Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Namasaya Adam. Saya tingal di Praga. Malajsa inda. Saya suka tidur. Nejen malajsky jsem se naučil od Aliho, večer před spaním jsme dali "hru" Duch mince, což byla vlastně taková spiritualistická tabulka. Na papír se několikrát obkreslila mince a do kroužků se napsali písmena, čísla a Ano a Ne. Následně se mincí pohybovalo a ptalo na otázky. Nejdřív jsem do toho nechtěl jít, mám k těmto věcem respekt, ale nechal jsem se přemluvit. Naštěstí se to obešlo bez problémů (a to jsme hodinu předem sledovali horor Lesní duch).

Nastalo ráno, kdy jsme se museli bohužel s Alim už rozloučit. Vstávali jsme brzy, jelikož nás v 8 měl vyzvednout Henan, první člověk, co nás vezl stopem. Nerad jsem se s Alim loučil, je to skvělý člověk. Bylo mi líto, že jsme mu nedali nic na památku, a tak doufáme, že aspoň do té Prahy určitě přijede. Naposledy jsme zamávali a šli čekat k bráně obytného komplexu,kde Ali bydlí, jménem Beverly Hills. Čekání bylo šílené, místo v 8 přijel Henan v 10:15, úctyhodné zpoždění. Thajec by to nedokázal. My se Zebrou museli dát v místní vývařovně jídlo, jinak bychom umřeli hlady. Byl to nezvyk zase utrácet peníze, když jsme 3 dny neutratili ani ringit. U Henana doma jsme museli ještě čekat na jeho manželku Ditu. Čekání se protáhlo zase na další dvě hodiny, kdy jsme si Zebrou řekli, že normálně zdrhneme. A možná bychom to udělali, kdyby Henan neodjel pryč s našimi věcmi v kufru. Při čekání jsem zjistil, že jsem si u Aliho zapomněl nabíječku, tak má aspoň památku. Až ve 13:15 dorazila Dita. Se Zebrou jsme byli naprosto konsternovaní - když nepočítám cestu autem do jejich domu, tak jsme čekali více jak 4 hodiny!

Henan a Dita nás vzali do městečka Kaanatanam, kde se konal festival sklizně. Ten probíhá v celém Sabahu celý květen, v každém regionu jiný den a vrcholí vždy na konci měsíce. V městečku to žilo, všude plno stánků, aut a lidí a akci bych přirovnal k naší pouti či hodům na Moravě. Chvíli jsme se zasekli v obecním domě, kde probíhala Miss Sabah. Šestnáct vybraných dívek z regionů Sabahu oděných do typických šatů každého regionu soutěžilo o korunku. Lidé výskali, hučeli, smáli se a fotili. Holky na pódiu mluvily a já si vybíral favoritku. Henan a Dita fandili 10ce, já 6ce. 10 to nakonec vyhrála. Jelikož promenáda holek se hrozně táhla (jedna holka na pódiu chodila 5 minut!!), šli jsme do víru slavností. Ochutnali jsme místní rýžové víno a pálenku (hodně slabá, jeden panák slivovice by Malajce asi zabil), stali jsme se atrakcí pro všechny, lidi si s námi podávali ruce, vtipkovali, bavili se a smáli. Dokonce nás přemluvili, abychom si s nimi zatancovali "ptačí" tanec. A tak jsme se za zvuků bubnů pohupovali a přitom mávali rukama. Po tanci jsme vyzkoušeli místní speciality a dostali pivo zdarma. Sice se pilo, ale slina nepřicházela (naštěstí). Mezi jídlem jsem si i vyzkoušel bušit do "činelu" s dívčí "kapelou". My bušili a do toho místní krasavice se Zebrou rozjely tanec do kola. Vložil se do toho i Henan a pár místních. Jednoduše jsme to rozjeli.

Jak řekla Zebra, taxikáři a opilci jsou stejní všude na světě. Bohužel jsme se o tom přesvědčili i zde. Začali nás obtěžovat dva ožralí dědci,na které neplatili typické věty či posunky. Bohužel jsme je nemohli agresivně odpálkovat, takže jsme museli na chvíli utéci od stolu na záchod. Dědci naštěstí dali pak pokoj, ovšem jeden z nich mi málem vzal peníze, když jsem si kupoval džus. Byl však tak zpomalen, že neměl šanci. Já si z něj dělal srandu a bavil tím místní. I přes tento nedostatek jsme si místní zábavu dostatečně užili. Místní novináři si samozřejmě všimli mezinárodní návštěvy, takže muselo proběhnout i hromadné focení. Myslím, že na titulku to bude. Kolem nebyl žádný turista.

