Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Říká se, že krizový den je ten třetí. Zde však přišla krize až ve 4.den. Dlouhá zima a vysoké teploty způsobily, že se ve čtvrtek nikomu nikam moc nechtělo. Přemýšleli jsme u bazénu, kam se vydat, až hodiny plynuly a den vesměs uplynul. Já odpoledne prospal, protože to vedro mi nedělalo dobře. Nepříjemný den korunoval telefonát od cestovní kanceláře, že bohužel exkurze do Samarie je zrušena a ať si přijdeme pro peníze. Soutěska je z důvodu stále špatné sezony zavřená. To mě hodně mrzelo, protože na Samarii jsem se těšil. Poprvé, co jsem byl na Krétě, nevyšla, tentokrát znovu zase nic. Rozhodli jsme se tedy, že si opět půjčíme na dva dny auto a procestujeme další místa. Bez auta se tu totiž neobejdete, autobusy jezdí dost blbě. 

Malá vsuvka do hotelového života - musí se nosit všude roušky, ale hoteloví hosté to moc nedodržují. Při nabírání jídel musíte mít sáčkové rukavice, na to se bere hodně zřetel a dostal jsem i jednou vynadáno, že je nemám na ruce. Jídlo je tu luxusní a dopřáváme si. Večer se sedí a popíjí u bazénu, ale nečekejte nic velkého. Je tu docela nuda, žádný program pro turisty. Nedá se jít ani na procházku do města, protože tu není vůbec nic kolem - jen hotely a půjčovny aut. Proto mě večery tady už nějak přestávají bavit. Alkohol zdarma je využívaný jen ten nejlevnější. Když jsem si dal metaxu s kolou, byla mi nalita náhražka metaxy a vodka určitě byla méně chutná než pražská. 

Autem jsme zajeli na další výlety, když nevyšla ta Samaria. Tentokrát jsme si dali další soutěsku - tentokrát Topolia, která vedla vyschlým korytem řeky. Cesta vypadala docela lehce, ale opět jsme šli do mírného kopce po balvanech či kamenech, což ve vedru více ubíralo síly. Ale nevadilo to. Kolem se opět vinuly nádherné skaliska, tentokrát zeleno-oranžové barvy a nahoře se tu a tam zjevily malé jeskyně. Poslední štace se zvedala mimo koryto a v korytě se objevila i voda. Poslední úsek jsme opět šplhaly několik metrů nahoru a zase jsem si připadal jak horolezec. Stezka skončila na malém parkovišti, odkud se šlo k jeskyni Agia Sofia, v které byl vytvořen "kostel". Jeskyně byla hluboká a docela děsivá, vedla i hluboko dovnitř, bohužel nestačila moje baterka v mobilu. Atmosféru narušovaly jen dvě vychrtlé turistky, které se fotily u balvanů a bohužel ani přes veškeré pózy svou krásu nezvětšily. 

Dostaly jsme se také k oblasti prodeje krétských domácích medů, rakijí a olivových olejů. U jednoho stánku jsme zastavili, přiběhla čilá krétská babka a začala nám cpát k ochutnání její produkty. Pravda, měla luxusní marmeládu i med a jelikož neměla drobné, utratil jsem u ní rovných 20 eur za 2 medy, olivový olej a naprosto skvělou marmeládu. Mé peníze na antigenní test byly utraceny. Ta marmeláda ale za to stála! Chtěl jsem koupit i medovou rakiji, zastavili jsme u více stánků, ale nikde se nepodařilo ji pořídit za 10 eur. Tuto delikatesu jsme vyzkoušeli až při návštěvě rybí restaurace, kde jsme si vyrazili z kopítka a nakoupili talíř mořských potvor a dali si i grilované jehnečí. Zapíjeli to medovou rakijí a pivem a regulérně se při mořském vzduchu opili. N nepila, ta nás potom rozjařené odvezla serpentinami na pláž Falasarna, kde jsme si užili nádherného koupání.

Ještě musím uvést, že před delikátním obědem jsme navštívili nejnavštěvovanější pláž na Krétě Elafonisi, kde to vypadá jak v Karibiku. Ano, pláž byla opravdu nádherná, tyrkysové moře, růžový a bílý písek a totální brouzdaliště a turistická past. Musím napsat, že mě to tam naprosto nebavilo a vůbec nenadchlo. Naopak mě to tam totálně otrávilo. A to Čedok nabízí výlet na tuto pláž za 40 euro - bez oběda! 

