Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

První noc jsem strávil v Ardales, což je kousek od stezky Caminito del Rey. Královská stezka byla dříve označena za nebezpečnou, protože tam docházelo k úrazům i smrtím. Pro mě byla nebezpečná už cesta do Ardales, kdy jsem vyzvedl auto v 9 hodin večer a jel jsem tam 50 km, v noci, v dešti a v autě, které jsem nikdy neřídil. Dostal jsem Peugeot 208, kdy jsem měl volant u kolen a seděl jsem tam vskutku komicky. Cesta byla šílená, navigace oznamovala strašně brzo vyjetí z kruhového objezdu, takže jsem kolikrát odbočil blbě. Jednou jsem skončil na hotelovém parkovišti a prodíral se ven. Byl jsem unavený, otrávený a chtěl jsem už být na místě. Nakonec se mi podařilo z Malagy vymotat (mimochodem cesty tam jsou šílené, propletené)  a konečně jsem vyjel na Ardales. Jelo se dobře a nakonec jsem dorazil po desáté večer, zalehl a užil si noc za 1500. Ráno jsem si koupil pravou španělskou snídani přímo v hotelu, už tam seděli španělští dědkové a rokovali u kávičky. Já se najedl a na 9.hodinu jsem mel koupen lístek na Caminito del Rey.

Tato stezka, protože se tam zvyšoval počet nehod, byla zavřena a kompletně opravena, postaveny byly nové chodníky a už je bezpečná. Měli jsme i průvodce, který nám vyprávěl různé zajímavosti o stezce. Byla tam vytvořena vodní elektrárna, která zásobuje 165 tisíc domácností elektřinou, Královská se jmenuje díky tomu, že jí rád procházel král, jehož jméno jsem zapomněl. Stezkou vedou i koleje, které se stavěly už na konci 19.století. jak to postavili, mi zůstává záhadou. Dokonce je tam i 6 tunelů. Všude roste oleandr, který je jedovatý a je vysázen u cest, aby tam nechodila zvířata. Dále se tam musí odřezávat stromy, protože když upadnou a uhnijou, tak vybuchují. Stezka se jinak vlnila podél řeky a některé úseky vedly podél skal a dostával jsem i závratě. Zejména u poslední fáze, kde vedla stezka u skal celou dobu a výhledy kolem i dospod byly monstrózní a dechberoucí. Můžete vidět pod novým chodníkem i starou stezku a vypadala opravdu děsivě. Kolem byly i staré elektrické sloupky. Procházka byla okolo 5 km a super musí být i projetí vlakem. Možná příště. Po stezce už jsem vyrazil svým autíčkem do Rondy. Zvykl jsem si na auto rychle, taky je to automat. Jsem rád za něj, protože později jsem byl rád, že jsem nemusel řešit řazení.

AI mi hodila do itineráře ještě návštěvu pohoří El Torcal, což jsou bílošedé skály. Doporučení bylo tam jet co nejdříve, ale já si dal ještě snídani, která se podávala až v 9 hodin. Ta španělská natura posunutí života od dopoledne do noci mi moc nesedí. Do El Torcal jsem dorazil tak, že už bylo skoro obsazené velké parkoviště, hlídačka mě však navedla na chodník a nakonec jsem měl krásný prostor pro vyjetí. Počasí bylo krásné, a tak jsem si dal kraťase, ale po vyjetí busem nahoru, tam už bylo docela větrno a musím se přiznat, že jsem klepal kosu. Vyrazil jsem tedy na prohlídku a cesta skaliskama, trošku v mlze, byla opět zážitkem. Škoda jen těch uřvaných lidí, mohl tam být magický klid. Nakonec jsem si i klidu trochu užil, sešel jsem ze stezky, ani nevím jak, a snažil jsem se jít dál a dostat se zpět k turistickému centru. Nakonec jsem šel za zvukem vřiskajícího dítěte a cíl našel.

Dovolená se blíží konci a dny, ač více odpočinkové, začínají ubíhat mnohem rychleji. Program zůstává ještě nabytý. Po Ice nás čekaly 2 dny na Paracas, což je plážová destinace pro turisty, která je kousek od obrovského národního parku. Paracas je vzdálen jen 71 km od Icy, takže jsme si vzali taxíka. Po příjezdu jsme se ubytovali a šli si projít město. Popravdě, mě nenadchlo, Paracas je opravdu díra, je to hotel, restaurace a obchody vedle sebe, všechno předražené a v podstatě se tu nedá nic dělat. Turisti jsem jezdí pro návštěvu národního parku a vesměs se tu dá strávit maximálně 1 noc, my tu máme dvě a já si říkal, co tu budem tak dlouho dělat.

Až odpoledne jsme měli výlet do národního parku, kde jsme měli do hlouby parku a sledovat západ slunce. Než jsme odjeli, našli jsme s Helenou rodinnou restauraci, kde měli ceviche (jídlo z mořských plodů) a rozhodli se jej vyzkoušet. Vtipné bylo, že jsme při čekání na oběd měli výhled do jejich obývacího pokoje. V rámci toho jsme věděli, že jídlo bude opravdu domácí. A chutnalo výtečně - jako předkrm kousky ryby a chobotnice s cibulí v rybí omáčce a hlavní chod jsem měl kuřecí kousky a bramborem a rýží (jak jinak). Při obědě jsme si s Helenou říkali, že zdrhnem po zítřejším výletě do Limy nebo zpět do Icy, protože Paracas byl fakt díra.
Dan vymyslel, že bychom zítřejší výlet prodloužili o odpolední výlet do parku jinam za 10 dolarů a já souhlasil. Helena nechtěla, řekla, že si dá nakonec voraz. 

Přišlo odpoledne a vyjeli jsme do parku na čumendu s následným sledováním západu slunce. Park je rozlehlý, ale nečekejte stromy a vegetaci, jde o pustou krajinu. Kolem je v podstatě poušť, ale ne pisečná, ale ta pravá, kamenitá a zaprášená. Široko daleko byla jen pustina, tu a tam kopec a vše bylo takové pusté a šedivé. Cítil jsem se jak ve filmu Duna. Autobus nás hodil někam doprostřed a náš mladý průvodce nás vzal na cestu na kopce, odkud měly být hezké výhledy do krajiny. Popravdě, já myslel, že všechny highlighty už jsme v Peru vypotřebovali a nic lepšího už nebude.