Večer nás Henan s Ditou pozvali na skvělou domácí večeři. Dita uvařila pro nás i brambory, protože všem tu říkáme, jak v Česku jíme více tuto zeleninu než rýži. Ochota nevídaná. Seznámili jsme se také s další částí rodiny, se zlomkem sestřenic a bratranců. Jeden z nich dělá průvodce na horu Kinabalu každý měsíc. Věděl mnoho zajímavých věcí, například že jméno Sabah znamená Země bez větru - tajfuny tu nejsou jako na Filipínách a vlastně ani mírné vánky jsme moc nezažily. Henan nás neustále přemlouvá, abychom ještě zůstali, ale v nejlepším se má přestat a my opravdu musíme do Kudatu za Tedem. Třešničkou byl náš nocleh. Henan nás vzal do svého druhého "domu", což je chiropraktická dvoupatrová ordinace, kterou zdědil po svém kamarádovi, co se odstěhoval do Kuala Lumpur. V baráku se ještě nacházejí pozůstatky - lehátka, certifikáty, telefony, model páteře, sošky budhů atd. Nemám moc rád taková opuštěná obydlí s nábytkem, přišlo mi děsivější, než rozpadlý prázdný barák na Monkey beach, kde jsme strávili 2 noci. Taky jsem se moc nevyspal. To mrtvé ticho mi na klidu nepřidalo. Dělal jsem trochu průzkum a dle mého vyšetřování (jsou tu ještě dokumenty, bloky, nerozbalené naplně do tiskáren apod.) ordinace fungovala maximálně půl roku. Kdo ví, co se stalo....

Vyrážíme konečně do Kudatu za Tedem. Konečně se dovíme jak vypadá nejen samostatná loď, ale i sám Ted. Už jsme psali, že Zebra jej ještě neviděla?

Někdy přijde den, kdy se člověk rozleží a nechce se mu nic dělat. Přesně to se stalo nám. V neděli jsme se váleli zase dlouho doma a Aliho přišel navštívit jeho kamarád, jehož jméno si nepamatuji, říkejme mu Swen. Opět jsme skoro nic nejedli a se Zebrou už jsme trpěli hlady. Nechápali jsme, že Ali nejí. Později jsme zjistili, že jí normálně jako každý Asiat každé 2 hodiny, ale teď si dal ozdravnou kúru, že nebude moc jíst. A my to zrovna schytali. Ali si dává různé výzvy, například jeden týden spal jen 1 hodinu denně. Naštěstí tento challenge absolvovat nemusíme.

Ali a Swen nás vzali na projížďku k pláži,kde se dá sledovat západ slunce, jež je nejkrásnější v celém Sabahu. Nejdřív jsme však navštívili podnik, kde prodávali kokosové pudingy. Swen se nás při hltavém pojídání kokosu zeptal, zda jsme obědvali. Když jsme mu oznámili nesměle, že ne, s vyděšeným výrazem nám objednal rýži s malými rybkami. Zhltnul jsem to jako bych 2 dny nejedl. Následně jsme se vydali na pláž, kde jsme čekali na nejhezčí západ slunce na Sabahu. Ten byl skutečně úžasný, slunce sice zapadlo celkem brzo a na obloze vytvářelo klasické barvy přes červenou do modré, ale po západu se na obloze objevily nádherné paprsky jak z obrázku. Nedá se to ani popsat, to se musí vidět. Ani foťák tohle nebyl schopen vyfotit. Večer se lenošilo a v kavalci brouzdalo na netu,dokud nepřišel black out celého Kota Kinabalu, kdy jsme se odebrali spát.

Druhý den už jsme chtěli odjet, jenže naše lenost se zvětšila a nechtělo se nám opustit dobré bydlo. Proto se Zebra nesměle zeptala Aliho, jestli můžeme ještě jednu noc zůstat,poněvadž dnes se vrací Aliho bratr. Ali neprotestoval. A tak jsem línou náladu využil aspoň k plánování Filipín a co vidět. Aktuálně na Filipínách řádí tajfun,tak doufám, že brzy skončí. Pak jsem vykydl u televize,od které mě musel vyhnat Ali. Jeli jsme na oběd a Ali nás pozval na skvělou místní specialitu - špagety s oříškovou omáčkou. Dlouho jsem si neužil tak vynikající jídlo, naposledy v Barmě v Changtan. Následně jsme vyzvedli Aliho bratra a opět vykydli u televize. Zítra už musíme fakt pryč.

