Tragéd na cestách - cestopis do nepohody

V Jeruzalémě jsme ubytováni na frekventované ulici Yofa (aka Jaffa) díky airbnb.com. Jde o hlavní strasse, na které jezdí jediná tramvaj v Jeruzalému a kousek od nás se nachází hlavní trh s mnoha druhy jídel, od ovoce po maso. Ke starému městu to máme do 1 km. Dobrá cena za lokalitu je však vykoupena interiérem. Spíme v obývacím pokoji na matracích na zemi. Byt má další 2 obyvatele, kteří mají vlastní pokoj. Neteče zde pořádně studená voda při sprchování, jen pokud se zvláštním způsobem stlačí kohoutek. Připadáme si tak trochu na koleji, akorát nemáme skříňky. Byt mají 2 lidi, kluka jsme viděli a holčinu pracující v Tel Avivu ještě ne. Ale nestěžujeme si, chováme se jako doma.

Staré město jeruzalemské jsme navštívili po snídani složené z jablka a cornflakes už v 8 ráno, abychom nezažili davy u Zdi nářků. Holky měly štěstí, u jejich částí nebyla téměř ani noha. Zato já se ke zdi přes davy modlicích a pohupujících se Židů nedostal. Aspoň jsem si uzmul reklamní jarmulku. Zeď nářků jsme však navštívili ještě odpoledne, kde už jsem i vložil do zdi přání, aby se "vám všem vedlo dobře". Také jsme absolvovali podzemní prohlídku pod Jeruzalémem, kde se nachází pozůstatky původního Davidova chrámu. Docela mne překvapilo, že pod Jeruzalémem je dalších 50 metrů podzemí. Nedivím se, město bylo neustále přestavováno, bylo napadeno 44krát!!!

Ráno jsme si také prošli křížovou cestu po jednotlivých zastaveních, průvodcem nám byl náš knižní průvodce. Potkali jsme také skupinu modlicích se, zpivajících a plačících Číňanů, což byl pro mne naprostý šok. Jsem myslel, že jsou budhisti. Křížová cesta končila v Chrámu božího hrobu, kde se nacházely 4 zastávky, které jsme však prošli na přeskáčku. Je zde místo, kde stál kříž, místo, kde sňali Ježíše a samotný hrob, který je obklopen mramorem a stojí se do něj řada. Poté, co jsme vystáli půl hodinovou, která ztrojnásobila, co jsme tam stáli, jsme vešli do mramorové síně, kde jsme poklekli ke kamenu, na kterém údajně bylo tělo Kristovo pochováno. Než doznělo naše ooo, nerudný Žid nás vyhnal ven. Nám to víceméně bylo jedno, ale chudáci poutníci, kteří tam nedají ani Otčenáš.

Jako správní poutníci jsme se také vydali na pouť kolem hradeb. Ovšem podcenili jsme trochu teplotu vzduchu, která vystoupala přes 40 stupňů. Procházka se tak změnila v peklo, protože z hradeb se jen tak lehce slézt nedá. Výhled z hradeb byl docela příjemný, ale naprosto nás to vyšťavilo. Terka dokonce bojovala s bolestí hlavy, ale růžové štěstí dlelo v její krosně. Nepomohla ani ledová tříšť.

Samozřejmě nechyběla ani procházka muslimskou čtvrtí a jejich bazary, kde mi to trochu připomínalo Velký bazar v Istanbulu. Ovšem slabý odvar. Pochopitelně proběhly i mírné nákupy, kdy jsem koupil zatím 2 cetky - zlatavou archu úmluvy z 80 sekel na 35 sekel a menší menoru ze 40 na 25. U holek však smlouvání zatím pokulhává, i když Peťa měla školení ve vyjednávání. Myslím, že jim dám školení sám. Následující scénka hovoří za vše.
Prodavač:"20" Terka:"Ja to videla prodavat za 10." Prodavac:"Tak tos mela vzit." Tímto její smlouvání skončilo. Curry koupila už za plnou cenu. Možná to byl jen úpal.

Jinak uličky Jeruzaléma jsou docela podobné Králově přístavišti v GoT. Hned jsem si vybavil scénu s Cersei.

Než se vrhnu na naši cestu Petra-Jerusalem, musím zmínit noc po ramadanu. Asi o půlnoci se spustil modlitební hukot z mešit, který trval až do 6 do rána. Znělo to trochu jako vymývání mozků. Dobrá taktika nenechat lidi vyspat, pak se to manipuluje lehce.