Jenže Paracas park překvapil. Když jsme vylezli na první kopce (nebylo to nic složitého, ale Dan si přece jen vzal hole), naskytly se nám parádní výhledy do pustiny. Obrovská plocha táhnoucí se do dáli, kousek bylo i moře a bylo to úchvatné. Šli jsme dál a výš a dorazili k útesům, z kterého jsme sledovali pobřeží a slunce už se dostávalo k západu. Když jsme tam stál a díval se na rozbouřené moře, útesy, vlny a slunce, tak jsem zamrzal. Nechtěl jsem skákat či létat, jak se mi stává, ale spíš jsem chtěl jen stát a sledovat tu krásu. Bohužel pořád tam rušili lidi a průvodce nás hnal na místo, kde se měl západ sledovat. Odevšad byly krásné výhledy, ale tam, kde jsme sledovali západ, tak ten výhled byl za mě asi nejslabší, nebyly totiž pořádně vidět útesy a pobřeží.
Ale západ byl krásný…zažil jsem sice lepší, ale tenhle by se dal zařadit mezi ty topové. Po západu už jsme slezli kopec a zamířili k autobusu, než padne úplná tma. Autobus z kopců vypadal v té krajině tak maličký. K autobusu jsem došel jako první, protože jsem potřeboval na záchod. Pak už jen cesta potmě domů, kdy lidi ze zážitků a větru odpadli a spali.

Druhý den jsme museli zase vstávat brzo, už se mi opravdu nechtělo.

Čekal nás už v 8 výlet, tentokrát lodí, na vzdálený ostrov, kde žijí malí tučňáci a vyskytují se tam i lachtani. Dále jsme mohli vidět na kopci vyobrazený, 150 metrů vysoký obrazec “kaktusu”, o kterém nikdo neví, kdo ho udělal ani proč. Něco podobného jak obrazce v Nasce.

Cesta lodí mi přivodila mírnou mořskou nemoc, trošku mi bylo na zvracení. Prošel jsem si tak nemocí výškovku i mořskou. Zjistil jsem, že jsem nadobro suchozemský tvor, který se rád pohybuje do výšky 3000 metrů max. Ostrov čněl daleko od pevniny a kroužili jsme kolem něj a obdivovali ptáky a pelikány, zahlédli jsme i ty malé tučňáky, kteří si tam cupitali po dvou a čuměli do krajiny. Celý ostrov byl pokrytý ptačími výkaly a neskutečně to tam páchlo. Tyhle výkaly Peru vyváží do světa, jsou i v národním parku a je to výborné hnojivo. Obkroužili jsme ostrov a cestou zpět jsme narazili na bóji, kde si hráli 4 lachtani. Shazovali se z bóje, aby chvíli se mohli vyhřívat na slunku.

Takový National geographic, chyběl jen mluvený komentář. Poté už jsme vyrazili na břeh a po hodině jsem já a Dan měli další program, návštěvu parku znovu, ale na jiných místech. 

Výlet spočíval v navštívení 5 míst, první byla katedrála v moři, obrovská skála, která dle místních připomínala katedrálu. Dan ji chtěl hodně vidět. Nacházela se sama na pobřeží a vypadala majestátně. Nicméně oproti portugalskému Agarve, které má podobných skal okolo pobřeží požehnaně, vypada opuštěně. Druhé místo byl výhled z kopce na rudou pláž. Zde byl výhled docela úžasný, Rudá pláž však byla malá a spíše jsem obdivoval okolí kolem a moře. Třetí zastávka bylo sjetí k té Rudé pláži, čtvrtá byla pláž, kde se dalo koupat a dostali jsme 40 minut na to. Neměl jsem plavky, tak jsem smočil aspoň nohy, stejně mi vlny ohodily kalhoty. A poslední zastávka, ta nejdelší, byly restaurace na Lagoona pláži, které byly tak turistické, že to bolelo. Hlavně zde musel být největší sraz a průvodkyně se hodně snažila, aby nás z těch míst předtím nahnala do mikrobusu, abychom oběd stíhali. S Danem jsme si dali kafe a jako pozornost jsme dostali pidi panáka pisco sour. Inu, stejně to bylo hodně turistické.

Okolo jezdilo hodně turistů na skútrech, nebo kolech. To jsem si říkal, že jsme si mohli objednat a taky se projet. Nemuseli jsme navštívit tuhle Lagoonu s mastňáckými restauracemi a mohli se projíždět tou úžasnou krajinou. Škoda. Aspoň jsem si nasbíral 2 mušle do sbírky, tak doufám, že mi je nezabaví. 

Poslední hodiny v Paracasu patřily rozchodu. Našli jsme skvělou hospodu Smak, kde jsme objevili menu za 15 sol. Obsluha byla velmi milá a jídlo celkem taky ušlo. Všude v Paracasu se pozdě odpoledne sledovalo semifinále Ligy mistrů, místní fandili Barceloně. Zajímavé je, jak u nás končí zápas skoro k půlnoci a tady bylo před šestou hodinou. Po jídle jsme se procházeli každý zvlášť a pomalu se připravovali na poslední 2 dny. Tam, kde naše cesta začala - v Limě. 

Ještě se nám stala taková hezká příhoda. Při večerním relaxu jsme měli otevřené dveře do pokoje, aby se luftovalo. Najednou nám do pokoje vlezl pes a uvelebil se na našem koberečku, nechtělo se mu pryč a usínal. Já s Helenou jsme se rozhodli jít se projít a psa vyvenčit. Nakonec šel s námi a cupitoval vedle nás.

U silnice ho málem zajelo auto, protože tam vletěl, když štěkal na jiné psy. Až nás zamrazilo, protože auto mu otřelo kožich. Nakonec jsme psovi koupili taštičky, aby se nažral a postarali jsme se o něj. Nakonec nás stejně zradil, protože utekl k lidem do restaurace a loudil u nich jídlo. To je vděk teda! 

Z Arequipy nás čekala dlouhá, 12hodinová cesta do Ica. Město, které už je ve velmi nízké nadmořské výšce, teploty kolem 25 stupňů a místě, kde se nachází slavná oáza Huyachina. Cesta autobusem byla překvapivě tentokrát pohodlná, dokonce se mi zdály i sny a spal jsem tvrdě. Jen párkrát jsem byl opět probuzen, když bus zatáčel a vypadalo to, že se převrátíme.

Pořád jsem si opakoval poučky o odstředivé a dostředivé síle, nicméně když máte pocit, že autobus už padá, moc to nejde. Do Icy jsme dorazili asi v 8 ráno a vzali si Ubera do našeho hotelu - Vila Oasis, kam jsme museli psát asi 3krát potvrzení, že opravdu přijedeme. Hotel tentokrát není moc v centru, protože jsem při výběru zohlednil, že budeme chtít jet do oázy a jsme kousek u cesty směrem do oázy. Nicméně máme poblíž obrovský obchoďák, kde jsme dali snídani a záchod, protože hotel neměl ještě připraven pokoj.

Až po ubytování jsme vyrazili do ulic, že navštívíme opět mercado. Inu, jezdí tu zase plno tuktuků a vzali jsme jej. Popravdě, baví mě v něm jezdit, Dan a Helena asi raději chodí pěšky. Ica je město šílené, chaotické a preplněné…cítil jsme se tu jak v Indii.

