Goris většina lidí navštíví jen na otočku z důvodu návštěvy nejznámějšího kláštera Tatev a pak se vydají zpět. Goris a zejména jeho okolí má ale své kouzlo. My se vydali na staré skalní město, které je spojené visutým mostem. Je vzdálené asi 15 km od Gorisu autem a cesta opět dávala Danovi zabrat. Nicméně skalní město je skutečně nádherné. V okolí bylo pár turistů, téměř nikdo. Na mostě jsme byli docela sami, dal se i rozhoupat, ale na Dolní Moravu délkou neměl.

Skalní město bylo obsazené od 7.století před naším letopočtem a jde o víceméně díry ve skalách. Obyvatelé pak kolem těchto děr postavili městečko a přistavali k dírám baráky. Aktuálně je ale vše opuštěné a z města už sem tam jdou vidět jen trosky zdí, pak kostel a jinak je vše zarostlé a smutné. Turisti projdou po mostě a ke kostelu a zpět, my se rozhodli projít toho víc. Procházeli jsme pár děr, některé byly docela hluboké, jedna z nich sloužila jako kravín dokonce. Kostelík se ještě používal, ale bylo cítit jak je osamělý a chudý. Našli jsme ještě jeden menší kostel v kopcích, který evidentně vyhořel, uvnitř byly zbytky svíček, ohořelé knihy a vše působilo velmi smutně. Okolí však bylo milé a smutné. Vesničani se totiž přesunuli z údolí na kopec a založili další vesnici.

Opět jsme nachodili docela dost do kopce a cestou dolů jsme oba slyšeli divný zvuk, něco jako by volalo dítě a široko daleko nikdo nebyl...duch mista? Možná...stezka dolů byla podél kraví stezky a dovedla nás k mostu. Musím zmínit, že k mostu se z parkoviště šlo po asi 300 schodech a cestu nahoru a dolů zajišťovali taxikáři ve starých ladách. Nahoru jsme si tak za 2 tisíce koupili výjezd. Jet ladou v prašné a vykotlané cestě byl zážitek. Já seděl vzadu a vesměs jsem si lehnul na zadní sedadlo, protože se nedalo tam sedět. Pak jsme vyjeli zpět do Gorisu a dali si oběd - shawarmu ze včerejšího dne, která byla tak dlouhá, že se nedala sníst. 

Den jsme zakončili výšlapem na trase Starého Gorise kolem hřbitova a s převýšením 300 metrů na 2 km. Cestička vedla kolem vyvýšených skal a byl to skutečně zážitek. Přitom byla jen za barákem těch lidí a nikdo tam nebyl. Čím více jsme byli nahoře, tím více nás opět ohromovali výhledy kolem. Nahoře v kopci jsem viděl velký kříž s tím, že tam nelezu...mno, po šlapání nahoru se kříž objevil na stejné úrovni.

Když jsme konečně vylezli kopec a odpočinuli si, zařval jsem do výhledů, jaká je to pohoda a rozštěkal psa v údolí...zase pes. A najednou se objevil pes i vlevo, kam jsme měli jít. Naštěstí se odebral někam do pryč. Šli jsme ke kříži, kde se stezka vinula po vrstevnici. Kříž byl ohraničen plotem s brankou...a ládujem si to po červené dle map, v dálce vidíme pást se ovce, pomalu zapadá slunce...a najednou před námi 2 psy a opět zuřivý štěkot. Zalezli jsme za branku a už si říkali, že zůstaneme u kříže spát. Možná si říkáte, že psi nás chtěli pozdravit, bohužel ne. Psi tady jsou agresivní, drží si teritorium a ze štěkotu vycítíte varování. Psi naštěstí odběhli ke stádu v dálce, kde byli další 4 a pasák ovcí. My se vydali dolů, protože se stmívalo a doufali, že psi už si pro dnešek dali pohov. Cestou dolů jsme potkali vracející se krávy z pastvy, které šly samy domů. Ládovály si to i starými ulicemi a pak přímo až domů. Opět jsem si připadal jak v National Geographics. Potkávali jsme lidi, na které jsme mávali a oni na nás a bylo nám dobře. Na konci stezky nás jen opět vylekal další pes, kterého jsme evidentně vzbudili.

Já byl tak vystresovaný, že když jsme šli po silnici do kopce, já se zamyslel a uviděl jsem auto jedoucí proti mně pomalu a vylekal jsem se stylem, že jsem vyskočil jak čertík z krabičky. Přitom se nic nestalo. Procházka u Gorisu byla parádní a jsem rád, že jsem ji našel a vyrazili jsme. Za mě jeden z nejhezčích zážitků v Arménii. Až na ty pošahané psy. Večer už patřil lehké večeři z marketu, kdy nám pan recepční i zapůjčil příbory a nádobí. Goris tak opouštíme nadšení a jsme rádi, že jsme zde zůstali jen 2 noci a ne na otočku. Čeká nás dlouhý přejezd do Sevanu a taky nižší teploty. Jsme ale připraveni.