Zebře se však ozvala paní, kterou jsme s jejím manželem potkali při našem prvním stopu (viz. příspěvek Ráj na Borneu) a pozvala nás na festival,který se zítra koná. Do Kudatu, kde kotví Ted s lodí, se tak ještě nedostaneme. Ovšem nechceme zase oxidovat u někoho dlouho. Ted se nabídl, že nás vezme lodí na ostrovy a toho chceme využít. Čím dříve tak odjedeme za ním,tím více bude času. Ale kdo by nevyužil pozvánku na festival, ochutnávku místních vín, nocleh zdarma.

Update: Ali a jeho bratr Abdula šli navštívit svou matku a nás Sharif pozval na skvělou večeři - ryba, chobotnice a hovězí rolky. Vzal nás do restaurace, kde obsluhovaly velmi rozverné a komunikativní děvčice. Zasmáli jsme se, tohle by měli zavést i u nás. Po večeři jsme opět bivakovali u televize a sledovali horor. Na návštěvu přišel soused od vedle, Sharifův bratranec Ali a zase nevíme, kdy pujdeme spát. Půlnoc odbila,vstáváme v 7, takže to vidíme zase na walking dead na festivalu. To je cena za to, že se necháme hostit. :)

Samozřejmě i druhou noc jsme šli spát pozdě, tentokrát ale za to mohl pitomý film XXX, který se točil v Praze a já se holt chtěl podívat. S Alim jsme dali pivo a posléze jsme i načali náboženskou debatu o křesťanství a islámu. Bohužel jsem nebyl tak vzdělán jako můj bývalý spolucestující David, takže jsem jen řekl svůj názor a něco, co jsem se dověděl od Davida. Ono filozofovat v angličtině taky nebylo úplně košer. Spát jsme šli ve 2 s tím, že vstáváme v 6 a Ali nás vzbudí. Plánem byl Summit trek v národním parku Kinabalu, který je 4km a dá se jít bez průvodce.

Aliho hyperaktivita a nedostatek spánku se projevila na tom, že zaspal a jediný, kdo čekal už od 5:30 byla Zebra. Ali vstal v 7 a vyjelo se až kolem osmé ranní. Nakoupily se buchty a snickersky, takže nebyla ani pořádná snídaně. Stačit musely banány a datle. Cestou Zebra opět usnula, někdy jí závidím její spánek, kdy se může pomalu vyspat kdykoliv a kdekoliv. Já se snažil udržovat bdělý, ale těsně před parkem jsem klimbal též. Nevyspaný a pořádně nenajezen jsme vyrazili.

Cesta se táhla stále nahoru, takže v určitou dobu jsem cítil,že se mi špatně dýchá, jakmile si tělo zvykalo na jinou nadmořskou výšku. Naštěstí to nebylo tak hrozné. Na treku byly vystaveny schody, takže celou dobu jsme vystupovali po schodech nahoru a schodiště bylo nekonečné. Ve 2km jsme narazili na skupinu z Hong Kongu, pro níž to byl poslední úsek a jakmile jeden dosáhl cíle, ostatní tleskali. Prostě opět asijská nátura. V Evropě by se tleskalo asi ve vyšší poloze. My však pokračovali. Džungle zhoustla a teplota začala klesat. Mlha opět zakryla údolí, takže výhled na okolí bohužel nedopadl dle našich představ. Ve 4km jsme se vyfotili a zajásali, že jsme schody ve zdraví zvládli. Trvalo to 2 hodiny a 40 minut s převýšením 900 metrů (z 1800 na 2740 m.n.m.). Cestou jsme potkali mnoho Asiatů, zejména Malajců. Ti nejsou zvyklí na túry i přesto že zde mají tolik možností. Vidět to bylo na tom, že jejich záchranou bylo užívání holí, které někteří používali tak, že je to spíše zdržovalo, než posunovalo, a to zejména při cestě dolů.

U cesty dolů jsem nasadil pekelné tempo, vždycky raději chodím rád dolů,než nahoru a snažím se zlomit rekord. Tentokrát moje nohy jely takovou rychlostí, že na rovině jsem musel běžet, protože jsem nemohl zastavit. Zdržovali mě jen Malajci, jenž užívali hůlky i na nejjednodušších schodech. Kdyby se spolehli na nohy, šli by rychleji. Cestou dolů mě od prvního kilometru provázela mlha, takže mi to připadalo, jak v Silent hill, jelikož jsem všechny předběhl a kolem bylo jen ticho a křivé stromy, žádné zvuky džungle. Dolů jsem sešel za hodinu a 8 minut. Ali to dal o 7 minut později a Zebra o dalších 15 minut. Velmi mě pomohly boty, které mě opět nezradily, ani když jsem měl párkrát namále a málem jsem uklouznul. Dostali jsme i certifikát,že jsme trek ušli v Národním parku.

