Vzbudilo mě v noci zemětřesení! Třásly se stěny a nábytek a bylo to dost šokující. Než jsem vzbudil Hanu a Jakuba, skončilo to. Spali jsme na tatami, takže pocit třesoucí země nebyl ani cítit, spíš to bylo děsivé hlukem, jak se všechno třáslo. Hana to celé zaspala, protože měla špunty. Hned ráno nás zase vzbudil prudký déšť, který bubnoval na střechu a opravdu to venku vypadalo tak, že bude hůř než včera. Jak jsem psal, počasí ovládá tajfun, který míří na Okinawu. Sledujeme jeho pohyb denně. Měl by se ale vyhnout Japonsku a odvát na širý oceán. Po snídani jsem, kde jsme měli překvapivě vařené vajíčko, jsem si dal onsen a pak už jsme se sbalili a nechali se odvézt do Gory na vlak, protože neustále pršelo a nechtěli jsme zmoknout při přesunu těch kufrů. Můj kufr už táhnu po zemi, protože jedno kolečko už nepracuje. Z Gory jsme se vydali vlakem do Odawary a bylo mi líto těch turistů, co zřejmě jeli na jednodenni výlet lanovka-jezero Aisha s výhledem na Fuji, protože je jasné, že ani dnes nic neuvidí a loď bude zrušena.

V Odawaře jsme nakoupili vlak do Osaky a když jsme nasedali, vypadlo mi druhé kolečko, u kterého jsem myslel, že je v pohodě. Musel jsem ho upravit, aby drželo, ale rozhodl jsem se koupit nový kufr, protože tenhle už se nedal. Cesta do Osaky probíhala slušně a rychle. Nakonec jsem rád, že jsme se rozhodli, protože další propršený den u jezer bychom strávili vesměs jen na pokoji.

Do Osaky jsme dorazili kolem půl třetí a ubytko jsem nalezl na airbnb, kde byl check-in v 15.hodin, dřív se nedalo. Osaka nás přivítala taky deštěm, stejně jak před 8 lety, kdy jsem zažil déšť též. Naštěstí ale nepršelo tolik. Naše ubytko bylo asi 400 metrů od nádraží, takže jsme velmi pomalu šli tam, abychom tam nakonec 3 minuty před 15.hodinou dorazili a dali si trochu oddech u internetu. Ubytko je malá špeluňka, kde jsou 2 palandy a 1 postel, pro 3 lidi docela už malé, natož pro 5. Ale na jednu noc dobrý. Odpoledne jsme se vydali na nákup nožů, protože kamarádka Veronika, která mimochodem měla jet s námi, ale nakonec nám dala košem, nás požádala o koupi nožů. Jsem ani nevěděl, že Japonsko je výrobou nožů vyhlášené. Nalezli jsme tržnici a vydali se tam. Prodejna byla docela skrytá, ale nože tam měli skvělé, jak pro normální užití, tak pro šéfkuchaře. A bylo tam docela dost turistů i lidí, co se věnují vaření.

Nožů tam viselo mnoho, dokonce rozdělené do sekcí, takže jsme si tedy nože vybrali taky. Zkusili jsme sekci “běžné užití” s karbonem. Prý se i tak o ně máme starat, tak uvidíme, jak dlouho vydrží. Koupili jsme dohromady 6 nožů a pro Veroniku na ně nechali vyrýt jméno. Než nám to udělali a zabalili, šli jsme se podívat do obchodů s keramikou, kterých bylo kolem spousta. Evidentně to byly obchody, kde nakupují restaurace, takové keramické makro. Nicméně některé byly fajn a horečka stoupla, takže někteří si i koupili. Já počkal do Tokya (teď už vím, že sadu na matchu jsem měl koupit tam).