Pravda, nejsou tu krávy, puch a velký bordel, na druhou stranu dopravou, lidmi, chaosem, domky a hlukem by Indii Ica konkurovat mohla. Na mou introvertní povahu to byl zprvu šok, chtěl jsem se schovat někam do díry. Pár chvil stačilo a zvykl jsem si. Dali jsme si oběd a po něm vyrazili do nejstaršího vinařství. 

Ica a oblast kolem je slavné pro své víno. Dovezli jej sem Španělé při kolonizaci, protože se jim tu zalíbilo to prostředí. Už od 16.století se sem zanesla vinná réva. Největší šlechtění však doladili Francouzi (jak jinak). Víno se dělá ze španělských a francouzských odrůd, dále i amerických. Révy se dovezou, zasadí a pokud se chytnou, pak se vysadí ve velkém.

Dost se tu jednotlivé odrůdy míchají, Francouzi tu dost experimentují, protože si to mohou dovolit. Jediné, co je typické pro Peru, je pálenka pisco, jež réva pochází přímo z Peru. Vinařství bylo vzdálené asi 8 km od města a cesta tam byla docela opuštěná asi 2 km. Pak se objevila luxusní hacienda a kolem vinná réva. Jelikož všude okolo jsou písčité hory a písek, vinná réva byla zaprášená a vypadala zašle. Moravské vinohrady jsou krásnější. 

Vybrali jsme si prohlídku se vším všudy. Vinařství už je velkovýroba, víno se uchovává ve velkých kovových sudech, žádné dřevěné. Součástí byla i ochutnávka, kde jsme měli jedno bílé, jedno červené, jedno bublinkové a poslední bylo pisco. Červené víno nám chutnalo nejvíce, nebylo tak trpké, ale ne tak sladké a chutnalo mi po borůvkách a jahodách. Zato pisco bylo hodně silné, nicméně nemělo takový nechutný ocas. Na ochutnávku nám nalila lampu. Poté jsme se šli podívat na vinohrady a i do sklepa, kde už odpočívaly soudky s vínem. Tam bylo příjemně, bohužel ochutnávka už neproběhla. Rozhodli jsme si dát já a Helena ještě flašku toho červeného, stálo jen 33 soles, což je cca 200 korun. A dostalo nás do krásné vinné nálady. Pomohlo k tomu i prostředí. A nálada tomu chtěla, že po zavíračce jsme se rozhodli, že někoho stopneme. Šli jsme cestičkou, kde moc aut nejelo a chtěli jsme vyzkoušet zastavit auto s korbou, pže na korbě se jede nejlépe. Na jedno auto s korbou Helena mávla, ono zastavilo, ale jelo dál…a pak se vrátilo a že nás vezme.

Já domluvil, že chceme na náměstí a dcera si sedla k mámě dopředu. My ovíněný už chtěli lézt na korbu, ale otec i matka rodiny řekli, že se to nesmí a jsou tu policajti, tak ať jdeme dozadu. No..co už. Rodinka si s námi nepovídala kvůli jazykové bariéře, ale my nakonec byli rádi, že nás vzali. Hodili nás až na náměstí, kde jsme hezky poděkovali a odebrali se na večeři. A i ta nakonec dopadla skvěle. Já si dal slavné lomo saltado, které mi tu chutná nejvíc a dostal jsem porci pro dva. Tedy všichni 3 jsme dostali šílenou porci, Dan si dokonce část nechal zabalit! Pak už docela dlouhá cesta na hotel, protože Dan potřeboval vidět ještě nějaký kostel. Ten byl fajn, uvnitř se konala svatba, zvenku byl osvícen jak z hororu.

Jelikož program druhého dne v oáze Huayacachina začínal až v 15:30 (buginy, surfing na dunách a západ slunce), měli jsme všichni rozchod. Ač máme program nahuštený, ve volných chvílích si dáváme rozchod a to z toho důvodu, že každý chce vidět něco jiného, tak abychom nevytvářeli třecí plochy. Já si o svém rozchodu zašel do lokálního muzea, které bylo však celé ve španělštině. Mno, moc jsem si z toho nevzal, byla tam i zmínka o slavných Nasca obrazcích, ty jsou buď ve formě zvířat, nebo ornamentů a jsou staré, myslím, 400 let. Pak tam byla sekce o bioarchelogii, kde byly vystaveny i vypreparované lebky či mumie. Dokonce ukázali i rtg snímky mumií.

Po muzeu jsem se šel procházet mezi ulicemi. Konečně jsem se na Icu a její chaos naladil. Potkal jsem Helenu, dali jsme oběd, kafe a následně se rozhodli, že do oázy dostopujeme na korbě. Dan už zamířil tuktukem tam. 

Šli jsme na silnici vedoucí k oáze, pěšky to bylo necelou hodinku, a postupně stopovali auta s korbou. Bohužel nikdo nezastavil a neustále na nás troubili tuktuky a taxíci. Ty jsme odháněli pryč. Myslím, že místní nezastavovali, protože si mysleli, že máváme na tuktuky. Asi za polovinou už jsme to chtěli vzdát, když přijel nějaký mladý kluk jak rapper v tuktuku a že nás vezme gratis. Nevěřili jsme, tak jsme říkali, že nechceme jet a on, ať si nasednem, že gratis. Tak jsme stopli tuktuka (píšu si ke svým strohým stopujícím zkušenostem, stále mně chybí to hasičské auto). 

V oáze jsme našli Dana a vyrazili na sraz, kde už si nás odvedli na buginy. Oáza je docela turistická, uprostřed je špinavé jezírko, kde hnijí kusy palem, okolo jsou obchody, restaurace apod. A kolem oázy jsou písečné duny. Buginy atrakce je hodně profláklá, protože jak jsme jeli, duny už jsou udusané a projeté a na poušti člověk moc nenajde písečné duny naváté pískem. I my se do tohoto turistického roje dostali. Jízda buginou byla rychlá, pro Dana pomalá, a někdy řidič, kterému stékalo mléko po bradě, nahnul buginu z duny, aby tomu dodal adrenalin.

Popravdě, mně to stačilo. Pak nás dovezl na vyšší dunu a odtud návštěvníci měli sjet dunu na břichu na surfu. Trošku jsem se bál, nakonec to byla docela sranda. Taková blbost vesměs pro děti. Někdo měl i lyžáky a sjížděli to lidi na lyžích nebo snowboardu. To očekával i Dan, takže byl zklamán, že musí jet jen na břichu. Sjeli jsme si 3 duny, na druhé jsem se rozsekal, ale nic vážného. Je to zábava pro turisty, nicméně mrzuté je to, že devastují tu poušť jako takovou. Udusaný písek, hluk…i západ slunce nebyl tak nádherný, jak bych čekal. Zažil jsem…stačilo. 