Cesta z Wadi Mousa (Petra) proběhla opět taxíkem a tentokrát za těch 30 JOD, jak bylo smluveno před 2 dny. Opět jsme projížděli pustou krajinou a už vím, k čemu ji přirovnat - k Marsu. Takže jestli je váš nesplnitelný sen podívat se na Mars, zajeďte si na jih Jordánska. Chytil jsem z těch hor, kopců a pouště zase stendhalitidu a cestou skrz ty skály jsem se obával těch vratkých balvanů nahoře. Musím se sem vrátit. Další zastávkou bylo přímořské město Aqaba.

Výhled z našeho hotelu byl na příjemnou mešitu, což především v noci a ráno už moc příjemné nebylo. Jelikož jordanské dináry docházely, rozhodli jsme se směnit ještě 20 dolarů, abychom se najedli místních specialit, nakoupili čaje apod. U směnárny se nás chytnul taxikář, který nás drsně přemlouval k projížďce po městě. Holky nalomil, ale mě ne. Co jsme ho opustili, popojel si a zase nás přemlouval. Byl jsem nezlomný, ač srazil cenu o víc než 50 %. My chtěli hlavně na pláž a ne jezdit po městě.

Pláž v Jordánsku je ovšem pro děvčata ponekud špatná. Potkali jsme jednu Kanaďanku s Mexičanem, kteří šli s námi na veřejnou pláž. Ta byla plná chlapů. Chvíli jsme pobyli, ale děvčatům jsem říkal, ať se nesvlekají. Už tak stačilo, že kolem nás se shluklo přes 20 chlapů a oplzle děvčata sledovali. My byli jen 2 kluci proti přesile. My dva se smočili v Rudém moři, ale děvčata musela holt jen ležet na ručníku. Po necelé hodině jsme se zvedli, protože začala salva "selfie" s pozadí holek a hoši se nebezpečně přibližovali. Nejhůře dopadla Kanaďanka, protože hoši se Mexičana ptali, jestli ji neprodá!!! Myslím, že hoši asi v noci nespali. A to ta Kanaďanka cestovala po Jordánsku sama!

Spravili jsme si náladu v obchůdku s čajem a kořením a kosmetikou z Mrtvého moře. Obchůdek vedl postarší Arab, který nám okamžitě nabídl kávu a čaj a my mu tam udělali taky velkou tržbu. Povídal nám, že nejvíc tam jezdí Rusáci, kteří dělají největší tržbu. I do Egypta jezdili, ale evidentně Egypt má špatné vztahy s Putinem, tak se dějí v Egyptě pro Rusy sabotované nehody, aby tam nejezdili. Hmm, co je na tom pravdy, těžko říci. Pak už jsme dali jen jídlo a nějak se nám nepodařilo utratit všechny dináry, takže jsme to zase překalkulovali. Tak ona jedna z 5 nejsilnějších měn světa, takže ji aspoň směníme. Ovšem nechápeme, jak je možné, že je tak silná, když Jordánsko je docela chudé.

Pak už jsme se museli s Jordánskem 4.den rozloučit. Na hranicích jsme ani nemuseli platit výstupní poplatek, o kterém píšou všude. Takže o 10 dinárů zase navíc. Posílali nás od okýnka k okénku, věci nám pořádně nezkontrolovali, prostě byrokracie hadra. Zato na straně izraelské jsou si toho evidentně vědomi a kotrola proběhla velmi důkladně. O mé mp3 si mysleli, že je rozbuška, Terka musela dvakrát otevírat batoh. Nakonec jsme po peripetiích prošli ke kontrole pasové. Tam se nás velmi milá policajtka ptala, kam jedeme, co budeme dělat v Izraeli, kde jsme ubytováni, čím letíme domů atd. No výslech proběhl u všech. Nakonec pak vše dobře dopadlo, zase jsme místo razítka dostali papírek a odebrali se opět pěšky do Eilatu, abychom stihli bus do Jeruzaléma. Mysleli jsme, že na hranicích nějaký bus ukecáme, ale žádný se tam nenacházel. Ani taxík, co by nás vzal. Takže jsme nakonec opět ušli tentokrát v hnusném vedru 5 km a na autobusovém nádraží slavnostně nakoupili lístek do Jeruzaléma a odjeli z jihu.