Další zastávkou se staly horké prameny, abychom zrelaxovali unavené nohy. Při cestě postupně odpadnul adrenalin z treku a dostihla nás příšerná únava. Zebra samozřejmě dala šlofíka, zatímco Ali a já trpěli únavou. U horkých pramenů byl výstup ještě k vodopádu,Ali a Zebra šli,ale já se nemohl ani pohnout. Doslova jsem upadl na lavičku a čekal, až přijdou. Posléze jsme dali lázeň v outdoorových malých vanách,kde tekla horká a studená voda. Zebra nedbala zákazu odhalování v Malajsii,sundala kalhoty a lehla si do vany. Já jen relaxoval nohy,neměl jsem ručník ani plavky a nechtěl jsem být mokrý. Kolem byl i bazén pro místní se studenou vodou,kde Zebra dala trochu plavání. Kde vzala energii, nevím.

Aliho bolela noha a byl skutečně hodně vyčerpaný, takže uvažoval, že přespíme v hostelu u parku Kinabalu. Se Zebrou jsme se vyděsili, protože jsme neměli žádné věci, ani kartáček na zuby. Určitě bychom to nějak zvládli, ale chtěli jsme se druhý den pohnout někam dál. Nakonec se Ali rozhodl,že to zvládne a jeli jsme. Únava se u něj projevila z nedostatku spánku a jeho hyperaktivity. Bohužel v nemožný čas. Podmínka byla, že ho musíme bavit, aby neusnul. Tak jsme dali hodinou lekci malajštiny a následně jsme řešili prodeje ostrovů. Měli jsme příšerný hlad, takže nakonec to byl dnes Burger King, který nám přivezl Shariff. Inu, nejíme tu moc, děsí mě, že jsem se dostal už pod 80 kg.

Večer Ali hned odpadl a my si ještě vyprali. Kam nás zavedou naše kroky dále, nevíme.

Na vysvětlenou: Stále se ptáte, kdy vyplujeme a já říkám - nevím. Na Filipínách máme jen měsíc vizum, chceme odtamtud letět do Singapuru kolem 4.7., takže na Filipíny se musíme nejdříve dostat 4.6. Do té doby musíme zabít čas, ať už ve vnitrozemí Bornea,  nebo na ostrovech, kde Ted psal,že bychom před vyplutím je mohli navštívit jeho lodí. Proto pro ty, co se neustále ptají,kdy vyplujeme, tak pravděpodobně až kolem 20.5. Dovíte se včas.

Únava se na nás začíná nebezpečně podepisovat. Dva měsíce na cestách při nedostatku spánku, nepravidelné stravě a neustálého přesouvání se projevuje na našem fyzickém i psychickém stavu. Musíme však vydržet, nejsme žádná párátka. Čech,s kterým plujeme na Filipíny,se jmenuje Ted a už nás čeká na lodi u města Kudat na Borneu. Nemusíme však spěchat.

Cigánský způsob cestování se mi docela zalíbil, takže po týdnu na Couchsurfingu a hostelu mi docela chyběl. Vykompenzoval jsem si jej na letišti. Dvě noci jsme strávili zde, první v Bangkoku a druhou v Kuala Lumpur. Umýval jsem se sprškou na zadek nad záchodovou mísou a zuby se čistily u umyvadla. Na letištích jsme strávili více než jeden den. Bohužel v Bangkoku jsme se zase vyznamenali. Byl jsem tak zažrán do toho, jak utratit poslední bahty, že jsem nepostřeh, kolik je hodin. Z amplionu se následně ozvalo jméno Hana Doaova a já si říkal, jak to zní česky.  Než jsem to stačil oznámit pomalu zrychlující Zebře, ozvalo se Adam Rjezek. Naštěstí na nás cestující nečekali, když jsme přiběhli, ještě se cpali do letadla.

V Kota Kinabalu jsme u letiště stopli týpka, který nás popovezl do centra a asi 15krát se nás ptal, kam jedeme a čím. Bylo to až neuvěřitelné, že nebyl schopen pochopit, co mu říkáme. Naštěstí cesta trvala jen 20 minut,jinak by ho Zebra zezadu praštila svýma mega botama. Vyhodil nás u taxíků a odjel. My zdrhli a šli se kochat azurovým mořem a ostrovy poblíž města. Rozhodli jsme se, že než pojedeme na jachtu, prozkoumáme trochu vnitrozemské Borneo. Je tu mnoho krásných parků, z nichž ten Národní,Kinabalu, je zapsán ve světovém dědictví UNESCO. Nachází se v něm hora Kinabalu vysoká 4 tisíce metrů. Výlez jsme však předem vzdali z důvodu nedostatku teplých věcí a financí (výstup stojí 500 ringitů = 3500 korun bez průvodce). Avšak v parku můžeme dát procházky. Pak jsme se rozhodli pro město Tauran, kde se nachází 9patrová čínská pagoda, ať si užiji i budovy.

