Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

Už třetí den se fláķáme u Bengalského zálivu a chytáme bronz. Tedy já chytám tak maximálně rudou. Bohužel má pokožka není přizpůsobena na opalování,  takže se musím spokojit jen s červeným odstínem. Co vám budu popisovat, většinu času trávíme u moře a popíjíme kokosové mléko. Nicméně pár historek už se stalo.

Psal jsem, že jsme potkali Čechy z Baganu a do toho se zde objevila Monika, Nellina kamarádka, která v Barmě pracuje pro Člověka v tísni a u níž strávili týden v Rangunu, zatímco my jsme lebedili v Bangkoku. Prvni večer jsme popíjeli v místní restauraci a potkali Slováka Luciana, kterého jsme prekřtili na Lučiana či Lucifera. Velmi výrazná postavička. Jak by řekla moje maminka - Kus debila.

Tento Slovák se stal ve 12 Budhistou a uz od 10 let četl Aristotela (možná v originále) a naprosto odsuzuje pití alkoholu. Jí dle něj střídmě, ač tomu jehi pupek neodpovídal. Nejzajímavější však byly jeho historky. Procestoval půlku světa, zejména v Íránu se dostal k pouličnímu svátku bičování zad a ač se to nemůže připojil se k bičujícím lidem s bičem a jala se jej točit íránská televize. Další zážitek měl takový,  že si fotil stařenku, která na něj vyběhla s holí. Samozřejmě holinse vyhnul, baběnu chytil pod krkem a zpacifikoval ji.

Ono chytání pod krkem má zřejmě v oblibě. To v Taiwanu seděl v sauně s jedním místním a najednou slyšel flusnutí. Tak mu dal kravatu, aby se přiznal, že to byl on. Nešťastný Taiwanec se raději přiznal, než by přišel o život. Lucifer se také odstěhoval dle něj do lepšího hotelu, prostě bomba poloha, super pokoje s koupelnou jen za 15 $ dolarů na jednoho...chápeš?

Jednou nás potkal v barmské zaplivané putyce, kam rádi chodíme, a s opravdu zhnuseným tónem nám řekl "vy jíte fakt tady"? Nella mu odpověděla, že ano, protože zkoušíme místní jídla. Na to reagoval slovy: "Já chodím do restaurace, kde je fakt vše dobrý a chutný jako a vse za 1500 kyatu (1,5 $). I s polévkou zadarmo! Všechno! " Nedalo nám to a tu jeho putyku vysledovali. Viděli jsme ho jak se tam jako "spravný" budhista cpe s 6 chody na stole a po jeho odchodu jsme se zeptali, kolik jídlo stojí - 1500 jedno. Ta polévka, o které mluvil, byl mini vývar k rýži, který zde dostanete všude na ochucení. Připomínal mi trochu Karla z ČIA (znalí vědí).

Balil nám tu taky naši Verču. Samozřejmě má velké úspěchy u žen. Povídal, že měl barmskou Číňanku (!!), která byla fakt dobrá a zde v Changtan s ním cestuje Švýcarka. Potkali jsme jej ve 2 dnech a vždy byl sám. Většinou spal jak vyvrhnutý vorvaň na lehátku.  Možná meditoval, údajně medituje až 3 hodiny denně. Švýcarka byla holt pani Colombová. Verča tak bude jeho další obětí.

Největší záchvat jsem dostal před ním, když nám ukazoval, jak si pořídil tanaku (barva na obličej ve dřívku) v sáčku a málem chytil prodavačku pod krkem, když mu tanaku chtěla nabarvit na tváře na zkoušku. Ostatní poslouchali a já zadržoval smích.  Lucifer dnes ráno odjel, snad bude ve zdraví cestovat po světě a sbírat nezapomenutelné zážitky ještě dlouho.

Po noci na pagodě jsme se opět rozdělili na gendet tábory.  Holky se chtěly válet na a já s Davem vyšli pěšky zpět do vesnie. U Franty Barmce jsme dali kafe a rýži a pak jen kecali o evropské historii, což nám vydrželo bezmála 2 hodiny. Přesunuli jsme se do parku, protože u Franty Barmce v hospodě probihal oběd pro dělníky. Zevl pokračoval až do 6, kdy jsme opět dali poslední sprchu v našem bývalém hotelu a pak už zamířili směr autobusové nádraží do Rangunu a odtud na pláž.

