat odmítl. Vydal jsem se ještě k nějakému známému kopci, ale vyšlapal jsem to jen do půlky, hlava začala protestovat a má vůle už ji nedokázala ukočírovat. Jelo se zpět. Na výšlap do Orvieta, který je fakt hodne prudký, jsem využil Turbo a do kopce jsem jel 20 km/hod a byl jsem nadšený. Uvažuji o elektrokolu též. Do hor ideální! 

Těžce jsem se loučil s kolem, hned jsem si jej zamiloval, ale bohužel nedalo se. Zašel jsem si tedy večer do restaurace na večeři. Zatím jsem chodil spíše před setměním. Sedět sám večer mi přišlo stále blbé. Proto jsem teď opět vyšel z komfortní zóny a musím fakt napsat, že jsem se cítil hodně divně. Člověk, co to dělá i doma podobně, je asi v pohodě. Ale já do hospody sám nechodím. No, nakonec jsem se najedl, dal si půl litra vína, dezert a odbebral se spát. Víno mně však nesedlo. Únava a víno zapříčinilo to, že jsem celou noc nespal, pořád se budil a ráno jsem měl dokonce kocovinu. Zrovna na den, kdy jsem si naplánoval túru z Florencie do Fiesole, kde jsem měl objednanou chatku v kempu. Z důvodu pokračující krize jsem to vzdal a řekl si, že túra az zítra. Rozloučil jsem se s krásným Orvietem a kopci a vilky kolem a vydal se do Toskánska. 

Fiesole:

Fiesole je malá vesnice na kopci nad Florencií. Dostat se tam dá jen busem z Florencie. I přesto, že je docela daleko, platil sem lístek jako normálně pro MHD. Evidentně zde nejsou zóny. Bus jel z jiného nádraží, než jsem přijel, tak jsem si aspoň opět prošel florentské ulice. A zde byl opět zaznamenán tzv. zombie efekt lidí. Všimli jste si, jak se lidi plouží, když normálně nejdou? Dá se to pochopit u náměstí, nebo někde u památek. Ovšem nejvíc mě to rozčiluje v normálních ulicích, kdy i přes úzké chodníky se lidi rozhodnout ploužit a tím blokovat cestu. Na co čumí? Kdyby aspoň se nasáčkovali ke krajům. Ne. Oni blokují celý chodník. A nejhorší jsou rodiny... Chodí tak, jak kdyby jim to tam patřilo. Děti nejsou výjimka, že nemají rozum. Proč by měly být upřednostňovány? No nic, jdeme dál. 

Autobus vyjel až do centra Fiesole, kde jsem musel ještě přes kilometr do kempu. Unaven po kocovině a zase do kopce ve vedru to byla už docela otrava. Obchod, kde jsem chtěl nakoupit, měl otevřeno až za hodinu (jediný obchod má mezi 12 a 16:30 zavřeno - wtf!). Poslední úsek do kempu měl převýšení 50 metrů na 100 metrech. Upocen jsem konečně dosáhl kempu a ubytoval se v chatce pro 4, kterou jsem měl jen pro sebe. Náladu mi také zvedl "shuttle bus", který jezdil každou hodinu do vesnice. Ten jsem využil, abych jel nakoupit potraviny na snídani a svačinu na zítřejší výlet. Obchod už byl konečně otevřen a po nákupu jsem se vydal na zastávku, odkud nás "shuttle bus" vyzvedával. Byl jen maximálně pro 6 lidí a proto jsem se rozhodl tam přijít dřív. Samozřejmě tam pak přišli další Němci a po příjezdu busu se nasáčkovali rychle do auta, takže jsem zůstal sedmý. Bus byl poslední a rozhodně jsem nemínil jít tu štreku pěšky. Řidič svolil, že si můžu sednout vedle něj (kvůli covidu se to nesmělo), ale nakonec jedna postarší cizinka se posunula a udělala mi místo. Pak se bavila anglicky se svým manželem, kde jsem vyrozuměl, že by jí bylo blbé, kdyby odjeli beze mne, i když jsem tam stál mezi prvními. Ostuda pro ty, co se nasáčkovali jako první a přišli po mně. 