Inu, kvůli schůzce delegáta jsme měli jen půl den a vyrazili jsme do Chanii, přístavního městečka, druhého největšího na Krétě. Roušky tu Řekové musí nosit i venku, ale moc to nectí, roušky mají většinou pod bradou. Nicméně pokuty se rozdávají, prý bez napomenutí. Naštěstí máme respiratory připraveny na případné rychlé nasazení. Chanie je velmi příjemné město plné úzkých uliček, které jsme prošli křížem krážem i díky tomu, že jsme se tím chránili před sluncem. Chtěli jsme navštívit i jeden hezký kostelík, před kterým nás trochu překvapilo víko od rakve. Inu, vešli jsme dovnitř, kam se scházeli lidé. Ano, už tušíte, vešli jsme někomu na pohřeb. Řekové jsou však hlavy klidné, nikdo nás nevyhnal a kdybychom se neodebrali rychle pryč, určitě bychom brzy seděli u smuteční hostiny. Také jsme narazili na zřejmě squat, kde se tlupa mladých hippie lidí bavila a připravovala nějakou párty. Opět jsme se kolem nich procházeli a opět raději rychle zmizeli. Chania je tak město netušených možností. A hlavně, bylo prázdné, sezona ještě nezačala.

Na dva dny jsme si nakonec půjčili auto, vse zařídil delegát. První výlet jsme dali k soutěsce Samaria, kde jsme chtěli zjistit, kdy ji otvírají. Bohužel je zavřená kvůli tomu, že není sezona, a dostali jsme info, že se otevře ve čtvrtek. A stalo se, v pátek jdeme na 16km túru soutěskou Samaria, bohužel v rámci zájezdu, protože logisticky se to vyplatí na čas lépe. Kolem Samarie jsme tedy dali mírný výšlap k hoře Gingilos, která se vyjímala vedle soutěsky. Černá jak uhel a docela děsivá. Stezka ke Gingilos vedla kamenitým výšlapem a člověk si musel dávat pozor na kluzké kameny. Nicméně výhledy byly dechberouci a hlavně opět bez lidí. Ušli jsme polovinu a vrátili se zpět. Výšlap na Gingilos bychom nedali z důvodu nedostatku vody a jídla. Místo Samarie jsme dali menší soutěsku Irini. Půvabná cesta podél cypřišů a vyschlého potoka. Byl tam takový klid, že jsem se dostával do hladiny alfa a chtěl jsem tam zůstat a už se nevrátit. Z tohoto stavu mě probral hlad. Takže se jelo do hotelu. Cesta celý den byla plná krásných serpentin, výhledů a dokonce jsem si i zajezdil. Naše auto je Citroen C1 s velmi těžce ovládající převodovkou, ale i tak to dal. Pomohlo i to, že silnice byly skoro prázdné. Je vidět, že opravdu sezona není. Začali jsme autu říkat "dráče", protože při zařazení 1 řve jak drak. 

Druhý výlet jsme rozhodli dát k pláži Preveli, jež opěvovali naši oba knižní průvodci. Večer u bazénu jsem vymyslel, že bychom nemuseli jet až k pláži, ale dát si 4km túru tam a pak zase 4 km zpět podél soutěsky kudy teče říčka, která se následně vlévá do moře a díky ní je pláž a krajina kolem tak slavná. Inu, nápad to byl dobrý. Přijeli jsme po téměř prázdné dálnici až k místu, kde byl starodávný most a oslavovaná taverna, a vydali se stěrkovou cestou podél říčky k soutěsce a následně k pláži. Od taverny vedla i druhá cesta, ale tu jsme si nevybrali. O ní bude ještě řeč. Cestička byla klidná, stoupala postupně nahoru a člověk si užíval pohled shora do prorákliny mezi skalisky na řeku. Odkrývalo se před námi i moře a výhledy byly více dechberoucí, zato stezka byla více skrytá, vedla bodlačím a do toho nebyl nikde stín. Slunce začalo pražit a stále jsme stoupali nahoru soutěsky a nikde nebyla žádná cesta dolů. Takže člověk sice obdivoval lidi docela, jak se prodírali palmovým lesíkem podél řeky, viděl lidi na pláži, ale říkal si "jak se tam k**va dostali?!" Vylezli jsme až úplně nahoru a... Tam se objevilo placené parkoviště, zrovna jsem vyrušil převlékající Francouzku, která myslela, že z bodlačí žádný člověk nevyjde. K pláži se muselo následně projít parkovištěm a pak po schodech prudce dolů. Tedy pláž, kde se osvěžíte a pak se zpotíte cestou nahoru. Ideál. Sešli jsme dolů a pak si prošli i palmový hajek a osvěžili se v průzračné vodě proudící podél soutěsky. Po té strastiplné cestě jsme to potřebovali.