Popošli jsme za město a během 12 minut chytili stopa - manželský pár s dítětem. Muž byl z Indie (běloch!) a žena z Malajsie. Vzali nás přímo k vchodu parku a byli skutečně velmi příjemní a hezky se s nimi povídalo. Jeli jsme přes 150 km a dlouhý úsek cesty patřil šíleným serpentinám skrz nádherné hory. Mlha se zvedala neuvěřitelnou rychlostí a za chvíli nebylo vidět na krok. U parku teplota klesla na 20 stupňů. Následně nás chytil déšť a museli jsme se nasoukat do teplého oblečení,jelikož jsme byli ve 2 tisících metrech a teplota klesla už na 14 stupňů. Bohužel v parku se nedalo kempovat a protože byla zima a mokro a náš stan je v podstatě větší moskytiéra, rozhodli jsme najít hostel. V místní restauraci jsme se najedli, dali kafe a při odchodu se s námi dal do řeči muslim Ali, který nám nabídl projížďku kolem s tím, že nám pomůže najít ubytování.

Ali cestoval se svým bratrancem Sharifem,který za ním přijel z Kota Kinabalu na výlet. Ali je šílenec do přírody a má rád zejména treking v džunglích, na což je Borneo stvořené. Vzal nás na vyhlídku,odkud jsme viděli nádherný pohled na majestátní horu Kinabalu v mlze. Inu příroda kolem je majestátní sama o sobě. Není zasažena moc člověkem a je skutečně okouzlující sledovat hory a kopce kolem i v autě. Když k tomu přidáte zapad a východ slunce, zážitek se zdvojnásobí. Vnitrozemské Borneo je fakt boží.

Ali chtěl zajet ještě do parku Kinabalu, i když už byla tma, a domluvit si túru. Tak jsme se Zebrou souhlasili, stejně jsme nikam nespěchali. Do parku jsme se dostali zadarmo (jinak se platí 15 rtn) díky Alimu, který vstup okecal. Autem jsme dojeli až k bráně, kde začíná trasa na horu Kinabalu. Ali se vyptal na vše a zjistil, že by se zadarmo dala jít část trasy 4 km bez průvodce. Ušetřili bychom hodně penízků. Ovšem Ali musí být se Sharifem a ten nechce jít. My bychom to vzali hned. Pak nás Ali pozval na trošku dražší večeři a pak jsme šli hledat ubytování. Bohužel vše bylo drahé, a tak Ali nás pozval do bytu svého bratra. Dle mého by to udělal i dříve, ale vracel se do Kota Kinabalu a my mu dříve při rozhovoru řekli, že chceme být blízko parku, dát krátkou túru a jet do Kodutu za Tedem na loď. Svolili jsme k přespání a jelo se.

Do bytu jeho bratra jsme dorazili asi před 1 ranní, ale spát se nešlo. Ali chtěl dát pivo, tak jsem se unaven obětoval, nakonec svolila i unavená Zebra. Popili jsme,pokecali a vymysleli plán. Na túru do Kinabalu parku půjdeme až další den,takže u Aliho strávíme 2 noci - minimálně. Druhý den nás Ali vzal na výlet do Cocrach parku, prošli jsme si konečně pravou džungli, nicméně trek byl poněkud krátký, takže moc jsme toho neviděli. Kochali jsme se také opět přírodními krásami kolem silnice,tedy až bez Zebry. Ta bohužel vše prospala a Ali tomu nemohl uvěřit a smál se. Na cestě zpět jsme potkali Aliho kamaráda Mika a vyrazili do nějaké vesnice na rýžové víno. Spát asi nepůjdeme, takže na túře v Kinabalu budem jak oživlé mrtvoly. Asiati prostě nepotřebují spát,nechápu.

Jinak navštívili jsme i barák Aliho rodičů, kde pozlacený Koran stál stejně jako můj byt. Dostal jsem záchvat, když jsem se Aliho zeptal, jestli žena v bytě je jeho sestra a on mi odpověděl, že to je služka. Inu, peníze holt mají. Samozřejmě nemusím snad ani uvádět, že Ali nám zaplatil oběd i vstup do parku. Muslimská štědrost nezná mezí.

