Vyjeli jsme směr Yerevan do Areni a po cestě jsme měli vymyšleny zastávky. I přes velkou únavu jsme se hecli.

První zastávkou byl místní supermarket, kde jsme si koupili chleba, sýry, kafe, natírku a banány. Na punk jsme posnídali na schodech u lékárny. Ceny v supermarketu nás trošku rozhodili. Člověk by očekával levné ceny, ale bohužel se tak nestalo. Ceny byly o něco levnější než u nás, nicméně že bychom z toho jásali, se říci nedá. Nejvíc nás odrovnali borůvky za 600 Kč za kilo. Evidentně luxusní zboží. Jinak 1000 AMD (armenský darm) je asi 60 korun. První zastávkou byl chrám Zvartnots, který je zapsán v Unesco. Aktuálně je to bohužel jen troska se sloupy a v minulosti to byla 3.patrová budova, která pochází ze 7.století. Musela být hodně vysoká. Evidentně ji zničilo zemětřesení. Od chrámu byl letmo vidět i Ararat, trošku mi připomínal Fuji. Mohli by být jako sourozenci...Ararat se vysloveně schovával v oparu. Po Zvartnosu jsme se odebrali na nejznámější kostel Khor Virap. Jestli si dáte do Google fotky z Arménie, tohle vám vyběhne jako snad první. Kostelík je nádherný, příjemný, hodně turistů tam bylo, ale dalo se to. Navštívili jsme jej během veder okolo 35 stupňů, takže turisti se raději schovali. V jednom kostele se dalo vlézt do různých podzemních děr po žebříku, což bylo docela dobrodružné a připadal jsem si jak ve hře Assassin Creed.

Výhledy z kostela na Ararat nebyly moc živé, protože pořád to blokoval opar. Nicméně vrcholek už se ukazoval ve své kráse. Dole byla také vidět turecká hranice aka plot. Pravda říct že země v Turecku byla taková zelenější. Vedro bylo úmornější, únava silnější, tak jsme si dali typickou arménskou silnou kávu, která je silná a ne tak hořká. Zachutnala. Dalsi zastavku, Andělskou rokli, jsme neměli v itineráři. Kolem je okruh na 9 km, který jsme hrdě hlásili, že dáme. Nakonec jsme k rokli popojeli, 2 km asi 10 km/hod a 800 metrů došli v úmorném vedru. Rokle byla však okouzlující, člověk si představil, jak tam tekla voda a může si tam plavat. Inu kousek i mapy.cz ukazovaly místo, kde se dá koupat a vydali jsme se tam.

Mno, místo vyschlo, takže jsme jen v tůňce smočili nohy. Na říčku jsme i narazili dál, nicméně barva byla tak nepřirozeně tyrkysová, že jsme to raději vzdali. Kousek dál se sice koupali 3 postarší Arménci, kteří nás zvali na vodku a meloun. S díky jsme odmítli. Pak už cesta pokračovala dál a Dan si užíval armenského řízení. Cesty jsou tu v pohodě, pokud jde o zelenou, oranžovou či žlutou dle mapy.cz...u bílé je to 50:50, nikdy nevíte, co značí. 

Dan řídí výborně, někdy se však nechává unést a já, člověk nesnášející rychlou jízdu, poněkud trnu. Arménci jezdí docela v klidu a předpisy vesměs dodržují. Někdy se stane, že narazíte na blbečka, ale to je v každé zemi. Uvidíme dál. Jinak nejsou tu dálnice, ani kruhové objezdy. Takže někdy se stane, že musíme využít "odpočovadla".  Prostě v hlavní silnici odbočíte do sousedních pruhů. Zlaté kruhové objezdy!

Jeli jsme do naší první destinace, vinařské oblasti Areni. Byly i serpentinky, které jsem si však neužil. Cesta však proběhla v klidu, jen jsme už padali únavou a po ubytování jsme na hodinu vytuhli. Večer jsme si dali večeři a pak šli konečně spát. Stačil jeden den a přišlo mi, jako bych tu byl už pár dní. Paní domácí umí anglicky, jen vypadá strašně ustaraně a máme pocit, že ji obtěžujeme.

Areni je vinařská oblast, kde na každém kroku je nějaké vinařství. U silnice vám prodávají víno a dalo by se říci likéry. Mají tu mimo normální víno i víno z granátových jablek, třešní apod., ale předpokládám, že víno může být jen z hroznů, ostatní je předpokládám nějaký mošt, likér, koňak. My si ochutnávku neobjednali, spíše jsme se chtěli jít kochat přírodními krásami. Po vydatné snídani, kdy paní domací opět vypadala, že se zhroutí, jsme vyrazili na klášter Noravank, skrytý v horách. Než jsme tam dojeli, navštívili jsme po cestě 2 jeskyně. V jedné z nich se nacházel archeologický výzkum a byla zde nalezena bota z pozdního archaického období. Bota je slavná tím, že se jedná o jednu z nejstarších nalezených bot. V této jeskyni byly nalezeny také ostatky osidlení a už v době kolem 4 tisíc před naším letopočtem se tu dělalo víno.