Letošní září mělo výhodu, že svátek Václava vycházel na úterý, pondělí jsme dostali volno a já si volno prodloužil skoro na 14 dní. Jelikož státy okolo jsou vesměs pořád zavřené, rozhodl jsem se vyjet do Itálie. A zase sám, tentokrát ale na mnohem delší dobu, než jsem sám někde byl. Má povaha introverta opět musela vyjít z komfortní zóny. Protože nejsem rozježděný a půjčení auta bohužel vychází na jednoho draze, rozhodl jsem se mezi městy cestovat vlakem. Má trasa se nakonec po dlouhém přemítání ustálila na Řím-Orvieto-Fiesole-Verona-Bergamo. Jiné město, jiný krásný region.

Říká se, že krizový den je ten třetí. Zde však přišla krize až ve 4.den. Dlouhá zima a vysoké teploty způsobily, že se ve čtvrtek nikomu nikam moc nechtělo. Přemýšleli jsme u bazénu, kam se vydat, až hodiny plynuly a den vesměs uplynul. Já odpoledne prospal, protože to vedro mi nedělalo dobře. Nepříjemný den korunoval telefonát od cestovní kanceláře, že bohužel exkurze do Samarie je zrušena a ať si přijdeme pro peníze. Soutěska je z důvodu stále špatné sezony zavřená. To mě hodně mrzelo, protože na Samarii jsem se těšil. Poprvé, co jsem byl na Krétě, nevyšla, tentokrát znovu zase nic. Rozhodli jsme se tedy, že si opět půjčíme na dva dny auto a procestujeme další místa. Bez auta se tu totiž neobejdete, autobusy jezdí dost blbě. 

Malá vsuvka do hotelového života - musí se nosit všude roušky, ale hoteloví hosté to moc nedodržují. Při nabírání jídel musíte mít sáčkové rukavice, na to se bere hodně zřetel a dostal jsem i jednou vynadáno, že je nemám na ruce. Jídlo je tu luxusní a dopřáváme si. Večer se sedí a popíjí u bazénu, ale nečekejte nic velkého. Je tu docela nuda, žádný program pro turisty. Nedá se jít ani na procházku do města, protože tu není vůbec nic kolem - jen hotely a půjčovny aut. Proto mě večery tady už nějak přestávají bavit. Alkohol zdarma je využívaný jen ten nejlevnější. Když jsem si dal metaxu s kolou, byla mi nalita náhražka metaxy a vodka určitě byla méně chutná než pražská. 

Autem jsme zajeli na další výlety, když nevyšla ta Samaria. Tentokrát jsme si dali další soutěsku - tentokrát Topolia, která vedla vyschlým korytem řeky. Cesta vypadala docela lehce, ale opět jsme šli do mírného kopce po balvanech či kamenech, což ve vedru více ubíralo síly. Ale nevadilo to. Kolem se opět vinuly nádherné skaliska, tentokrát zeleno-oranžové barvy a nahoře se tu a tam zjevily malé jeskyně. Poslední štace se zvedala mimo koryto a v korytě se objevila i voda. Poslední úsek jsme opět šplhaly několik metrů nahoru a zase jsem si připadal jak horolezec. Stezka skončila na malém parkovišti, odkud se šlo k jeskyni Agia Sofia, v které byl vytvořen "kostel". Jeskyně byla hluboká a docela děsivá, vedla i hluboko dovnitř, bohužel nestačila moje baterka v mobilu. Atmosféru narušovaly jen dvě vychrtlé turistky, které se fotily u balvanů a bohužel ani přes veškeré pózy svou krásu nezvětšily. 