Dan s Helenou si ještě seběhli dunu, aby vyzkoušeli aspoň nějaký adrenalin. Pro ně to byla nuda. Já adrenalin docela měl, zejména při jedné jízdě, kdy zadek auta vyskočil do vzduchu a myslel jsem, že si rozbiju hlavu. Není to zábava pro mě.

Cestou zpět jsme chtěli stopovat opět, nikdo nám nezastavoval a když už jsme mávli, lidi z aut z korby mávli zpět a jeli dál. Jen jedno auto zastavilo, v něm od pohledu divno týpek a že Helenu vezme.

Poslal jsem ho pryč a Helena se divila proč. Byl to jasný úchyl. No, nepodařilo se. Stopovat tady prostě nejde, když kolem jezdí samí tuktuk.

Večer jsme dali další rozchod, protože každý měl jinou představu o jídle. Já si dal palačinku a pak hamburgera za 6 soles někde na ulici v stánku. Ica nebyla tak špatná, dokonce jsem se na ni naladil, ale bohužel už jedeme zase o dům dál. Nějak se ta dovolená zrychluje.

Vrátím se zpět do minulosti, tedy celý blog je trochu posunutý, do prvních dvou dnů do Arequipy. Město je druhé největší v Peru, je obklopeno činnými sopkami a je postaveno z bílého kamene, který se těží kousek v lomu. Některé budovy jsou pomalovány modře a červeně. Cesta sem byla napůl skvělá, kdy jsem usnul, a druhá byla totálně otřesná. Autobus sebou házel, že se nedalo spát vůbec. Proto ve 4 ráno, kdy jsme dojeli, jsme dojeli na hotel a využili jejich nabídky si odpočinout v masážním pokoji.

Dan využil gauč a my s Helenou si ustlali na křesílkách. My se moc nevyspali, tak jsme Dana nechali spát a šli na snídani. Podařilo se nám ubytovat už po 10.hodině a po sprše jsme vyrazili do ulic. Počasí se razantně změnilo, už jsme nepotřebovali kalhoty a mikiny, ale konečně jsme si užívali teplého počasí. V Arequipě se prý teplota po celý rok moc nemění, takže tu mají krásných 20. 

Navštívili jsme klasicky mercado, kde jsem si dal místní specialistu - plněné papriky masem a zeleninou s bramborami. Papriky byly šíleně pálivé a to mi rozhodilo trávicí trakt. Ne, že bych měl běhavku, ale celý den jsem měl křeče v břiše.

Na to pálivé už jsem si odvykl. Celý den jsem tak trpěl. Mercado bylo docela chaotické, i přesto však opět tam byla daná organizace - část maso, část žrádelna, suvenýry, džusy…nejkrásnější byla část, celá “ulice” jen s ovocem. Tam jsme si i nakoupili ananas, meloun, dračí ovoce, jahody a banány na večeři. A je to strašně levné. Dokonce jsem fotky poslal Albertovi, aby se inspiroval se svou tržnicí. Dal mi srdíčko, bohužel s takovou tržnicí by se u nás nikdo nedoplatil. I tak pořád za mě nejlepší mercado mělo stále Cusco. Tady se mi to zdálo docela stísněné a jídlo drahé (tedy, stále levnější než u nás).
Mimo mercado jsme dnes navštívili ještě i nejznámější klášter, u kterého byly i nádherné červené uličky. Jednalo se vesměs o celou čtvrť, která byla víc jak 400 let izolovaná. K otevření světu dopomohlo zemětřesení. Čtvrť navštívil i papež Jan Pavel II.a pochází odtud jeptiška, kterou papež blahořečil. Čtvrť byla krásná, dalo se procházet domky a vidět, jak tam jeptišky fungovaly a vlastně i žili lidi kolem. Dá se tam i ztratit. Jsem si říkal, že je konec a najednou vstoupíte do další části, přitom z venku to vypadá docela malé. Vstup 40 soles.

Po tomhle jsme dali kafe a šli do minizoo, kde se zdarma dali nakrmit lamy a vikuně a mohli jste si koupit výrobky z nich. Na zdech byl i rodokmen těchto zvířat, jak se vyvinula a dostala na jednotlivé světadíly.

V Africe a na Blízkém východě to jsou velbloudi, v Americe lamy, vikuně a další. Pak už jsme si to zamířili na hotel a dali ovocnou večeři. Já byl unaven a byl jsem rád, že jdeme spát a druhý den nikam nevstáváme a nespěcháme. 

Druhý den byl rozchod. Já si vybral domy, které mají nádherné atria, vždycky jsme kolem pár šli a byli z nich restaurace. Nicméně domy, které byly vyznačené v turistické mapě, byly buď zavřené, nebo omezené z důvodu toho, že v nich byly banky, takže se tam nedalo jít. Tady totiž se do bank stojí fronta venku a dovnitř může jen omezený počet lidí. Rozhodl jsem se tak vystoupit z centra a projít si ulice Arequipy. A dobře jsem udělal, poznal jsem pravou Arequipu.

Všude samý obchod, plno lidí, ucpané ulice. A připomínalo mi to Filipíny, ten hluk, lidi, auta, obchody. I přesto mě to fascinovalo a rád jsem se v ulicích procházel. Mají tu ale méně žrádelen než na Filipínách, spíše stánky s ovocem, nebo zvláštními pochutinami, což mě neláká. Taky jsem si všiml, že stánky s melounem či ananasem, nebo s masem na špejli se pohybují. Kolikrát jsme si říkali, že si to raději vezmem hned, než ten člověk zmizne. V Asii víte, že najdete něco jiného, tady si říkáte, raději vem, kdo ví, kde zase něco takového bude. 

Jinak pokud jde o jídlo, prý peruánská kuchyně je nejlepší na světě, čemuž moc nevěřím. Dále jedí rýži s brambory jako přílohu, neustále. Nejdřív mi to nesedělo, ale je to dobré. Jejich pokrmy jsou ovlivněny asijskou přípravou jídla, tudíž hodně pokrmů vám tu připomíná asijské věci, zejména nejběžnější Lomo saltado, což jsou hovězí kousky s rýži (a brambory) a zeleninou.

Pak tu mají hodně polévek. Peruánská kuchyně mě popravdě moc nenadchla. Málo solí a docela často dostáváme jídlo studené. Na to, že mají 3 tisíce druhů brambor, je jejich kuchyně poněkud jednotvárná. Většinou taky porce jsou velké, Peruánci jsou docela kulatí, ne tlustí, ale hodně plnoštíhlí a malí. Zejména v horách je vidět ta menší výška. A co jsme se dozvěděli, lidé z měst nemají rádi lidi z hor. Asi je považují za méněcenné. 

Čas v Arequipě byl docela odpočinkový a utekl rychle. Užili jsme si zejména ty “španělské” výlety. Líbily se mi i kostely a zdobené budovy. Před odjezdem jsem zase chytal nostalgickou náladu a z Arequipy se mi nechtělo, nicméně byl čas zase jet o dům dál, tentokrát do Icy. Podnebí se změní opět na vyšší teploty.