Pláž Preveli je obklopena soutěskou a uprostřed 2 skalisek, které se musi vylézt. My, kteří slezli z pravé strany, jsme si všimli, že počet schodů a strmost levé strany je menší a rozhodli jsme si "usnadnit" cestu zpět tou druhou stezkou, kterou jsme na začátku nešli. Inu, vyrazili jsme. Počet schodů byl menší, ale dorazili jsme jen do půlky skaliska. Druhá půlka stezky na vrchol se skrývala mezi bodlaky a označena byla jen oranžovými tečkami. Museli jsme se docela zapotit, abychom na vršek vyšli a bohužel to nebyl konec, skála nám totiž připravila ještě další nepříjemný pochod krivolakými uhýby s bodláky všude kolem. Těsně před vrcholem už se muselo i částečně šplhat po skále. Na vrcholu už to šlo pěkně podél srázu dolů, kde ještě obtěžovali bodláky. Já už ale to škrábání ani nevnímal. Inu, mysleli jsme, že jdeme hezčí a kratší cestou, nicméně nebylo tak. Cesta vedla polem, prašnou cestou, klesala, i stoupala a neustále se vzdalovala od cíle, který jsem z dálky viděl. Poslední úsek procházel stavbou silnice, kde jsem si říkal, že jestli mi někdo řekne, že se tudy nesmí, jsem připraven bojovat za to, že prostě projdu. Skandál se nekonal a po 5 km (ano, cesta kratší ani lepší nebyla) jsem odpadl u auta u taverny a u říčky si schladil nohy. A co z toho vyplývá? Kratší cesta nebývá ta, kterou chceš zvládnout rychleji.

Cestu zpátky autem jsem si užil řízení na poloprázdné krétské vypadovce. Fascinuje mě, jak je tu pusto prázdno, když není sezona. Jelo se krásně, Řekové jsou kliďasi a i když jedete pomalu, neřeší to. Jeden nepříjemný zážitek byl jen z Belgičanem, který mě svým mercedesem vyblikával, ať uhnu před zatáčkou, což jsem neakceptoval a pěkně si počkal až po zatáčce. Lepil se hajzl hodně. Ale řídí se tu dobře, člověka pak baví už i ty serpentiny. I dráčova převodovka se snažila.

Už během čekání na odlet a pokyny nám byl změněn hotel, protože v nabídce byl hotel, který otevíral až o 14 dní později, než jsme měli přiletět. Tady bych asi neobviňoval Čedok, ale laxní řeckou náturu. Nicméně cena zůstala stejná. Do Řecka byl potřeba PCR test a vyplnit formulář pro řeckou vládu, aby věděla, kde se budete nacházet. Vyplňování formuláře byl docela oříšek, hodně věcí, které bych čekal na informačním letáku od cestovky jsem si našel na Google. A místo delegáta jsem vyplnil údaje své mámy, pro případ že by se mi něco stalo by to určitě vyřídila stejně rychle.

Čas odletu byl nastaven na 5 ráno, měli jsme být na letišti už ve 3. Říkal jsem si proč, většinou do schengenu stačí pomalu jen hodina předem s vlastním odbavením po internetu. Bohužel ne zde. Strávili jsme dlouhý čas ve frontě na odbavení, kde nás 2krát kontrolovali, zda jsme negativní a máme vyplněn řecký formulář. Naštěstí stačilo vše ukázat v mobilním telefonu. Trošku ve mě hrklo, když nekolik lidí vytáhl stoh papírů ze složky. Stále tedy, co je na papíře, to platí. U kontroly jsem pípal a musel projít detektorem, zda nemám na sobě střelný prach či drogy. Zřejmě můj oděv obsahoval stopové množství nezředěného pracího prášku.

Zatím jsem však nezaznamenal žádné typické trapné chování Čechů, což však mělo nastat později. Těsně před nástupem jedna maminka při větě své malé dcery, že už se nastupuje, jí vzkázala, že bez nich přece neodletí a jala se teprve chystat svou druhou malou dceru na záchod. Zaznamenal jsem i ponožky v sandálech, pochopit se to však dá, jelikož se jednalo o pána v důchodovém věku, který může trpět na studené nohy. Samozřejmě okamžitě po odlepení letadla od země se část lidí přesunula k záchodu (toto třeba opravdu nechápu... To si ti lidi nemohou dojít předem?!). Ulička byla jak průchoďák, takže se nedalo ani natáhnout nohy. To, že do mě vrazilo dvakrát dítě, když jsem spal, ani nekomentuji. 