Opustit Bangkok a nevidět nejvýznamnější chrám celého Thajska - Wat Phra Kaeo - by byl hřích. Úkol zněl jasně - zajít tam. Rozhodl jsem se proto obětovat 500 bahtů a jeho návštěvou se tak rozloučit nejen s Bangkokem, ale také s celým Thajskem. Vstup 500 bahtů jsem nakonec neplatil, chrám byl zdarma, takže tuším, že vstup se platí jen do Královského paláce, který stojí hned vedle. Anebo díky státnímu svátku byl prostě zadarmo (díky Karmo).

Chrám Smaragdového budhy byl vystaven v roce 1784 a smaragdový budha je umístěn v největší budově. Je jen 66 cm vysoký a je postaven na vysokém zlatém podstavci. Jeho historie je mnohem starší, do Thajska byl převezen až v 18. století z Laosu, kde byl 215 let. Před tím se údajně nacházel v 15.století v Kambodži a jeho historie sahá až do Indie, kde byl nalezen. Jiná historie říká, že jej nalezli blízko Chiang Mai, byl dovezen do Laosu a odtamtud jej Thajci ukradli prostřednictvím krále Rama I. Inu, ať je to jak chce, smaragdový budha je i Thajců nejposvátnější.

Chrám se skládá z několika budov. Mimo hlavní chrám je zde knihovna, zlatá stupa, další menší svatyně (bohužel zavřené) a dokonce se zde nachází i model kambodžského Angor Watu. Přece jen jsem jej viděl, akorát ne při východu slunce. Komplex je docela velký na pohled, ovšem budovy jsou naskládány blízko sebe, takže se tam člověk cítil trochu stísněně. Na vnitřních zdech jsem se pak kochal malbami z příběhů Ramajany. Pěkná návštěva, jsem rád, že jsem se nakonec dokopal a do chrámu poslední den dorazil.

Zebře se do chrámu nechtělo, a tak mě čekala v parku u přívozu u jiného chrámu Wat Pho. Tam jsme se měli sejít a pokračovat v dalším zářezu, navštívit čínskou čtvrť a dát si kachnu. Bohužel jsme se nemohli najít, já chodil sem a tam a psal Zebře, že se sejdeme u jiného přívozu. Šel jsem jí naproti, jenže ona jela lodí. Takže opět jsme se nesešli. Nakonec jsme se viděli na lodi asi po necelé hodině nahánění. Vyrazili jsme do čínské čtvrti na kachnu, kterou měly holky před několika dny. Bohužel restaurace byla kvůli svátku zavřena, tak jsme se spokojili s kachnou ve vývařovně. Bylo jí málo a stala dost.

Vrátili jsme se do hostelu pro věci opět přívozem. Měli jsme štěstí, protože se nám podařilo neplatit dvě cesty, průvodčí si nás nevšiml (ušetřeno 30 bahtů). Karma nám to spočítala, když jsme spletli zastávku a museli jít pak pěšky delší trasu. Vyzvedli jsme v hostelu krosny,nakoupili thajský čaj a vyrazili na letiště.

Cesta to byla zase adrenalinová, skoro jako v Amazing race. Úkol zněl jasně, dostat se do 22 hodin busem na zastávku nadzemky Phatayai a odtud expres na letiště. Na zastávku jely busy číslo 39 a 59. Já se sám sobě divil, protože jsem se ptal lidí na cestu! Na zastávce jsem se zeptal Thajce, co mi poradil směr. Byl tam pak ještě německý pár, který se stal naším imaginárním soupeřem. Bus nejel, taxikáři prudili, Němci znervozněli a když čas nemilosrdně běžel, museli jsme jednat. Chtěli jsme čekat dál, radili nám i průvodčí a Kambodžan na zastávce, ať vemem bus 59. Bohužel Němci nás vystresovali a skončili jsme v buse 47.

Ten jel na Siam,úplně mimo. Zkoumal jsem mapu, zjistil cestu a ptal se sedících lidí, ať nám řeknou, až bude Siam. Poradila nám jedna babka a na Siam oba soutěžní páry vystoupili. Adam se Zebrou šli ale blbě, Němci správně. Sakra. Nakonec jsme cestu našli a přidali do kroku,zbývalo 20 minut! Ze Siam jsme vzali nadzemku na Phatayai za 22 bahtů. Dvě stanice, nadzemka nejela. Ve 21:45 přijela a my se nacpali do vagonu. Ve 21:50 jsme byli na místě a spěchali koupit lístky. Expres jel totiž poslední ve 22:00. Koupili jsme lístky a jaké bylo naše překvapení,když Němci přišli jako druzí. Vyhráli jsme!

