Inu, kvůli schůzce delegáta jsme měli jen půl den a vyrazili jsme do Chanii, přístavního městečka, druhého největšího na Krétě. Roušky tu Řekové musí nosit i venku, ale moc to nectí, roušky mají většinou pod bradou. Nicméně pokuty se rozdávají, prý bez napomenutí. Naštěstí máme respiratory připraveny na případné rychlé nasazení. Chanie je velmi příjemné město plné úzkých uliček, které jsme prošli křížem krážem i díky tomu, že jsme se tím chránili před sluncem. Chtěli jsme navštívit i jeden hezký kostelík, před kterým nás trochu překvapilo víko od rakve. Inu, vešli jsme dovnitř, kam se scházeli lidé. Ano, už tušíte, vešli jsme někomu na pohřeb. Řekové jsou však hlavy klidné, nikdo nás nevyhnal a kdybychom se neodebrali rychle pryč, určitě bychom brzy seděli u smuteční hostiny. Také jsme narazili na zřejmě squat, kde se tlupa mladých hippie lidí bavila a připravovala nějakou párty. Opět jsme se kolem nich procházeli a opět raději rychle zmizeli. Chania je tak město netušených možností. A hlavně, bylo prázdné, sezona ještě nezačala.

Na dva dny jsme si nakonec půjčili auto, vse zařídil delegát. První výlet jsme dali k soutěsce Samaria, kde jsme chtěli zjistit, kdy ji otvírají. Bohužel je zavřená kvůli tomu, že není sezona, a dostali jsme info, že se otevře ve čtvrtek. A stalo se, v pátek jdeme na 16km túru soutěskou Samaria, bohužel v rámci zájezdu, protože logisticky se to vyplatí na čas lépe. Kolem Samarie jsme tedy dali mírný výšlap k hoře Gingilos, která se vyjímala vedle soutěsky. Černá jak uhel a docela děsivá. Stezka ke Gingilos vedla kamenitým výšlapem a člověk si musel dávat pozor na kluzké kameny. Nicméně výhledy byly dechberouci a hlavně opět bez lidí. Ušli jsme polovinu a vrátili se zpět. Výšlap na Gingilos bychom nedali z důvodu nedostatku vody a jídla. Místo Samarie jsme dali menší soutěsku Irini. Půvabná cesta podél cypřišů a vyschlého potoka. Byl tam takový klid, že jsem se dostával do hladiny alfa a chtěl jsem tam zůstat a už se nevrátit. Z tohoto stavu mě probral hlad. Takže se jelo do hotelu. Cesta celý den byla plná krásných serpentin, výhledů a dokonce jsem si i zajezdil. Naše auto je Citroen C1 s velmi těžce ovládající převodovkou, ale i tak to dal. Pomohlo i to, že silnice byly skoro prázdné. Je vidět, že opravdu sezona není. Začali jsme autu říkat "dráče", protože při zařazení 1 řve jak drak. 

Druhý výlet jsme rozhodli dát k pláži Preveli, jež opěvovali naši oba knižní průvodci. Večer u bazénu jsem vymyslel, že bychom nemuseli jet až k pláži, ale dát si 4km túru tam a pak zase 4 km zpět podél soutěsky kudy teče říčka, která se následně vlévá do moře a díky ní je pláž a krajina kolem tak slavná. Inu, nápad to byl dobrý. Přijeli jsme po téměř prázdné dálnici až k místu, kde byl starodávný most a oslavovaná taverna, a vydali se stěrkovou cestou podél říčky k soutěsce a následně k pláži. Od taverny vedla i druhá cesta, ale tu jsme si nevybrali. O ní bude ještě řeč. Cestička byla klidná, stoupala postupně nahoru a člověk si užíval pohled shora do prorákliny mezi skalisky na řeku. Odkrývalo se před námi i moře a výhledy byly více dechberoucí, zato stezka byla více skrytá, vedla bodlačím a do toho nebyl nikde stín. Slunce začalo pražit a stále jsme stoupali nahoru soutěsky a nikde nebyla žádná cesta dolů. Takže člověk sice obdivoval lidi docela, jak se prodírali palmovým lesíkem podél řeky, viděl lidi na pláži, ale říkal si "jak se tam k**va dostali?!" Vylezli jsme až úplně nahoru a... Tam se objevilo placené parkoviště, zrovna jsem vyrušil převlékající Francouzku, která myslela, že z bodlačí žádný člověk nevyjde. K pláži se muselo následně projít parkovištěm a pak po schodech prudce dolů. Tedy pláž, kde se osvěžíte a pak se zpotíte cestou nahoru. Ideál. Sešli jsme dolů a pak si prošli i palmový hajek a osvěžili se v průzračné vodě proudící podél soutěsky. Po té strastiplné cestě jsme to potřebovali.

Pláž Preveli je obklopena soutěskou a uprostřed 2 skalisek, které se musi vylézt. My, kteří slezli z pravé strany, jsme si všimli, že počet schodů a strmost levé strany je menší a rozhodli jsme si "usnadnit" cestu zpět tou druhou stezkou, kterou jsme na začátku nešli. Inu, vyrazili jsme. Počet schodů byl menší, ale dorazili jsme jen do půlky skaliska. Druhá půlka stezky na vrchol se skrývala mezi bodlaky a označena byla jen oranžovými tečkami. Museli jsme se docela zapotit, abychom na vršek vyšli a bohužel to nebyl konec, skála nám totiž připravila ještě další nepříjemný pochod krivolakými uhýby s bodláky všude kolem. Těsně před vrcholem už se muselo i částečně šplhat po skále. Na vrcholu už to šlo pěkně podél srázu dolů, kde ještě obtěžovali bodláky. Já už ale to škrábání ani nevnímal. Inu, mysleli jsme, že jdeme hezčí a kratší cestou, nicméně nebylo tak. Cesta vedla polem, prašnou cestou, klesala, i stoupala a neustále se vzdalovala od cíle, který jsem z dálky viděl. Poslední úsek procházel stavbou silnice, kde jsem si říkal, že jestli mi někdo řekne, že se tudy nesmí, jsem připraven bojovat za to, že prostě projdu. Skandál se nekonal a po 5 km (ano, cesta kratší ani lepší nebyla) jsem odpadl u auta u taverny a u říčky si schladil nohy. A co z toho vyplývá? Kratší cesta nebývá ta, kterou chceš zvládnout rychleji.

Cestu zpátky autem jsem si užil řízení na poloprázdné krétské vypadovce. Fascinuje mě, jak je tu pusto prázdno, když není sezona. Jelo se krásně, Řekové jsou kliďasi a i když jedete pomalu, neřeší to. Jeden nepříjemný zážitek byl jen z Belgičanem, který mě svým mercedesem vyblikával, ať uhnu před zatáčkou, což jsem neakceptoval a pěkně si počkal až po zatáčce. Lepil se hajzl hodně. Ale řídí se tu dobře, člověka pak baví už i ty serpentiny. I dráčova převodovka se snažila.