Vesnice byla vyloženě díra, rozpadlé baráčky a ponurost tomu dodávalo i počasí. I nálada padala. Zaparkovali jsem auto někde na konci vesnice a pak jsme vyrazili k jeskyni, která byla ve staré sopce, co se tyčila uprostřed planiny. Prošli jsme na začátku smetištěm a v mrholení pak vyšplhali do jeskyně, což byla jen taková větší díra. Podívali jsme se i na vrchol sopky, kde jsem očekával aspoň jezírko, ale byla zarostlá. Nakonec dobrá procházka. Naproti byl ještě kostelík, do kterého jsme to dali napříč přes pole, abychom si ukrátili cestu. Kostelík byl maličký, kolem náhrobky.

Byl jako útočiště před nepřízní počasí a osudu. To byla poslední zastávka v této vesnici a Dan chtěl procházku ještě v parku kousek dál, kde se nacházel les a jezero. Inu, sice mrholilo, ale procházka k jezeru po rovince se dala. Výlet si naplánoval Dan, takže jsem mu nechal i navigaci dle Map a nechal se vést. Zastavili jsme u cesty, protože nikde nebylo parkoviště a vyrazili jsme do nitra keřů a lesa. Po cestě jsme viděli na zemi odpadky od káv, takže lesopark byl evidentně hojně navštěvován v dobrém počasí. Dle postavení stromů, které rostly vesměs všechny vedle sebe, bylo jasné, že park byl vysázen uměle. Všude taky rostly rakytníkové keře, z kterých tady lidé na silnicích prodávají šťávy. Zajímalo by mě, jak dlouho ty petky na těch silnicích hnijí. Řekli jsme si, že rakytníkovou šťávu ale ochutnáme. 

Procházka docela plynula, kolem asi žilo ptactvo, ale jak bylo hnusně, nebylo vidět ani slyšet nic. Jen na začátku jsem viděl orla, nebo káně. Dorazili jsme k jezeru a viděli jen jednu volavku, opět nikde nikdo. Les kolem i to jezero byli docela děsivé. Když na mě vybafla kachna z houští, tak mě to paradoxně uklidnilo, že tu je život. Došli jsme až k hlavnímu jezeru Sevan, kde bylo mírné vlnobití a na pláži plné odpadků trčely vraky 4 malých člunů. Zase jak z apokalypsy. Cestou zpět jsem také narazili na pláž a rozbitou budku.

Zřejmě dřív zde lidé se chodili koupat, ale asi už to neplatí...proč? Vydali jsme se zpět, cesta dle map začala houstnout a byla zarostlá rakytníky. Museli jsme tak sejít z cesty a jít lesem. Během cesty jsme našli i místo, kde byl rozřezaný a nedojezený meloun, kus boty, sáčky, gumák...chyběly už fakt jen ty zombies, fakt. Chození zpět v mrholení, zimě a s plným nosem, v lese mě dostávalo do nekomfortu. Už mě to přestávalo bavit a měl jsem namále začít nadávat a vztekat se. Ale starý Adam už se tohoto odnaučil, takže jsem začal z hluboka dýchat a uklidňovat se. Poslední štace, kdy jsme už museli se vykašlat na stezky z Map, protože vše bylo zarostlé, byl šplh přes kameny. Ten jsme dali, já s velkým sebezapřením, a konečně jsme dorazili mokří do auta. Než jsme vyrazili na poslední zastávku, rozhodli jsme se převléci u nás, ve studeném pokoji. Bylo to po cestě. Přece jen, v suchém oblečení se lépe funguje. Naštěstí přestalo pršet, ale teplota se dostala na 13 stupňů.

Poslední zastávkou byl klášter Sevanavank, který se tyčil na skále nad jezerem Sevan. Klášter byl opět turistická atrakce, bohužel ale tentokrát byl zavřený. Šlo se k němu po prudkých schodech, kdy mně už docházela energie. Z útesu však byl opět nádherný výhled a když člověk popošel dál, mohl si užívat výhledů na hory pokryté mraky jak cukrovou vatou. Tam už samozřejmě turisti nešli. Přitom ten výhled byl úžasný. Společně s větrem a podzimní trávou kolem to tam vypadalo tentokrát jak v Irsku. 

Po návštěvě jsme vyrazili ještě do městečka Sevan, kde Dan našel žrádelnu, která měla 5 hvězdiček z 50 hodnocení. Tam jsme se rozhodli dát večeři, která nás nebude stát majlant. Město bylo docela škaredé, ale žrádelna měla nejlepší shawarmu, byla naprosto luxusní. To jsme však ještě netušili, že toto jídlo bude poslední kapkou pro naši imunitu. Jídlo jsme si vychutnali a pak se vydali potmě na pokoj. Cestou jsme málem srazili nějakého chlapa, který si vykračoval přes silnici jakoby se nechumelilo. Na pokoji už jsme jen vychilovali a těšili se, že už vyjedeme do Jerevanu, do tepla.

Oslabená imunita posledních dní, kdy jsem měl rýmu a neustálý chlad, s kterým má imunita musela bojovat, způsobilo, že shawarma, která měla v sobě i nějakou omáčku, mě přiotrávila. Špatně se mi spalo a ráno jsem pocítil křeče v žaludku, kdy následoval průjem a byla to, znalí z mého asijského putování, dokonalou 10. Dohodil jsem do sebe černé uhlí a na snídani si dal jen pár lžiček krup a jednu suchou buchtu, bylo mi zle, ale naštěstí zvracení nepřišlo. Dan si tak mohl dopřát moje 2 volská oka. To mě nejvíc naštvalo, že snídani jsem si neužil, protože tu byla poslední. Ještě před odjezdem z hotelu jsem navštívil záchod a pak už se jelo do Jerevanu s 2 zastávkami.

Prvni zastávkou byl nejnavstěvovanější klášter Geghard, kousek od Jerevanu. Byl opět v horách a dalo se jít i k vodopádů, dát výšlap. Bohužel moje tělo toho nebylo schopné. Musel jsem tam spíš dát výšlap k tureckému záchodu, ještě oslabený v podřepu držet. Kostel byl ale opět úžasný, já si tam sedl, bylo tam teplo a rozjímal. Musím se přiznat, že mi dokonce bylo do breku. Asi jsem byl nějak dojatý a precitlivělý. Dan si kostel a okolí obešel a já seděl a čuměl na lidi a málem tam usnul.

Na řadu totiž už přišel i paralen. Ten mě aspoň dostal do lepší nálady u další zastávky, antický chrám Garni. Ten se mi líbil díky jeho zachovanému sloupoví a střeše, člověk si to mohl projít. V Arménii však tento chrám byl trošku jak pěst na oko, když si připomenete všechny ty kostelíky a kláštery a najednou tu máte antickou budovu. U ní byly ještě trosky a vypadá to, že zde stály lázně.

Římané se tak dostali až na Kavkaz. Kolem opět byly krásné hory a opět se nedalo jít nikam na prochajdu. Místo toho jsem opět hladil kočku. Říká se, že kočky z vás dostanou negativní věci. Možná.