Cestu do Arequipy bych rozdělil na 2 poloviny. Od Heleny jsem si vzal melatonin a usnul během chvíle a spalo se dobře. Po 3 hodinách se bus začal neustálé houpat a třesat, protože cesta byla naprosto otřesná. Spát se nedalo ani na těch pohodlných sedačkách, protože bus sebou házel neskutečně.

Musel jsem se jen smát. Naštěstí jsem se cítil vyspaný. První a druhý den jsme strávili v Arequipě, ale než se k nim dostanu, přeskočil bych je a popsal prvně ty další 2 dny, kdy jsme jeli na výlety - na Colca kaňon první den a jezero Salinas druhý den.

První náš výlet jsem objednal do Colca kaňonu, kde se dají sledovat kondoři (posvátné zvíře mnoha národů a Inků obzvlášť). Nedostali jsme žádné info o místě vyzvednutí, tak jsme se došli zeptat na pobočku. A ještě, že jsme to udělali, protože nás měli zaevidované, ale nezkontrolovali potvrzení emailem.

Vyzvednutí mělo být ve 2:40. Takže jsme opět vstávali brzo a ve 2:26 mi už průvodce psal, jestli jsme ready! Naštěstí jsme už byli téměř hotoví a stihli jsme to na těch 2:40. Jaké bylo naše překvapení, když ve skupině jsme byli jediní cizinci, ostatní byla skupina asi 5 peruánských párů, která zřejmě na 1.máje vyrazila na výlet. Náš průvodce Rolando tak mluvil chvíli španělsky, chvíli anglicky. Připadal jsem si trošku divně, že jsme v této mladé partě poněkud nepatřičně. 

První zastávku jsme měli ve výšce 4900 metrů, protože to byla jediná cesta. Jsem se zase zhrozil výškové nemoci a zimy, ale nakonec opět OMG bunda situaci zachránila. Na kopci jsme zastavili, opět se pokochali sněhem a mrazem, dali záchod a opět jsme sjeli dolů. Colca kaňon se nachází ve výšce 3800 metrů.

Pod horou jsme měli malou snídani, kdy jsme dostali džus, chleba, marmeládu a kafe. Pak už jsme pokračovali na pozorování kondorů do kaňonu. A výhledy cestou byly dechberoucí, několikrát jsme zastavili jak Japonci na foto, ale nevadilo to. Nedá se to popsat, jaká krajina nás opět oslňovala. Kolem hory, dole říčka a vzadu zasněžené vrcholy hor. Za těmi horami z druhé strany už byl pramen Amazonky a začínala džungle. Dá se tam taky vyrazit, ale my to v plánu bohužel neměli. Dorazili jsme na místo, kde se dali pozorovat kondoři a bylo tam docela dost lidí. Kondora jsme nakonec viděli jednoho a rychle kolem nás proletěl, jsou to opravdu krásní ptáci. Průvodce nám řekl, že bychom mohli jet ještě na jinou vyhlídku a dát si malou procházku, pokud nespěcháme. Popravdě, na mě začala padat únava a nechtělo se mi, nakonec jsem ale dobře udělal, že jsem nezůstal v autě. Popojeli jsme a pak si dali malou prochajdu podél srázu, kde rostly kaktusy a různé květy.
Ronaldo nám o tom hodně povídal. O kaktusech a k čemu jsou jejich jehly, o nějaké rostlině, která je vhodným doplňkem bílkovin, o jejich národním stromě a věděl toho opravdu dost. Při jednom výkladu nad námi proletěl kondor a byl to zážitek! Ten pták je fakt obrovský a máte pocit, že na vás něco padá. Dole v kaňonu jsme pak viděli i nejhezčí druh - bílo-černého kondora. Sice jen z dálky, ale i tak byl krásný, jak si letěl. Hned jsem se chtěl stát kondorem a bezstarostně si létat kolem té nádherné krajiny. Pak už jsme vyrazili k autu a Ronaldo nám říkal, že je vidět, že máme rádi chůzi, že Peruánci jsou líní. Jsem si říkal, že mají doma takovou nádheru a nevyužívají toho…není to jak to přísloví “kovářova kobyla…”? V Colca kaňonu se dá udělat i 2denní trek, který jsme zamítli (Salkantay stačil). Když jsme ale viděli cestičku, kudy asi vede, o nic jsme nepřišli. Ty větší hory nejsou přístupné. Další zastávkou byly termální prameny. Tam jsou jezírka, v nichž některých je voda až 38 stupňů. My s Danem jsme však vybrali jednoho, kde byla teplá voda okolo 27 stupňů a necelou hodinu tam lebedili. Byla to skutečně pohoda se po 14 dnech takhle vyvalit a prostě jen nechat, aby ta horká voda to tělo zklidnila. Jezírko s horkou vodou jsem našel až po převlečení, tak jsem si tam namočil aspoň nohy.
Vedle seděla banda Čechů a komentovala, jak vedouci Michal jako jediný sedí v horkém bazénku, kam ani místní nejdou. Michal byl borec. Borec jsem nebyl ale já. Celou dobu se mažu SPF 90 (koupili jsme v Cuscu) a tentokrát jsem zapomněl. Samozřejmě, že jsem si spálil ramena. 80 soles tak večer padlo na Bepanten. Po jezírkách jsme už jen jeli na oběd, který jsme nechtěli a pak hezky unavení do Arequipy, kde jsme na večeři dali ananas a odpadli do postele, protože druhý den vstávání brzo, tentokrát v 5:30. 

Výlet číslo dva byl opakem prvního. Vyzvednutí mělo být v 6:00-6:30…v 6:40 nikdo nepsal, tak jsem napsal na zprávu, co jsem včera dostal. Najednou telefonát, venku indián, co nás hodil do taxíku a nechal odvézt neznámo kam. Nakonec nás hodil někam na kraj města, kde už byla dodávka…podle mě na nás prostě zapomněli. Inu…v dodávce byly tentokrát spíše starší lidé a zase mluvili všichni španělsky.