Po přistání se samozřejmě tleskalo, to už mě ani nepřekvapilo. Překvapením však byla mladá rodina, která po zastavení letadla okamžitě vstala a matka sunula své malé děti vpřed. Byla však zablokována jinými lidmi, kteří zřejmě předpokládali stejně jako ona, že letadlo otevře dveře jako by se jednalo o autobus. Matčina připomínka, že teď tu budou snad stát ještě půl hodiny, ve mně vyvolala myšlenku, že mohla čekat a sedět. Rodinka však byla osvobozena otevřením letadla. Správné opuštění stejně nešlo, lidi honem spěchali ven, jak kdyby jim mělo něco uniknout. Našlo se však alespoň pár lidí, co normálně počkalo a opustilo letadlo. Venku se pak čekalo na autobus, kde jsme stejně potkali lidi, co vehementně potřebovali ven. Chápu, potřebovali si udělat selfie s letadlem. 

Následně nastalo čekání na zavazadlo, pak zase čekání ve frontě na informace, kam jet do hotelu a kterým busem. Já už chápu, že si lidi berou ty kufry na kolečkách, v tom neustálém čekání ve frontě se hodí, že vás neotravuje krosna na zádech. Pak si nás Čedok rozhodil do autobusů, náš bus měl jet do dvou hotelů. Když jsme přijeli k prvnímu, řidič oznámil jméno a nebylo mu rozumět vzadu. Dovedete si představit tu paniku lidí, co se děje? Ano, davová psychóza působila i na mě, ale moje já zvážilo, že sr zeptá vepředu či se venku podívá na jméno hotelu z okna. Což nikoho nenapadlo, ač jsme stáli hned vedle hotelu.

Po příjezdu do hotelu mě trochu šokovalo, že nám měřili teplotu. Jedna slečna měla 38,5 a nechtěli ji pustit. Přece musí chápat, že unavený a přehrátý člověk bude vykazovat vyšší teplotu...

Hotel je však opravdu luxusní, jídlo je skvělé a na výběr je z několika pokrmů. Nechybějí ani zákusky a pivo a některé drinky zdarma. Očekávám, že přiberu minimálně 3 kila. Doufám, že na túrách to shodím. A musím se přiznat, že jsem se nechal unést a částečně jsem se účastníkem zájezdu stal. Ono jídlo a pití jen tak k mání, to neodolá snad nikdo. Řekové evidentně chtějí, aby se turisti cítili dobře, v panácích tu lejí docela lampy.

První den jsme v podstatě jen odpočívali. Čeká nás schůzka s delegátem a pak už snad túry a pořádné cestování. 

Poslední zastávkou před cestou do hlavního města Reykjavíku byly Duhové hory. Sledovali jsme počasí každou hodinu, abychom zjistili, zda má smysl tam jet, protože vybavenost našich zavazadel není na mrazivé teploty připravena. Nicméně předpovědi slibovaly zataženo až polojasno bez deště sice s nízkými teplotami kolem 6 stupňů, ale bez deště. Cestou k horám pršelo, takže zastávka v tzv. Elfím údolím proběhla jen zlehka. Ovšem údolí je fakt pěkné a vypadá jak z filmu. Díváte se do něj a vidíte asi 3 vodopády, kolem nich cestičky a krásnou tyrkysovou vodu. Údolíčko bychom i prošli, ale bylo zakaboněno, pršelo a ještě foukal vítr. Pohled shora byl ale mnohem pěknější. Pak už jen proběhla náplň benzínu a jelo se do hor.

Cesta byla opět strastiplná, plná kamenů, v půlce se však zlepšila a dalo se jet i rychleji. Projížděli jsme opět lávovým údolím, shlíželi na nás sloupy elektrického vedení a opět to vše vypadalo jak po konci světa. Dorazili jsme těsně ke kempu, kde byly 2 brody přes cestu, ale naši řidiči se báli říčkami projet, ač 2 účastníci z 6 je neustále hecovali se slovy, že když to dal "nissan" nebo "kia", tak to dají taky. Nedali. Museli jsme vzít všechny věci a asi 500 metrů je přenést do kempu. Tam jsme postavili stan a můj stan se nějak zkřivil a stál nakřivo. Opět se rozpršelo, teplota klesla a někteří už toho měli plné zuby (já též). Po určité výměně názorů a zvážení pro a proti - část výpravy chtělo zůstat ještě jeden den, část to odmítla z důvodu hrozby sněžení - se rozhodlo, že poslední noc dáme v hostelu. Měli jsme být stejně v Reykjavíku v kempu bez camping card a cena vyšla stejně. Večer se zábava nesla v duchu dopití slivovice a piv, jelikož teplota klesla na 1 stupeň. Paradoxně v noci mi bylo méně zima, už jsem zažil na Islandu chladnější noci. Pozná se to dle toho, že vám mrzne nos, ten prostě neschováte. Pomohla asi ta slivovice, fakt zahřála.

