Trvalo to několik let, ale konečně se podařilo naplánovat cestu na další světadíl, Afriku, konkrétně do Maroka. Jelikož nejsem ještě úplně ostřílený cestovatel a do toho introvert, rozhodl jsem se jet s malou cestovkou, kdy nás jede dohromady 8 a jako spolucestovatele jsem vzal kamaráda Pepu (člověk přece nebude platit příplatek za jednoho). Vše mimo letenky bylo v ceně a s Pepou jsme koupili letenky přes Milán a společně s námi letěli i manželé Jedličkovi, kdy jsme celou dobu na cestě sledovali lidi a řešili, kteří z nich to budou. Po několika tipech jsme stejně v konečné destinaci zjistili, že jsme byli úplně mimo. Do Maroka jsme měli první zastávku v Marakéši a první dojem z Maroka byla neskutečně dlouhá fronta u pasové kontroly na letišti při východu. Ve frontě jsme strávili 2 celé hodiny, dokonce jsme si nudou spočítali jakou rychlostí jdeme, jak nám to bude trvat a já si udělal puchýř, protože se pořád šouralo. Existuje-li peklo, je to nekonečné a bezduché stání ve frontě.

Přiletěli jsme ve 21:35, z letiště jsme se dostali v 0:10. Na letišti nás čekal už průvodce, zkušený cestovatel a učitel dějepisu Jirka Kalát. Tam jsme se také setkali s manželi Jedličkovi, Josefem a Zuzkou. Ostatní 4 lidi byli v tu dobu ještě na túře po Atlasu. Máme řidiče Sayida, který mě učí berbersky, protože sedím vpředu.

Dnes nás čekal dlouhý přejezd do hor, spojili jsme se s druhou skupinou, což je holandsko-česká rodina Jana, Trene a jejich dcera Josefína (těch Josef jmen už je nějak moc) a samocestovatelka Eva. Cestou jsme projížděli soutěskou Tischka a kochali se výhledy na Atlas. Atlas působí majestátně, je táhlý na délku a pod ním je široko daleko jen náhorní plošina.

V horách jsme ale viděli i následně i projížděli berberskými vesničkami. Jirka povídal hodně a dozvěděli jsme se toho spousta. Člověk vidí kolem tu chudobu, ale lidi takhle žijí a vesměs je to jejich styl života. Ve zkratce je pro ně důležité mít rodinu, pečovat o ni a o sebe, budovat mezilidské vztahy a tím si tak užívat toho života. Samozřejmě mladí už se mění, ale bude trvat ještě pár let, než se ta nátura někam posune. Vesničky v horách vypadaly někdy docela opuštěně, když jsme ale projížděli krajinou, tak v té pustině kolikrát člověk zahlédl dům či lidi. To říkal i Jirka, že tady lidi jsou všude, rozesetí na celém prostoru. 

První zastávkou byl kazbach (to je sídlo rodiny původně), kde se točili slavné filmy jako Gladiator, Ben Hur atd.a kousek od něj vyrostlo i studio, kde Maroko zahraničním štábům poskytuje základnu. Maroko má totiž výhodu, že má všechny typy pouští. Taky je v tomto hodně posunuté a filmový průmysl tu je docela rozšířen. Viděli jsme dokonce diky tomu i pyramidy. Oběd jsme měli v jednom hotýlku uprostřed pustiny, protože nedávno zde byly povodně a voda docela semlela okolí.

Kuře s kuskusem bylo naprosto vynikající a kuskus se tu vaří až 3 hodiny. Dle kuskuse se říká, že ženy zjišťuji, jestli bude manželka pro syny vhodná. Samozřejmě ke všemu a pořád se pije čaj, který se leje co nejvíce z vrchu. Po obědě jsme vyrazili opět do hor, do Údolí růží. Cesta byla úmorná, dlouhá, ale dalo se to čekat,protože Maroko je prostě rozlehlé. Do Údolí růží jsme dorazili těsně před západem slunce, takže údolíčko, kde teče řeka, jsme prošli téměř během, abychom stihli vše. Řeku jsme dokonce museli na jednom místě přebrodit, takže jsme měli aspoň zážitek. Bohužel se setmělo a tudíž celou procházku jsme nestihli, kolem byly vidět hory a bylo to docela škoda. Auta nás odvezla na další ubytování, které bylo opět jak z arabské pohádky. Tam jsme měli večeři, první kuřecí z typického hrnce tanjin (což funguje na principu remosky) a opět za mě jídlo famózní. Maročané mají jen pár surovin, z kterých dělají jídlo. Je jednoduché, nevyužívají pesticidy, takže zelenina je úžasná. Nevýhoda je, že málo solí. Večer už patřil příběhům o islámu u piva a pak spánek. 

Pondělí si pro nás připravilo déšť a zimu. Musel jsem si dát i termotriko. Snídaně byla tentokrát taková obyčejná. Popravdě jídlo tu mají skvělé, ale snídaně spíše pokulhává. Hodně sladké a jejich chleba mi moc nejede. Stále jsem asi namlsán armenským lavašem. Zachraňují to tak vajíčka aspoň. Projíždění horami zase nadchlo, já se kochal výhledy a stále mě fascinují jejich chudé hliněné domky v horách. Musí se o to starat neustále, protože jinak jim to může spadnout na hlavu.

Některé rodiny si ale už staví betonová nebo cihlová obydlí. Z Údolí růží se sbírají divoké růže, z kterých se dělá růžová voda sloužící k výrobě kosmetických výrobků. Měli jsme možnost takovou navštívit a něco si koupit. Šlo o pidi výrobnu, čekal jsem dlouhou prohlídku. Paní ukázala jeden mega hrnec, řekla, že se to zapálí, vylouhuje, odněkud výteče voda a teď si můžeme něco koupit. No, muži na kosmetiku moc nebyli, spíše jsme čekali na ženy. Zkusil jsem krém na ruce, ale smrdělo mi to, tak jsem se rozhodl nic nekupovat. Stejně nemáme zavazadlo na více než 100 ml. Po nákupech jsme vyrazili dál. Počasí se neumoudřilo, poprchalo. Déšť bohužel způsobil sesuvy kamenů na silnici, která vedla do soutěsky Togha, která byla na programu, a nemohli jsme ji tudíž navštívit. Zamrzelo to, protože zde byl příslib delší procházky.
Museli jsme tedy na oběd a po něm jet k místní paní, co šije typické marocké oděvy a případně si něco pořídit. Bohužel i tuto kratochvíli odřízla voda, takže jsme se vydali směr poušť. Cesta vedla náhorní plošinou, kdy po levé straně nás doprovázelo pohoří Atlas a po pravé pohoří Jabahal (či tak nějak), zjednodušeně řečeno Antiatlas.