Už si připadám jak na zájezdu s paní Kočovou. Lidi byli z Limy, Chile či Kolumbie a pak Republika Tchequa! Opět jsme dostali výklad i v angličtině, aspoň že tak. Dnešní výlet byl kratší a mně se zdál dražší, ale asi to vyjde nastejno. Cestou k laguně Salinas jsme se stavili na foto se sopkami Misti a Chicha. Misty se ukázala v plné parádě. Beztak mám pocit, že tyhle osamocené hory mají osobnost - Misty, Ararat, Fuji…se zahalují, stydí, ukazují, předvádí…Misty se nestyděla a nestyděli se ani lidi s námi a fotili se jak Japonci. Přestávka na 5 minut se natáhla na víc než 10. Dana si dokonce vyhlídla jedna starší dáma a udělala si z něj fotografa. Pak jsme se kodrcali šílenou cestou nahoru, abychom se dostali k jezeru. Mám podezření, že touto cestou jsme jeli z Puna, protože náš mikrobus sebou házel stejně. Cesta byla děsná, výhledy však čím dál lepší. Bavilo mě sledovat jak se krajina podobá poušti, kolem rostly malé trsy trávy a tu a tam se pásly vikuně.
Dokonce jsme viděli i balvany, na kterých poskakovaly pouštní zvířata podobná činčile či králíkovi. Následně jsme vyjeli do 4300 metrů a už bylo vidět jezero. Laguna Salinas se půl roku plní vodou a po období dešťů vysychá a zůstává tam sůl. V laguně žijí 3 druhy plameňáků, které můžeme sledovat. My prvně dali snídani, která nebyla v ceně a já si pak za 2 soles vlezl do ohrádky s lamami. Lamy byly netykavky, nejdřív mě rychle sežraly trávu a pak se nechtěly fotit. Stály tam jak…jak lamy. Turista hadra.

Pak se vyjelo k laguně a za mě tohle byl jeden z největší highlightů tohoto výletu. Kolem byly vidět hory, dalo se jít po solném molu dál do jezera a skoro nikdo tam nebyl. A na tom mole…já nevěděl, kam se dívat dřív, jestli doprava, doleva, dozadu, dopředu. Vlevo byly písčité hory, vpředu hnědé hory a jezero, vpravo jezero s plameňáky a vzadu krásná zasněžená hora a vzadu, odkud jsme dojeli, se pásli lamy na mechovité trávě s barevnými horami vzadu.

A třešnička na dortu bylo to ticho! Ticho…naprostý klid! Foťákem to nešlo zachytit, chtěl jsem to zahodit. Užíval jsem si jen okamžiku, genius loci toho místa. Tam mě pochovejte…Vím, že v Peru už nic krásnějšího neuvidím. 

Při cestě zpět se pár lidí zapomnělo a skupina v buse byla naštvaná. Dokonce jsme i rozuměli, že i Republika Tchequa je na místě a ti lidi nerespektují odjezd. Bylo to vtipné.

Jedna rodina (asi) byla holka, její matka a její přítel, všichni docela tlustí a kluk vypadal, že si to jde jen odsedět. Vyjeli jsme kvůli některým o 18 minut později, než byl sraz. Průvodce už je musel nahánět. Mně to nevadilo, já seděl a čuměl a byl jsem ve svém světě. Dokonce cestou jsem se dostal do hladiny alfa, kdy hrála v autě epická hudba a společně s výhledy jsem byl jak v transu. Hory, tráva, lamy, výhledy, hudba…mozek vypnul.
Zapnul se až poté, co jsme se kodrcali asi hodinu, začal jsem cítit prach z cesty a krajina se zahalila do oparu, takže výhledy už nebyly tak jasné a krásné. Bus nás vyhodil před náměstím a my se odebrali na poslední hodiny v Arequipě. To už je ale na další příspěvek. 

Cesta do Puna (město u jezera Titicaca) byla docela rychlá. Ač sedačky byly pohodlné a dalo se vesměs hezky ležet a spát, bohužel jízda po peruánských silnicích mě budila. V Peru je časté, že na cestách jsou retardéry, takže bus někdy prudce zpomalil, aby jej přejel, a zase zrychlil. Dvakrát se bus nahnul tak, že jsem myslel, že se převrátíme. Ráno ve 4 nás vyhodili v Punu a šli jsme si někam uložit batohy, abychom si prošli město, než nám přijede Rubens z airbnb. Objednal jsem totiž na doporučení kamaráda ubytování přímo na jezeře Titicaca.

Místní si tam staví na rákosech obydlí a žijí tam v komunitě. Někteří nabízejí i ubytování. Měl to být tedy zážitek a hlavně odpočinek, protože u jezera se toho moc dělat nedá. Na autobusovém nádraží jsme našli úschovnu a než to vyplnili a odevzdali, slyšeli jsme neustále vyřvávání “Areguipaaaaaaa”. Po vyřízení batožiny jsme pěšky vyrazili na náměstí, abychom zabili čas. Já měl hroznou náladu, chtělo se mi spát a byl jsem dle mého v takovém deliriu. Město mě nebavilo, bylo špinavé, všude zavřeno, market zavřen a na náměstí ani noha. Do toho bylo docela zima, tak Helena a Dan se rozhodli jít na vyhlídku ke kondorovi. Já se rozhodl počkat na náměstí. Sedl jsem si na lavičku a byl na internetu. Nakonec se ta zima dala vydržet a po 7.hodině už vysvitlo slunce, Helena s Danem se vrátili a našli jsme kavárnu, která otevírala po půl osmé.
Tam jsme zabivakovali až do 9:30 a dali si snídani a kafe. Snídaně byla vynikající, jen ceny trošku vyšší, než jsme zvyklí. Po snídani jsme si objednali tuktuk a jeli na nádraží, bába nás hodila správně, ale my jí řekli, že to není správně a hodila nás na jižní autobusové. Tam jsme pak zmateně chodili a nechali se odvézt jiným tuktukem zase zpět. Popravdě, jejich autobusové nádraží je nepřehledné, není vůbec poznat, že jde o nádraží. Taxik od Rubense z airbnb už na nás čekal a odvezl nás na lokální přístaviště, kde už čekala Rubensova žena Viktorie na loďce. Byla velmi usměvavá a vzala nás do našeho ubytování. Bohužel jsme si nemohli popovídat, protože neuměla slova anglicky. Na Titicaca bydlí komunita Uros a projížděli jsme kolem hodně domečků na rákosu. Zajímavé je, že ostrůvky jsou oddělené a nejsou propojené třeba lávkami. A u skoro u každého ostrůvku byla kýčovitá loďka s oblouky a hlavami, které představovali pumy. Místní je nazývají “mercedes” a jsou to jen atrakce pro turisty. 

U ubytování už čekal Rubens, který nám ukázal náš bungalov a opravdu byl krásný s výhledem na město a jezero. Rubens nás pak vzal na projížďku, aby nám ukázal a pověděl, jak komunita Uros žije. Říkal nám, že je tam přes 1000 ostrovů a několik stovek rodin, kdy každá rodina má svého vůdce. A tito vůdci pak jako parlament volí 5 lidí (3 muži a 2 ženy), které pak Uros zastupují navenek. Obživou lidí na jezeře je rybolov, lov ptáků a sběr jejich vajec.