Noční bus byl tentokrat celkem luxusní,  zastávka u vývařovny opět nechyběla a já si tam dal mega porci nudlí,  protože jsem skoro celý den nejedl. A to jsem neměl dělat.  V průběhu cesty mě rozbolelo břicho a věděl jsem, že návštěva záchodu bude dřív či později nevyhnutelná. Bůh nebo Budha mě však vyslyšel a po hodině a půl se opravdu stavilo. Uff, trapas s prosením o zastavení nakonec neproběhl.

V Rangunu na nás opět naběhla spousta naháněčů, které už jsme drze odpalkovavali, že chceme do Kalkaty a na Měsíc. Bus do města Changtan, kde je pláž, ale jel z jiného nádraží. Museli jsme chtic nechtíc najít taxi. Holky se toho ujaly s vervou sobě vlastní, že je by nikdo neoklamal. Taxi nás odvezl za 6 $ a to byla hádka.

Cesta do Changtan však lehce neprobíhala. Autobus nám odjel a museli jsme hledat alternativu. Tu jsme našli já a Dave a museli jsme pohnout s rozhodnutím, jelikož bus jel za 25 minut. Nebylo místo, ale hodní Barmci to umí zřídit. Bohužel nás to vyšlo na 10 $/os. Nás posadili na sedačky a místní vyhnali na malé židličky do uličky.  S tím někteří místní nesouhlasili a naštvaně opustili bus. Řidič i jeho poskok byli samozrejme zfetovani betelem, takže cesta tak vypadala. Jízda smrti hadra, ale my unavení už to ani nevnímali.

Autobus nás ale nevyhodil přímo, ještě jsme přesedali ve městě Pointam. Tam se na nás nahrnuli opět místní s nabídkou drahého odvozu na autobus. Musím podotknout, že busy tady prostě zastavují na ulici. Po krátkém a drsném vyjednávání nás vzal jeden za 2 $ za všechny. Autobus odjížděl z normální  ulice,  takže bychom to sami nenašli. Koupili jsme lístek a abychom ušetřili,  místa jsme si pořídili na těch malých stoličkách v uličce za 3 $ za osobu. Místní určíte jezdí levněji.

Cestování uprostřed busu namačkaní jak sardinky mezi domorodci byl skutečně zážitek. Nemusim dodávat, že řidič měl v sobě zase dávky betelu. Barmci neradi sedí vzadu, protože se jim dělá zle. Mě si oblíbila jedna malá holčička,  která se rozhodla spát na mých zádech. Když nespala, zvracela. Málem mi poblila záda. Domorodci se však neustále chichotali a nabídli nám i bonbony. Inu, s cestovní kanceláří tohle člověk nezažije.

Konečně jsme dojeli na místo. Do našeho hotelu nas dovezly po jednom motorky. Trochu adrenalin, když člověk jede na zadním sedadle a vyrovnává na zádech naklánějící Černou hrůzu (mimochodem se mi zdá stále lehčí,  zřejmě jsem posílil zádové svalstvo). V hotelu jsme zase smlouvali cenu, ale nakonec to nepomohlo. Potkali jsme tam i Čechy,  kteří nám dali lístky v Baganu. Odjížděli druhý den a pozvali nas na večerní rum. O tom, až v dalším příspěvku,  neb jsme potkali také Cecho-Slovaka, který se zřejmě našel v Zenu.

Rano po vydatne snidani v nasi poulicni restauraci, kam turisti nechodi a kterou jsme pojmenovali podle zidovske hvezdy a svicnu U Zida, jsme se vydali ja a Dave na pruzkum pagod zjistit, jaka by byla vhodna ke spani. Ukol znel jasne - da se na ni vylezt, neni tam socha budhy a je mimo. K tomuto ucelu jsme si za 5 dolaru pujcili elektricke motorky (prditka). Jezdilo se na nich celkem rychle a ovladali se jednoduše. Mel jsem trochu strach ridit v barmskem provozu, kdy se prednost nedava, ale nakonec jsem to za pomoci klaksonu zvladl.