Poslední balení stanu jsme si s bratrem užili. Stan už potřebuje údržbu, je špinavý, mokrý a za těch 14 dnů toho zkusil dost. Nicméně vydržel vše a vybral jsem dobře, zejména předsíňka se využila na 100 %. Po snídani se vyrazilo na 7 km túru kolem Duhových hor. Češi, které jsme potkali, říkali, že Duhové hory pro ně byli nejkrásnější, a měli pravdu. To nejlepší jsme si nechali evidentně na konec. Po pár stovek metrů jsme už obdivovali hory kolem, barvy svítily jak namalované a po výšlapu na jednu z nich jsem z výhledu ztratil dech. Nádhera se nedá popsat slovy ani ty fotky to nezachytily. Těžké bylo kochat se a dávat současně pozor na cestu.

Ale do města jsme ještě nedorazili. Rozhodli jsme se okoupat v horké řece, dát zde poslední horkou lázeň. Dojeli jsme na parkoviště, kde ukazatel hlásal, že je to ještě 3,5 km do kopce. Všem se protočily panenky, protože už jsme byly v módu "vykydnout" a žádné námahy. Po brblání, nadávkách jsme nakonec vyrazili. A cesta to byla drsná. Kopec, neustále zatáčky a člověk furt nic neviděl. Když jsme takhle třeba šli k vodopádům, motivace byla zvětšující se nádhera padající vody. Zde jsme s nadějí čekali za každou zatáčkou něco a vždy se ukázala jen nekonečná cesta. Myslím, že jsme ušli víc, než 3 km, bylo to určitě minimálně 5 km. Těsně před řekou jsme ještě museli projít sírnatými výpary. Pak se objevila horká řeka, jak nazvala jedna účastnice - takové Podolí. Řeka nebyla velká, dalo se v ní sedět a rozjímát, nicméně klasické hot spoty jsou asi lepší. Překvapilo mě, že zde bylo dost turistů, kteří vyšlapali tu štreku. Po sestupu jsme už vyrazili do hostelu. Takže jsme dali dnes až 14 km, ale nohy nebolely. Nakonec jsem rád, že jsme se prošli, tou krajinou se chodí samo.

Poslední noc jsme strávili v hostelu. Užívali jsme si postel, sprchu, teplo. Čeká nás prohlídka Reykjavíku a snad ochutnáme i místní speciality.

Islandský meteorologický úřad má předpovědi jak Dáša Honsová z křišťálové koule. Nechci jej hanit, ale zataženo bez deště vypadá jinak. Dorazili jsme do Víku za mrholení a odpoledne jsme se rovnou ubytovali v kempu. Jelikož přestalo pršet, postavili jsme stany a rozhodli se zajet do nedalekého bazénu trochu porelaxovat. 

Déšť ustal, jen tu a tam sprchlo, ale jinak se počasí neslo v zakaboněném duchu. Než jsme dorazili na bazén, bratr našel údajně levnou prodejnu suvenýrů, z čehož se vyklubal kontejner s velmi divnými produkty z ovčí vlny, korunu tomu nasadilo to, že je ještě podporoval polský úřad či co to bylo. Utekli jsme z obchodu poté, co jsme viděli opravdu divné kousky z vlny. A bohužel jsme zajeli racka, pták stál v cestě a než si uvědomil, že by měl uletět, byl zajet.

Bazén se nacházel ve sportovním centru, kde byla též hala a dokonce sauna, kterou jsme mohli též využít. Stalo se. Venkovní bazény byly 3 s rozdílnou teplotou vody a sauna bodla pro naše unavená těla. 

Relaxovali jsme asi hodinu a půl. Padl večer, zase začalo mrholit a posádka auta XY se rozhodla zajet do nedalekého obchodního centra na fish and chips (ryba s hranolky). Ženská posádka XX zůstala u jídla "co auto dalo". Město Vík je typické turistické centrum s obchodním centrem uprostřed, kde se nachází suvenýry, supermarket a také obchod s islandským oblečením značky Icewear, která zde má přímo továrnu, do které můžete nahlédnout, jak ty svetry apod. šíjí stroje. Dali jsme fish and chips, což vypadalo jako krychle filé, ale k českému to mělo daleko. Tohle filé skutečně obsahovalo rybu, tipuji tresku. Prošli jsme i obchod se suvenýry, kde jsem si vybral čepici na koupi. Svetr jsem vzdal, protože moje tělesná stavba není na svetr vhodná, buď nesedel na ramenech, nebo měl krátké rukávy - takže ani M, L, XL. Hodně zde bylo XS, evidentně pro asijské turisty. Poptávka vytváří nabídku. Večer už probíhal ve znamení piva a žolíka, jelikož se opět rozpršelo a dokonce promokávala i střecha. Plusem je, když prší, že není zima.

