Tatev vznikl v 9. století a je to nejdůležitější klášter arménské církve, dřív se tam vyučovalo i čtení a psaní a ve 20.století zde po 1.světové válce zde bylo zasedání nejvyšších a vznikla první Horská Arménská republika, která trvala půl roku. Pak se stala satelitem SSSR. Tatev je docela rozlehlý a člověk si jej může projít křížem krážem. V jednu chvíli, a to píšu zase, jsem si připadal opět jak v nějaké hře a procházel jsem chodby jak v dungeonu. Nahrál jsem si i video, jak jinak. Na Arménii se mi líbí, že vás tam nikdo nehlídá.

Procházíte tak místnostmi, kde jsou rozházené materiály k rekonstrukci apod. Hlavní kostel byl docela rozlehlý a byli jsme i účastníky něčeho jako přijímání. Kolem kláštera se pásli koně a blokovali vstup do moderního parku. Tatev jsme opustili a vyrazili jsme směr Sevan. Pár kilometrů jsme s sebou vzali nějakého mladého Číňana, který nás poprosil o cestu aspoň ke křižovatce na Goris, protože my jeli opačným směrem. Týpek nám doporučil malý významný kostelík u Jerevanu, kde mají vystaveno kopí, co probodlo Ježíše Krista. Jsem mu vysvětlil, že ve středověku takových věcí bylo mraky, aby církev udržovala své ovečky. Mno, moc to asi nepobral. Řekl nám, že dopo dojel do Gorisu, na Tatev taxikem a z Gorisu mu ve 4 odpo jel bus zpět do Jerevanu. Tomu se říká vidět vše rychle. Cestou jsme se ještě stavili v naší žrádelně, kde jsme ochutnali barbecue a kebab (mleté grilované maso pouze v levaši, není to jak kebab u nás). Levaš byl tvrdý, takže jídlo nakonec průměr. 

Cesta byla plynulá. Po žrádelně jsme nejeli přes Areni, ale stočili jsme se směrem na sever do hor a začalo stoupání. A opět se nám naskytly krásné výhledy. Mohli jsme i vidět silnici vinoucí se jako had podél hory a také začala teplota klesat a vítr se zvedat. Nicméně i přes to bylo stále příjemně. Než jsme opustili serpentiny a horskou cestu, měli jsme ještě jednu zastávku v "hrobce", což byla noclehárna ze 14.století uprostřed ničeho.

Stavba sloužila poutníkům k vyspání a teď je opuštěná a neudržovaná. Byla docela tmavá a podařilo se ji mít jen pro sebe. Takže oba jsme zase vymýšleli hovadiny na fotky či videa. Pak jsme se odebrali opět na cestu a opět jsme vjeli do staveniště. Tentokrát to bylo docela brutální, protože jsme za provozu se vyhýbali cisternám, naklaďákům. Opět punk. Ne aby Arménci uzavřeli jeden pruh, hodili tam semafor a hotovo. Prostě za pochodu jedeš a opravuješ silnici.

Silnice trošku zhrubla po staveništi a po nějaké době jsme se z průsmyku dostali na dlouhou planinu, odkud jsme viděli velké stádo krav, dřevěné sloupy elektrického vedení a kolem jen jednu sopku a jinak plochá, mírně zvlněná krajina. Ocitli jsme se v 1800 metrech a Divokém západě. Arménie mě fascinuje, jak je rozmanitá. Už jsme si s Danem říkali, že jsme si připadali jak v USA, Rumunsku, Řecku, Islandu...krajina se tu mění neustále. 

S krajinou se změnilo i počasí, jezero už bylo nadohled a přišel déšť. Projížděli jsme vesnicemi, městy a i přesto, že jsme byli výš než dříve, byla tu zeleň, lesy a zelené kopce. Nepřišlo mi, že bychom byli skoro ve 2 tisících. Cesta pak už utíkala docela svižně, ač jsme opět nechápali mapy, které tvrdili ve vesnici 90 (je tu 60) a mimo město 60 (je tu 90). Hotel máme tentokrát s výhledem na jezero a široko daleko není nic. Hotel je příjemný, vypadá jak hotýlek z nějakého řeckého ostrova. Přivítal nás nějaký děda, recepce byla zavřena a nasměroval nás do pokoje.