Dostaly jsme se také k oblasti prodeje krétských domácích medů, rakijí a olivových olejů. U jednoho stánku jsme zastavili, přiběhla čilá krétská babka a začala nám cpát k ochutnání její produkty. Pravda, měla luxusní marmeládu i med a jelikož neměla drobné, utratil jsem u ní rovných 20 eur za 2 medy, olivový olej a naprosto skvělou marmeládu. Mé peníze na antigenní test byly utraceny. Ta marmeláda ale za to stála! Chtěl jsem koupit i medovou rakiji, zastavili jsme u více stánků, ale nikde se nepodařilo ji pořídit za 10 eur. Tuto delikatesu jsme vyzkoušeli až při návštěvě rybí restaurace, kde jsme si vyrazili z kopítka a nakoupili talíř mořských potvor a dali si i grilované jehnečí. Zapíjeli to medovou rakijí a pivem a regulérně se při mořském vzduchu opili. N nepila, ta nás potom rozjařené odvezla serpentinami na pláž Falasarna, kde jsme si užili nádherného koupání.

Ještě musím uvést, že před delikátním obědem jsme navštívili nejnavštěvovanější pláž na Krétě Elafonisi, kde to vypadá jak v Karibiku. Ano, pláž byla opravdu nádherná, tyrkysové moře, růžový a bílý písek a totální brouzdaliště a turistická past. Musím napsat, že mě to tam naprosto nebavilo a vůbec nenadchlo. Naopak mě to tam totálně otrávilo. A to Čedok nabízí výlet na tuto pláž za 40 euro - bez oběda! 

Inu, kvůli schůzce delegáta jsme měli jen půl den a vyrazili jsme do Chanii, přístavního městečka, druhého největšího na Krétě. Roušky tu Řekové musí nosit i venku, ale moc to nectí, roušky mají většinou pod bradou. Nicméně pokuty se rozdávají, prý bez napomenutí. Naštěstí máme respiratory připraveny na případné rychlé nasazení. Chanie je velmi příjemné město plné úzkých uliček, které jsme prošli křížem krážem i díky tomu, že jsme se tím chránili před sluncem. Chtěli jsme navštívit i jeden hezký kostelík, před kterým nás trochu překvapilo víko od rakve. Inu, vešli jsme dovnitř, kam se scházeli lidé. Ano, už tušíte, vešli jsme někomu na pohřeb. Řekové jsou však hlavy klidné, nikdo nás nevyhnal a kdybychom se neodebrali rychle pryč, určitě bychom brzy seděli u smuteční hostiny. Také jsme narazili na zřejmě squat, kde se tlupa mladých hippie lidí bavila a připravovala nějakou párty. Opět jsme se kolem nich procházeli a opět raději rychle zmizeli. Chania je tak město netušených možností. A hlavně, bylo prázdné, sezona ještě nezačala.

Na dva dny jsme si nakonec půjčili auto, vse zařídil delegát. První výlet jsme dali k soutěsce Samaria, kde jsme chtěli zjistit, kdy ji otvírají. Bohužel je zavřená kvůli tomu, že není sezona, a dostali jsme info, že se otevře ve čtvrtek. A stalo se, v pátek jdeme na 16km túru soutěskou Samaria, bohužel v rámci zájezdu, protože logisticky se to vyplatí na čas lépe. Kolem Samarie jsme tedy dali mírný výšlap k hoře Gingilos, která se vyjímala vedle soutěsky. Černá jak uhel a docela děsivá. Stezka ke Gingilos vedla kamenitým výšlapem a člověk si musel dávat pozor na kluzké kameny. Nicméně výhledy byly dechberouci a hlavně opět bez lidí. Ušli jsme polovinu a vrátili se zpět. Výšlap na Gingilos bychom nedali z důvodu nedostatku vody a jídla. Místo Samarie jsme dali menší soutěsku Irini. Půvabná cesta podél cypřišů a vyschlého potoka. Byl tam takový klid, že jsem se dostával do hladiny alfa a chtěl jsem tam zůstat a už se nevrátit. Z tohoto stavu mě probral hlad. Takže se jelo do hotelu. Cesta celý den byla plná krásných serpentin, výhledů a dokonce jsem si i zajezdil. Naše auto je Citroen C1 s velmi těžce ovládající převodovkou, ale i tak to dal. Pomohlo i to, že silnice byly skoro prázdné. Je vidět, že opravdu sezona není. Začali jsme autu říkat "dráče", protože při zařazení 1 řve jak drak. 