Ráno klasicky pršelo, nicméně islandský úřad sliboval na odpoledne ubyvání deště a zataženo. Na cestu jsme se tak vykopali až před 12 hodinou a ještě se musel navštívit obchod se suvenýry. Pošlete holky do obchodu a do půl hodiny neodejdete, musel jsem je dokonce v obchodě popohnat, abychom stíhali další věci. Dokonce se i rozjasnilo a udělalo se polojasno!! Vyjeli jsme na profláklou černou pláž a jsme už v jámě turistické. U černé pláže stálo mnoho aut, dokonce restaurace a placené záchodky. Normálně jsem zůstal na pár vteřin v šoku z těch lidí. Černá pláž je krásná a příjemná, dojem z ní kazí jen turisti, kteří nectí přírodu kolem, například lozí po čedičových skalách, pobíhají kolem vln. Dokonce se zde nachází tzv. Kámen smrti, kde se lidi fotí, nedávají pozor a smete je vlna. Už zde takto zemřeli 3 lidi. Kousek od pláže jsou 3 útesy, kterým se říká zkamenělý trolové. Tam už nebylo tolik lidí, holt šli raději na kafe. Já se tam zaposlouchal do hučení vln a dal foto. Po černé pláži jsme se dostali také ke skalnatému útvaru zvaném Brána do Islandu, vypadalo to trochu jako Azurové oko na Maltě (které se už zhroutilo), ale menší. A dokonce jsme na útesech viděli papuchálky, takže jsme se jich nakonec dočkali.

Cesta pokračovala po silnici 1 a rozhodli jsme se podívat na havarované letadlo. To jsme však zavrhli poté, co jsme zjistili, že cesta k němu je na 3,5 km. Možná bychom to i dali, ale čas byl krátký a počet míst na vidění ještě velký. K letadlu jezdí dokonce shuttle bus!!! Vydali jsme se raději k dalšímu vodopádů, jednomu z nejprofláklejších na Isladnu, Skogafoss. Tam se točil i seriál Vikingové, kde Floki dostane zjevení od bohů. Inu, Skogafoss byl krásný, vesměs pravidelný a mohutný, ale mě už nějak nenadchl. Do toho bylo špatné světlo, takže když člověk přišel blíž, vodopád se ztrácel v polovině. Je totiž ukryt mezi skalami a pára od něj jde všude kolem, takže jste hned i mokří. Vydali jsme se na cestu nad vodopád, kudy vede stezka do Duhových hor a Skogafoss je cílovým/startovním bodem 50 km túry Duhovými horami. My šli tak km 2 dál a turistů ubylo a krajina zkrásněla, tekla zde řeka překrásnou zelenou roklinou a samozřejmě zde byly i vodopády, cestu jsme skončily u jednoho dvojitého. Tady jsem pochopil, proč je i jih tak oblíbený. Kolem sálal klid a mír a v dálce se tyčila slavná sopka Eyjafjallajokul schovaná v mlze.

A nádherná krajina nás doprovázela i na místo koupání. Jeli jsme k nejstaršímu bazénku vystaveném v kopcích. Turistů tam moc nebylo, jelikož cesta vedla mokřinami, museli jsme přeskakovat po kamenech říčky kolem. Před námi se tyčila "vodopadová" hora, obrovská na šířku pokrytá asi deseti malinkými vodopády tekoucí dolů. Nahoře se líně sunula mlha a vše tomu dodávalo zase nádech romantiky. Nicméně bazének byl odporný. Převlékárny byly vlhké a turisti sem naházeli i odpadky. Bazének sice obsahoval přírodní vodu, ale rozrostly se zde slizské řasy. Jistěže jsme do této bažiny vlezly, voda byla docela teplá, ale moc dlouho jsme zde nepobyli. Kusy řas mi zasvinily plavky a nejde to ani vyprat. Je na čase si stejně pořídit už nové. Ovšem rozjimat v bazénku se dá, za ten výhled tam vlezete.