A tímto tedy úplně končí má první půlka cesty po jihovýchodní Asii. Sbohem Thajsko. Doufám, že Karma nám bude mile nakloněna i nadále, jelikož "Karma is the bitch". :)

Přesně dnes jsou to 2 měsíce, co jsem nastoupil do letadla do Bangkoku a jal se cestovat. V tento den také odletěli Nela, Verča a David zpět do Prahy a nastává tak "nová" etapa se Zebrou. A nastane příhodně zase v Bangkoku. V něm jsme všichni od 2. května a každý jinde. Zatímco holky se ubytovaly u profláklé turistické Khao San, David šel na Couchsurfing k nadržené Thajce Mimi, já se rozhodl utříbit si myšlenky a plány sám  v hostelu, a tak jsem strávil 2 noci na palandě blízko metra Silom, kde se nachází i světoznámá "red light district" ulička Patpong (to jsem se dověděl až dnes). Bohužel finance jsou omezeny, takže na drink zde nemám. Příště.

Dny v Bangkoku byly především ve znamení nakupování na víkendovém trhu Chatuchak, který je skutečně obrovský a člověk zde nalezne vše za velmi levnou cenu. Holky si nakupovaly samy, David přišel později, takže jsem si trh procházel sám. Necelou hodinu jsem se jak socka přehraboval v tričkách, abych jich pak koupil 5 za cenu 100 bahtů. Vyrobeny byly od Hondurasu po Indii. Následně jsem nakoupil magnetky, další suvenýry a naposledy košili za 85 bahtů. Košile tu nicméně nemají hezké a hlavně nejsou často v mé velikosti. Asi v 16.hodin jsem se naposled rozloučil s Veru a Nelou,které zase nakupovaly neřízeně, a poté jsem potkal Davida. S ním jsem ještě procházel trh, potřeboval boty a brýle. Zážitek byl v 18. hodin,kdy se rozezvučela hudba a sirény a celý dav v Chatuchak se na minutu zastavil. Po minutě lidi "rozmrzli" a pokračovali. Super zážitek. Vydedukovali jsme, že minuta byla buď za oběti Nepálu nebo pravidelná hymna každou neděli v šest. Pak jsme dali s Davidem poslední kafe a cigáro a rozloučili se....

Inu, mnozí z vás už si všimli, že se změnily plány a místo Laosu a Kambodži se pojedu plavit na lodi do Filipín. Zebra se při svých cestách seznámila s Tedem, který se plaví po moři, a ten se jí ozval, že shání posádku. Zebra neváhala, já ze začátku trochu váhal. Přece jen jsem měl nějaký plán, zejména vidět Kambodžu. Nakonec jsem svolil a odplouváme z Kota Kinabalu, což je hlavní město malajské části na Borneu. Komplikace bude se tam dostat, protože ač doba pokročila, bohužel se nám přes telefon nedaří nakupovat letenky. Nebo je chyba na naší kartě Equa.

Dva měsíce utekly jak voda, ač někdy docela poklidná. Naučil jsem se být trochu více oprsklý a nenechat si vše líbit. Potkal jsem skvělé lidi, zažil úžasné věci a poznal jiné kultury a zvyky. Nastává tak druhá půlka, která bude na zážitky stejně tak bohatá jako první. Popravdě, Filipíny mě nikdy nelákaly, tak se nechám překvapit. Jak říká čínské přísloví - "Nejvíce štěstí přichází s nejmenším očekáváním".

Kdo neviděl chrám Wat Doi Suthep, ten nebyl v Chaing Mai, říkají místní. Tudíž i my nemohli být pozadu. Vstávali jsme u Som bohužel v 11, protože se šlo spát pozdě. Som a její kámoš spali jen 4 hodiny! Thajci fakt nespí. S Davidem jsme přemýšleli, jestli si půjčit kola, motorku nebo využít jiný způsob tak, abychom ušetřili čas i peníze. Jsem rád, že kola jsme nakonec zavrhli (viz dále). Rozhodli jsme se pro autobus, protože bylo už pozdě a bus (resp.minibus, ale nemožní Thajci označují za bus veškeré vozidlo, co veze více lidí než 4) stál jen 50 thb. Bus odjížděl od brány Chang Pan, takže jsme zase objevili při procházce  další chrámy a další zlaté hydry.