V noci se nám nedobře spalo. V rámci ramadanu se hulákala modlitba celou noc. A do toho mě ještě probraly peroucí se kočky a ticho bylo po té, co jedna druhou sundala ze střechy.

Nastal Den D, tedy konečně cesta do vytoužené Petry. V hostelu byl odvoz k vchodu zdarma, takže pro škrta jako já a Terku naprosto vyhovující situace. Odpípli jsme Jordan pass se vstupenkou a vydali se skalami a pouští směrem k památce. Cesta k prvnímu, pokladnici, vedla vyschlým vykotlaným údolím řeky, úzkými skalami, kde Indiana Jones sledoval Němce ke svatému grálu. A všichni jak píši "jdeš a najednou se to před tebou objeví". A tak se stalo - jdeme, kolem vysoké skály a najednou část pokladnice, která se postupně vyloupne v rozměrném údolíčku. Samozřejmě jsme byli všichni paf. Po vzpamatování se následovala série obvyklých fotek. A šlo se dál.

Další zastávkou byl hlavní chrám, větší a hezčí než pokladnice, ale dalších 5 km vzdálený. Vydali jsme se k němu a cestou viděli polorozpadlý jiný chrám podobný římskému stylu, 7 tisíc m2 v době největší slávy, dále ulici, kde dříve bylo nákupní centrum, a cesta nás dovedla k menším schodům, které vedly do útrob skal. Dle mapky cesta byla lehká, ovšem já jsem přehlédl měnící se barvu stezky, jež byla označena "hard" a myslel jsem si, že k chrámu to bude pohodička jako doposud. Nebyla. Cesta vedla stále po schodech prudce nahoru, někdy se i trochu šplhalo a chrám v nedohlednu. Teplota vzduchu rostla, z nás teklo a Petra začínala kolabovat, protože musela bojovat s jejím odporem ke schodům. Trhovci nás ujišťovali, že je to kousek, a nabízeli své zboží, bylo jim ale jedno, jestli málem kolabujem nebo ne, prostě "best price ever" či "happy hour". Po úmorné cestě jsme dosáhli vrcholu a objevili konečně tolik vytoužený hlavní chrám zapadlý vysoko v horách! Nastal další příjemný šok a salva fotek. Hrůznou cestu do kopce ve 30 stupních jsme korunovali mírnou stendhalitidou a osvěžujícím matovým čajem.

Na cestu zpět se nám přehouplo poledne a teplota přesáhla 40 stupňů. Výheň byla nesnesitelná a snažili jsme se dostat co nejvíc do stínu. Na cestě nás zastavila jedna trhovkyně, u které jsme nakoupili šátky, a asi 5 minut se hendlovali o jejich cenu. Nakoupil jsem šátek z 10 JOD na 6, ale mohlo to být 5, kdybych měl drobné. Smlouvání už se mi začíná dostávat pod kůži a obávám se, že zase nakoupím dost nepotřebných kravin. Už teď musím přepočítat peníze, protože mi nebudou v Jordánsku asi stačit. Ale smlouvání je prostě droga!

Znovu u pokladnice jsme dali odpočinek a začal se s námi bavit jeden prodejce náramků. Jelikož jsme nic nechtěli koupit, navezl se do Terky, že si dělá u pokladnice selfie celý den a do mne mluvil, že mám více komunikovat s lidmi, že život je krátký. Ano, nechtěl jsem se s ním bavit, byl agresivní a otravný. Neopomenul také říci, že měl přítelkyni z Polska a tak zná Česko. Domysleli jsme si, že Polka ho asi opustila bez rozloučení, protože jinak by stále nenutil lidi kupovat si jeho cetky.

Poslední štace údolím nás trochu ochránila před horkem a jakmile jsme prošli výstupem, oddechli jsme si a vyčerpáni usedli do restaurace, protože jsme měli hrozný hlad. Svačinu jsme si jaksi nepořídili. Moje a Terčina cenová kontrolka evidentně zkolabovala horkem, přehřála se, protože jsme si objednali 2 pizzy za 20 JOD (1 jod je 33 Kč), aniž by nás to nějak překvapilo, že je to k**** drahé. Uvědomnění přišlo po té, co začalo trávení a přišla energie. Najednou jsme si uvědomili, že jsme trochu více přestřelili a vstřebávat to budeme ještě dlouho. Přitom hned za vstupem jsme objevili restauraci s falafelem za 4 JOD. Máme vůbec na taxíka?