Pokoj je rozlehlý, ale vevnitř je taková vlezlá zima. Venku naštěstí přestalo pršet, ale vítr byl studený. Věci na horší počasí máme, to aby se maminky nebály. Dan má dokonce i čepici. Rozhodli jsme se projít okolí hotelu, je docela velký, má mnoho pokojů a všechny byly prázdné. Široko daleko nebyla ani noha, jen 2 kočky, které opět loudily jídlo. Pokoj je velký, dostali jsme i čaj a kafe, ale nevíme, v kolik je snídaně a heslo na wifi. Záchod blbě splachuje, takže využíváme koš jako kbelík pro dospláchnutí. Poradíme si se vším. 

Bohužel se začíná ozývat krk a ucpaný nos, protože přechod z 30 do 15 jaksi na mou imunitu nebyl dobrý. Nicméně Dan byl vybaven lépe než já jako syn z lékařské rodiny a poskytl mi sprej do krku i nosu. Já mu na oplátku poskytuji v noci chrápání. Jelikož předpovědi hrozily deštěm ve čtvrtek, kdy jsme měli naplánovanou túru 14 km národním parkem Dilijan, rozhodli jsme se ji dát už ve středu, kdy předpověď nabídla pouze zataženo s 15 stupni. Snídani jsme nakonec našli v restauraci, co patří hotelu a byla velmi bohatá, a odchytl si nás i recepční s velmi bílými zuby, který nabídl 5 % slevu z ceny, když zrušíme Booking. Tak jsem souhlasil. Až později jsem si uvědomil, že na toto ubytko jsem uplatnil slevu, kdy mi vrátí booking 13 eur zpět na ubytko...tak snad se to uplatní. Vyrazili jsme do Dilijanu, což je město podobné jako Špindlerův mlýn. Schován v zelených horách a říká se, že celý park je takové arménské Švýcarsko. Cesta byla v poklesu a jeli jsme část i hustou mlhou.

Jako ze Silent Hill byla scéna, kdy jedete v husté mlze, vidíte jen na pár metrů a najednou se z mlhy pomalu vyvalí černý chřtán tunelu. Normálně ve mně hrklo. Tunel byl dlouhý, docela polorozpadlý, ale fungoval. Dokonce, jak je v Arménii zvykem, tam probíhaly silniční práce. Po vyjetí z tunelu následovaly serpentiny v mlze, silnice však byla široká a auta jela opatrně, takže adrenalin to nebyl. Při poklesu pak mlha ustoupila, ale zřejmě výhledy moc nebudou. Přijeli jsme k malému jezeru, kde opět nebyla ani noha a to bylo kolem 11 dopoledne. Vyrazili jsme tedy na túru, tentokrát nás čekali zelené kopce, lesy a převýšení 350 metrů na 3 km a pak 300 metrů na 1,4 km. Už jsme vytrénovaní, takže první stoupání šlo svižně a dokonce jsme konverzovali směr do kopce. Výhledy nebyly příliš velké, protože byla nad kopci mlha, do toho jsme na botách nesli bahínko. I přes nepřízeň terénu a mírně i počasí jsme vylezli na kopec, kochali se lesy kolem a na křižovatce nás přivítali....zase psi! Byli 3 a štěkali brutálně.

Kousek od psů byla chajda, kde byl nějaký bača a z údolí nahoru šli dva lidi se psem, kteří pak baču navštívili. Psi dali naštěstí pokoj a my se dle jeho doporučení vydali po červené do města Gosh, kde naše první půlka končila. Sestup už byl příjemný a uvítali nás skalní kopečky a dole městečko Gosh s klášterem,  jak jinak. Tam už se to hemžilo turisty, dokonce jsme potkali i skupinku Čechů, kterým jsme řekli, že u jezera, kde máme auto, chcípl pes. Nevím, jestli Češi nám uvěřili, ale byli zvláštní. Oblečení v turistickém, ale jezdili si autem. To my dali aspoň těch 6 km, měli jsme špinavé boty a Dana dokonce kněz vyhnal z kláštera, že by si měl umýt boty. Mě si naštěstí nevšiml. 