S Davidem jsme uz na zacatku objevili skrytou v poli peknou pagodu, na kterou se dalo vylezt. Schovavala vsak rovnou 2 budhy a dovnitr se slo pres branu. Zrejme ji na noc zamykali. Posleze Davidovo prditko vypustilo zadni dusi. Nastesti majitel rikejme mu Franta Barma, jeho jmeno bude jeste podstatne, privezl novou a nic nechtel za opravu. Vyrazili jsme dal od cest, prodirali jsme se prditkem prasnymi a piskovymi cestami. Nejednou jsme zapadli, ale prditka drzela. Objevili jsme i golfove hřiště a dorazili ke golfovému klubu s věží jako rozhlednou. Vstup 5 dolarů na hlavu jsme zamitli, osvezili jsme se u ostřikovačů a vyrazili smer "mega pagoda". Ta nas uchvatila zvnejsku, zevnitř však byla cítit holuby a nedalo se ani vyjít nahoru. Po celodenním ježdění na tom pekelném stroji nás bolel zadek tak, že já se nedokázal ani postavit. Poslední štace byla bílá pagoda, z které byl nádherný výhled na okolí a kde jsme potkali i holky, ty zevlovaly celý den na kolech a spíše se regenerovaly.

Bílou pagodu holky vybraly jako vhodnou k přespání, ač jsme oponovali, že bude asi hodně provařená a hlídaná. Nakonec si stejně prosadily svou. Po hygieně už v bývalém hotelu, kde jsme zase bivakovali, nechali si tam věci, zašli si na záchod,  doplnili vodu, jsme vyšli. Ještě vsuvka - jak je možné, že jsme mohli dát všechny tyto činnosti, když jsme tam už nebydleli? Veškeré propriety jsou mimo hotel dostupné z venku, tak proč by toho punk Češi nevyužili.

K cíli nás dovezl místní přepravní taxík pro místní.  Málem jsem ukecal i drožku, ale více jak 5 dolarů jsem davat nechtěl, i když jsme se dostali z 12 na 6. Ještě musím podotknout, že krosny jsme právě nechali u Franty Barmce, od kterého jsme si půjčili vozítka.  Vysvětlili jsme mu, protože Barmci jsou strašně zvědaví, že si dáváme noční trek. Lžeme hrozně.

Než jsme se dostali k Bilé pagodě, museli jsme jít jako špióni.  Schovávali jsme se před motorkami za keříky,  opatrně vyšlapovali, až jsme dorazili k mohutné pagodě. U jižní strany byl nějaký příbytek,  kde příšerně hrála barmská odrhovačka, a tak jsme na pagodu vylezli ze severni strany. Pagoda má vyhlídku asi 20 metrů nad zemí. Nahoře jsme zjistili, že už tam někdo je, a tak jsme si našli místečko na opačné straně.  Kolem svítily velké pagody a byl to celkem hezký zážitek.  Usnuli jsme hned.

Během noci me v 1 rano probudili kokrhající kohouti. Od té doby už jsem dobře nespal. Zvuky ptáků,  opilých Barmců, dalších kohoutů, studený vítr,  to vše mi znemožňovalo spánek. Korunu tomu nasadila 5.hodina, kdy se na vrchol sjížděli turisti podívat se na východ slunce. Před šestou tam bylo přecpáno, Japonci nám šlapali na spacáky. Potkali jsme Slováky,  kteří byli velmi udiveni, že jsme tam spali. Sešli jsme o římsu níže,  kde skoro nikdo nebyl a též čekali na východ slunce. A ten byl nádherný. Vypustily 

se i balony, takže panoramata pagod za rozbřesku s balóny byla nezapomenutelná. Foťáky měly co dělat. 

Myslim, ze uz zacinam chytat barvu, nebo se jedna o zazranou spinu, tezko rici. Prach v Baganu muze k zmene barvy jeste pomoci.