Z nákupu jsme se vydali na Donkiri ulici, kde je plno krámů, žrádelen a hlavně neonů, které mám rád. Hanu ani Jakuba to moc nenadchlo, všichni jsme měli hlad a do toho stále pršelo, takže jsme to moc neprošli a skončili v typické žrádelně s vepřovým, kde jsme si dali večeři, už byla potřeba. Já si ale ještě na ulici jako předkrm dal ty koule s chobotnicí (taykiri?). V Japonsku jsem se fakt rozežral, myslím, že jsem nezhubnul, naopak. Po večeři už jsme byli unavení a vydali se na pokoj. Pokoj, jak jsem psal, byl 400 metrů od nádraží. Nicméně my ho nemohli najít a na nádraží bloudili!!! Chodili jsme pořád sem a tam a všichni 3 jsme zoufale hledali cestu, nepomáhala ani orientace na mapě. Byli jsme tak zblblí, že jsme museli k odjezdům shinkanzenu a odtud to dát znovu. Přitom výlez z metra je od našeho ubytka 200 metrů nakonec! Prostě totální jedličkárna. Ale zase, výlezů je tam hromada a do toho nad nadražím je výpadovka, takže most nad námi vypadal furt stejně, byla tma, orientační body nijaké. Komedie stejně.

Druhý den jsme se rozhodli trošku projít Osaku a jet do Tokya až v 18.hodin. Kufry jsme nechali na nádraží v úschově a vydali se na osacký hrad, který jsem minule neviděl a docela se na něj těšil. Osacký hrad však už je jen napodobenina, ten pravý vyhořel do základů a teď, co tam stojí, je jen hlavní věž a je z ní muzeum. Muzeum má 8 pater, nejvíc je věnováno zakladateli hradu, jehož jméno jsem zapomněl. Najdete zde tak pomalu i jak chodil na záchod. Zajimavá ale byla historie války o Osaku, byla tam jak zobrazena na obrovském plátně, tak i historici vyrobili část figurek v bojových pozicích. V 8.patře byl pak výhled na celou Osaku.

Užili jsme si tak konečně i nějaká panoramata. Po návštěvě svatyně, která se nacházela poblíž a kde jsme si koupili talismany, následoval oběd. Chtěli jsme opět “japonské bramboráky”, co jsme měli v Kjótu, a nalezl jsem hospůdku někde v podzemí, taková špeluňka, kde se kouřilo. Dal jsem si tam bramborák s chobotnicí a vepřovým a ještě jsme k tomu dostali jejich domácí nudle. Opět jsme si nabouchali žaludky, jídlo bylo výtečné, ač byste to v té “zaplivané” hospodě nečekali. Jakub se ještě vydal do komiksového obchodu, já s Hankou dal kafe, protože můj žaludek zase potřeboval odpočinek. Měli jsme ještě čas, takže jsem vybral návštěvu Osacké věže (pardon, že nepíšu názvy, ale já si je prostě nepamatuji). U věže totiž byla 60metrová skluzavka. Dalo se vyjet do půlky věže a pak se z ní sklouznout. AI mi totiž poradila tento bizár a říkal jsem si, že to musíme vyzkoušet. Věž má dokonce bungee jumping nebo chození po skleněné zemi. Turistická past na druhou, ale tak co bychom pro zážitek neudělali. Vybrali jsme si skluzavku, je to takový krytý dutý tobogan, vystáli jsme si frontu a pakse sklouzli. Vystojíte si půl hodiny, abyste to sjeli za 10 vteřin. Zážitek to byl docela hustý, ale ne sklouznutím, ale že jsem si narazil oba lokty a spálil jeden. Na konci skluzavky byla totiž zákruta, která vás vyhodila, já se lekl a reflexem jsem se chtěl něčeho chytit a v tom jsem se praštil do toho toboganu. Na tyhle srandičky už nemám věk. Dali jsme ještě vyhlídku, kde po vyjetí výtahem si nás vyfotili u sošky nějakého bůžka, pak tu fotku vytiskli a chtěli nám ji prodat. Samozřejmě jsme nechtěli, tak ji vyhodí…tohle mi přijde úplně ujeté. Nejhorší je, že tu fotku vytisknou! Na vyhlídce jsme se už jen kochali a pomalu se blížil odjezd.
Museli jsme cestou do metra zrychlit krok a popravdě v metru jsem byl docela nervózní, bál jsem se, že nám ten shinkazen ujede. Po bloudění kolem nádraží jsem se bál, že včas nenajdeme skříňky a 30 minut bude málo. Nakonec se to podařilo a do shinkanzenu jsme nastoupili. Jedna paní mě dokonce vyhazovala z místa, měla stejné číslo místenky, ale jiný vagon. Rozloučili jsme se s Osakou a pak posledním vlakem jsme se vydali do Tokya. Tam už strávíme poslední 3 noci.