Jinak v Petra parku se nachází plno místních, co prodávají projížďky na oslu, koni či velbloudu přímo až k hlavnímu chrámu po těch strmých schodech. Bylo nám těch koníků, co vezli masité Američany, docela líto.

P.S. Rád bych sem dal fotky, ale bohužel aplikace mi je nechce vzít. Takže sledujte Facebook a Instagram. :)

"Až budu mít oteklé nohy, mám s sebou také tablety na odvodňování," řekla Terka a naložila zavazadlo na váhu. Měla štěstí jen o 300 gramů se vlezla do limitu. Ovšem i díky ní musela všechna naše zavazadla do nadrozměrných, i mé 9kg. Cesta proběhla v klidu, Smartwings dal dokonce zdarma "cup of water".

Tel Aviv nás překvapil svou špinavostí a nepříjemnými lidmi. Terku sjela stařenka s tím, že má právo sedět a ne aby se o sedadlo dělila s jejím objemným zavazadlem, o kterém jsem zapomněl říci, že je pomalu vyšší než ona sama. Zvládá to ale holka statečně jej nosit. Ale zlo je, že všude je wifi. Úkolem bylo se přemístit na autobusové nádraží, odkud jsme směřovali do Eilatu na jih. Autobusák byl pro nás docela šok - bordel, špína, smrad. Záchody by se daly srovnat s barmskými wc ala dvorek. Jako hygienický prostředek jsme mimo jiné užili i slivovici. Jídlo jsme dali na férovku v místním McDonalds, protože vše jiné bylo zavřeno. Koupili jsme následně lístek do Eilatu a vyrazili na noční cestu.

Očekával jsem, že se v autobuse vyspím. Omyl. Řidič jel jak šílený, řezal zatáčky, že jsem si už začal představovat, jak budeme při nehodě rozmáčknutí. Cesta, co měla trvat 5 hodin a 30 minut, zvládl řidič za 4 hodiny a 15 minut. Po jízdě smrti jsme do Eilatu dorazili ve 4:18. Co teď? Odebrali jsme se na pláž a vykydli na lehátkách pro turisty se snídaní pravých Čechů - majka, chleba, mrkev. Ráno jsme si zahráli hru "najdi směnárnu" s mezihrou "najdi wc". Směnárnu pro jordanské dináry a záchod vytušíte sami. Dináry nikde neměli, a tak jsme se rozhodli risknout přechod hranic bez peněz a zaplatit dolary, které nám tu poněkud překážejí.

Jak jsme se k hranicím dostali? Jednoduše - pěšky. Přece nepojedeme 5km taxíkem, seděli jsme dost. Naštěstí vál vichr, takže jsme v tom vedru byli příjemně osvěžováni. Hranice jsme přešli kolem 10.hodiny. Ovšem informace jak to na hranicích chodí jsme vůbec nenašli, strýček Google říkal rozdílné info, takže jsme byli poněkud nervózní, co nás čeká. Takže, kdo se chystá do Jordánska - na výstup z Izraele se platí 100 sekelu (30 usd), dináry se dají vyměnit na hranicích, pokud strávíte v Jordánsku min.3 dny,tak se poplatek neplatí. A na hranicích s vámi budou vojáci blbě vtipkovat, protože nemají co na práci. Pobavilo je, že Petra jede do Petry. A samozřejmě záviděli 2 ženy.

Za hranicemi jsme museli vzít taxík od místní taxikářské mafie a jeli směr Petra. Jízda byl zážitek. Kolem se prostírali úžasné pískovcové hory, v jednu chvíli to vypadalo jako bychom projížděli obrovským dolem. Mimo to se kolem pásli kozy a velbloudi a vše korunovaly beduínské stany zasazeny v horách. Děvčata vytuhla, ale já se musel držet. Cesta trvala bezmála 2 hodiny a na konci jsme domluvili s taxikářem, že nás vezme do Aquaby v neděli. Zvedl nám cenu s tím, že zaplatíme pak méně. Doufam, že muslimové drží slovo.

V pokoji jsme vytuhli, pak se prošli po vesnici a dali v místní putyce šíšu a kafe. Večer jsme zakončili bohatou večeří místních specialit. Prožili jsme jídelní orgasmus.