U zastávky busu nám naháněč řekl, že 50 thb je jen při minimu 10 lidí. Ok, rozhodli jsme se počkat a tím zažili nejvtipnější čekání na jízdu. Nejdříve se připojil 52letý Brit, co cestuje už 9 měsíců, se svou kamarádkou a byl na stejné vlně raději čekat, než jet za víc. Vtipkovali jsme nejen mezi sebou, ale i s Thajcem, co nám dával cenu 140 bahtů, že nikdo nepřijde. Bohužel narazil na špatné lidi. Já mu říkal, že  nemůžu dát tolik peněz, protože musím jíst a dostat se do Bangkoku. Říkal jsem mu, že chápu, že musí vydělat peníze, ale musí pochopit i nás, že máme nějaký rozpočet a ten musíme dodržet. Zoufalý Thajec to zkoušel dál a pak do něj začal hustit Brit, že platí za ženu a 300 thb je opravdu moc. Pak přišel jeden Číňan a Američan. Počet se zvýšil na 6, cena Thajce snížila na 100, neoblomnost turistů se nezměnila. Rozjeli jsme se a začali zastavovat kolemjdoucí turisty, ať s námi jedou na chrám. Ano, někteří byli zděšení a Thajec dvojnásob,protože jsme mu odháněli potenciální zákazníky. Prdel z nás měli i místní, kteří jako vždy nechápali, proč nechceme zaplatit o 50 víc. Myslím, že nikdy neslyšeli slovo princip. Po 40 minutách čekání nás zachránila skupina 5 mladých Američanů a Thajec nakonec ani nebyl nadšen, když zjistil, jaké škrty veze. Američanka se totiž snažila ještě ukecat cenu na 40 thb.

Než jsme vyjeli, šli jsme s Davidem i na záchod do místního trhu, který byl zatím zavřený. Tolik krys pohromadě jsem v životě neviděl. Byly tak tlusté, že nebyly ani rychlé. Hnus velebnosti. Švábi mi nevadí, přijde mi, že jsou to hezky malovaná zvířátka, nebo aspoň ti v Thajsku.

Cesta do chrámu byla šílená a byly to serpentiny jen do kopce. Na kole bych to nedal ani za den. Než cestu postavili, místní do chrámu chodili polní cestou až 5 hodin. Číňan, který jel s námi málem vrhnul. Chrám Wat Phra That Doi Suthep byl založen v roce 1381 králem Gue-Na a je to nejdůležitější buddhistický chrám v Chiang Mai. Vede k němu schodiště o 300 schodech,které hlídají 2 sochy Nag. Museli jsme zaplatit 30 thb, ale za tu cenu to stálo. Uvnitř chrámu vše září zlatem a nejznámější je socha zlatého Budhy, kterého jsem si vůbec nevšiml. Asi proto, že jsem zase obdivoval toho nefritového. Viděli jsme i modlící mnichy, kteří zpívali jednu píseň, co jsme zpívali i my v klášteře. Nicméně chrám byl trochu menší verzí obrovské Swedagog pagody v Barmě (říkal David, já ji bohužel kvůli resortu Changtan neviděl). Po hodinové prohlídce jsme vyrazili dolů. Řidička si velmi pohlídala, abychom byli všichni. Platilo se dalších 50 thb dolů a peníze se daly až na místě odjezdu. Brit nám vyprávěl, jak jel vlakem transibirskou trasu a dle něj je to "epic". Myslím, že nejsem na cestování ještě tolik starý. Naopak mladí Američani měli jen 20 let. Ucha, co se těší na to, až budou moci chlastat i v USA.

Večer jsme prošli opět noční trh, protože bylo na čase koupit nějaké suvenýry. Inu, horečka ani moc neproběhla, jelikož s Davidem jsme měli přesně vymyšleno, co koupit. Při smlouvání jsme se drželi co nejvíce dole, ale Thajci nedali! I přesto se nám podařilo dostat na minimální cenu díky smlouvání, ale šlo to ztěžka. Dle mého je to turisty, kteří prostě nesmlouvají. Koupil jsem si zápisník a říkal jedné smlouvající turistce, že jsem ho měl za míň, než dává prodavač cenu. Ta pipka ho koupila za víc. V Číně je nakupování a smlouvání mnohem více zabavné, hašteří se, směje, hádá...zde nuda šeď. Nakoupili jsme a jeli domů k Som. Přišli jsme bez problémů, ač nám Som říkala, že couchsurfisti se ztrácejí. Se nedivím,jsou to turisti. U Som nás čekalo překvapení,pozvala si další lidi. Šlo o 2 Němce (kluk a holka) kteří cestují už 2 roky. Zejména Němka byla totální kráva  (použil bych i silnější slovo, ale nemohu). Byla tak namyšlená, že se jí od huby prášilo. Opravovala nám s Davidem angličtinu a vysvětlovala, jak máme správně mluvit. Dorazila to tím, že nesnáší slovanské jazyky. Taktnost neznala. Dali jsme rum,ona nepila,protože ona je free cool a in. Děs. Týpek Greg byl fajn, je mi ho líto, že musí trávit čas s touto hydrou. Chlastali jsme se Som do 3 do rána, takže bylo jasné, že výlet do jeskyň nedáme.