Bagan je oblast, kde se na velmi velkem uzemi kolem poli a vesnic nachazi pres 3 tisice pagod ruznych velikosti. Rozhodli jsme si proto pujcit kolo a vyrazit na objizdku. Me kolo samozrejme jelo nejpomaleji a nemusim rikat, ze jsem na nem vypadal jak idiot. Prekvapive vsak vydrzelo celou dobu, aniz bych pichnul.

Neni mozne projet vsechny pagody, clovek stihne jen maly zlomek. Byly postaveny mezi 12. az 14. stoletim. Deli se na stupy, pagody a chramy pagodoviteho tvaru. Na nektere z nich se da i vylezt a pozorovat okoli, kde mezi zapadlymi stromy na polich vystrkuji spicky stovky pagod. Vyhled k nezaplaceni. Trochu otrava byla to, ze clovek pri prohlidce musi vyzouvat boty, takze ja se vyzouval minimalne 8krat. Kazda pagoda, i ta nejmensi, v sobe skryva budhu a prekvapive kazdy vypada jinak. Nasli jsme i pagodu se starymi malbami na stenach.

Navstivili jsme i breh reky, kde nas opet nahanec pokousel na projizdku lodi. Popravde, zacinam na tyhle lidi uz chytat agresivni ton, takze jsem se snazil drze smlouvat nejvyhodnejsi cenu pro nas a ne pro nej. Pak jsem ho odkazal, at jde otravovat jeden mlady par, ze ten ma penez dost. Po rece jsme se vypravili pozorovat na pagode zapad slunce, vylezli jsme na ni a uzivali si cerveneho slunce. To nam bohuzel pred zapadem zmizelo v oparu a uz se neobjevilo. Odebrali jsme se domu.

Jet na kole po tme bez svetla byl adrenalinovy zazitek. Ridici aut jsou hovada a sviti dalkovymi svetly, takze ja na kole malem sletel, jelikoz jsem byl oslepen. Nakonec to dobre dopadlo a vecer jsme opet navstivili nasi oblibenou restauraci, kde se pomalu stavame stamgasty. Maji luxusni jidlo a nemuzeme si jej vynachvalit.

Druhy den jsme museli najit pagodu, kde spat a za ukol to dostali, jak jinak, kluci.

Cesta do Baganu probehla opet nocnim autobusem, ktery odjizdel z mestecka pobliz Inle jezera. Pred odjezdem jsme zasquatovali v restauraci, kde jsme si dali nabit veskere elektronicke zarizeni. Inu bivakovali jsme trochu dele, a tak hledani mista odjezdu byl trochu adrenalin. Nasli jsme agenturu, ktera byla zavrena, a tak jsme se tam uvelebili a David se Zebrou slu na pruzkum. Nez prisli, dorazili zamestnanci agentury a po pokecu nam zdarma (to bylo podstatne) domluvili odjezd na autobusove nádraží (spíše by se dalo říct odjezd busu). Vyrazili jsme tak místo v 6 v 7:15. Barmské časy no.

Nejhorší cesta busem ever zatím.  Nebyl to žádný express ale poulička, kdyy řidič zastavoval na každé zastávce a neustále troubil. Mé sedadlo stále padalo dozadu, takže slecna vzadu musela býr ráda. Zastávku jsme opět měli ve vývařovně, kde jsme jedli jako jediní turisti, ostatní si koupili brambůrky. Do Baganu jsme dorazili v pul čtvrté ráno a hned nás obklopili barmští naháněči. Byli tak otravní, že je Nela musela seřvat. I tak jsme museli po odejít dál,  abychom je setřásli.

Vstup do oblasti Baganu je zpoplatněn 20 dolary, nicméně dá se to ošulit. Jako správní Češi jsme zvolili druhou variantu. Šli jsme pešky. Museli odhánět otravné taxikáře. Bohužel jsme dorazili k check-pointu, kde po nás chtěli poplatek. Vyrazili jsme zpět k autobusáku a přemýšleli, co dělat.  První nápad jít postranní uličkou jsme zavrhli, jelikož vedla ke stavění a rozštěkali jsme okolní psy. Kousek byla i řeka a Nelu napadlo postavit vor a za tmy se dopravit až do města. Nakonec k nám přijeli divní místní a nabídli nám,  že nás vezmou cestou kolem check-pointu. Byli velmi divní a měl jsem z nich blbý pocit a řekl jsem, že s nimi nejedu. I přes mirumiluvnost Barmců byli tihle opravdu velmi podivní. Nakonec jsme s nimi nejeli, abychom netrhali partu, ale věděli jsme, že to jde. Šlo...Další taxík nás do města za 3 dolary/osobu vzal oklikou. Ti divni chteli dolaru 5 na jednoho.