Druhá jeskyně však byla více dobrodružná. Museli jsme si vzít helmy, dostali jsme i deky a vyrazili do útrob. Prováděla nás mladá Arménka, nadšená do jeskyň a po té, co zjistila, že jsme z Čech, tak se rozplývala nad našimi jeskyněmi Punkva a Macocha, že by je řada navštívila. Dokonce znala české názvy "jeskyně", "netopýr "...jeskyně uvnitř byla parádní,  viděli jsme suché stalagtity, prošli docela dost chodeb a dokonce se v jeskyních provádí extremní exkurze. Ukázala nám jednu šílenou díru,  úzkou a prý, že si ji můžem prolezt. Když jsem ji viděl, tak jsem si říkal, že bych tím neprošel. Průvodkyně nám řekla, že se dá na exkurzi přihlásit. Dan se rozhodl napsat instruktorovi, já to odmítl hned. Ta díra mě vyděsila a když jsem viděl fotky z exkurze, stačilo. Bohužel kvůli nedostatku lidí se exkurze zrušila. Je to škoda, měli by to víc zpropagovat. Po jeskyni už se jelo na vytoužený Noravank. 

Noravank je klášter mezi horami a výhledy kolem jsou dechberoucí. Nádherné na tom je, že na každé straně je jiná barva skal...červená, hnědá, žlutá či zelená. Klášter jsme prolezli, opět vlezli do studny a opět to bylo jak v nějaké hře. Vlezeš do díry, najdeš tam skrytý ornament a můžeš vylézt. V menším kostele, který asi už neslouží k mším, byly jen zdi, ohořelé svíčky ve vosku a v rohu červená krabice s pozlaceným křížem. Jen se podívat a najít skrytý artefakt. Vylezli jsme i na vyhlídku, kde mapy.cz ukazovaly stezku, která vedla ze srázu...někdy nevím, kde ty mapy na to chodí.

Po kochání a fotoshootingu jsme vyrazili na menší procházku k opuštěné vesnici, která byla kvůli válce vylidněna. Bylo to jen 3 km, ale v tom vedru to stačilo, šlo se mírně do kopce a opět jsme se kochali neskutečnými výhledy. V těch horách začínám mít pocit, jak kdybych chtěl létat. Takový pocit, že se chceš rozběhnout a letět. Bohužel bych se zabil a létat nejde. Vesnice byly rozpadlé ruiny, které pomalu bere čas a tentokrát jsme si připadali jak v Zaklínačovi. Okolo kopce a hory a rozpadlá stavení, odkud mohou v noci chodit obludy. Celá Arménie je zatím jak z nějaké hry. Cestou zpět jsme Zaklínače probrali a pak se vydali směrem k našemu hostelu...den však nekončil. Nejdřív jsme opět ochutnali místní speciality, objednáváme si jídla, která jíme napůl. Dokonce i já se divím, že se dělím. Dali jsme si 3 jídla plus salát a mysleli si, že to nesníme. Zhltli jsme to jak sarančata. Jedno z jídel byly i játra a srdíčka, chyběla tomu ale sůl. Inu, cena vyšla na 430 korun. Poté jsme jeli navštívit market a pak jsem myslel, že už se vydáme na ubytko. Avšak ne u Dana, který se rozhodl navštívit vodopád,  ten jsme přejeli a jeli serpentinami víc nahoru...nakonec jsme skončili vysoko v horách a byl jsem rád.

Našli jsme pěknou vyhlídku, odkud byl vidět i Noravank a opět jsem měl ten pocit, kdy jsem chtěl létat. Ty výhledy se nedají popsat. Tohle asi člověk zažívá v těch velkých horách jako Alpy apod. Sedl jsem si na okraj srázu a dal si pivo, Dan mirindu. Člověk odtama ani nechtěl odjet. Zvedl se ale vítr a teplota spadla. Odjeli jsme. Poslední, opravdu poslední zastávkou, tohoto dne byla podivná betonová stavba v údolí, která slouží jako obrana při sesuvu půdy. Tohle jsem v životě neviděl. Už se stmívalo, zvedal se vítr, tak jsme se odebrali do pokoje. Večer přišla buřina a pršelo celou noc.