Slunce se sunulo k západu, moje energie odumírala, ale ještě byl v plánu vodopád Seljalandsfoss, ten za který se dá i jít. Opět nebyl tak prudký, jelikož chyběla voda, nicméně při západu slunce byl krásný, sálal z něj takový pozitivní dojem. Člověk hned chytl klid v duši. Já si jej užíval a do toho jsem fotil jak zběsilý. Nevadilo mi, že jsem si zašpinil ruce i boty, Honor 8X zvládal focení na jedničku.

Večer jsme zakempili v kempu pod pozorným dohledem sopky Eyjafjallajokul. Dokonce se vyjasnilo a déšť zmizel a na obloze se objevilo množství hvězd. Pokochali jsme se a odebrali jsme se opět plni zážitků spát. V noci se nám trochu zblaznilo auto, dvakrát začalo bez důvodu houkat a vzbudilo nás. Možná jsme jí jen chyběli. Také nám nad hlavou proletěla helikoptéra a někoho hledala... Že by to mělo něco společného s houkaním auta? Těžko říct, ale spali jsme klidně až do rána.

Dovolená se blíží konci. Čekají nás poslední dva dny v Duhových horách. Jsme snad aklimatizovaní, stan umíme postavit na déšť i vítr, špatné cesty máme projeté, jídla jsou v zásobě, tak směle na poslední túru výletu.

Na úvod bych vám chtěl všem doporučit kempování. A nejen tím, co vše kempování přináší, já nalezl další výhody. Tou první je cvičení mozku proti zapomnětlivosti. Vždyť ať jdete vařit, do sprchy, na záchod či do obchodu, pokaždé musíte mít v hlavě, abyste si nic nezapomněli. Jako třeba lžíci u snídaně nebo mince do sprchy. Když jsme u té sprchy, zde vyzkoušíte akrobacii. Zejména pokud je sprcha malá a vy se musíte nějak obléct, aniž byste si namočili ponožky nebo jinou část oblečení. Stání na jedné noze bez opory už zvládám s přehledem.

Z kempu jsme vyjeli za slunečného a větrného počasí opět o 18 minut později, než bylo umluveno, ale už to vesměs neřešíme. Dokud stíháme vše, tak nás sekera netrápí. Východ ještě přislíbil další z větších vodopadů Fardagafoss, ke kterému vedla cesta podél řeky a připadal jsem si jak v krajině skřítků. Fardagafoss měl výhodu, že za ním byla jeskyně a dalo se jít i za vodopád, takže jsem si opět prolezl kamením a pak se kochal vodopádem v jeskyni. Bylo by to dobré místo na přespání, jen trochu vlhké. Vodopád nás nabyl energií a po návštěvě obchodu k dokoupení chleba, alkoholu a odeslání pohledů jsme mohli vyrazit na poslední úsek světových stran, jih.

Cesta vedla opět horami a blížili jsme se k největšímu ledovci Vatnajokul, z nějž Islanďané udělali národní park. A počasí se začalo rychle měnit, jakoby jih ukazoval, že "hezky jako na jihu" tady neplatí. Nejdřív se zvedl vítr a to tak, že jsme zahlédli v horách vodopády naopak, vítr vodu metal nahoru. Z hor se linula mlha a pokrývala hory jako vatu.

Island ukázal i svou drsnou tvář.

Noc v autě byla překvapivě docela v klidu, jen mě bolela kolena ze skrčených nohou. Celou noc moc nepršelo, ale v 5:34 nastal mordor zase, vichr cloumal autem a déšť bubnoval jak metalová kapela. Ráno jsme tak strávili vydatnou snídaní a holky sušily stany. Neklesal jsem ale na mysli a město Vík, kam jsme se chystali, sliboval jen zataženo. Takže jsme po desáté vyrazili z mordoru pryč. Ledovec, kam jsme měli vyrazit na výlet, jsme spatřili částečně schovaný v mlze.

Pak už pokračovala cesta pryč od deště a počasí se dokonce umoudřilo, takže na obloze sice visely hutné mraky, ale nepršelo. A jih ukázal i svou dobrou tvář, opět vykoukly hory zelené jak z Pána prstenů a řeky kolem odváděly vodu do moře. Navštívili jsme kaňon s protékající říčkou, kde už se naplno projevil turismus islandský. Lidí bylo všude kolem plno, šlo jim hlavně jen o fotku z vyhlídky a vůbec si nevšímali těch hor kolem. Déšť způsobil, že se tráva více zelenala a vzduch byl čerstvější, takže i to dobré přinesl. Po kaňonu, kde už zakázali vstup úplně nakonec z důvodu ochrany flory, jsme se vydali zřít Eldhraun, největší "lávové jezero" na světě.