Ve meste jsme dali jidlo, nasli jsme luxusni restauraci s mnoha rozdilnymi jidly a slusnymi cenami. Nadlabli jsme se a pri zpatecni cestě do hostelu jsme v něm potkali Cechy! Byli 4. Rekli jsme jim o nasi objizdce pred check-pointem a pozadali je, jestli by nam nedali listky za tech 20 dolaru, jelikoz i kdyz se to da objet, muze se narazit na kontrolu. Slibili, ze daji. Byli jen 4. Nakonec jsme dostali jen 3, protoze jeden Cech se na to netvaril a listek si nechal.

Nicmene podarilo se nam ziskat i dalsi 2, a to na zaklade mezinarodniho vecera, ktery probehl na hostelu velmi spontanne. Co se delo? Co delaji Australane se zraloky? Jak cestuji Japonci? A proc Holandan s tureckymi koreny se boji facebooku? Dozvite se na blogu Zebry, ktera provadela prubeznou reportaz. :) 

http://pruhata-nz.blogspot.cz/2015/03/kovbojka-aneb-cesi-v-akci-sobota-143.html?m=1

Druhy den nasadil nas 20lety pruvodce Situ pekelne tempo predevsim skrze mistni policka. Napadla me tak pisen od MIG21 cestou necestou, polem nepolem...a pak uz se text neshodoval. V prubehu cesty jsme chteli dat nejakou pochodovou a jedine, co nas napadlo, byli Tri cunici. Nicmene cesta pripominala i dalsi pisne jako Okor, Okolo Hradce a dalsi, jejich nazvy uz v mysli zmizely.

Dorazili jsme opet do vesnice, kde jsme poobedvali u mistni rodiny nudle a melounem jako zakusek. Pak nam Situ oznamil, ze si mame dat na 2,5 hodiny slofika! Nechtel chodit v tom vedru. Marne bylo nase presvedcovani, ze chceme driv. Situ odesel do jine komnaty, vzal si polstar a praskl dvermi. My zustali v modlitebne, kde sedel jeden deda a ja si chtel nabit telefon. Deda po mne chtel 500 kyatu za nabijeni nebo pokud si koupim vodu za 500, muzu si nabit. Voda zde stoji 250 nebo 300, tak jsem se nastval a nabijecku schoval. Nenechal jsem se obalamutit indickym stylem. Nakonec jsme usnuli a vyrazili po druhe hodině dal.

Nebudu popisovat opet cestu, vedla vesnicemi a poli az jsme nakonec dorazili do vesnice, kde jsme byli ubytovani. Kadibouda byla mensi nez minule, takze curani v ni nepripadalo v uvahu. Umyvarna, dali se to tak nazvat, byla otevrena do ulice. Holky pretahly pri umyvani langi (viceucelova sukne) a ja se umyval ve spodnim pradle (stejne tak to delaji i mistni). Jediny David sundal vse po zapadu slunce a svitil svym bilym zadkem. Trochu konsternoval Situa, ktery upozornoval, za Barmci se takto nikdy nemyji. Nastesti barmske zeny nebyly nablizku. By nas snad i vyhnali. Vecer jsme s Davidem sli koupit rum, abychom si pripili se Situem. Samozrejme ve vesnici, kde nesvitilo svetlo, jsme se ztratili a asi 20 minut hledali nas dum. Orientacni smysl ve tme pouze s baterkou nereagoval. Jen matne udaval smer. Nakonec jsme to ale nasli. Dali jsme rumika a sli spat. (Rum je tu mimochodem hnusny a pijou ho s vodou na ex presne jako v Indii).