A teď samozřejmě turismus. Vysvětlil nám i proces dělání ostrova a je to docela složité, každý rok třeba musí rákos obnovovat a přidávat vrstvu, protože ty staré postupně hnijou. Překlápějí se i celé domy, aby se tam rákos nahodil. Pak nás vzal i na ostrůvek, kde jedna rodina žila, což byla typická turistická atrakce. Ukázala nám paní dům, mohli jsme si obléct i jejich oblečení, což jsme odmítli, a když jsem si chtěl koupit magnetku, řekla mi 15 soles!!! I v Limě byly magnety levnější. Chtěli jsme už z ostrova pryč, protože jsme byli unaveni a bylo docela vedro. Rubens ale zmizel, nechápali jsme jak, když ten ostrov byl docela malý. Počkali jsme u loďky a vedle se tyčil kýčovitý mercedes. Přišly asi 3 ženy, ať na něj se jdeme zdarma podívat. Helena nechtěla, ale v tom se objevil Rubens a řekl jí, že půjde, protože mercedes nás odveze na oběd. Prostě jsme byli odkázáni na turistickou past. Popravdě, bylo zajímavé sledovat, jak tady lidi žijí, ale jak se zaprodali turismu, bylo smutné. Ale co už, peníze se vydělávat musí.

Skončili jsme tak na mercedesu a když ženy jej odvazovaly, začaly se loučit zpěvem španělskými hláškami “vamos a la playa”, pak cosi a korunu nasadily zpěvem “hasta la vista babies”. To nás odrovnalo. Totální WTF?!

Chtěli jsme utéct, ale mercedes už byl tažen loďkou, kterou ani neřídil Rubens. Odtáhl nás k prázdné restauraci, kde jsme si nakonec ten oběd dali. Překvapivě nebyl špatný, jen klučina, co nás obsluhoval, neuměl slovo anglicky. Já si dal rybí řízek a chutnal, jen sůl chyběla (s tím však máme problém v celém Peru, že se moc nesolí). Dali jsme si i kafe, kdy nám klučina donesl Nesco classic rozpustné a mléko. Kafe bylo odporné, bůh ví, jestli nebylo prošlé, ale mléko to zlepšilo. Poté už jsme zase naháněli Rubense, který zase zmizel. My už byli totálně unavení a chtěli jen ležet a čumět na jezero. Nicméně ještě jsme si zašli k jedné bábě koupit vodu. Obchod se pomalu rozpadal, ale voda byla za přemrštěnou cenu. Nedalo se ale nic dělat, vzali jsme 3 litry za 15 soles! Vysokojezerská přirážka hadra. Pak se objevil Rubens a vzal nás konečně na naše ubytování. Žijeme tam u něj na ostrově, vedle nás žije celá rodina, pobíhaly tam jejich děti a nejvíc nás šokoval bordel, co měli před svým domkem - hračky, kam se podíváš. Veronika nám pak ještě udělala kafe ala rozpustné Nesko v pytlíku, bylo fajn. Za 5 soles na osobu! Projížďka s Rubensem a jeho výkladem nás vyšla na 80 soles dohromady, což je docela v pohodě. Naštěstí nás nechtěl obalamutit.
Jakmile se zavřely dveře, lehli jsme na postel a jen se váleli, chvíli spali a při setmění pozorovali západ slunce nad jezerem Titicaca. Fascinovaly mě mraky, co byly docela nízko. Ono taky, jezero je ve výšce 3800 metrů.

Spalo se v bungalovu skvěle. Problém jen byla netekoucí teplá voda a 3 pavouci. Nicméně přežil jsem obojí. Jeden z pavouků mně málem vlezl i do batohu! Představa, že se vybaluji a on by vylezl…doufám, že to zůstane jen u představy. Po snídani, kdy jsme měli domácí lívance a opět nesco rozpustné, jsme ještě chvíli pobyli v bungalovu a pak nás paní Veronika odvezla na pevninu. Popravdě, bylo to u nich krásné, ale nedalo se na tom ostrově co dělat, jen se v podstatě válet. Takže pro mě jedna noc byla akorát a jsem rád, že jsme si tam odpočinuli po náročném Cuscu. Na pevnině v Punu jsme měli celý den před odjezdem autobusu do Arequipy, takže jsme si dali rozchod s tím, že v 17.hodin se sejdeme v naší oblíbené kavárně u Rufuse ze včera. Po rozchodu jsem já došel na malé náměstí, kde jsem pozoroval lidi, vedle mě usnul starý děda a pak si ke mně sedl nějaký starý podivín, co pořád mlel. Říkal jsem si, že se vydám někam nahoru a taky se porozhlédnu kolem. Google mi našel kousek vyhlídku a vyrazil jsem.

Výšlap byl krátký, ale brutální a na vyhlídce nikdo nebyl, jen socha nějakého inckého krále. Chodil tam černý pes kolem, takže jsem se schoval mezi kameny poblíž. A co se nestalo…kolem šel nějaký mladý kluk a zeptal se mě, jestli něco nehledám. Asi mu bylo divné, že sedím mezi kameny…mno, konverzovali jsme pak asi hodinu a půl. Ptal se, co tam dělám, jak cestuji, co dělám za práci a já vyzvídal, co jíst, co dělá on atd. Řekl mi, že z Puna do Cusca vedou 3 tunely!!! a ukázal mi i vchod do jednoho, ale jsou zavřené, protože tam není kyslík. Dále mi dal doporučení co v Arequipě jíst. A že dělá oftomaloga a doporučuje měnit skla v brýlích každý rok. Tak jsem mu prozradil, že já je měním po 10 letech. Zhrozil se. Čas běžel a bylo mi divné, že ho nezdržuji. Nicméně čas tlačil a začalo být chladno, tak jsme se rozloučili. Někdy je prospěšné se i vydat sám někam. 

Sešli jsme se všichni v kavárně a já s Helenou jsme si dali do nosu. Dali jsme jídlo, dvakrát pisco sour (koktejl s rumem a limetou), kafe a dezert. Dan bohužel nemohl, jelikož ho chytil cestovatelský průjem. Takže byl o čaji. Nicméně prozradím, že dojedl po mně zbytek jídla, které jsem už nemohl sníst. Před devátou už jsme mírně podroušeni z pisco sour museli na autobus. Tuk tuky už nejely, tak jsme valili pěšky a do toho ještě pršelo.

Dan nasadil tempo a já s Helenou jsme za ním vláli. Na nádraží jsme vyzvedli batohy a chtěli si odbavit. Pán nám řekl, že Cusco je přednostně. Tak jsme počkali a přišli za 40 minut. Vzali nám batohy a řekli, ať dojdem na výlez k busu. Dojdem tam a baba u dveří, že nemáme výstupní lístek! Měli jsme jen lístek od zavazadel. Tak jsme se vydali do budky, kde nám měli dát výstupní lístek, abychom se dostali k busu, za 2 soles! Prostě lístek na lístek. Když jsme tam došli, nechtěli ani vidět jízdenku, jen jim stačili lístky od zavazadel, kam nalepili nálepku za 3krát 2 soles. Jsem na to čuměl jak puk, jestli je to jako všechno a málem na celé nádraží zařval, jestli si dělají p****. Helena mě uklidnila a šli jsme na bus. Měli jsme opět stejná sedadla a tentokrát jsem si vzal melatonin, abych usnul rychle. 