Druhý výlet jsme rozhodli dát k pláži Preveli, jež opěvovali naši oba knižní průvodci. Večer u bazénu jsem vymyslel, že bychom nemuseli jet až k pláži, ale dát si 4km túru tam a pak zase 4 km zpět podél soutěsky kudy teče říčka, která se následně vlévá do moře a díky ní je pláž a krajina kolem tak slavná. Inu, nápad to byl dobrý. Přijeli jsme po téměř prázdné dálnici až k místu, kde byl starodávný most a oslavovaná taverna, a vydali se stěrkovou cestou podél říčky k soutěsce a následně k pláži. Od taverny vedla i druhá cesta, ale tu jsme si nevybrali. O ní bude ještě řeč. Cestička byla klidná, stoupala postupně nahoru a člověk si užíval pohled shora do prorákliny mezi skalisky na řeku. Odkrývalo se před námi i moře a výhledy byly více dechberoucí, zato stezka byla více skrytá, vedla bodlačím a do toho nebyl nikde stín. Slunce začalo pražit a stále jsme stoupali nahoru soutěsky a nikde nebyla žádná cesta dolů. Takže člověk sice obdivoval lidi docela, jak se prodírali palmovým lesíkem podél řeky, viděl lidi na pláži, ale říkal si "jak se tam k**va dostali?!" Vylezli jsme až úplně nahoru a... Tam se objevilo placené parkoviště, zrovna jsem vyrušil převlékající Francouzku, která myslela, že z bodlačí žádný člověk nevyjde. K pláži se muselo následně projít parkovištěm a pak po schodech prudce dolů. Tedy pláž, kde se osvěžíte a pak se zpotíte cestou nahoru. Ideál. Sešli jsme dolů a pak si prošli i palmový hajek a osvěžili se v průzračné vodě proudící podél soutěsky. Po té strastiplné cestě jsme to potřebovali.

Pláž Preveli je obklopena soutěskou a uprostřed 2 skalisek, které se musi vylézt. My, kteří slezli z pravé strany, jsme si všimli, že počet schodů a strmost levé strany je menší a rozhodli jsme si "usnadnit" cestu zpět tou druhou stezkou, kterou jsme na začátku nešli. Inu, vyrazili jsme. Počet schodů byl menší, ale dorazili jsme jen do půlky skaliska. Druhá půlka stezky na vrchol se skrývala mezi bodlaky a označena byla jen oranžovými tečkami. Museli jsme se docela zapotit, abychom na vršek vyšli a bohužel to nebyl konec, skála nám totiž připravila ještě další nepříjemný pochod krivolakými uhýby s bodláky všude kolem. Těsně před vrcholem už se muselo i částečně šplhat po skále. Na vrcholu už to šlo pěkně podél srázu dolů, kde ještě obtěžovali bodláky. Já už ale to škrábání ani nevnímal. Inu, mysleli jsme, že jdeme hezčí a kratší cestou, nicméně nebylo tak. Cesta vedla polem, prašnou cestou, klesala, i stoupala a neustále se vzdalovala od cíle, který jsem z dálky viděl. Poslední úsek procházel stavbou silnice, kde jsem si říkal, že jestli mi někdo řekne, že se tudy nesmí, jsem připraven bojovat za to, že prostě projdu. Skandál se nekonal a po 5 km (ano, cesta kratší ani lepší nebyla) jsem odpadl u auta u taverny a u říčky si schladil nohy. A co z toho vyplývá? Kratší cesta nebývá ta, kterou chceš zvládnout rychleji.

Cestu zpátky autem jsem si užil řízení na poloprázdné krétské vypadovce. Fascinuje mě, jak je tu pusto prázdno, když není sezona. Jelo se krásně, Řekové jsou kliďasi a i když jedete pomalu, neřeší to. Jeden nepříjemný zážitek byl jen z Belgičanem, který mě svým mercedesem vyblikával, ať uhnu před zatáčkou, což jsem neakceptoval a pěkně si počkal až po zatáčce. Lepil se hajzl hodně. Ale řídí se tu dobře, člověka pak baví už i ty serpentiny. I dráčova převodovka se snažila.