V roce 1783 vybuchla na Islandu sopka Lakagígar a její láva vytekla na oblast 580 km2!!! Vyteklo přes 16 miliard litrů lávy a máme podezření, že ta láva vytvořila kus pevniny Islandu. Na lávě roste mech až 200 let starý a je velmi citlivý na chůzi, když na něj někdo vkročí, odumírá celá plocha. Samozřejmě jsme viděli zásahy turistů, kteří na mech chodili, a teď odumíral. Obnova trvá několik desítek let. Sama lavová plocha je zapsaná i v UNESCO.

Jinak na Islandu bydlí přes 350 tisíc lidí, z čehož 2/3 žije v Reykjaviku. A zemi loni navštívilo přes 2,3 milionu lidí. Šílenství.

Minulou noc jsme skončili v kempu v horách, kde poprvé hrotili platbu na Camping card. Musí být podepsaná, ale většinou to v kempech neřeší. A zde to řešili tak, že když bratr platil, kartu mu sebrali a já musel ukazovat občanku, zda souhlasí se jménem na kartě. Málem mi ji chlapec nevrátil, jelikož nemohl rozeznat písmena. V kempu také měli chaloupky v kopečku, kdy v jedné byla kuchyňka s černou kočkou. Ta si mě okamžitě vyhlédla, takže jak jsem sedl, sedla si na mě a usnula. Proč si vybrala zrovna člověka, co nerad kočky, nevím?

Ze severu jsme vjeli do vnitrozemí podívat se na kaňon Studjagyl, kde je podívaná na řeku tekoucí kaňonem s čedičových sloupců a kamenů. Vyhlídka byla kouzelná, jen škoda, že do kaňonu byl vstup z druhé strany, kde byl vidět ten výhled, kvůli kterému jsem toto místo vybral. Pak už se pokračovalo prvním off roadem směrem k vodní elektrárně. Cesta byla kamenitá a drsná, takže jsme 30 km jeli rychlostí 15 km/hod. Trochu nám problémy dělaly ovce, které odmítaly uhnout před autem a některé se nestyděly i okusovat pneumatiky. Cesta se táhla sopečnou krajinou, kde zase nebylo vůbec nic, za celou dobu jsme potkali jedno auto a jednu motorku. Opět poušť.

Opustili jsme ten nehostinný sever a odebrali se na poznávačku východního bloku. Východ nás přivítal deštěm, takže jsme vzdali návštěvu koupacího místa a vyjeli k dalšímu vodopádů - Hengifoss. Ono všichni říkají, že po nějaké době vás zde vodopády omrzí, u některých už se to projevuje, protože vodopády jsou opravdu všude po cestě. Malé i velké vidíte kolem cesty padající z hor. U mě to ale neplatí, naopak. Mě vodopády naplňují energií. Vodopád Hengifoss se nachází v kopci, vzdáleném 2,5 km od parkoviště. Takže za mě to byla krásná procházka do prudkého kopce za větru a mírného deštíku. Posledních 500 metrů se šlo kamením, slaňoval se svah a na to už jsem si troufnul jen já. A pohled stál za to.

Směrem do kempu jsme projeli další významné památky východu - největší les (!!!) na Islandu, což byl pro nás trochu šok po pustých planinách najednou vidět husté stromy. Les se nachází u jezera, jehož jméno mě vypadlo, ale říká se mu červ, jelikož z dálky vypadá jako vinoucí se červ. Mimo to jsme se stavili na benzince na výborný hot dog za 65 Kč. Pak už jsme se vydali za mírného mrholení zelenou krajinou do města Sejdizfjordu, kdy jsem v autě neustále stahoval okýnko a lovil dobré snímky, zejména vodopádů, což už nazývám "waterfall hunting". Dnes mi to vyšlo, podařilo se mi ulovit menší vodopád u cesty. Auto XY už mi totiž odmítá zastavovat pokaždé, když vidím něco zajímavého.

Město Sejdizfjordu je významným artovým městem na Islandu. Třeba u kostelíka je zajímavý duhový chodník. A přímo ve městě se také nachází náš kemp. Ten se ve městě vyznamenal. Dokonce zde byla i pračka, takže jsme využili příležitosti a hodili tam špinavé fusky. Nacházeli se zde i turisti, kteří si vařili pomalu 4chodové menu jak z restaurací. Zůstali jsme naprosto konsternováni, proč si lidé vaří takové pokrmy jako tuňáka s houbami a cuketou či kuřecí prsíčka s bramborovou kaší. Může mi to někdo vysvětlit??