Kostel jsme prošli. Chvíli jsme pobyli a musím říci, že i když už jsme těch kostelů viděli dost a vesměs jsou si všechny podobné, oblíbil jsem si je. Jsou malé, příjemné a uvnitř uklidňující. Je tam nádherné ticho. Kolem kostela, jelikož se jedná o turistické místo, jsou prodejci a my si u jedné bábušky dali kofe a čaj ze samovaru. Sedli jsme si i k ní do pidi kumbálku a popíjeli a sledovali, jak přijel týpek se zbožím (mopy, sklenice, hrnce, věci do domácnosti) a místní okamžitě vykupovali. Bába si koupila mop.

Opět se ukázala ta stará Arménie v té moderní době. Nakoupili jsme ještě čaje natrhané z bylin z okolí (mám podezření, že to je jen vysušená tráva - voní a na moly dobré) a vydali se jinou cestou opět na křižovatku se psy. Tentokrát to byl brutální skoro 2 km kopec, cestou jsme minuly nuzné příbytky a připadal jsem si jak v Rumunsku. Pořád jsem byl v pozoru, jestli někde nevyběhne zase nějaký pes. Všude bylo naštěstí jen ticho a klid. Ono i v tom lese bylo ticho a klid, až to bylo takové nepřirozené. U křižovatky opět jeden pes brutálně štěkal, ale bača ho zadržel a šel se s námi pozdravit. Povídat jsem si nemohli, jelikož rusky řeknu velmi málo. Vydali jsme se pak z kopce dolů lesem, kterým jsme přišli. Dobrodružství ale nekončilo. Uprostřed cesty stála najednou kráva. Čuměla na nás, tak jsme ji obešli a dostali se do stáda telat a kousek dál se procházela opravdu velká kráva. Ta začala svolávat telata a blížila se mezi stromy k nám a vypadala docela nebezpečně. Telata odběhla k matce rodu a první kráva se za ní vydala taky. Stádo zmizelo někde v lese a bylo slyšet ještě bučení. Asi by se nic nestalo, ale oba jsme měli pocit, že by asi nebylo dobré si je "jít pohladit", zejména tu mega krávu. Pak už cesta plynula dál, ke konci jsme potkali běžícího týpka, co vypadal jak Ježíš, jeho psa, který konečně nehrozil a chtěl se pohladit a ještě 2metrového chlapa, zřejmě Nizozemce, který nás hezky pozdravil.

U jezera se najednou objevilo lidu, že jsme zírali, kde se tam ti lidi vzali. My si dali ještě zip line nad jezerem, což bylo mé poprvé této aktivity. Trvalo to strašně krátce, což mě docela mrzelo. Pak následovala prochajda kolem půl jezera, což už jsem mlel z posledního, jelikož už 9 hodin jsme nejedli. Jen 2 sušenky orea. Nicméně túra byla opět výborná, ač jsme se sice cítili jako u nás. Krávy v lese či pasáky ovcí ale u nás nenajdete.

Na hotelu jsme se rozhodli navštívit tu restauraci a ochutnat opět nějaké arménské jídlo. Poslední 3 dny jsme si dali spíše večeře ze supermarketu, protože jsme hodně jedli přes den a měli bohaté snídaně. Dali jsme si na ochutnávku jesetera (mě nenadchl, chutnalo to jak velmi velmi jemně udělané kuřecí), pak grilované hovězí (libovka!), pak ten ovčí guláš (luxus, zejména maso a jazyk, který mě ale málem zadusil), pak grilovanou zeleninu a houby, paklavu (aka baklavu, která byla úžasná!) + nějaké hnědé sladké kuličky (celkem o ničem).

Trošku jsme se rozšoupli, ale nevadí, na dovolené se nemá šetřit (spíš nám trošku přebývá hotovost). Hodně se přejíst však nebyl dobrý nápad. Společně s úplňkem, plným žaludkem a mým chrapaním kvůli rýmě se spalo fakt blbě. Počasí jinak stále zakaboněné a bez slunka.