Druhy den jsme vyrazili opet v 7 rano. Cesta byla prijemna, az na posledni staci, kdy jsme sli kamenitymi vymletymi cestami, takze clovek musel davat pozor, aby si o kameny nezvrtl kotnik. Minuli jsme i kravy, ktere jsme museli odhanet z cesty. Take nas doprovodil divoky pes a zebrajici deti. Cil se pomalu blizil, a to jezero Inle, kde jsme museli zaplatit 10 dolaru za vstup do oblasti kolem jezera. Dali jsme posledni obed se Situem, vyfotili se, rozloucili a vyrazili na projizdku lodi.

Jezero Inle je obrovske, kolem se nachazi plno zelenych ostrovu a chysi na drevach. Rybari v barkach padluji jen jednou nohou, aby meli volne ruce na vybirani siti. Na lodi jsme trochu vsichni poklimbavali, protoze projizdka byla delsi a motor vydaval stale stejny zvuk. Ovsem nadherna projidzka. Clovek videl, jak lidi ziji kolem jezera a co vse jim to dava. Po projizdce jsme vzali batohy a cekame na nocni bus do Baganu, coz je oblast s vice nez 3 tisici chramy a my se musime vyhnout placeni 20 dolaru. Jde to ale tezce.

Brzy rano jsme posnidali, cisnice se nas hezky zeptala "Are you breakfast"? (Jste snidane?). Po palacinkach a melounu jsme se vydali na sraz k Samovi, kde mela zacit nase 3denni tura. Zebra zdrzovala s balenim veci na trek, ac nakonec beztak zapomnela kartacek na zuby. Dostali jsme jako pruvodce 20leteho klucinu Situ.

Cesta byla uzpusobena pro nenarocne chodce, takze i ja jsem si rikal, ze bych to mohl zvladnout. Situ nam tvrdil, ze cesta byla dlouha 20+ km, coz jsem mu na konci neveril na zaklade toho, kolik jsme toho usli. Dle meho to mohlo byt kolem 30. Situ nasadil tempo ne vychazkove, ale trosku rychlejsi. Na tury bylo jeho telo zvykle, vazi 30 kilo i s posteli. Prohodil s nami i par slov asijskou anglictinou, na kterou si uz zacinam zvykat. Zjistili jsme, ze studoval jen 3 mesice v klastere, anglictinu se uci prubezne na koleni a praci dostal od agentury.

Ale k ceste. Vedl nas jak silnici, tak lesem, slapali jsme do kopce, z kopce, kolem kopcu, lany pomerancovniku, slapali pres kolejove prazce, ryzova vyschla policka, kde se pasli buvoli, pozorovali uzasna panoramata barmskych kopcu a obdivovali jsme vesnice a jejich mile obyvatele. Prochazka to byla skvela, bavilo me, ze se menilo i prostredi, kudy jsme sli. Takze chvili jsme se prodili prasnou cestou, az se nase boty zaprasily do ruda ci zase jindy polem a hustym porostem. Ve vesnickach jsme se kochali vratkymi obydlimi a susenym cajem.

Na ceste jsme meli 3 zastavky. Jedna na obed, kde nam pocit zkazilo to, ze nam prinesli chlazene piti, aniz by nam rekli, ze se plati a my je museli zacvakat. Tento trend se dostal uz i do Barmy. Jinak caj se tu pije zdarma a nabizeji jej vsude. Pri ceste jsme ochutnali zeleny a cerny caj a jejich chut primo me naprosto uchvatila. Tak dobry caj jsem uz dlouho nepil. Urcite byl cerstve uvareny z vysusenych cajovych listku z vesnice.

Cil cesty byl v male vesnicce u mistni rodiny, ktera nam uvarila skvelou veceri plnou cerstvych surovin. Prezral jsem se zejmena dynove polevky. Vyzkouseli jsme "koupelnu" s polevanim vodou a ozkouseli kadiboudu, ktera je vsak mnohem luxusnejsi, nez ty smrady v Cesku. Po veceri nam ustlali v jejich dome, zachumlali jsme se do velmi teplych laris uz v 8, abychom rano vstali v 6 a vyrazili na dalsi trek.