V Cuscu jsme ještě strávili poslední 2 dny. Jeden den jsme si dali na odpočinek, kdy jsme se rozhodli projít zbytek muzeí, které jsme měli v rámci 10denního lístku. Přece to nenecháme propadnout. Šli jsme do 3 muzeí, z čehož jedno bylo muzeum moderního umění, kde byl mix všemožných sošek z všemožných materiálů. Některé sošky byly poněkud bizarní. A bizarní bylo, když Heleně se zničehonic vytratil její lístek z ruky. Prostě udělal “puf”. Pak jej šel hledat Dan, který pak zavolal, že ho má, ale nebyl vidět. Z pocitů toho muzea a hlasu Dana, který nikde nebyl, to byl docela děsivý zážitek.

Nakonec Helena svůj lístek získala, protože byl u security! Mimo muzea jsme také navštívili hlavní trh, kde jsme se vyřádili při nákupech. Já jsem nakoupil sošky, magnetky a smlouvalo se ve velkém. Koupil jsem si kšiltovku s lamou, kterou jsem nikde nebyl schopen usmlouvat za 10 sol. Minimální částka byla 15 a nikde nešly níž. Po 8 obchodech jsem to vzdal a za 15 ji teda koupil. Jinak má krosna není nafukovací, takže některé věci už jsem vyhodil, pár triček, trenek a další hadry půjdou. To aby bylo místo na nové věci, možná bude i pončo. 

Mimo jiné jsem se opět šel podívat na tajemné zdi Inků vytvořené z těch “tetris” kamenů, o kterých nevíme, jak je opracovali. Ve zdi se nachází 12hranný kámen, který jsem konečně našel a také jsme našli malý 14hranný. Opravdu zvláštní, jak to dokázali udělat…nebo mimozemšťané? 

Poslední den jsme opět objednali taxíka, kterého jsme měli před trekem a rozhodli se objet další incké památky po okolí. Památky, které máme v rámci 10denního lístku.

Tím pádem stihneme památky všechny. První zastávkou byl Tipon, což byla původně zemědělská laboratoř, kde inkové na vyvýšených terasách zkoušeli, jak se bude dařit pěstovat různým plodinám. Kolem teras tekla ještě voda, kterou Inkové také hodně ctili. Na vyvýšeném kopci, kam vylezla jen Helena, se nacházely ruiny astronomické observatoře. Tipon byl docela velký a než jsme to celé obešli, zabralo nám to tak půl hodiny.
Nacházel se v horách a zaujal též krásnými výhledy. 

Druhou zastávkou bylo město, tedy jeho ruiny, Pikilakta. Město patřilo původním obyvatelům Wari, kteří na území Peru žili před Inky. Město bylo rozlehlé a dalo se i projít. Bylo postavené z hlíny a v překladu znamená Město blech.

To, že nebylo incké, bylo poznat na první pohled tím, že nebylo příliš do kopce. Incká města jsou postavená v horách a vždy jsou do kopce.

Třetí zastávkou bylo město Pisac, které je opět postavené v kopcích a někdy je prirovnávané k Machu Picchu. Nejdřív jsme měli plán, že to vyjdeme, ale nakonec jsme se shodli, že to spíše sejdeme a dobře jsme udělali. Taxi nás vyvezl až ke vstupu (ano, i zde platí velká jízdenka) a odtud jsme si prošli městečko. Bylo to pár rozpadlých domků na kopci a kolem se nacházeli opět terasy a také další stavby, které patřili k městu. Pisac je oproti MP menší, ale výhledy a atmosférou se částečně dá s ním srovnat. Trochu pršelo, tak já a Helena jsme se schovali na zachodech, Dan vyšel do města a procházel si jej. My po dešti též vyšli nahoru a musím říct, že skutečně to městečko mělo něco do sebe.

Pak už jsme se rozdělili a šli každý sám dolů. Byl jsem rád, že jsme šli každý sám. Kochal jsem se okolím, sestupem a rozjimal nad krajinou. Narazil jsem i na rozpadlé stavby, které mohli sloužit opět jako pevnosti k obraně, nebo jako observatoře. Sestup byl docela dlouhý, někdy strmý a představa, že tohle jdu nahoru nebylo jen na 2 hodiny, jak nám Dan říkal. Tohle by byl výšlap tak na půl dne. Jen dolů jsem to já šel hodinu. Dan byl tak nadšený Pisacem, že se mu to líbilo víc než MP. Mno…protože MP nemohl projít jak Pisachem…ale proti gustu. Po sestupu jsme se odebrali na další štaci, protože lístek ještě nebyl naplněn. 

Blížili jsme se Cuscu, cesta taxíkem nabídla úžasné výhledy na hory. Musím napsat, že Cusco a okolí mi bude chybět, tohle město mi přirostlo k srdci. Navštívili jsme lázně Tambomachai, kde opět Inkové uctívali vodu. Byli tam dva prameny a vyslechli jsme, že pokud chtěla žena chlapečka, musela pít vodu z pravého pramene.

Naproti lázním byla tzv. Červená pevnost, která byla vytvořena z kamenů, které při západu slunce mají červený odstín. Tato pevnost sloužila nejen k obraně, ale také jako útočiště pro poutníky. Aktuálně šlo jen o rozvaliny, ale na druhou stranu bylo z ní vidět do dalekého okolí. Poslední zastávkou už byl nějaký kamenný labyrint, jehož název je Queqcosi…zde se také nalezly kameny, které vypadají jako šrouby.
Ty jsem bohužel neviděl. Labyrint byl už rozpadlý, byl vidět jen zeshora, jak v minulosti vypadal. Tahle památka končila v háji dlouhých stromů, u kterých se lidi fotili jak magoři. Taxikář nás pak vyhodil u marketu, kde jsme si dali kafe a zákusek a dali si poslední rozchod. Já si večer prošel uličky a dvakrat se i ztratil. V devět hodin jsme se už odebrali na autobusové nádraží, abychom vyrazili směr Puno.

Cusco jsem si zamiloval, je to krásné a pohodové město protknuté mystickým nádechem.

V jeho uličkách se ztratíte a nevadí vám to. A též si pořádně máknete, protože je vše do kopce i z kopce. Během 6 dnů plus Salkantay trek jsem toho tady zažil tolik, že mi to přijde jako bych tu byl měsíc. Odjezd z Cusca byl pro mě docela mrzutý, cítil jsem se jakoby mě násilím stěhovali pryč. Ale cesta po Peru pokračuje dál, k jezeru Titicaca.